Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že výprava představení v ruských divadlech je velice honosná včetně kostýmů. Po shlédnutí několika představení v různých moskevských divadlech musím konstatovat, že tomu tak není. V tomto představení byla scéna bílo – černá, kde hlavní kulisou bylo 8 dvojic sloupů. Sloupy byly ukotveny v podlaze a bylo možno je natáčet (z poloviny byly bílé, z poloviny černé) a naklánět ukotvením v horní části scény. Další rekvizitou byla pak technická lávka, která se spouštěla na jeviště a byla můstkem přes vodu či postelí Taťjany, jak bylo zrovna třeba. Atmosféru dokreslovalo buď po scéně rozházené listí, nebo umělý sníh a různé nasvícení dělalo se scénou divy.
Když jsme se usadily na místa na balkoně, uviděly jsme otevřenou scénu s čtyřmi bílými sochami v dobových kostýmech. Kolem soch pobíhaly vesničanky a rozhazovaly listí. Po nástupu orchestru a předehře se sochy začaly hýbat a proměnily se v živé herce, kteří provázeli pantomimou jednotlivé obrazy. Pro neznalé stručný děj Puškinova Evžena Oněgina: mladík z vyšší společnosti Evžen Oněgin je již znuděn večírky a společenskými dýchánky v Petrohradě. Stěhuje se na své venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci. Na venkově je mu jediným rozptýlením jeho přítel básník Lenský, který ho seznámí s rodinou Larinů, chce mu představit svoji nastávající Olgu. Tak Oněgin potkává sestru Olgy Taťjanu, která se do něj zamiluje. Taťjana oblouzněna svým citem k Oněginovi mu píše dopis, kde se vyznává ze svých citů. Oněgin na dopis zpočátku nereaguje, později je jeho odpověď chladná a plná vytáček. Lenský ho pozve na ples u příležitosti oslavy Taťjanina svátku. Když Oněgin zjistí, že si všichni myslí, že je tu jako nápadník Taťjany natruc tančí celý večer s Olgou. To urazí Lenského a ten vyzve přítele na souboj. V souboji je Lenský zabit. Poté, co byl příčinou smrti přítele, Oněgin utíká a cestuje po Rusku. Po čase v Moskvě potká Taťjanu, nyní již manželku významného šlechtice. Oněgin je oslněn její krásou a vyzrálostí a dvoří se jí. Když mu neodpovídá na dopisy, jede za ní a přemlouvá ji, aby s ním utekla. Přestože mu Taťjana potvrdí, že ho stále miluje, odmítá s ním odjet.
Toto dílo je prvním veršovaným románem na světě, napsaným A.S. Puškinem během osmi let (dokončen 1831). Jednotlivé kapitoly jsou psány tak, jakoby na sebe ani nenavazovaly. Román dokumentuje období života v Rusku v letech 1819-1825, po Napoleonských válkách. Popisuje život ve městě Moskvě, ve vyšší společnosti v Petrohradě i na vesnici. V letech 1877-78 byl tento román na popud pěvkyně E.A. Lavrovské zhudebněn P.I. Čajkovským. Libreto napsal Šilovskij. Tato opera zpočátku nebyla publikem pochopena, protože byla z prostředí života „obyčejných“ lidí. Do té doby se hrály kusy na motivy pohádek nebo výpravných historických eposů. Premiéru v zahraničí měla opera v Praze v roce 1888, pod taktovkou samotného skladatele.
Opera se nám moc líbila. Čajkovský byl prostě pan Skladatel. Spolu s atmosférou divadla a výkony zpěváků to byl neopakovatelný zážitek.
Anchesenamon:
Najdete ho na Sadovém okruhu nedaleko stanice metra Majakovská v Moskvě. Bohužel v současné době je tato adresa dost zaprášeným a hlučným místem, z důvodu neustále houstnoucí dopravní situace na silnicích hlavního města. Bylo založeno v roce 1931 tehdejší hvězdou estrády, loutkovým nadšencem a géniem Sergejem Obrazcovem. K divadlu v současné době patří muzeum loutek a rozsáhlý archiv se záznamy představení a knihovnou. Muzeum je přístupné v přízemí divadla vždy před začátkem každého představení a jsou tu k vidění originály loutek z 60 zemí. Sbírka čítá cca 3,5 tisíce exemplářů a najdete v ní i našeho Spejbla a Hurvínka. Divadlo má i záznam v Guinessově knize rekordů – ke dni 60. výročí založení divadla 28. 4. 2006 bylo zahráno 9000 repríz představení „Neobyčejný koncert“. Shodou náhod jsme si toto představení vybrali jako tu tradiční klasiku, na kterou bychom se všichni rádi podívali.
Zážitek z dalšího představení vypráví Anchesenamon
No, tak dobrodružné to zas nebylo. Nebo jo? To jsme se zas jednou vydaly do divadla Tabakova, ale tentokrát na scénu divadla Puškina na představení „Pochoždenie“ (Dobrodružství) na motivy Gogolových Mrtvých duší. Ve hře by měl hrát sám mistr Oleg Tabakov a v hlavní roli další místní hvězda Sergej Bezrukov.
Divadlo působí zvenku jako malá scéna, ale zdání klame. Foajé a vinoucí se nahoru schodiště moc prostoru pro čekající diváky nenabízejí, ale uvnitř se skrývá velké hlediště. Nejprve jsme si v šatně zapůjčily divadelní kukátko, protože naše místa nebyla z nejlepších, a pak už jsme bloudily budovou nahoru a dolů, protože do sálu se pouští až těsně před začátkem představení. Zřejmě i proto nezačíná ani jedno představení v moskevských divadlech včas. Z programu jsme se dozvěděly, že skutečně bude hrát Tabakov a Bezrukov, takže žádná nepříjemná překvapení by být neměla. Představení bude bez přestávky, takže se honem posilnit do výborného bufetu se skvělou nabídkou. No a po zvonění se tedy vydáváme do spleti chodeb a schodišť hledat naše místa. Poté co jsme se usadily, zjistily jsme, že z míst kde sedíme, nemáme šanci vidět pravou stranu scény. Ale někteří diváci na tom byli ještě hůře, takže nastalo různé přebíhání a boj o jiná místa, což na balkoně, kde jsme byly ani moc nešlo.
Představení začalo a s ním i divadelní koncert jednoho herce – Berzukova. Něco takového jsem opravdu ještě neviděla. Stručně připomenu dějství románu. Pavel Ivanovič Čičikov (hrál ho Berzukov) dostal geniální nápad, jak zbohatnout. Za trochu peněz, které má, chce nakoupit "mrtvé duše", tedy nevolníky, kteří zemřeli od posledního sčítání lidu. Statkáři, kteří platili daň podle počtu nevolníků, museli odvádět poplatky až do příštího sčítání i z těch poddaných, kteří mezitím zemřeli. Čičikov by se tak vykázal určitým počtem koupených sedláků a mohl by podle tehdejšího práva žádat o přidělení půdy zdarma v málo zalidněných oblastech. Za tyto sedláky, zaznamenané v úředních listinách jako živí, by dostal peníze, za něž by si pořídil statek ovšem už s živými sedláky. Čičikovova cesta po statkářích předvádí bohatě odstíněnou galerii výrazných typů: odporně sladkého Manilova, žvanila Nozdreva, neohrabaného Sobakeviče, hrubou Korobočkovovou či lakotného Pljuškina (hrál Oleg Tabakov). Čičikov – Bezrukov se v průběhu představení plasticky měnil podle toho jak potřeboval působit na toho kterého sedláka. Nebylo to jen v nějakém výrazu tváře či dikci, ale schopnost vyjádřit celým tělem např. radost, že se mi v tuto chvíli daří kohosi přemlouvat, aby udělal co já chci. Z dálky to mohlo vypadat jako přehrávání, ale drobný Berzukov, který umí hrát i pro film pouze výrazem obličeje by na tak velké scéně působil příliš staticky. K výkonu mistra Tabakova a ostatních herců v podstatě není co dodat. Byli všichni prostě výborní. V představení si kromě skutečného bahna a vody na jevišti zahráli i tři živí koně. Scéna byla paralelně rozdělena několika posuvnými stěnami po jejichž odsunutí jsme se dostali fyzicky někam jinam, do jiného domu či místa. Žádné pobíhání, přenášení židlí a otáčení scény. Ani nevíte jak a už je tu konec a závěrečné děkovačky z kterých musí Berzukova statnější kolegové doslova odnášet na rukách do zákulisí, protože jinak by se děkoval až do rána. V šatně nás přednostně obslouží bez nutnosti čekat frontu, protože máme půjčené kukátko. To ale bylo představení, nedivím se, že když divadlo Tabakova hostuje v Praze tak se lístky prostě nedají sehnat. Takže se ještě pokusíme na nějaké představení s Bezrukovem dostat.
Tento jubilejní stý článek na mém blogu napsala Anchesenamon=)
Do Lenkomu (dříve Divadla leninského komsomolu, více o divadle na www.lenkom.ru) jsme se vypravily na představení Ženitba, komedii N.V. Gogola. Toto divadlo je opředeno aureolou slávy a vyjímečnosti. Nalézá se v ulici Malá Dmitrovka 6, nedaleko náměstí Puškina v centru Moskvy. V budově postavené ve stylu moderna byl do říjnové revoluce Kupecký klub, kde se scházeli představitelé místní smetánky a kultury a organizovaly se divadelní představení, koncerty a recitály. V roce 1918 po revoluci byl dům chvíli okupován anarchisty, později zde byla založena komunistická univerzita J.M. Sverdlova, kde se v roce 1920 konal III. sjezd Ruského komunistického svazu mládeže na kterém vystoupil V.I. Lenin. Snad i proto je třeba si lístky na představení do tohoto stánku kultury doslova vybojovat a ještě za nemalý peníz (patří k jedněm z nejdražších divadel Moskvy). I vypravila jsem se tedy v sobotu v den předprodeje do pokladny divadla. Ten samý den si ovšem v poněkud dřívější hodinu kupovali své zlevněné lístky důchodci. Nevím kolik lístků si může důchodce na hlavu koupit, ale někteří disponovali dost rozsáhlou nabídkou a snažili se „své“ mnohatisícové jmění nám obyčejným smrtelníkům, na které se nevztahují úlevy, údajně levněji prodat. Nikdo od nich ale k jejich velké nelibosti nic nekupoval. Přestože byl den zahájení předprodeje na následující dva měsíce, na vývěsce u pokladny u většiny představení stálo „vyprodáno“. Že by vše skoupili podnikaví důchodci se mi nezdálo a tak nezbývalo než se obrnit trpělivostí a čekat, třeba něco zbude. Nakonec jsem ulovila dva lístky za rozumnou cenu na představení Ženitba v údajně vyprodaném termínu.
Takže nastal den „D“ a my vyrazily do Lenkomu plny očekávání a zvědavosti. Budova divadla je zajímavá, v černém mramoru, zlatě, zelené a bílé barvě stěn. V mezipatře prodávali program, který jsme si hned zakoupily, ale ouvej kousek výš byl k mání levněji bez vložených divadelních novin. Na schodištích jsou na odpočívadlech velká zrcadla. Předsálí hlediště je rozsáhlá dvorana slávy s černobílými fotografiemi herců, pokračující za roh a končící prostorným bufetem. Mezi herci najdete taková jména jako např. Inna Čurikovová, Nikolaj Karačencov (toho času po těžké autohavárii, hrál především v již 20 let uváděném muzikálu Junona a Avos Alexeje Rybnikova), Andrej Leonov (v současné době hraje v populárním televizním seriálu Taťkovo dcerky, který běží každý den na kanále STS, syn Jevgenie Leonova, známého ruského herce, film Pruhované plachty a jiné) a růže na zemi pod fotografií nedávno zesnulého Aleksandra Abdulova.
Tady se neláká na začátek představení zvoněním, ale zhasnutím světel v bufetu což je velice efektní. Z programu jsme se bohužel dozvěděli, že v roli dohazovačky dnes neuvidíme Innu Čurikovou (nezapomenutelnou Marfušu z Mrazíka), což nás poněkud rozladilo, protože v programu na internetu nebylo zveřejněno, že by měla alternaci. Sedadla v divadle jsou pohodlná, ale řady jsou tak nacpané na sebe, že se nedá skoro ani postavit, když chcete vstát a pustit někoho projít na své místo. V ruských divadlech je také stálým zvykem sedat si na lepší místa, než která jste si zakoupili, takže představení začíná přes značné úsilí uvaděček s půl hodinovým zpožděním. Scéna je poměrně úzká a nikde není prostor pro schování osvětlovací techniky po stranách. Rozdělení prostoru v budově dává jasně tušit, že tato budova nebyla stavěna jako divadlo. Na scéně je místo opony odshora až dolů prkenná ohrada na kterou je promítán obraz starého Petrohradu, či Moskvy. Při zahájení představení se vlivem osvětlení tato plocha mění v různě barevné přelévající se mračna a objevuje se skříň, která je pak ústřední divadelní rekvizitou pohybující se po jevišti v různých směrech a sloužící také jako arkýř. Děj hry je prostý. Kupecká dcera Agafja si má vybrat ženicha ze čtyř nápadníků, jednoho „lepšího“ než druhého. Podkolesin – úředník ve státních službách, Jajičnica – exekutor, Anučkin – penzionovaný důstojník pěchoty a Ževakin – námořník. Posledním třem jde spíše o to se hmotně zabezpečit, ale Podkolesin je do sňatku spíše tlačen svým přítelem Kočkarovem a dohazovačkou. Agafja nakonec dá na radu Kočkarova a vybírá si Podkolesina. Příchází den svatební a do té doby pevně rozhodnutý Podkolesin začíná váhat, zda se vůbec ženit chce. Končí to ženichem na útěku. Chudák nevěsta.
Výkony všech herců byly vynikající, opravdu mistrně ztvárnili charaktery jednotlivých postav. Scéna která působí zpočátku staticky je oživena jezdící skříní, otočnými vchodovými dveřmi, které rotují jakoby kolem své osy, ale ve skutečnosti opisují kruh, takže máte dojem, že musí herce každou chvíli skřípnout. Boční stěna dveří se v jednu chvíli mění v obrovský rotující větrný mlýn, jehož lopatky zabírají polovinu jeviště. Klobouk dolů před herci, že se během představení nezraní. Takže závěrečné ovace jsou na místě. Jen to mačkání v šatně po představení bychom si mohly odpustit. Dá se na něj ale vyzrát – když si za příslušný peněžní obnos půjčíte triedr, jste u šatny obslouženi bez fronty.
Tohle divadlo si u nás tedy trestné body vysloužilo, takže absolvovat znovu anabázi s lístky a jinými prohřešky se nám asi už chtít nebude, přesto jsme rády, že jsme měly tu čest se do něj podívat.
Poznámka Iris: Fotky jako pokaždý... Aby byly vidět, klikejte na ně x)))
Igor Alexandrovič Mojsejev
To jsou oni - dva báječní muži na prknech, která znamenají svět
Oleg Tabakov spolu se Sergejem Bezrukovem v představení (Divadla O. Tabakova) "Pochožděnije" na motivy Gogolova románu Mrtvé duše
Sergej Bezrukov v tomtéž představení, v roli Čičikova
