V posledních letech mě táhlo cestovatelské nadšení spíše na západ. Proto jsem se na Mezi světy časem odmlčela (a myslela jsem, že napořád), mám tento blog totiž spojený se svou ruskou anabází. Zkoušela jsem zakládat jiné blogy, což nefungovalo. Teď, na sklonku roku 2012 a poté, co slibovaný konec světa nepřišel (bohudík, bohužel?), jsem si uvědomila, že Mezi světy jsem pořád. Velkou zásluhu na tom má taky můj kluk. Jsem teď ve slovenském Prešově a oprašuju svou pozapomenutou ruštinu, abych se dorozuměla s jeho rodiči. Se kterými se za chvíli usadíme ke slavnostnímu stolu a budeme slavit ruský Nový rok. (Teď, pět let po mojí Moskvě.)
Prešov je jiný než jsem čekala. Sympatičtější. Jsem na Slovensku poprvé, a tohle je východ Slovenska, takže místnímu nářečí prakticky nerozumím. Přesto mi v něčem připadá známý. Socialismus rozesel na místních pláních podobné paneláky a kapitalismus k nim připlácnul prakticky identická nákupní centra, jaká znám z domova. Takže by se řeklo - jako doma?
Moment. Něco je tu i na první pohled přece jiné. A nemyslím tím fakt, že platit se dá jedině v eurech. Na ulicích jsou velké dekorativní figury, jako připomínka kýčovitosti současných Vánoc. Do kostela se tady nechodí očumovat, ale modlit. Na náměstí stojí pomník sovětským hrdinům, na jehož špičce se skví srp s kladivem, korunovaný pěticípou hvězdou. O kousek dál je památník obětem komunismu. Hm, něco mi to připomíná. Nejspíš Rusko, které nemá problém se svou socialistickou minulostí, ba naopak, bere ji jako legitimní součást historie, jejíž stopy nemusí být likvidovány.
