Moskva

Protože některé z vás možná zavedou cesty do Ruska, uvádím zde odkazy na některá zajímavá místa. Případně prostě příspěvky, jejichž přečtení nebo jen shlédnutí by vám mohlo být nějak užitečné. Paleontologické muzeum v Moskvě, nákupní centrum Gorbuška, vlakem po Rusku a severní Evropě, Pitěr, Sankt Petěrburg a něco o jeho zajímavostech, Treťjakovský most a chrám Krista Spasitele v Moskvě, Mauzoleum, Treťjakovská galerie, Tuláci, Klub Točka anebo Co vás může potkat o Halloweenu v Moskvě=), Památky Moskvy, Moskva stručně, Ostankinský vysílač. Upozorňuji, že uvedené informace se vztahují k datu, které má ten konkrétní příspěvek. Na neustálé revize a aktualizace nemám čas, energii, ani money:)

Мемориальный Музей Космонавтики - Muzeum kosmonautiky v Moskvě

CO? Muzeum kosmonautiky v Moskvě
kde? stanice metra VDNCH (ВДНХ), ulice Prospekt Mira (Проспект Мира) číslo 111
Poznáte ho okamžitě, nachází se totiž pod památníkem "Dobyvatelům vesmíru", který poněkud nejde přehlédnout, neb se pne do výšky 107 metrů.


pro koho? pro všechny, koho zajímá dobývání vesmíru nejen ruskými kosmonauty a všechna ta technika okolo
Proč tam jít? uvidíte desetiminutový filmeček o trénování kosmonautů, vycpané pejsky Strelku a Bělku, modely Sputniků a jiných ruských vesmírných výrobků v různých měřítkách, většinou ale 1:1. Také si prohlédnete oblečení kosmonautů, uděláte si představu o jejich stravě a životě na vesmírné stanici, pomocí dotykových obrazovek se přenesete ke kosmodromům z celého světa a dozvíte se něco i o lidech, v jejichž hlavách se zrodily vesmírné projekty. samozřejmě je toho mnohem víc, plná dvě podzemní patra exponátů, ale jakožto tvor pohlaví ženského, který nemá žádný zvláští zájem o techniku, si teď na nic víc nevzpomínám.


Hodnocení: muzeum představuje ideálně strávené odpoledne pro všechny fanoušky techniky (nejen vesmírné). pro jejich znuděné přítelkyně a rodinné příslušnice mám výbornou zprávu - je tam bufet=) tím ale nechci nikoho odrazovat, myslím, že si odtamtud něco odnese i člověk, kterého technika zas tak nezajímá. například fanoušci módy můžou kriticky zhodnotit spodní prádlo kosmonautů;)
zdroje: ruská Wikipedie a stránky ruských muzeí

Tak jsem zase Češka v Moskvě=)

Tentokrát jen na dva týdny, což ale znamená, že toho musím mnohem víc stihnout xD
UPD:
Ano ano, jsem tu na prázdniny. Aktuální stav počasí: -8°C až -13°C, na ulicích je zledovatělá krusta a dech se sráží do hustých obláčků. Což ovšem nebrání Leninovým dvojníkům, aby pobíhali kolem Rudého náměstí a pomrkávali na turisty. Zítra je svátek - Den obránců vlasti, nebo také Den mužů a kluků. Když jsem psala svojí jediné moskevské kamarádce Nadě, oznámila mi důležitě, že ONA to slavit nebude, a že všichni chlapi jsou zrůdy. Já jdu zítra večer na mužský chór Alexandrovce, takže to tím pádem asi slavit budu, i kdybych nechtěla. Ale spíš v tom vojenském stylu. Každopádně se o svoje dojmy podělím=)
Tenhle rok je rokem Býka, a protože Rusové se nebrání žádným symbolům štěstí, zařadili momentálně kravičky a telátka mezi svá oblíbená zvířata. Projevilo se to třeba i na současně vytvářeném dětském kresleném seriálu Směšariki, do kterého přibyli noví dva hrdinové: býk a kravička jménem Mulja a Muňja. Zatím jsem je ještě neviděla v akci, ale DVD s jejich dobrodružstvími jsem sehnat uspěla.

Paleontologické muzeum v Moskvě

Najdete ho na stanici metra Ťoplyj stan, oranžová linie. Pravda, od metra je to pěšky docela kousek, ale výsledek určitě stojí za to.
Co vás v muzeu čeká?
Kromě velkého počtu kompletních dinosauřích kostřiček i geologická mapa Moskvy a okolí, zkameněliny, srst mamuta, nějaké ty otisky "pacek" a rybích tělíček a taky malá exkurze do mořského světa. Rusky rozumějící návštěvníci se dozví něco o tom, jak vzniká uhlí a ropa, případně, jak udělat z ropy benzín. Děti pak určitě ocení velké množství modelů a kreseb, které ukazují, jak vypadala vystavovaná zvířata (přesněji řečeno to, co z nich zbylo) za života.
Nemusím snad zdůrazňovat, že pro všechny -v Moskvě se ocitnuvší- milovníky paleontologie, historie a dokonce i archeologie (ano, najdete zde i kostřičky předchůdců člověka) je návštěva tohoto muzea naprostou nezbytností.

"Copak nám to tady zdechlo?" Teď vypadá mírumilovně, ale potkat ho za života... Koukněte se na ten tesák

Kostry a povídání ve vitrínách, plastiky na stěnách

Zdraví vás asijská obdoba Tyrranosaura rexe

Překřtila jsem tuhle věc na "striptérku". Schválně jestli uhodnete proč x)))

Plastiky

Svět pod vodou

A konečně on - mamut

Poznámka: jako vždy, na fotky je potřeba kliknout. Když už budete na webshots, je tam k tomuhle muzeu fotek ještě víc.

Gorbuška

Gorbuška je něco jako nákupní centrum a tržnice specializované na elektroniku a multimédia pod jednou velkou střechou. Najdete ji v Moskvě na stanici metra Bagrationovskaja. Do Gorbušky se každý vydává s jasným cílem, nejlépe, když si všechno, co chcete sehnat, sepíšete na papír. U vchodu do centra si vezmete brožurku s mapou jednotlivých sektorů (hudbu a filmy seženete v části nazvané La-la park) a vydáváte se na lov. Jen bloudit mezi stánky a dívat se po titulech nestačí, musíte se aktivně ptát prodavačů. Pokud neseberete odvahu nějakého oslovit, je skoro jisté, že vás některý z nich osloví sám. I pokud vás ale potěší zprávou, že vámi požadovaný titul má, ještě není vyhráno. Často tomu tak není, a pak vás zpravidla nechá stát u svého stánku ("ještě se porozhlídněte, jestli nenajdete něco, co by se vám líbilo") a běží shánět ke kolegům. Někdy se vrátí s vámi žádanými tituly, někdy ne. Čekat vás může nechat pět minut, anebo taky půl hodiny. Dost lidí čekání po chvilce vzdává a zkouší štěstí jinde.
Co se týče sortimentu, na Gorbušce se dá sehnat prakticky cokoli, závisí to hlavně na vaší vytrvalosti a ochotě hledat, ptát se a čekat na výsledek.

Poznámka k obrázkům: na první dva klikněte, zobrazí se v lepší kvalitě. třetí je focený mobilem, takže o kvalitě se u něj bavit nedá (aneb kde nic není ...)

Odkaz v ruštině pro ty, které zajímá víc a hlavně pro ty, kdo se potřebují detailně seznámit s pravidly přežití a úspěchu na Gorbušce;)

Dům Bulgakova v Moskvě - plakátové ilustrace k románu Mistr a Markétka, které tam visí na stěnách v průchodu

Mobil v akci

Onehdy jsme si s mamkou vyšly na procházku - na Vagankovský hřbitov, kde se mimo jiné nachází hrob legendárního ruského barda Vladimíra Vysockého. Fotit jsme v plánu neměly, ale jak jsme se tak procházely, zaujala mě busta zesnulé krasavice nad jedním hrobem. Bílý kámen na pozadí zelených větví stromů - prostě poezie. A tady přišel ke slovu mobil, jehož zabudovaný foťáček jsem použila naposledy před hodně dlouhou dobou. Výsledná kvalita sice není nijak oslnivá, atmosféru ale tomu obrázku nikdo nevezme.

Štěstí "na zámek"

Když se dostatečně pokocháte stavbou katedrály Krista Spasitele a rozhodnete se přejít řeku Moskvu po blízkém mostě, zaujme vás jeho zábradlí. Je totiž poseté zámky a zámečky - popsanými, zdobenými rytinou nebo ovázanými stužkou. Na kovových tělech zámků jsou vyrytá jména zamilovaných, ale i třeba názvy tříd a jejich maturitní rok. Právě jste se setkali s novodobým zvykem, který Rusové přejali - odkud vlastně?


Jedna moskevská známá (učitelka ruštiny) tvrdí, že z Číny.
Na Velké čínské zdi jsou prý natažená lana, na která čínští novomanželé připevňují zámečky. Uzamknutím zámečku a následným přehozením klíče přes zeď si mladí manželé mají zajistit štěstí.
Internetový portál CitySphere.Ru ovšem razí jinou teorii - zvyk údajně pochází z Evropy, konkrétně z hlavního města Itálie Říma. Před 15 lety vydal mladý italský spisovatel Federico Moccia román Chci tě, ve kterém si mladý pár přísahal na mostě věčnou lásku a jako důkaz svého slibu omotali řetězem pouliční lampu a připevnili na ni zámeček. Klíč pak hodili do řeky. Tento čin zaujal mladé Italy natolik, že ho okamžitě začali masově napodobovat - a z Říma se nový zvyk postupně přenesl do Talinu, Rigy, Oděsy a dalších měst - až nakonec v minulém roce pronikl i do Ruska.


Ruští novomanželé začali připevňovat zámečky k zábradlí několika poměrně nedávno (1994) zbudovaných mostů přes řeku Moskvu. Jeden z nich je nazýván "Lužkovskij most", jeho název nicméně není poctou pro starostu města Moskvy Lužkova, jak se mnoho lidí domnívá. Je naopak odvozen od místa nazvaného Carevnina louka (louka je rusky "lug"). A aby těch zmatků nebylo málo - správně a oficiálně se má nazývat Treťjakovský most, protože z něj vede cesta k Treťjakovské galerii...

Vraťme se ale k zámečkům. Jejich počet na zábradlí se zvyšoval a to se nelíbilo moskevské komunální službě. Zdálo se jí, že zámky hyzdí vzhled mostu, a tak je její pracovníci začali ze zábradlí upilovávat. Pracovníci komunálních služeb jsou ale také lidi, a příliš se jim nelíbilo, že mají "řezat do štěstí jiných lidí" a vůbec, že stojí v cestě tak romantickému novému zvyku. Proto vymysleli originální řešení. Na Lučním/Treťjakovském mostě se v dubnu roku 2007 objevil první Strom lásky - kovová konstrukce ve tvaru stromu stvořená speciálně proto, aby na ni zamilovaní lidé věšeli zámky. Podle novodobé legendy se má klíč "od srdce vašeho milovaného/ vaší milované" vhodit do řeky Moskvy, což zajistí, že vám drahou polovičku nikdo neodloudí. Volné místo na stromečku brzy nezbylo ani jedno (hle kolik se to vyrojilo moskevských novomanželů), a tak byly přidány ještě dva stromy.
Most, o kterém jsem se zmiňovala na začátku, na sobě žádný takový "stromek" nemá, nicméně je blízkým sousedem Treťjakovského mostu a proto se tradice se zámečky nejspíš přenesla i na něj.

Treťjakovský most

Detail zámečků na Stromu lásky

Zdroje: očití svědci (my a naši známí), má oblíbená ruská Wikipedie a www.citysphere.ru
Odkaz na článek CitySphere.Ru

Katedrála Krista Spasitele

Tento největší pravoslavný kostel na světě má docela zajímavou a místy velmi pohnutou historii.
Byl vybudován k oslavě vítězství nad Napoleonem při jeho neúspěšném tažení do Ruska. Místo na břehu řeky Moskvy vybral pro stavbu sám car. Původní výstavba byla zbourána, aby uvolnila prostor pro chrám - mezi takto odstraněnými budovami se ocitl i Aleksejevský klášter. Traduje se, že jeho abatyše místo proklela a prorokovala, že na něm dlouho nebude nic stát.
Konstrukce katedrály byla zahájena v září 1839 a trvala 44 let, přičemž cena se vyšplhala k 15 milionům rublů. Lešení kolem stavby odstranili v roce 1860, vnitřní výzdoba chrámu ale trvala ještě 20 let.
Chrám byl za účasti cara Alexandra III. slavnostně otevřen 26. května 1883. V přízemí chrámu se nacházela galerie, věnovaná vítězství nad Napoleonem. Zdi pokrývaly reliéfy z mramoru, zobrazující slavné vojevůdce a bitvy té doby.
Chrám byl místem korunovací a celonárodních slavností, nacházela se zde také knihovna s mnoha cennými svazky. Hlavní církevní svátek chrámu - Narození Páně - byl v Moskvě každoročně slaven jako svátek vítězství nad Napoleonem.
S nástupem socialismu však nastaly pro chrám krušné časy. Dá se vlastně bez nadsázky říct, že to byl jeho konec.
2. června 1931 vedení komunistické strany SSSR (údajně snad Stalin osobně) rozhodlo, že na místě chrámu bude vybudován obří Palác sovětů. 5. prosince 1931 byl chrám zničen dvěma výbuchy.

Demolice Chrámu

Nikdy neuskutečněný projekt Paláce sovětů

Mramorem z chrámu obložili stanice metra "Ochotnyj rjad" a "Kropotkinskaja", desky se jmény válečných hrdinů z roku 1812 rozdrtili a vzniklými kaménky vysypali cestičky v moskevských parcích.
Stavba Paláce sovětů byla zahájena v roce 1937 - v roce 1939 byly hotové základy pro výškovou část budovy a hlavního vchodu. V říjnu roku 1941 však do stavby zasáhla válka - z železné konstrukce, připravené na montáž do budovy, byly vytvořeny protitankové zábrany. Po válce sice stále ještě existoval projekt pro stavbu Paláce, nebyly už ale síly ani prostředky pro jeho realizaci.
Dlouhá léta na místě bývalého chrámu zela díra. V roce 1958 nejspíš právě ona díra inspirovala kohosi k vytvoření dalšího projektu - a na svatém místě se objevil bazén Moskva. V 90. letech 20. století vzniklo v Moskvě velké hnutí za obnovu chrámu a 5. prosince 1990 byl položen základní kámen. Nadace na obnovu chrámu vznikla o dva roky později. Na jeho obnovu se mezi lidmi pořádala sbírka podobně jako u nás kdysi na Národní divadlo. V září 1994 začala likvidace bazénu Moskva. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Krista. Je postavený přesně podle původních plánů.

Plný název chrámu zní: Katedrální církevní chrám Krista Spasitele (ve jménu Narození Krista), často se pro něj užívá zkratka XXC. Je sídelním chrámem patriarchy ruské pravoslavné církve, po obnově původně patřil městu, nyní je již v majetku Moskevské patriarchie. V chrámu se nachází muzeum, které patří k Moskevskému městskému muzeu dějin města Moskvy.



Odkazy:
Oficiální stránky chrámu - v RJ a AJ

Zdroje: stránky chrámu, Wikipedie

Omluva

Omlouvám se všem čtenářům za to, že jsem sem už tak dlouho nedala nic nového. Mám dneska psavou náladu (a taky mě stíhají výčitky svědomí), tak se to pokusím napravit.

Osud člověka

Film fežiséra Sergeje Bondarčuka z roku 1959 vypráví příběh Andreje Sokolova. Sokolov je obyčejný tesař, má ženu Irinu, staršího syna a dvě dcery... Jenže pak přijde druhá světová válka, a Sokolov je poslán na frontu. Projde si německým zajetím, kde stráví dva roky, než se mu podaří utéct. Ale ani po návratu k ruskému štábu není jeho útrapám konec. Za svoje zásluhy (při svém útěku unese německého důstojníka) dostává měsíc volno a vydává se za svou rodinou. Na místě bývalého domova nachází jen trosky a sousedé mu sdělí strašnou zprávu - jeho žena a obě dcery zahynuly při bombardování. Syn v té době nebyl doma. Když se vrátil a spatřil tu spoušť -odešel, a kam, to nikdo neví. Je rok 1944, válka pokračuje, Sokolov se vrací ke štábu. Po nějaké době přicházejí zprávy od syna, který se stal u vojska kapitánem. Nastává poslední den války - všichni se radují a oslavují její skončení. Uprostřed oslav si k sobě Sokolova zavolají velitelé, aby mu sdělili, že jeho syn byl zastřelen německým ostřelovačem.
Po skončení války se Sokolov vrací ke staré práci, navštěvuje nová místa. V jedné vesnici potká malého chlapce Váňu - sirotka, jehož matka zemřela při bombardování a otec zmizel beze stopy. Sokolov vyslechne jeho příběh a rozhodne se Váni ujmout. Váňa uvěří, že Andrej Sokolov je jeho znovu nalezený tatínek. Od té chvíle tito dva lidé, kterým válka vzala všechno, kráčí životem spolu.

Slavná je scéna z německého pracovního tábora. Sokolov si nahlas stěžuje na mizerné podmínky a je za to zavolán k veliteli tábora. Ten umí rusky a oznámí Sokolovovi, že ho za jeho drzost zastřelí. Ještě před tím mu však nabízí sklenici vodky: "Napij se ještě před smrtí za vítězství německých zbraní!"- "Já nepiju," vymlouvá se Andrej. "Nechceš pít za naše vítězství? Tak se napij aspoň na svoji vlastní smrt!" na to velitel. - "Za svoji smrt a vysvobození od strastí se napiju rád," praví Andrej a obrátí do sebe sklenici. Velitel mu podá na zakousnutí kus chleba, ale Sokolov ho odmítne: "Po první sklenici nejsem zvyklý zakusovat." Velitel mu tedy nalije další. Sokolov ji vypije, ale stále odmítá "zakusku". Až po třetí sklenici si uždíbne kousek chleba. Němec je jeho výdrží tak ohromen, že mu dá milost - a taky bochník chleba a kus sýra, o který se Sokolov bratrsky rozdělí s ostatními zajatými Rusy.

Hlavní roli ztvárnil sám režisér Sergej Bondarčuk.

Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street)

Právě jsem se vrátila z kina a hodlám se podělit o své čerstvé dojmy z filmu. Sweeney Todd je klasifikovaný jako Thriller/Muzikál/Krimi, což je vcelku přesné. Podle mě by ale chvílemi snesl i klasifikaci Horor. Happy End nečekejte.
Stručné shrnutí děje: Holič Benjamin Barker (Johnny Depp) měl úplně všechno - krásnou ženu, roztomilou malinkou dcerku a konečně práci, ve které byl skutečný mistr. Pak na jeho ženě spočinul zálibným pohledem soudce Turpin a Benjamin byl odstraněn do vězení na druhém konci světa, kde strávil 15 let. Po uplynutí trestu za činy, které nespáchal, se holič vrací do Londýna jako zcela jiný člověk. Shledání s milovanými se ovšem nekoná - v domě, kde dřív Benjamin žil, prodává masové bochánky pekařka Lovettová (Helena Bonham Carter)a od ní se holič dozví příšerné zprávy: jeho žena s otrávila a dceru vychovává soudce Turpin (Alan Rickman). Benjamin si změní identitu na Sweeney Todd a začne opět provozovat starou živnost. Má v plánu zprovodit ze světa pana soudce. První obětí jeho ostré břitvy se ale stane konkurenční holič Pirelli (Sacha Baron Cohen), který hrozí vyzradit Sweeneyho pravou totožnost. Aby těch hrůz nebylo málo, paní Lovettová se rozhodne mrtvého použít jako náplň do svých bochánků - a protože Sweeney se u jednoho nebožtíka rozhodně nehodlá zastavit, pekařce se naskýtají zcela nové, široké možnosti...
I když se člověku ze vší té krve (o mlýnku na maso ani nemluvě) zvedá žaludek, přece jen se nedá filmu upřít dokonalá vizuální podoba. Všechno je absolutně dotažené - kostýmy, mejkap, světlo, prostředí... A herci excelují. Johnny nezklamal ani jako zpěvák. Co se týče hudby, je uchvacující. (Vážně nepřeháním, hned jak jsem přišla domů, musela jsem začít prohledávat databázi playlistu - jak jsem byla úspěšná můžete posoudit sami - playlist najdete zcela dole na mém blogu a kromě první písničky -která je ze Stormbreakera - všechny ostatní jsou ze Sweeney Todda. Doporučuji hlavně poslední písničku - Not While I'm Around, duet Eda Sanderse a Heleny Bonham Carter.) Většina písniček ve filmu je přejata z muzikálu Stephena Sondheima, podle kterého byl film natočen. Zpívají je samozřejmě sami herci, a budete nejspíš překvapeni, jak dobré mají hlasy.
I když jsem měla v průběhu promítání a ještě nějakou dobu poté, co film skončil, pocit, že už NIKDY nepozřu ani kousek masa (a že nejspíš nebudu schopná až do večera sníst vůbec nic), mé obavy se nenaplnily. Dokonce se odvažuji tvrdit, že se mi tenhle nový Burtonův počin líbí. A rozhodně mám v plánu si pořídit soundtrack, což bych doporučila i všem ostatním milovníkům filmových muzikálů. Pokud se vám líbil filmový Fantom opery, pravděpodobně vám bude po chuti i toto.
Komu bych film doporučila? Fanouškům Kill Billů, Interview s upírem, Fantoma opery a samozřejmě příznivcům Tima Burtona (ti to mají povinné!). A všem milovníkům hororů, pro které tohle bude pravděpodobně celkem oddechová záležitost.
Komu bych film NEdoporučila? Těm, kdo viděli od Burtona jen Mrtvou nevěstu a domnívají se, že Sweeney bude podobná pohodička. Věřte, že NENÍ a NEBUDE.


Odkazy:
Trailer k filmu
Scéna s břitvou ("Setkání po letech" - nebojte, žádná krev tam není)
Soutěž v holení se Sachou Baronem Cohenem (ani tady neteče krev)
Oficiální stránky filmu
Existuje i knížka!!! A nemá s filmem nic společného... Odkaz na recenzi Petra Šimčíka.
Info o soundtracku

Po zkoušce

Pro ty, koho to zajímá - zkoušku z RJ jsem udělala a tenhle týden si půjdu pro certifikát)))
Já jen, abyste třeba nebyli zbytečně napjatí...
Za veškerou projevenou i tichou podporu díky!!!)))

Veselé Velikonoce=)

Nemějte mě za blázna, mám totiž na mysli ruské, respektive pravoslavné Velikonoce - Paschu. Pascha, nebo taky Světlá neděle, je dnem Ježíšova zmrtvýchvstání. Dnes se tedy lidé zdraví slovy: "Christos voskres!" a odpovídají: "Voistinu voskres." ("Kristus vstal z mrtvých!" - "Opravdu vstal!") Poté by si měli vyměnit tři polibky.
Pascha je velmi pozitivní církevní svátek, vždyť vzkříšení Ježíše symbolizuje vítězství života nad smrtí. Symbolem života je od dávných dob vejce - proto se v tento den Rusové obdarovávají obarvenými vajíčky. (Na rozdíl od Českých luhů a hájů, obejde se to zde bez pomlázky=)
Na Paschu končí Veliký půst, který pravoslavní křesťané drží od Maslenicy. (Maslenica - obdoba našeho masopustu, kdy se rituálně spálí figurína symbolizující Zimu.) Jen pro představu - letošní Veliký půst trval od 10. března do dneška (27. duben) a nesmělo se při něm jíst maso, vejce a mléčné produkty.
K tradičně známým jídlům patří "kulič" - což je obdoba našeho mazance. V předvečer Paschy přinášejí lidé obarvená vajíčka a domácí i koupené kuliče do kostela, kde si je nechávají posvětit.
To probíhá tak, že se do pečiva a mezi vajíčka umístí tenká svíce, které se prodávají v kostelech, a kněz nad jídlem pronese modlitby. Tyto svíčky zapalují pravoslavní křesťané ve speciálních stojáncích před ikonami při každé návštěvě kostela - někteří se jen pomodlí, jiní ke svíčce připojí lísteček se svým přáním. Křižovat se samozřejmě začínají zprava. A ještě jedna důležitá věc - před vstupem do pravoslavného kostela si ženy musí zakrýt hlavu a muži naopak smeknout. Někde jsou pravidla ještě přísnější - do chrámu, nacházejícího se v ženském klášteře, je osobám ženského pohlaví povolen vstup jen v sukni.

Klasické předzkouškové dojmy

Prohlížím si na spolužácích fotky svojí třídy (asi by se hodilo říct bývalé, ale já ji tak asi nikdy brát nebudu...), vedle vyřvává ruské rádio něco o tom, že "она не твоя," a já jsem nervózní jako pes. Den před zkouškou je vždycky nejhorší - člověk by to nejradši měl už za sebou... Asi si půjdu něco opakovat. Sice už se mi zase kupí kulturní zážitky, jenže nějak nemám náladu něco o tom psát. Snad zítra, až se z té zkoušky vrátím domů.
Napadlo mě, že si šlehnu kyslíku na povzbuzení mozku a při té příležitosti jsem si (to je sranda, zrovna v rádiu někdo zpívá o tom, že "кислорода в городе не хватает"- jak zoufale přesné!!!) vzpomněla, že jsem se o tom ještě nezmínila. Tady si totiž jde koupit kyslík normálně v lékárně, buď ve větších lahvích prodávaných se speciální maskou, nebo menším balení, ze kterého kyslík prudce uniká při jejich pootevření. Musím říct, že dýchnout si kyslíku je občas dost potřeba. Zvlášť pro člověka, který tady nemá auto, aby mohl o víkendu vyjet na čerstvý vzduch někam za Moskvu.

Kolomenskoje - Obrázky s atmosférou

P.S. Omlouvám se za tu alej, omylem jsem ji vložila 2x. Odstranit nejde, tak to je taková příloha zdarma xD

Jiný kraj, jiný mrav, aneb Mladý pane, mladý pane! ...tatínek Vám straší na cimbuří

Vzpomněla jsem si nedávno na jednu příhodu, která se mi stala kolem Vánoc. Je svázána se zvykem Rusů obracet se na všechny ženy do sedmdesáti let slovem: "Děvuška!" a na muže do stejného věku slovy: "Molodoj čelověk." Tedy něco jako "slečno, mladá paní" a "mladý pane". Přičemž to nemyslí nijak ironicky nebo posměšně, ale prostě to používají jako normální oslovení.
Seděla jsem tehdy s tátou v kavárně, čekali jsme až nám přinesou kafe a zákusky, a tatínek si mezitím zašel odskočit tam, kam musí i prezident pěšky. A tu se ke mně hrne číšník, nese dva dortíky a jedno kafe. A ptá se: "Co budete pít vy?" Já na něj překvapeně zírám a duchaplně odpovídám - "To kafe." A on na to: "Aha. A mladý pán?" Načež jsem na něj vytřeštila oči. Nechápala jsem, vůbec mi nedošlo že myslí mého tatínka (který mimochodem vypadá o dost mladší, ale mladým pánem bych ho teda - samozřejmě z respektu k jeho zkušenostem a jako ke svému otci - rozhodně nenazvala) a přemýšlela jsem, jestli si mě spletl s někým jiným, nebo jestli s námi u stolu sedí ještě někdo, koho já nevidím a on ano. V ten moment se naštěstí vrátil tatínek a všechno se vysvětlilo - mně konečně došlo, která bije a táta vysvětlil číšníkovi, že jsme chtěli samozřejmě dvě kafíčka.
A já byla rázem bohatší o jednu zkušenost. A sice, že až zase příště nazve moje rodiče někdo slečnou a mladíkem, nemám mu dávat do zubů, protože to rozhodně nemyslí neuctivě, ale je naopak slušný.

Jarní novinky z Moskvy

Už jsem pomalu začínala uvažovat o nějakém jarnějším obrázku do záhlaví blogu, když tu náhle přišel apríl, teplota klesla na tři stupně a venku dokonce sem tam sněží. Duben, nejnevyzpytatelnější měsíc v roce! Takže jsem vytáhla kabát a klobouk, jež si radši cestou do školy jednou rukou přidržuju, aby mi ho některý z vysoce inteligentních spolužáků neserval z hlavy. Tyhle základkové manýry mě fakt začínají unavovat.
Co se jinak týče mých skvělých spolužáků, minulý týden jsem měla výstup s třídní krasavicí Lenou. Náš rozhovor má za následek, že mě a Laru naši "zlatí spolužáci" teď víceméně ignorují (což je po tom, co po nás házeli o hodině věci, docela fajn změna). Když jsem totiž Lenočce vmetla do tváře, že je mi úplně volná a že uvítám, když si mě konečně přestane všímat, její sebevědomí zjevně zůstalo lehce otřeseno.
Ve škole nějak nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo za nějaký měsíc maturovat. Spolužáci se dál vesele flákají a učitelé spíš o závěrečných zkouškách mluví než že by k nim někoho intenzivně připravovali...
Mně čeká zanedlouho zkouška z ruštiny, takže se snažím opakovat gramatiku, číst rusky, poslouchat ruské rádio a vůbec se naladit na ruskou vlnu. Vzhledem k tomu, že jsem v Moskvě, těžko můžu být naladěnější. Už se mi do řeči vkrádají rusismy. Tady na blogu se to naštěstí zatím neprojevuje, ale neradujme se předčasně ;)

Признания авантюриста Феликса Круля

Zpověď podvodníka Felixe Krulla, hra na motivy nedokončeného románu německého držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna.
Příběh okouzlujícího mladíka Felixe, neváhajícího v cestě za vlastním úspěchem využívat druhých, je v podání Divadla Tabakova strhující podívanou. Hlavní hrdina, ztvárněný mistrovsky Sergejem Bezrukovem, od prvních nevinných podfuků a rozpačitých krádeží dojde až ke chladnokrevným zločinům. Jeho jméno "Felix" znamená "šťastný". Tohle spolu s vědomím vlastní přitažlivosti a inteligence dává Felixovi pocit, že může dobýt celý svět. A přesně to také dělá, kráčí ke slávě a úspěchu po stupních tvořených city a životy druhých...
Román je nedokončený, a tak se představy o vyvrcholení Felixova příběhu mohou lišit. Režisér Andrej Žitinkin zvolil pro Felixe ten nejvyšší trest - a dá se říct, že právem. Přesto ve vás závěrečná opona nejspíš vyvolá rozporuplné pocity.
Felix je zločincem, který má v sobě kouzlo anděla. Bezrukov ho rozehrává s lehkostí a dokonalostí sobě vlastní. Ovládá jeviště i všechny ostatní herce, kteří - ač sami hrají výborně - jsou jím přece jen poněkud zastiňováni.
Sečteno a podtrženo, je to výborná hra, troufám si říct že zatím ta nejlepší, jakou jsem v Moskvě dosud viděla. "Tabakerka" je zkrátka skutečnou zárukou kvality.
Tleskám, slzím a jdu si kreslit srdíčka do deníku.















Odkazy:
román Zpověď hochštaplera Felixe Krulla
ruské stránky Divadla Tabakova
Divadla Tabakova v Evropě