Dušemrdi /// Soulfuckers /// Seelenficker

 

photos by Thomas van de Scheck

photo by Lucie Michnová

 ***
Je jí sedmnáct, ale vypadá na dvanáct. Živí se prostitucí, prošla si drogovým peklem. Říká si Natascha a pochází z Německa. Její knihu vydalo v česku nakladatelství VOLVOX GLOBATOR. V německém originále Seelenficker vyšla kniha v nakladatelství Ubooks-Verlag v roce 2007. Anglický překlad jsem nenašla...

///

She is seventeen, but looks like she's twelve. Working as a prostitute, former drug-addict. She calls herself Natascha. Lives in Germany.  Her book was published by  VOLVOX GLOBATOR in Czech, by Ubooks-Verlag in Germany. I couldn't find any English translation...


***

Nezpovídá se. Prostě konstatuje.  Že ji naučil polykat nevlastní otec, aby její matka nepřišla na to, že Nataschu zneužívá. Drogy jí pomáhají soustředit se ve škole. A taky jí pomáhají přežít m*dání se zákazníky. Je v bludném kruhu, jako ostatně většina feťáků: abych mohla šlapat, beru drogy. Šlapu, abych si je mohla koupit. Beru je, protože díky nim necítím, jak chlapi m*dají moji duši.
Přitom není pitomá. Chce dodělat školu, chce si najít normální práci, chce nechat drog a být šťastná. Přemýšlí, jak je možný, že chtějí chlapi m*dat někoho kdo vypadá jako dítě. Přemítá, jak je možný, že to někdo dovolí. Ale děje se to. A děje se to právě jí.


///

She's not doing a confession. She's just telling you. That her stepfather teached her to swallow, so her mother couldn't find out that he's abusing Natascha. Drugs help her to concentrate at school. And also to survive while being f*cked by her customers.
She's in a vicious circle, just like majority of drug-addicts: I use drugs, so I can sell my body. I sell my body to buy drugs. Drugs help me not to feel how men f*ck my soul.
She's not stupid though. She wants to graduate from school, find a normal job, stop taking drugs and be happy. She's wondering why men want to f*ck woman that looks like a child. She's wondering how is it possible? Why is this allowed to happen? It still happens, though. And it's happening to her. 


***
LINK 1 - článek z německého časopisu Yam.
              - an article from german magazine Yam.
LINK 2 - stránky knihy v němčině./// website to book in German

Kmotr

Ten film mě zničil. Musela jsem vidět za sebou všechny tři díly, tak strašně mě to chytlo a na konci jsem málem přišla o nervy a zcela určitě o iluze.
To je ta moc filmu - donutí vás sympatizovat s mafiánem a hryzat si nehty strachy, aby toho odpornýho vraha neodkrágloval někdo ještě odpornější... o kom toho ovšem nevíte tolik, abyste s ním mohli začít soucítit.
Musím si sehnat knihu!!!

O tomto veledíle:
Knihu napsal americký spisovatel (taky jste překvapení, že ne zelinář?) italského původu Mario Puzo. Byl to jeho třetí román, díky kterému se proslavil.
Scénář k filmu napsali Puzo společně s režisérem Francisem Fordem Coppolou. Film Kmotr vznikl v roce 1972, kdy také získal 3 Oscary: za nejlepší snímek, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepšího herce. Hlavní role ztvárnili Oscarem oceněný Marlon Brando, Al Pacino a Diane Keaton.
Pokračování příběhu, Kmotr II, vzniklo o dva roky později (6 Oscarů! Nejlepší film, režie, adaptovaný scénář, herec ve vedlejší roli - Robert de Niro, hudba a výprava.) a poslední část trilogie, Kmotr III, je z roku 1990.
Příběh se točí kolem rodiny Vita Corleoneho, italského přistěhovalce žijícího v New Yorku, který se stane hlavou mafie. Drsný chlápek s chraplavým hlasem, potlesk pro Marlona Branda. Jeho nejmilovanější syn Michael (ovace ve stoje, přichází se klanět Al Pacino) je tím, kdo převezme po otci nelehký úděl a kdo se celý život snaží (nebo to aspoň pořád tvrdí své ženě i sám sobě) z toho všeho dostat a být slušným občanem. Ve vzduchu permanentně visí pach krvavé vendetty a každé cvaknutí (a kupodivu taky pomeranč) je předzvěstí krvavého masakru. Třetím mužem činu je Vincent, syn Michaelova bratra, horkokrevný mladík odhodlaný jít ve stopách svých předchůdců - i kdyby ho to mělo připravit o milovanou dívku. (A neříkejte mi, že se Tarantino pro Pulp Fiction neinspiroval právě tímhle Vincentem:)

Odkazy: CSFD
wikipedie-román

Buster Keaton

Jeden z nejlepších filmových komiků němé éry filmu, skvělý režisér a herec. Jeho kousky inspirovaly a nadchly celé generace. Spolu s Charlie Chaplinem a Haroldem Lloydem tvoří trojici nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů a protagonistů grotesek. Přezdívalo se mu "Frigo" nebo "kamenná tvář", protože se ve svých filmech nikdy neusmál. Diváci se ovšem smíchy váleli... Pokud se o Busterovi chcete dozvědět víc, doporučuji knihu "Můj nádherný svět grotesky". Buster ji napsal spolu s Charlesem Samuelsem. Jeho autobiografie je stejně jako jeho filmy plná absurdních, vtipných i šokujících (ovšem naprosto skutečných) situací a událostí. (Právě ji čtu a následky vidíte sami.)
Nejpopulárnější Busterovy filmy jsou Frigo na mašině (Generál, rok 1927) a Frigo jako mořeplavec (Navigátor,1924). Za nejlepší je považoval i sám Frigo=) Když jsem viděla Friga na mašině, musela jsem obdivivat precizní zpracování jednotlivých gagů. Zároveň jsem měla pocit, že už ten film znám, protože z něj hodně čerpali pozdější režiséři. Když sledujete v jakémkoli filmu scény s jednoucím vlakem, po kterém šplhá statečný hrdina, vzpoměňte si na Friga - Bustera Keatona.

...zpomal.... dejchej.... užívej si....

...čtení.
Neměla jsem poslední dobou vůbec čas číst (maturitní ročník, znáte to) a pokud už se mi dostala do ruky nějaká kniha, tak jsem ji prostě zhltla svým obvyklým způsobem. Já totiž čtu docela dost rychle. Už od dětství. Někdy se mi stávalo, že jsem se musela v knize vracet, protože jsem přečetla některé odstavce tak rychle, že jsem je skoro ani nevnímala... Což je někdy dost problém, pokud máte pochopit souvislosti.
Teď jsem ovšem našla autora, kterého prostě nemůžete číst rychle. Důvodů je několik. Ochudilo by vás to o požitek ze čtení, nevstřebali byste klíčové pasáže a hlavně - nic byste si z knihy neodnesli. Ten zázrak se jmenuje Haruki Murakami a poslední, co jsem od něj přečetla, je "Kafka na pobřeží". Naprosto mě fascinuje, jak dokáže skloubit popisy běžných situací a činností s nadpřirozenými úkazy typu déšť pijavic. Nejdřív vám připadá, že čtete něco všedního, pak si uvědomíte, že na tom příběhu (a v něm) není všední vůbec nic. Párkrát jsem musela knihu odložit a přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Řekla bych, že takhle se pozná kvalitní autor. Že ho neslupnete na posezení, aniž by vám z jeho románu cokoli ulpělo v hlavě.
I když je fakt, že v jedné věci nemůžu s Murakamim souhlasit. Kavka NENÍ vrána.

Kuroshitsuji, Death Note a báječný svět anime

Poté, co jsem dokoukala (nebo spíš dohltala) šokující a hluboce psychologický Death Note, zkouším další anime. Kuroshitsuji je sice o dost brutálnější než DN, ale nenutí mě moc přemýšlet. Přinejmenším zatím. Těch prvních šest dílů jsem zkoukla jako "hezkou" (trochu víc krvavou a úchylnou) pohádku, u které mě sice zajímá, jak bude pokračovat, ale... už to není takový to "jak je sakra tohle možný?" "co zase Light/L/Misa vymyslí?!" "Jak to sakra dopadne?!!?"
Abych zbytečně nemátla čtenáře, kteří nevědí, o co jde, shrnu v krátkosti děj:


Death Note se odehrává v současnosti. Hlavní hrdina, sedmnáctiletý Japonec jménem Light Yagami, jednoho dne najde na školním dvoře Zápisník smrti. Člověk, jehož jméno zapíšete do Zápisníku, zemře. Musíte však znát tvář toho člověka, aby nezemřeli všichni lidé stejného jména. Sešit ve světě lidí upustil bůh smrti (shinigami) Ryuk, udělal to z nudy a nestačí se divit. Light je nejlepší student školy, ale tak nějak neví co se sebou. S objevem Zápisníku jeho život dostane nový smysl - chce očistit svět od zločinců (tím, že zapíše jejich jména do sešitu) a stát se bohem nového, lepšího světa. Vraždy zločinců (kteří umírají shodně na infarkt) vyšetřuje japonská policie spolu s tajemným detektivem L, jehož tvář a pravou totožnost nikdo nezná - aspoň do jisté doby.
Death Note vzniklo původně jako manga, jejími autory jsou Tsugumi Ohba (scénář) a Takeshi Obata (manga) a bylo vydáváno v japonském manga magazínu Weekly Shonen Jump v letech 2003 až 2006. Anime DN má 37 dílů a poprvé bylo vysíláno v roce 2006. Vznikl i hraný film.


Kuroshitsuji , čili Black Butler nebo také Dark Butler ("Temný majordom") se odehrává ve viktoriánské Anglii. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý hrabě Ciel Phantomhive, který se po tragické smrti svých rodičů stal hlavou šlechtického rodu Phantomhive a současně vlastníkem firmy, která vyrábí hračky a sladkosti. Ciel uzavřel smlouvu s démonem Sebastianem, který se stal jeho ochráncem, majordomem (výměnou za duši mladého pána) a (víceméně) poslušným sluhou, který plní hraběcí příkazy ("Zachraň mě, ty bastarde!") a to se neobejde bez spousty utrpení, krve a chladných sarkastických keců. Ciel se dostává do potíží neustále, má totiž také funkci ochránce Jejího Veličenstva a bojuje s mafií. Kuroshitsuji poprvé vyšlo jako manga autora Yana Toboso v roce 2006, anime bylo poprvé vysíláno v roce 2008 a má (zatím) 24 epizod.
Ciel


Sebastian


Zatím mám trochu pocit, že Kuroshitsuji je hlavně věc na hezké pokoukání (efektní a líbivé scénky, krásní hrdinové, populární převleky kluků za holky atd.), zatímco Death Note je primárně složitý psychologicky propracovaný příběh, a pokoukaná až na druhém místě (ale taky MOC pěkná pokoukaná - i když reálnější). Pro oba příběhy je samozřejmě klíčový onen nadpřirozený prvek, který v případě DN vede ke složitým etickým otázkám a u Kuroshitsuji k efektním krvavým scénám.

Obrázky jsou přejaté z Wikipedie, některé informace rovněž. "Temného majordoma" jsem vymyslela já, nejspíš nejsem první, lepší překlad mě nenapadl.

Králíček v depresi

Pokračujeme stále v králičím duchu. I když tentokrát trochu morbidně... Tuhle knížku jsem objevila před dvěma dny jako novinku v Luxoru a dneska jsem na ni narazila znovu - v knihovně. Obrázek na obálce knížky (ostatně i její název) dostatečně varuje - čeká vás kupa nejrůznějších variací na téma králičí sebevraždy. Jsou fakt nápadité. Nechala jsem kolovat Králíčkovy sebevraždy po třídě a většina reakcí byla: "To je strašný!" a současně nezadržitelný smích. Takže doporučuju všem milovníkům drsnějšího humoru=) Slabší povahy by měly radši zůstat u Bugs Bunnyho.

Obrázek jsem převzala odsud

Haruki Murakami: Afterdark

Tahle kniha mě dostala.

Dočetla jsem ji před chvilkou, takže je přesně ta nejnevhodnější doba, abych se o ní pokoušela něco napsat. Pod vlivem bezprostředních dojmů ze mě budou padat jen příšerné slinty a samá superlativa, jenže - lidi, ono je to vážně skvělý.

Už jen proto, že se to odehrává celý během jedný noci a my, čtenáři, sledujeme celý děj jakoby pohledem filmové kamery. Jsme jen neosobní pozorovatelé, nemůžeme zasáhnout do děje a autor nám to taky nemilosrdně připomíná. Příběh je zdánlivě neuchopitelný, přitom ale docela banální - dvě sestry, které se odcizily jedna druhé, noční Tokio a neznámí známí, kteří se vynořují z minulosti hlavní hrdinky. Pak je tu ten hororový prvek spící krásky a zapnuté televize, která není zapojená do proudu, zrcadel, která si pamatují lidský odraz a záhadné místnosti.
Jde taky o hudbu, která má zřejmě pro autora skutečně zvláštní význam, vzhledem k tomu že neopomíjí informovat čtenáře o tom, jakou muziku zrovna hrdinové poslouchají, nebo která dokresluje atmosféru v restauraci či baru. A název písničky se vloudil i do názvu knihy - Afterdark. Jazzová skladba Five Spot After Dark je v knize důležitým mezníkem v životě jednoho z hrdinů.
Ale víc už prozrazovat nebudu, snad jen to, že se Afterdark nemusíte bát. Hororové prvky tam sice jsou, ale horor to vážně není. Je to sonda do životů několika lidí. Možná, že si při čtení uvědomíte, že nesondujete jen v jejich životě, ale taky ve svém.



Obrázek knihy je přejatý z japancenter.cz

The Graveyard Book

Nejnovější literární počin Neila Gaimana je něco jako Kniha džunglí pana Kiplinga, s tím drobným rozdílem, že... místo džungle se odehrává na hřbitově. Kluk, kterého vychovávají duchové a upír. Zatím jsem přelouskala první dvě kapitoly a jsem nadšená a zároveň strašně zvědavá, jak si překladatelé poradí s další dávkou Gaimanových ujetých nápadů. (Hlavní hrdina se jmenuje Nobody a říkají mu Bod, což není tak hrozné, ale jak přeložit název knihy, aby to neznělo blbě?) Jsem strašně ráda že jsem tu knížku sehnala. Gaiman ji totiž psal v době, kdy jsem byla v Moskvě. Tou dobou jsem dost často lezla na Gaimanův blog, kde autor pravidelně informoval svoje čtenáře, jak pokračuje ve psaní. Což je myslím ta nejlepší reklama, jakou může kdo vymyslet. Zafungovala i na mě.
Knihu mám doma s tímhle přebalem. Je vážně kouzelně ilustrovaná a zatím je to i kouzelný čtení. Začátek je vlastně dost brutální, jenže autor to dokáže pojmout tak, že vám to ani nepřijde... Končím s rozplýváním, až to dočtu, přihlásím se s recenzí.

USAGI YOJIMBO

"Ten ušatý samuraj"se jmenuje Miyamoto Usagi a je ronin (=samuraj bez pána). Potuluje se krajinou středověkého Japonska na stránkách komiksu geniálního kreslíře Stana Sakaie, který postavičku králíka-bojovníka vymyslel a vytvořil. Sakai je také autor všech námětů svých černobílých komiksů, které vycházejí ze starých samurajských legend a nepostrádají vtip ani akci.
Tolik tedy objektivně - a teď se připravte na velké množství nadšeného plácání, protože mě osobně ušatý samuraj svým šarmem naprosto uchvátil a drží se mě už třetí díl. Nejsem sama, kdo neustále pronáší nejpovedenější hlášky a hihňá se narážkám na nosorožčího neřáda a lovce odměn Gena, který je něco jako Usagiho nejlepší kamarád a zároveň nejhorší parchant v jedné osobě... Kouzlu Usagiho světa propadl i můj bráška, a myslím si, že to musí čekat každého, komu se dostane tenhle komiks do ruky. Chvílemi vážný, dojemný, směšný i svérázný, ať už jde zrovna o samurajskou čest nebo prostý problém, kde vzít na kus žvance. Autor se nevyhýbá ani parodiím na současné (ať už komiksové nebo filmové) hrdiny, takže se neděste, až na vás z křoví vystrčí hlavu roztomilé mládě ("OH MY GOD-") Zylla.

Doporučuji:

- všem milovníkům komiksů, Japonska, samurajů, králíků a dobré zábavy=)

U nás zatím vyšlo:

Kniha 1: Ronin
Kniha 2: Samuraj
Kniha 3: Cesta poutníka
Kniha 4: Spiknutí draka
Kniha 8: Stíny smrti
Kniha 9: Daisho
Kniha 10: Mezi životem a smrtí
Kniha 11: Roční období

Ženy v Kremlu aneb Kniha, co stojí za zmínku

Nedávno se mi dostala do rukou dost zajímavá kniha. Jmenuje se Ženy v Kremlu a napsala ji Larisa Vasiljevová. Podtitul knihy "Fakta, vzpomínky, dokumenty, pověsti, legendy a autorčiny úvahy" poměrně přesně vypovídá o obsahu. Autorka se při svém pátrání po osudech takových žen, jako byly například Naděžda Krupská (životní partnerka Lenina), Polina Molotovová a Viktorie Brežněvová, opírá o spisy a záznamy KGB, ale i výpovědi příbuzných či samotných kremelských žen a mimo jiné i o své vlastní vzpomínky.

Kniha zaznamenává období od roku 1918 po konec devadesátých let dvacátého století, tedy období nástupu a následného upevňování socialismu v Rusku, který mnohé kremelské ženy po boku svým manželům pomáhaly utvářet. Jak se ovšem může čtenář sám přesvědčit, většina jich následně padla tomuto režimu za oběť. Za všechny, které si vytrpěly v své v lágru anebo vyhnanství, jmenujme Olgu Michajlovovou, operní zpěvačku a druhou manželku maršála Buďonného, Polinu Molotovovou a Jekatěrinu Kalininovou, manželku prvního prezidenta Michaila Kalinina. Mnohé z nich posloužily Stalinovi jako "rukojmí" - tím, že je na základě vynucených doznání a nepodložených obvinění nechal uvěznit, držel v šachu jejich manžele. Zkrátka - zajistil si, aby každý z Kremlu měl nějaký vroubek, který by Stalin mohl v případě potřeby použít proti němu. A dělal to často - při sebemenším podezření, že by jeho postavení mohlo být ohroženo, likvidoval své kremelské spolupracovníky i jejich rodiny. (Ne nadarmo se říká, že byl katem svého vlastního lidu...)
Možná to teď vyznívá, že je to spíš kniha o Stalinovi - ne, nenechte se zmást. Hlavními hrdinkami jsou skutečně kremelské ženy, jejichž životy ale značně ovlivnil i tento muž, a proto se o něm také zmiňuji. Pokud se zajímáte o historii, kniha vám poodkryje pozadí některých událostí a některé věci možná pomůže lépe pochopit. Překladatelky se snažily pomocí vysvětlivek a odkazů knihu co nejvíc přiblížit českým čtenářům - přece jen je psaná člověkem, který byl, tak říkajíc, celý život v centru dění - a já myslím, že se jim to docela povedlo, až na pár výrazů, které by běžný český člověk nemusel znát (třeba dača -což je chata, chalupa) . Místy je ovšem docela drsná (takže si ke čtení radši neberte nic na zub), jako ostatně byla drsná i doba, o které pojednává...
Doporučila bych ji k přečtení těm, které zajímají ruské dějiny, a všem, kdo chtějí vědět, jak to tady -rozumějte, v Moskvě, v Rusku - vypadalo za socialismu. Vzhledem k tomu, co se mi o autorce doteď podařilo zjistit, pokládám její svědectví za celkem důvěryhodná.

Naděžda Krupská