Přání

Všechno nejlepší do nového roku 2009
všem čtenářům, příbuzným a kamarádům

Omluva

Omlouvám se všem čtenářům za absenci nových příspěvků na blogu.
Věc se má tak, že za týden se vracím domů, takže se snažím ještě v Moskvě stihnout, co se dá - a moc se mi to nedaří xD Takže prosím o shovívavost;)

Veselé Velikonoce=)

Nemějte mě za blázna, mám totiž na mysli ruské, respektive pravoslavné Velikonoce - Paschu. Pascha, nebo taky Světlá neděle, je dnem Ježíšova zmrtvýchvstání. Dnes se tedy lidé zdraví slovy: "Christos voskres!" a odpovídají: "Voistinu voskres." ("Kristus vstal z mrtvých!" - "Opravdu vstal!") Poté by si měli vyměnit tři polibky.
Pascha je velmi pozitivní církevní svátek, vždyť vzkříšení Ježíše symbolizuje vítězství života nad smrtí. Symbolem života je od dávných dob vejce - proto se v tento den Rusové obdarovávají obarvenými vajíčky. (Na rozdíl od Českých luhů a hájů, obejde se to zde bez pomlázky=)
Na Paschu končí Veliký půst, který pravoslavní křesťané drží od Maslenicy. (Maslenica - obdoba našeho masopustu, kdy se rituálně spálí figurína symbolizující Zimu.) Jen pro představu - letošní Veliký půst trval od 10. března do dneška (27. duben) a nesmělo se při něm jíst maso, vejce a mléčné produkty.
K tradičně známým jídlům patří "kulič" - což je obdoba našeho mazance. V předvečer Paschy přinášejí lidé obarvená vajíčka a domácí i koupené kuliče do kostela, kde si je nechávají posvětit.
To probíhá tak, že se do pečiva a mezi vajíčka umístí tenká svíce, které se prodávají v kostelech, a kněz nad jídlem pronese modlitby. Tyto svíčky zapalují pravoslavní křesťané ve speciálních stojáncích před ikonami při každé návštěvě kostela - někteří se jen pomodlí, jiní ke svíčce připojí lísteček se svým přáním. Křižovat se samozřejmě začínají zprava. A ještě jedna důležitá věc - před vstupem do pravoslavného kostela si ženy musí zakrýt hlavu a muži naopak smeknout. Někde jsou pravidla ještě přísnější - do chrámu, nacházejícího se v ženském klášteře, je osobám ženského pohlaví povolen vstup jen v sukni.

Fandíme z celého světa!!!

...naší krasobruslařské hvězdičce Tomáši Vernerovi, který statečně bojuje na mistrovství světa v Göteborgu. Tomáši, naše malá česká komunita Tě sleduje a drží palce!

Jsi nejlepší!!!!!

Vyjádřete i Vy svoji podporu Tomášovi - třeba prostřednictvím jeho oficiálních stránek=) A zítra koukejte u televize pořádně fandit!!!

С праздником, мальчики!

23. únor je pro Rusy svátek - Den obránců vlasti. Tím pádem je to den všech kluků a chlapů, a tak holky už měsíc-dva předem pobíhají po obchodech a vymýšlejí, čím by potěšily svoje spolužáky, bratry a tatínky. I v naší třídě probíhaly přípravy na velkou akci, jakou se mělo stát předání dárků klukům. Jenže pátek 22., kdy k tomu mělo dojít, se blížil a nikdo nic rozumného nevymyslel. Den předem se aspoň podařilo vybrat od všech holek peníze a tři statečné vyrazily na nákupy.
V pátek před algebrou se všechny holky sešly na strategickém místě (záchody na čtvrtém poschodí), rozlosovaly si kluky (pro každého holky sehnaly jinou, originální blbůstku) a pak triumfálně nakráčely do třídy. "Chceme vám všem popřát všechno nejlepší k svátku," vzala si řeč ta nejodvážnější. Kluci se tvářili trochu rozpačitě, ale potěšeně. Zatleskali, holky vyrazily do lavic a předaly dárečky. Nikdo nezůstal opomenut, spokojenost velká, úspěch akce fenomenální.
8. března je mezinárodní svátek žen, a kluci, překvapeni naší milou iniciativou, slíbili, že nám přichystají podobné překvapení. Tak jsem na to tedy zvědavá=)

Nový Rok v Moskvě

Новогодние елки - палки

Když se v dnešní době chcete podívat za zdi Kremlu, musíte zaplatit vstupné. Anchesenamon se to hrubě nelíbí (dřív byl totiž Kreml volně přístupný a ona se tam chodila procházet). "To je jako kdyby uzavřeli areál Pražského Hradu a pouštěli tam lidi jen za peníze!" prohlásila. Tahle představa se zase nelíbí mně, která se doma s oblibou flákám po Hradčanech, usmívajíce se na kolemjdoucí turisty a představujíce si s jistou dávkou škodolibosti, kolik tisíc ti chudáčkové asi vyplázli, aby mohli vidět to, co já mám pár stanic od domova.

Ale zpátky ke Kremlu. Shodou šťastných okolností jsem se totiž včera ocitla uvnitř. A nestálo mě to ani kopějku...

Za vším stojí naše iniciativní rodinná známá Margarita. Žije v Moskvě celý život, a tak tady má spousty známých. Jeden z nich jí sehnal tři lístky na událost roku - Novogodnuju vserossijskuju jolku, konající se ve velkém sále Státního kremelského paláce. Je to obrovská slavnost určená výhradně dětem, které se na ni sjíždějí z celého Ruska. Jsou vypravovány speciální vlaky a autobusy, které vozí děti do Moskvy. Samozřejmě, že se tolik dětí nevejde do jednoho sálu v jeden den, a tak se představení konají několik dní v různých sálech Moskvy. O to větší kumšt pak je, dostat se přímo do Kremlu. Mně a bratrovi se ale poštěstilo, a naší průvodkyní se stala Margaritina dcera Lena, přezdívaná Aljonka. Aljonce bude šestnáct, jednu Jolku už absolvovala a ujišťovala nás, že tam nebudeme nejstarší. (Což se na mě nevztahovalo, protože si mě na okamžik vzala stranou a instruovala mě: "Kdyby se tě ptali - tak chodíš do 11. třídy a je ti 16, jasný?" Kývla jsem. Do 11. třídy tady skutečně chodím, což o to, šestnáct mi ale bylo už před třema rokama...)

Do Kremlu jsme šli pěšky od Rudého náměstí přes Alexandrovské zahrady, což je kousek, ale nám to přišlo jako docela slušná dálka. Bylo mínus patnáct a byli jsme navlečení jako sněhuláci. Aljonka měla na hlavě přes čepici nasazenou čelenku s šedýma myšíma ušima, zřejmě aby zapadla mezi ruské školáčky. Ocenila jsem její pokus, i když - se svou modelkovskou výškou těžko někoho obalamutí. Aljončin tatínek běžel napřed, držet nám místo ve frontě. Ta byla dost obrovská, ale když jsme došli až k ní, zjistili jsme, že se nenápadně propašoval na její začátek. Stoupli jsme si k němu - nikdo nic nenamítal - a zanedlouho už jsme stoupali po schodech, vedoucí na most před Trojickou branou, vstupem do Kremlu. Tam už s dětmi rodiče nepouštěli, a tak nás obklopoval dav dětí ve věku od pěti do patnácti let. Většinu tvořili žáčci základních škol. Prošli jsme branou, pak detektorem kovů. Všude kolem stáli sekuriťáci a "naháněči", kteří hlídali, aby se nikdo nikam nezaběhl a směrovali nás k 29 metrů vysokému Paláci, stavbě z bílého mramoru. Vytáhli jsme vstupenky a oháněli se jimi jako štítem - důkazem, že jsme taky děti a jdeme se podívat na Jolku. Nikoho jsme ale nezajímali o moc víc než ostatní děti - dovnitř úctyhodně a stroze působící budovy jsme prošli bez problémů. Na eskalátorech jsme hned dostali za úkol pomoct předškoláčkům sjet dolů k šatně, kde už se jich ujali organizátoři, které jste poznali podle řvavě barevných šátků, uvázaných kolem krku. Když jsme se odstrojili, jali jsme se procházet patra velké budovy. V prvním patře na chodbě skotačili klauni a děti v barevných kostýmech, sehrávající estrádku pro nejmenší. Kdesi za jejich zády se vypínal nazdobený stromeček. Aljonka nadšeně vytasila foťák a táhla nás ke stromku, do cesty si nám ale stoupla jedna z organizátorů: "Co se tady pletete? Vy jste už velcí, já tady mám malinké děti, jděte výš do patra, tam jsou programy pro větší děti." "My si jdeme vyfotit jolku," namítla Aljonka. "Nahoře je taky jolka," odsekla organizátorka a pak si nás už naštěstí přestala všímat, takže jsme k jolce přece jen proklouzli a vyfotili se u ní.

Předsálí, nebo jak to nazvat, mělo několik pater. Protože do začátku představení v sále, kam ještě nepouštěli, zbývala asi půlhodina, prošli jsme všechna patra. V tom nejvyšším jsme už zůstali - Aljonka chtěla sedět na galerii, odkud je nejlepší výhled. Kolem nás se hemžily děti, fotily se u barevných kýčovitých plakátů s kreslenými postavičkami a tančily spolu s klauny a jinými maskami na provizorní diskotéce. Kdo měl zájem, tomu jedna ze dvou Sněhurek udělala bodypainting na tvář - po chodbách pobíhala děcka s blýskavými vzory kolem očí nebo květinovými motivy nakreslenými přes půl obličeje.

Čtvrt hodiny před začátkem otevřeli vchody do sálu a my se vrhli dovnitř. Do předních řad galerie nás nepustili (tam si sednou menší děti, konstatovala Aljonka), ale i ze čtrvrté řady byl dobrý výhled. Při pohledu dolů, na scénu, mi mírně vyschlo v krku. Sál má rozměry 5600 metrů čtverečních a kapacitu 6000 míst. Děti dole pod pódiem mi připadali jako mravenečci - bodejť by ne, nacházeli jsme se v jednom z největších sálů v Evropě. A ten byl téměř úplně plný.
Představení mělo začít ve dvě. Začalo jen o deset minut později, což je na ruské poměry dobrý průměr. Děj hodinového dětského muzikálu byl prostý: narodil se Nový rok 2008, sudičky mu popřály všechno dobré a Starý rok mu daroval kouzelnou knihu pohádek. Tu naivní mladík vymění s loutkářem za svobodu několika loutek, svého činu ale posléze lituje a snaží se knihu získat nazpět. Přitom se mimo jiné setkává s pomocnicí Santy Klause a účastní se Pařížského Karnevalu. Scéna i výprava byly pojaty velkolepě - přesně v duchu ruských tradic. Nádherné, honosné kostýmy, přezdobené jasně barevné kulisy, efektní taneční čísla a všudypřítomné písně. Do toho všeho ještě stíhali na scénu promítat laserové efekty, na což si teď Rusové hodně potrpí. (S lasery jsem se tady setkala mimo jiné i v cirkusovém představení - a nutně musím podotknout, že to s nimi v Rusku umí, ačkoli s celkovou výpravou a kostýmy se to místy neslučuje a působí to divně... Přeplácaně, ale právě přeplácanost tady není vnímána nijak negativně.)

Jak se dalo předpokládat, muzikál skončil happy endem, sál nadšeně aplaudoval (a já musím pochválit pohotovost dětského publika, které pokaždé neomylně poznalo, kdy a při které písni se hodí začít tleskat do rytmu) a opona se zatáhla. V ten moment se na pódiu objevili dva klauni a v hledišti se vyrojili organizátoři.

"Sedět!" zaveleli klauni a začali diváky zaměstnávat tanečky v sedě, zatímco organizátoři děti postupně - po řadách - vypouštěli ze sálu.

Součástí vstupenky byl i útržek, na kterém bylo napsáno "подарок" a ten sloužil jako poukázka na dáreček od Ruské federace. Vystáli jsme si frontu na dáreček, každý z nás dostal modrou plechovou krabičku se zalepeným víkem, a vydali jsme se dolů.

V šatně byla neskutečná tlačenice. Zatímco Aljonka čekala, až se uvolní lavička, já s bráchou jsme si jako správní skromní Češi poradili s oblékáním ve stoje. "Nám stačí minimum místa," křenil se bratříček na Aljonku, naštěstí česky, takže mu nerozuměla. Prodrali jsme se ven na mráz a vydali se cestou vyhrazenou bezpečnostními plůtky a lemovanou stráží a policisty. Ti drželi stranou nervní rodiče a uklidňovali je výkřiky: "Rodiče, buďte v klidu,všichni dostanete svoje děti!" "Nebo aspoň nějaké, co zbydou," napadlo mě škodolibě, jenže to už Aljonka v davu zahlédla červenou čepici svého tatínka a procpali jsme se k němu.

Byl u něj i náš táta, který nadšeně fotil všechno, co šlo. Dav nás ale nesl rychle ven, a tak toho moc nestihl. Alexandrovskou zahradou nazpět jsme šli svižným krokem, přituhovalo a mráz nás štípal v obličeji. Konečně jsme došli ke vchodu do podzemního parkoviště a mohli si povolit šály a sundat čepice. V autě Aljonka okamžitě rozbalila svou modrou krabičku - byla plná ruských bonbonů, od každého druhu jeden. Brácha ji napodobil a oba se začali nadšeně cpát. Já si to radši odpustila, protože se mi v autě pokaždé udělá příšerně zle i bez bonbonů. Namísto toho jsem vzpomínala na mimomoskevské děti, kterých jsem na Jolce viděla docela dost. Poznat šly podle jmenovek na oblečení, na kterých byl název jejich domovského města, číslo a jméno (buď jejich, nebo vůdce výpravy). Ty teď pravděpodobně čekají na vlak nebo autobus domů. Pro tyhle děti je Novoroční jolka událost roku. A pro mě vlastně taky, i když v trochu jiném smyslu...

Heuréka!

Dnes, dne třetího ledna 2008, se mi konečně podařilo (a je to zásluha Vivecy) přidat sem počítadlo!!! Hurááá!
Moc díky, Viv ;)

Všechno nej do roku 2008

přeju všem návštěvníkům mého blogu a moc děkuju za vaši přízeň, za vaše komentáře a postřehy k tomu, co sem píšu. Taky bych chtěla poděkovat všem, kdo mi (nejen) v Praze drží palce - moc si toho vážím... Takže - hodně úspěchů v novém roce 2008, hezky si užijte oslavy Silvestra a ať vás zítra moc nebolí hlava x)))

Děda Mráz a jeho parta

Z oficiálních stránek dědy Mráze pro čtenáře mého blogu přeložila z ruštiny Anchesenamon, já jen udělala korekci a doplnila pár poznámek.

Děd ve válenkách a s plnovousem se začal objevovat v domech počátkem oslav Nového roku. Poslušným a šikovným dával dárky, ťukal o zem svojí holí. Teď dostávají dárky i uličníci a hůl se proměnila v kouzelnou berlu, která nejen zahřívá vše živé v krutých mrazech, ale také pomáhá dědovi Mrazíkovi při různých hrách s dětmi. V roce 1840 byly vydány «Pohádky pro děti děda Irineje » od V.F.Оdojevského, kde v jedné z pohádek («Mrazík Ivanovič») byl poprvé popsán prototyp lidového a obřadního Mrazíka. Zde byl Mrazík popsán jako «dobrý Mrazík Ivanovič» — «šedivý» stařeček, kterému se při každém prudčím pohybu hlavou sype z vlasů jinovatka; bydlí v ledové chýši, spí na peřině z prachového sněhu … Časem mu přibyla vnučka – Sněhurka se světlými copy, která rychle vyrostla a stala se jeho neoddělitelnou pomocnicí při jeho novoročním čarování. Když během 20tých let 20 století v Sovětském Svazu začala proticírkevní kampaň, Děda Mráz se nadlouho ztratil z očí. V roce 1935 byla klatba sňata a v roce 1937 se děda Mráz spolu se Sněhurkou poprvé spolu objevili na oslavu vánočního stromečku (jolky) v moskevském domě Svazů. Od roku 1970 začaly dědu Mráze zvát i do městských bytů na nadílky.

Kde vzít opravdového dědu Mráze? Klasika a současnost

V Novoroční noc děti i dospělí netrpělivě čekají na dárky od dědy Mráze. K některým šťastlivcům přichází děd dokonce osobně. Jste si ale jisti, že Vám popřál vše nejlepší přímo „on“ sám a ne jeho mladší pomocník, anebo, což je ještě trapnější, převlečený soused Ivan Petrovič?

Vypadá to, že v zevnějšek Dědy Mráze je pár fines a pokud je neznáme, můžeme se lehce splést a považovat za pravého toho, kdo jím ve skutečnosti není.

Začneme od vousů. Proto je to taky děd, aby měl vousy. Má je stejně jako vlasy husté a šedivé – skoro stříbrné. Vlasy a vousy symbolizují moc, štěstí, blahobyt a bohatství. Jsou to vlastně jediné znaky děda Mráze, které se do dnešního dne nezměnily. Je pravda, že dnešní děda Mráz je spíše zobrazován se sněhobílým plnovousem, než se šedivým, ale to nemá prakticky žádný význam. Možná, že byl děd v mládí blondýn …Má děda Mráz kníry? Má – plynule přecházející do plnovousu. Také šedivé, nebo v současném podání bílé. Ale nutně skutečné.

Vzpomínáte si na poému Někrasova «Мráz-červený nos »? Odedávna se mělo za to, že nos má skutečně červený. Omrznul mu:takových dárků je třeba rozvést! Je pravda, že na tento detail v jeho zevnějšku se často zapomíná, a děda Mráz se objevuje na veřejnosti s normálním nosem. Je to jistě lepší než mít klaunský nos na gumičce, nebo namalovaný nos rudou rtěnkou. Jestli tedy chcete vidět dědu Mráze s červeným nosem, a on ho nemá, tak to znamená, že váš byt není z posledních, který navštívil na své novoroční pouti. A na konce jeho cesty můžete dát krk na to, že mu určitě nos zčervená. A to ze dvou důvodů: buďto mu skutečně namrzl (tolik času na ulici v tom mraze!), anebo ho do sytosti pohostili ruskými národními nápoji. To můžete udělat i vy, jestli se vám ho podaří přemluvit, připojit se k vaší veselé společnosti.

Děda Mráz nosí bílou košili a kalhoty. Vše je vyrobeno ze lnu a ozdobené bílým geometrickým vzorem. Takové oblečení symbolizuje čistotu. Ale dnes děda Mráz chodí vždy v kožichu a nikdy ho nesvléká-nemá čas. Proto si tyto podrobnosti jeho oblečení těžko budete moci prohlédnout.

Kožich, který si děda Mráz ani za nic u vás doma nesvlékne, musí být červený, dlouhý ke kotníkům, vyšívaný stříbrem s tradičními vzory (osmiramenné hvězdy, husy, kříže atd.) a olemován labutím peřím. Je přijatelná záměna peří bílou kožešinou (ale nerado se to vidí). Dnes je v módě poněku jiná barevná gama: modrá, zelená, … Ornament není nijak přesně stanoven: prostě vločky – symbol Nového roku. Místo stříbra se někdy používá stříbrný celofán nebo pozlátko. Délka kožichu je libovolná: často je vidět podkolení a kalhoty nesprávně v červené barvě. Žádné výrazné knoflíky na kožichu ruského dědy Mráze namají být: pokud ho v takovém kožichu uvidíte– můžete ho klidně deportovat do jeho vlasti – Francie nebo USA: nejspíš si Petr Noel nebo Santa Klaus spletli zemi.

P.S.: Mimochodem, co myslíte: pokud kožich nemá knoflíky, tak jak se zapíná? Možná má vnitřní knoflíky, nebo háčky. Ale určitě má pásek – bílý s červeným vzorem, symbol spojení potomků s předky.

A víte, že má děda Mráz na čepici rohy? Ne proto, že by mu je někdo nasadil, ale proto, že jsou symbolem moci, plodnosti a štěstí. Rohy jsou jen trojhraný průřez na části jeho čepice. Pokud tam nejsou, tak to není žádný děda Mráz. K rohům se ještě vrátíme později, a teď se budeme ještě seznamovat s čapkou. Samozřejmě musí mít stejnou barvu jako kožich, to znamená červenou. Jaké jsou odstíny současných kožichů už víte, takže si barvu čepice představíte lehce. Stejně jako kožich, i pokrývka hlavy je vyšita stříbrem a také perlami (je povolena záměna za skleněné diamanty a polodrahokamy). Nehledě na to, že čepice má mít polokulatý tvar, dnes se snaží dědu Mráze odměnit čepicí kněžskou (správného polokulatého tvaru) anebo santaklausovskou čepičkou s bambulí. Při tom kulaté čepice je carská pokrývka hlavy. Jak by potvrdil ruský car Ivan Hrozný.

A tady něco z vyprávění samotného dědy Mráze:

"Víte, kde se vzala moje vnučka Sněhurka?

Celých 33 let jsem chodil na novoroční oslavy jolky sám. Byl jsem už starý a bylo to pro mě těžké, a taky mi bylo samotnému smutno. Proto jsem se obrátil s prosbou na ruské spisovatele: «Dejte mi nějakého pomocníka, takového, aby měl rád děti, a spolu se mnou chodil na oslavy, zpíval s dětmi a dával jim dárky». Zamysleli se mí přátelé spisovatelé…

Mezi tím, v roce 1867 byla vydána kniha А.N. Аfanasjeva «Poetické náhledy slovanů na přírodu». A tam také našel Alexandr Nikolajevič Ostrovský moji vnučku. A aby ji představil, rozhodl se napsat o ní jarní pohádku - činohru «Sněhurka», která byla vydána v roce 1873. Ale tenkrát ještě neměla Sněhurka to štěstí. Dnes je pořád se mnou, v zimě když ozdáváme dárky, v létě když je vyrábíme. Tenkrát ji slepili ze sněhu, ona ožila, skočila přes oheň a roztála. Líto jí bylo nejen mě, ale i čtenářům a dokonce spisovatelům. O 9 let později skladatel N.А. Rimskij-Korsakov uvedl velkolepou operu «Sněhurka», a moje vnučka začala existovat.

Děti si jí zamilovaly a na každé novoroční oslavě o ní přednášely básničky a snily, že ji jednou uvidí ve skutečnosti.

Přišlo 20 století. Moje vnučka získala už dostatečnou zkušenost v oblasti novoročního kouzlení– absolvovala Akademii mrazivého díla na výbornou, a mohl jsem ji vzít sebou na oslavy jako svojí pomocnici. V roce 1937 měly štěstí ty děti, které se dostali na oslavy jolky v moskevském domě Svazů: čekalo je příjemné překvapení!
Ale nepříjemné překvapení čekalo mě a moji vnučku: zakázali mi ji brát dále sebou na vystoupení. Více než 10 let musela sedět doma a snít o tom, že si může hrát s dětmi a zpívat s nimi písničky. A v tu chvíli přišli opět na pomoc mí přátelé spisovatelé– Lev Kassil a Sergej Michalkov. Zejména on pomohli vrátit Sněhurce úsměv: napsali vynikající scénář novoročních oslav, kde byla hlavní postavou Sněhurka, a tak Sněhurku požádali, aby znovu přicházela se mnou na oslavy. A od té doby chodíme spolu. A všude jí mají rádi. V Rusku jsou dvě města, kde ji mají nejraději. Jeden je v Kostromském kraji, kde se nachází panství Ščelikovo, přímo tam napsal Ostrovský svojí Sněhurku. А v Sankt Peterburgusvojí Sněhurku složil Rimskij-Korsakov. Moje vnučka umí všechno: šije, plete, vaří, stará se o naše koně, v mém domě uklízí. Vyrábí krásné dárky a umí hodně písniček a básniček – to zjistíte sami, když přijdete na novoroční představení! (pozn. - tady si starý pán neodpustil malou reklamu x)))"

Finský kolega

Jak se múže na první pohled zdát, finský děda Mráz Joulupukki ("lesní muž" – "vánoční kozel " – "vánoční děd") měl smůlu se jménem. Překládá se jako "vánoční kozel". «Joulu» znamená Vánoce a «pukki» — kozel. Ve skutečnosti v tom ale nic urážlivého není. Před mnoha lety byl Joulupukki oblečen do kozí kůže a jezdil na kozlu. Počátkem 19. století měl na hlavě ještě malé rohy a v uších dřevěné lžíce - jak říkali, na zavařeninu z morošky– starodávného pokrmu, kterým ho hostí i dnes. Jak se mu tam ty lžíce vešly, to se neví. Mimochodem, kromě zavařeniny je jeho oblíbeným jídlem také šanga. Až budete ve finsku, určitě si vezměte recept.

Jestli chcete Joulupukki potkat, musíte vylézt na sopku Korvantunturi, která je na hranicích s Ruskem. Přímo tam bydlí v malé chaloupce, nebo přímo v sopce finský zimní čaroděj. Název této hory se překládá jako hora-ucho, protože její tvar připomíná zaječí ucho (přestože finové ho tvrdohlavě považují za psí).

Prostřednictvím tohoto ucha se Joulupukki dozvídá přání dětí. V hoře jsou jeskyně Kajkuluolat, kde sedí skřítci a poslouchají, jak se chovají děti na celém světě. Mají tak citlivé uši, že mohou rozeznat i intonaci hlasů dětí z druhého konce země. Zapisují si, jak se děti chovají do zvláštní knihy a tam také zaznamenávají, jaký dárek si dítě přeje k Vánocům. Nedaleko ve vesničce Pajakjulja je speciální dílna, kde skřítci vyrábějí dárky pro děti. Zajímalo by mě, jestli taky umí vyrábět počíteče a mobilní telefony.

Spolu s Joulupukki tam také bydlí jeho žena Muori (nebo Marie), která je ztělesněním zimy a má také její vlastnosti.

V dávných dobách chodil Joulupukki na Vánoce po domech (koledoval). Poslušné děti obdarovával a zlobivé dostaly jen metlou. "Jsou v tomto domě nějaké poslušné děti?" – těmito slovy začínala jeho návštěva. Dnes se už takové výchovné metody neuplatňujía dárečky dostávají i uličníci. Doufám, že metoda cukru bude stejně účinná jako metoda biče.

V roce 1950 Finsko navštívila paní Eleonora Rurveltová, manželka tehdejšího prezidenta USA. Vláda Finska se tak důkladně připravovala na návštěvu významné návštěvy, že dokonce zahájila výstavbu vesničky Joulupukki. Otevřena byla pravda až o 35 let později v roce 1985. No ale stálo to za to. Dnes Santa park a vesnici každoročně navštíví 250 tisíc turistů. Děd má také svoji poštu a rádio.

A jak finský čaroděj vypadá dnes? Hlavně je to mohutný mužský s dlouhými šedými vousy a vlasy. Nosí vysokou červenou oválnou čepici, stejné barvy kabát a kalhoty. Vše je doplněno koženým páskem a brýlemi.

Skřítci, pomocníci Joulupukki nosí špičaté čepice a oblečky lemované bílou kožešinou. Dnes se Joulupukki poněkud poamerikanizoval a je často zobrazován jako mohutného muže v červené vestě na bílé košili, v červené čepici se sřapcem a módních kožených vysokých botách. Zajímalo by mě, u kterého návrháře si je objednává?

Mimochodem estonský děda Mráz Jiuluvana je podobný svému finskému příbuznému.

Pro srovnání:

Ruský děda Mráz

Americký Santa Claus

A na konec:

Vnučka dědy Mráze Sněhurka

pro Vivecu....

Všechno nejlepší k narozeninám
přeje Iris x)