pondělí 31. března 2008

Lenkom – divadlo divadel?





Tento jubilejní stý článek na mém blogu napsala Anchesenamon=)


Do Lenkomu (dříve Divadla leninského komsomolu, více o divadle na www.lenkom.ru) jsme se vypravily na představení Ženitba, komedii N.V. Gogola. Toto divadlo je opředeno aureolou slávy a vyjímečnosti. Nalézá se v ulici Malá Dmitrovka 6, nedaleko náměstí Puškina v centru Moskvy. V budově postavené ve stylu moderna byl do říjnové revoluce Kupecký klub, kde se scházeli představitelé místní smetánky a kultury a organizovaly se divadelní představení, koncerty a recitály. V roce 1918 po revoluci byl dům chvíli okupován anarchisty, později zde byla založena komunistická univerzita J.M. Sverdlova, kde se v roce 1920 konal III. sjezd Ruského komunistického svazu mládeže na kterém vystoupil V.I. Lenin. Snad i proto je třeba si lístky na představení do tohoto stánku kultury doslova vybojovat a ještě za nemalý peníz (patří k jedněm z nejdražších divadel Moskvy). I vypravila jsem se tedy v sobotu v den předprodeje do pokladny divadla. Ten samý den si ovšem v poněkud dřívější hodinu kupovali své zlevněné lístky důchodci. Nevím kolik lístků si může důchodce na hlavu koupit, ale někteří disponovali dost rozsáhlou nabídkou a snažili se „své“ mnohatisícové jmění nám obyčejným smrtelníkům, na které se nevztahují úlevy, údajně levněji prodat. Nikdo od nich ale k jejich velké nelibosti nic nekupoval. Přestože byl den zahájení předprodeje na následující dva měsíce, na vývěsce u pokladny u většiny představení stálo „vyprodáno“. Že by vše skoupili podnikaví důchodci se mi nezdálo a tak nezbývalo než se obrnit trpělivostí a čekat, třeba něco zbude. Nakonec jsem ulovila dva lístky za rozumnou cenu na představení Ženitba v údajně vyprodaném termínu.

Takže nastal den „D“ a my vyrazily do Lenkomu plny očekávání a zvědavosti. Budova divadla je zajímavá, v černém mramoru, zlatě, zelené a bílé barvě stěn. V mezipatře prodávali program, který jsme si hned zakoupily, ale ouvej kousek výš byl k mání levněji bez vložených divadelních novin. Na schodištích jsou na odpočívadlech velká zrcadla. Předsálí hlediště je rozsáhlá dvorana slávy s černobílými fotografiemi herců, pokračující za roh a končící prostorným bufetem. Mezi herci najdete taková jména jako např. Inna Čurikovová, Nikolaj Karačencov (toho času po těžké autohavárii, hrál především v již 20 let uváděném muzikálu Junona a Avos Alexeje Rybnikova), Andrej Leonov (v současné době hraje v populárním televizním seriálu Taťkovo dcerky, který běží každý den na kanále STS, syn Jevgenie Leonova, známého ruského herce, film Pruhované plachty a jiné) a růže na zemi pod fotografií nedávno zesnulého Aleksandra Abdulova.

Tady se neláká na začátek představení zvoněním, ale zhasnutím světel v bufetu což je velice efektní. Z programu jsme se bohužel dozvěděli, že v roli dohazovačky dnes neuvidíme Innu Čurikovou (nezapomenutelnou Marfušu z Mrazíka), což nás poněkud rozladilo, protože v programu na internetu nebylo zveřejněno, že by měla alternaci. Sedadla v divadle jsou pohodlná, ale řady jsou tak nacpané na sebe, že se nedá skoro ani postavit, když chcete vstát a pustit někoho projít na své místo. V ruských divadlech je také stálým zvykem sedat si na lepší místa, než která jste si zakoupili, takže představení začíná přes značné úsilí uvaděček s půl hodinovým zpožděním. Scéna je poměrně úzká a nikde není prostor pro schování osvětlovací techniky po stranách. Rozdělení prostoru v budově dává jasně tušit, že tato budova nebyla stavěna jako divadlo. Na scéně je místo opony odshora až dolů prkenná ohrada na kterou je promítán obraz starého Petrohradu, či Moskvy. Při zahájení představení se vlivem osvětlení tato plocha mění v různě barevné přelévající se mračna a objevuje se skříň, která je pak ústřední divadelní rekvizitou pohybující se po jevišti v různých směrech a sloužící také jako arkýř. Děj hry je prostý. Kupecká dcera Agafja si má vybrat ženicha ze čtyř nápadníků, jednoho „lepšího“ než druhého. Podkolesin – úředník ve státních službách, Jajičnica – exekutor, Anučkin – penzionovaný důstojník pěchoty a Ževakin – námořník. Posledním třem jde spíše o to se hmotně zabezpečit, ale Podkolesin je do sňatku spíše tlačen svým přítelem Kočkarovem a dohazovačkou. Agafja nakonec dá na radu Kočkarova a vybírá si Podkolesina. Příchází den svatební a do té doby pevně rozhodnutý Podkolesin začíná váhat, zda se vůbec ženit chce. Končí to ženichem na útěku. Chudák nevěsta.

Výkony všech herců byly vynikající, opravdu mistrně ztvárnili charaktery jednotlivých postav. Scéna která působí zpočátku staticky je oživena jezdící skříní, otočnými vchodovými dveřmi, které rotují jakoby kolem své osy, ale ve skutečnosti opisují kruh, takže máte dojem, že musí herce každou chvíli skřípnout. Boční stěna dveří se v jednu chvíli mění v obrovský rotující větrný mlýn, jehož lopatky zabírají polovinu jeviště. Klobouk dolů před herci, že se během představení nezraní. Takže závěrečné ovace jsou na místě. Jen to mačkání v šatně po představení bychom si mohly odpustit. Dá se na něj ale vyzrát – když si za příslušný peněžní obnos půjčíte triedr, jste u šatny obslouženi bez fronty.

Tohle divadlo si u nás tedy trestné body vysloužilo, takže absolvovat znovu anabázi s lístky a jinými prohřešky se nám asi už chtít nebude, přesto jsme rády, že jsme měly tu čest se do něj podívat.



Poznámka Iris: Fotky jako pokaždý... Aby byly vidět, klikejte na ně x)))

Ještě jeden odkaz...

...na článek o Zemfiře. Je na stránkách RUSKODNES, a tedy v češtině.

neděle 30. března 2008

Zemfira - odkazy



Takže tohle je ona - Zemfira na titulce



Několik odkazů na:

Texty Zemfiřiných písniček
Oficiální stránky Zemfiry
Fan stránky Zemfiry
Stránka Zemfiry na anglické verzi Wikipedie

První tři odkazy jsou v ruštině.

Zemfiření

"Jsem v Moskvě už sedm měsíců a ještě jsem neslyšela Zemfiru," napadlo mě nedávno. Pořád o téhle ruské zpěvačce někde čtu, po městě visí plakáty zvoucí na její koncerty... a já nic.
Dneska jsem tedy najela na stránky www.playlist.com a zadala jméno té tajemné pěvice. K mému překvapení nejen že mi vyjely odkazy na písničky, ale bylo jich docela dost.
Zatím jsem si stihnula poslechnout tři z nich - je to něco mezi šansonem a elektrem. Zemfira má příjemný, skoro líbezný hlásek a drsné texty. Drsné ne svým výrazivem, ale významem.
"Ahoj mami. Mám špatný zprávy. Hrdina umře hned na začátku příběhu... " a "Láska je jako náhodná smrt." zpívá třeba v jedné písni.
Což mi připomíná zprávu, kterou jsem si před chvílí přečetla na internetu a která mnou pěkně otřásla... A sice, že můj spisovatelský idol Terry Pratchett má Alzheimerovu chorobu. Když k tomu ještě takhle poslouchám Zemfiru, je to vážně náběh na depresi.
Ale nic to nemění na faktu, že se mi tahle zpěvandule líbí a asi se zítra vydám na exkurzi s cílem získat její cédéčko.
Pro zájemce - tady si můžete poslechnout pár písniček.

pátek 28. března 2008

Tohle NENÍ recenze na Indigo (ale co je to, to nemám ponětí)

Tak jsem se konečně dostala do kina na indigový počin ruského režiséra Romana Prygunova. Film ve mně vzbudil smíšené pocity. Jako ostatně asi v každém, kdo čekal podívanou typu "Denní hlídka zkřížená s X-meny a opepřená špetkou Harryho Pottera"...



Indigo není špatný snímek, jen se nemůžu zbavit pocitu, že bych ho potřebovala vidět ještě aspoň jednou, abych ho úplně pochopila, a asi tak třikrát, abych na něj mohla psát recenzi.
Zhruba jde o toto: malá partička indigo teenagerů, tedy dětí se zvláštními schopnostmi, které se cítí vyčleněné z "normální" společnosti, se schází a tráví spolu večery na opuštěné střeše. Děti indigo mají totiž jakýsi speciální šestý smysl, který jim umožňuje rozpoznat jiná indiga, a zároveň je k nim přitahuje, protože se s nimi (jako se sobě rovnými) cítí dobře. Když začnou členové Andrejovy partičky za záhadných okolností umírat, je na něm, jako na vůdci, aby odhalil jejich vraha a ochránil zbytek svých kamarádů... Což se ukáže těžší, než se zdálo. Ředitelka gymnázia (kam si speciálně vybírá děti indigo) Irina se mu zdánlivě snaží pomoct, ve skutečnosti ale zpovzdálí ovládá tajemného vraždícího maniaka právě ona...



Podle mě nejsou ve filmu dostatečně demonstrované jednotlivé zvláštní schopnosti dětí. Jsou to spíš náznaky, mírně rozostřená kamera, sled nejasných záběrů - což se ve filmu objevuje i jindy, aby se navodila atmosféra - a diváka to spíš mate. Nechci tím říct, že pokud hrdinovi nezbělají oči a nezačne fialově světélkovat na pozadí mohutné bouře, divák u něj žádné supersíly nerozpozná... Ale obzvlášť u filmu s touhle tematikou by se hodilo trochu víc indigové zvláštnosti rozvést. Další postřeh (tentokrát Lařin) - pokud vám začnou najednou umírat kamarádi, člověk by od vás čekal, že to budete nějak silněji prožívat. Vzhledem k tomu, že dětem indigo na sobě údajně má záležet, čekala bych od nich nějaké projevy emocí... Přičtěme to tedy na vrub jejich zaneprázdněnosti pátráním po šíleném vrahovi.

"Kamaráde..."

"Tohle ti vzkazujou mí mrtví kámoši, hnusáku!"

Výborný byl Михаил Ефремов v roli Andrejova otce - policisty, který si se svým synem tak nějak neví rady. Snaží se ho vychovávat, zároveň ale cítí, že vůči Andrejovi nemá příliš velkou autoritu (ach, ti indigoví individualisté). Když jeho syn vyhodí do vzduchu školní laboratoř, zaveze ho k Irině a následuje výborná scéna, kdy mu ředitelka oznamuje výsledky testů jeho syna. Irina: "Andrej má IQ 190!" - Otec: "A to je hodně, nebo málo?"
Další výtečný herecký výkon má na svědomí sám vraždící maniak, jehož hraje Артем Ткаченко. Z jeho postavy, opravdu divného typa už od pohledu, vám jde mráz po zádech. Hlavně když spustí to svoje : "Já ti nechci ublížit, kamaráde, jen mi řekni všechno o těch dětech, se kterými se scházíš..." a hypnotizuje při tom svou oběť šílenýma očima. Brr!

Celý film se nese v pochmurném duchu, občas projasněném nějakým tím vtípkem. Konec bych happy endem zrovna nenazvala (jsou tady přece jen nějaké ty mrtvoly), ale celkově bych Indigu dala tři a půl hvězdičky z pěti.

Pár fotek na konec:

Andrej


Irina


Tanínek Andreje


Tichon, kluk, který si pamatuje svůj minulý život...

...a nebojí se znovu umřít...


Táňa rozumí řeči zvířat


Vovčik


Tohle jsou fotky z alba Ivana Mudrova, který hrál uměleckého typa Vovčika. Jeho hrdina byl v prvních deseti minutách filmu shozen pod metro, k velké nelibosti mě a Lary, neboť jsme k tomuto gotickému zjevu pojaly okamžité sympatie x)))

"Ten brejlatý sympaťák vedle mě za chvíli hodí do kolejiště..."
(z natáčení)

-vše v RJ

Opravdu „Kouzelná flétna“


Zhodnocení kulturního zážitku od Anchesenamon=)

Na představení Kouzelná flétna od W.A. Mozarta jsem se šla podívat do „zbrusu nového“ divadla Nová opera (založeno 1991, více info na http://www.novayaopera.ru/).
Toto divadlo se nalézá spolu s dalšími dvěma scénami v parku Ermitáž, v centru města. Je to opravdu příjemné místo k odpočinku s několika restauracemi a kafé a dětským koutkem s prolézačkami. V teplých dnech je tady také k vidění k velké radosti dětí voliéra s červenými veverkami. Budova divadla byla postavena v roce 1997 speciálně pro účely divadla (660 míst, technické vybavení na vysoké úrovni, má i vlastní audio a video studium). Je to opravdu kouzelný interiér plný zlata, světlého mramoru a křišťálu a není proto divu, že si ho vybral k oslavě svých 70tých narozenin i známý ruský módní návrhář Slava Zajcev (800 hostů). Chyběl mi jen bezbariérový přístup, což je vzhledem k tomu, že se jedná o novou budovu škoda a množství schodů nahoru do hlediště a dolů do šaten je sice možná efektivní z pohledu vizuálního rozdělení prostoru, ale působí omezení pro pohybově handicapované lidi.
Divadlo je známé svým modernistickým přístupem k scénografii a režii, takže jsem měla trochu obavy, co mě čeká. Přece jen 3,5 hod představení bych nerada protrpěla. Režie, scénografie a návrhy kostýmů bylo pod taktovkou Achima Freyera (žák Bertolda Brechta). Je to již jeho pátá verze nastudování této opery a opravdu si s ní vyhrál. Kostýmy byly dost jednoduché s různou symbolikou, např. tři dámy v černém s bílými srdíčky na různých částech těla (hruď, výstřih, zadeček) působily opravdu půvabně, zvláště pak jejich 10 cm dlouhé rudé nehtíky vypadaly z dálky impozantně včetně účesů, jako by je navrhovaly děti v mateřské školce. Scéna byla zvednutá a šikmo nakloněná směrem do hlediště, což bylo výborné pro diváky, protože bylo opravdu dobře vidět, ale asi trochu problém pro herce. Úžasný byl ptáčník Papageno, který sám vypadal jak světle zelený pták KIVI a vytahoval ze šosů svého kabátku různé ptactvo, které pak ulétalo do výše tažené lanem zatíženým plastovou lahví s vodou. Královna noci si nezadala s gotičkou, celá v černé a rudé. Scéna byla plná symbolů totalitního režimu, od hvězd a kladiv až po fyzickou podobnost velekněze dobra Sarastra se Stalinem. Scéna kdy přijíždí na bojiště velekněz ve svém automobilu, provázen dvěma věrnými psy ve fialových kostýmech, nebo souboj prince Tamina s hadem na úvod je fantastická podívaná. Nenudíte se od začátku až do konce. Text árií byl ponechán v původním německém znění a mluvené slovo bylo přeloženo do ruštiny. Výkony sólistů byly vynikající. A slavné árie Královny noci, Papagena a Papageny mě nezklamaly.
Ruský divák má zvyk bohatě odměňovat potleskem výstup každého známého či výborného sólisty během představení, o to rychlejší je ovšem úprk lidí ze sálu v poslední čtvrtině kusu a těsně před koncem představení, kdy aplauduje ve stoje již jen třetina sálu a ostatní diváci ukazují hercům záda. Divím se, že vůbec stačí hercům předat nějaké květiny, které nechybí na žádném představení. Návštěvu tohoto divadla nicméně vřele doporučuji a nejen kvůli velice příznivým cenám lístků (400 rub za lístek do přízemí).

Poznámka Iris: Nakonec jsem se udržela a zdržela komentářů k obrázkům, abych nezkazila čtenářům blogu hezký zážitek svými rádoby-vtipnými poznámkami typu: "Zdálky dobrý, ale potkat Královnu noci někde v temným podchodu, položím peněženku na zem a zdrhám" x)))

Fotogalerie k opeře.

Aktualizace ke dni 28. 3. 2008

Rozšířila jsem článek o baletu Igora Mojsejeva o nějaké odkazy a vlastní postřehy z představení.

neděle 23. března 2008

Taková normální sobota?

To byl zase včera den=) Po delší době jsme se setkali s typickou ruskou dochvilností, kdy nám internetový obchod s potravinami dopravil nákup domů s neuvěřitelným šestihodinovým zpožděním. Měli přijet mezi první a čtvrtou hodinou odpolední. Objevili se v deset večer, bloudíce bezradně kolem bloku... Už jsme ani nedoufali, že bude dneska co jíst xD
Moje předsevzetí sedět včera celý den u televize a sledovat na Eurosportu krasobruslení vzalo za své, když jsme se odpoledne s mamkou vypravily nakoupit aspoň pár základních potravin. Když jsme se vrátily domů, zjistila jsem ke své nelibosti, že jsem prošvihla oba Švédy i Belgičana van den Perrena, kterým kromě našeho Tomáše Vernera ještě tajně držím palce. Jízdu našeho závodníka jsem nepropásla.
Tomáš se propadl ze čtvrté příčky na patnáctou - nervozita udělala v náročném souboji svoje. Ani tenhle propad už ovšem nic nezmění na faktu, že je Tomáš Mistr Evropy!!! Máme být na co hrdí=)
Myslím, že evropským úspěchem to zdaleka nekončí a v příštích několika letech Tomáš ještě všem ukáže, zač je toho loket.

pátek 21. března 2008

Fandíme z celého světa!!!

...naší krasobruslařské hvězdičce Tomáši Vernerovi, který statečně bojuje na mistrovství světa v Göteborgu. Tomáši, naše malá česká komunita Tě sleduje a drží palce!
Jsi nejlepší!!!!!

Vyjádřete i Vy svoji podporu Tomášovi - třeba prostřednictvím jeho oficiálních stránek=) A zítra koukejte u televize pořádně fandit!!!

Балет Игоря Моисеева

Co říkám já:

Na Mojsejevce jsme se byli podívat na jejich domovské scéně, v Sále Čajkovského. A stejně jako předtím Berjozka, i tohle byl velký zážitek. Mojsejevci se totiž nezaměřují jen na tradiční ruské tance, ale na folklórní umění z celého světa. A tak jsme kromě ruského tance "poljanka" shlédli mimo jiné i řecké, cikánské, tatarské, moldavské a mexické tance. Zmínila bych tady sicilskou tarantellu, která měla okázalé provedení - tanečníci ze sebe na začátku a na konci sicilského čísla za pomoci jednoho velkého dřevěného kola a falešného koně vytvořili živý vůz. Kouzelně vypadal korejský tanec "sančonga" s vějíři a všichni se bavili při finské polce, která byla plná nejrůznějších vtipných kousků. Dva tance byly předváděné vždy trojicí mužů - tanec argentinských pastýřů "gaučo" a kalmycký tanec. Gaučové ve vysokých botách cinkali, mohutně a efektně dupali a nakonec do podlahy triumfálně zapíchli nůž. Tanečníci kalmyckého tance pro změnu dovedli stát s rozpřaženýma rukama na místě a přitom roztřást celé tělo, takže vypadali jako letadlo při startu. Čekala jsem, že se snad vážně vznesou a odletí ke stropu. Adžarský tanec "chorumi" zase jako by vyprávěl příběh z bitvy, a doprovázel ho jeden z tanečníků na buben. Celé vystoupení zakončil tanec parádně sehrané námořní pěchoty, na které si snaživé publikum ještě vytleskalo přídavek.

Kalmycký tanec mě zaujal natolik, že jsem zapátrala na netu, a nakonec i našla, co že to vlastně je zač ten národ Kalmyků. Článek je v češtině, hurá=)
Hledala jsem i nějaké video Mojsejevců - a hle, YouTube nezklamal. Je tam i Kalmycký tanec - kvalita je příšerná (asi to natáčeli mobilem), ale je to ono=)


Překlad informací z oficiálního webu:

Igor Alexandrovič Mojsejev
(21. 1. 1906 - 2. 11. 2007)

Největší choreograf 20. století, který změnil vývoj světového choreografického umění a dokázal pozvednout národní tance na úroveň světové kultury. Tvůrce nového žánru scénického umění (národně-scénické choreografie), nového modelu profesionálního kolektivu (souboru národního tance) a nového uměleckého způsobu scénické interpretace lidového umění, jehož cílem je rozvíjet a obohacovat folklór s pomocí profesionálního umění.




Historie

Státní akademický soubor národního tance pod vedením Igora Mojsejeva je první profesionální choreografický kolektiv, úkolem kterého je umělecká interpretace a propagování tanečního folklóru světových národů.
Tento soubor vznikl v roce 1937. Přesné datum první zkoušky souboru v Domě učitelů v Leontěvské uličce v Moskvě je 10. únor. Od roku 1940 se zkušební prostor souboru přesouvá do Sálu Čajkovského. První vystoupení baletního souboru Igora Mojsejeva se konalo 29. 8. 1937, v Moskevském divadle Ermitáž, a od té doby se šňůra jejich vystoupení nepřerušila. Hlavním uměleckým principem souboru je dědičnost a tvůrčí chápání tradicí i novinek. Za sedmdesát let existence souboru bylo díky nekonečnému úsilí Igora Mojsejeva a jeho umělců zachováno a současně i kreativně vyjádřeno folklorní taneční umění Ruska a celého světa. Hlavním úkolem, před který Mojsejev postavil svůj první soubor, bylo tvůrčí zpracování folklorních vzorů. S tímto záměrem se umělci ze souboru vypravili na folklorní expedici po své zemi. V repertoáru souboru získaly folklorní vzory nové, specifické podání, díky čemuž zůstaly zachovány pro několik generací diváků z celého světa. Dnes probíhá tvůrčí osvojení folkloru v době zájezdů do zahraničí a výprav po Rusku - ve formě tvůrčích seminářů a společných zkoušek s umělci- milovníky a představiteli autentického folkloru.
Od roku 1938 po dnešní dny soubor bez ustání vystupuje v Rusku a dalších zemích světa. Za rekordní počet zájezdů je soubor zapsán do ruské verze Guinessovy knihy rekordů.
Od prvních zahraničních zájezdů (Finsko, 1945) je Mojsejevův soubor vnímán jako tichý "posel dobra a míru". V roce 1955 se stal soubor prvním kolektivem, který vyjížděl na zájezdy do Francie a Anglie, což bylo považováno jako příčina oslabení studené války. V roce 1958 také vyjel soubor jako první ze sovětských ansámblů do USA, což byl začátek kulturních vazeb mezi SSSR a USA. V roce 1989, těsně po výjezdu souboru do Izraele, byly mezi Ruskem a Izraelí navázány diplomatické vztahy. V roce 1967 byl soubor jako první z profesionálních ansámblů shledán hodným nazvání "akademický".
Státní akademický soubor pod vedením Igora Mojsejeva je první a jediný choreografický kolektiv národního tance v Rusku, do jehož repertoáru patří taneční miniatury, obrazy a jednoaktové balety na hudbu ruských skladatelů a symfonistů Čajkovského, Glinky, Rimského-Korsakova a Borodina. Spojení klasického a národního umění je základem rozvoje a obohacování repertoáru. Díky vysoké kvalitě provedení je soubor v podstatě Divadlem národních tanců.

Oficiální stránky souboru - zde si můžete prohlédnout krátký filmeček, přibližující historii souboru, nakouknout do fotogalerie a prohlédnout si program vystoupení tohoto unikátního tanečního tělesa. Stránky jsou v ruské a anglické verzi.


čtvrtek 20. března 2008

Báječní muži na divadelních prknech, část I. - Oleg Tabakov a Sergej Bezrukov

To jsou oni - dva báječní muži na prknech, která znamenají svět


Oleg Tabakov



Olega Pavloviče Tabakova snad ani není třeba představovat. Národní umělec SSSR, Laureát Státní ceny SSSR a Ruské Fedarace, známý filmový herec, umělecký ředitel MCHAT (Moskevské Umělecké Akademické Divadlo), zakladatel a umělecký ředitel Divadla Olega Tabakova.

Tabakov se narodil 17. 8. 1935 do lékařské rodiny. Na výběr jeho budoucího povolání měl vliv dramatický kroužek, který navštěvoval jako dítě ve škole. V roce 1953 začal studovat na MCHAT a stal se jedním z nejlepších studentů. V roce 1957 založil O.N. Efremov pod střechou MCHAT Studio mladých herců, které se posléze přerodilo v divadlo "Sovremennik". Právě Efremov měl na Tabakova největší vliv. V letech 1957 - 1983 byl Tabakov hlavním hercem "Sovremennika", v roce 1970 se pak stal jeho ředitelem a byl jím šest let. Jeho popularita dosáhla až do Prahy - v roce 1968 sem byl pozván Činoherním klubem, kde si zahrál svou nejoblíbenější roli Chlestakova v divadelním představení “Revizor“. Představení mělo u diváků ohromný úspěch. Psalo se o něm nejen v Českoslovesku. Aby ho mohli shlédnout, lidé se sjížděli z mnoha evropských zemí. Roku 1973 se Tabakov rozhodl učit mladé talenty hereckému řemeslu. Na konkurz do Tabakovova dramatického kroužku se dostavilo tři a půl tisíce studentů - a mistr z nich vybral 49 nejlepších. V roce 1974 Tabakov založil dětské divadelní studio, které po třech letech získalo vlastní prostory – nevelký sklep na ulici Čapligina, což býval uhelný sklad. Až v roce 1986, již v té době známé studio Olega Tabakova, kterému se mezi lidmi říkalo “Tabakerka“ (Tabatěrka), dostalo status státního divadla. Žáci několika ročníků Olega Tabakova byli základem jeho divadelního souboru. Nyní jsou to známí herci obrazovek a divadelní scény: Andrej Smoljakov, Sergej Gazarov, Alexej Seliverstov, Igor Nefedov, Alexandr Marin, Jelena Majorová, Jevdokija Germanová, Marina Zudinová, Alexej Serebrjakov, Sergej Beljajev, Alexandr Mochov, Jevgenij Mironov, Sergej Bezrukov, Vitalij Jegorov, Vladimir Maškov, Anastázie Zavorotnjuková, Olga Krasko a mnoho dalších.
Počínaje rokem 1976 s inscenací “Revizor“ N.V. Gogola v divadle města Sheffild (Velká Británie), Tabakov pracuje v cizině jako režisér a učitel. V divadlech Maďarska, Finska, Německa, Dánska, Rakouska, USA inscenoval více než 40 představení podle předloh ruské, ale i zahraniční klasiky. V letech 1986 – 2000 je rektorem Školy-studia MCHAT, vedoucím společného aspirantského programu Školy – studia a Univerzity Carnegie Mellon (USA).
V Rusku Olega Tabakova znají a milují jako famózního herce, který účinkoval v představeních známých režisérů Jefremova, Tovstonogova, Fokina, Ginagasa, nebo hrál ve filmech Michalkova, Muratové, Končalovského, Saby a mnohých dalších. Ti nejmenší obdivovatelé zbožňují v jeho podání pohádkové hrdiny a pamatují si nazpaměť intonaci, jím namluveného kocoura Matroskina z Prostokvašina. Jako vedoucí divadel, producent a pedagog je Oleg Tabakov symbolem aktuálních reforem současné ruské scény.
Oleg Tabakov spolu se Sergejem Bezrukovem v představení (Divadla O. Tabakova) "Pochožděnije" na motivy Gogolova románu Mrtvé duše


Sergej Bezrukov v tomtéž představení, v roli Čičikova


Sergej Bezrukov


Sergej Vitalijevič Bezrukov. Zasloužilý umělec Ruské Federace (2001), Laureát Státní ceny Ruské Federace (1997), populární divadelní, filmový i seriálový herec.

Narodil se 18. 10. 1973 v Moskvě. Jeho otcem je herec a režisér Vitalij Bezrukov, a jak přiznává sám Sergej, právě on měl na výběr jeho povolání největší vliv. Pod vedením otce se účastnil školních představení a byl to zase otec, kdo Sergeje připravoval na studium na univerzitě. Na MCHAT jeho další umělecký vývoj probíhal pod patronátem mistra Tabakova, který si - jak bylo řečeno výše - své studenty vybíral velmi pečlivě.
Studia na MCHAT zakončil Sergej v roce 1994 s červeným diplomem (jako jediný z kurzu) a ke své velké radosti získal v témže roce angažmá v "Tabakerce". (Ve své autobiografii okomentoval tento osobní úspěch velmi stručně: "Můj sen byl dostat se do legendární Tabakerky. A tento sen se splnil 1. ledna roku 1994. YES!!!"=)
Od té doby se pravidelně objevuje na prknech (nejen toho Tabakovova) divadel, na kontě má role nejméně ve třech desítkách filmů a desítce seriálů a dosud získal třináct cen, z nichž ty nejvýznamnější jsem uvedla hned na začátku.
U nás bylo možné Sergeje vidět v seriálu Brigáda, který se nedávno vysílal v televizi. Čas od času k nám také zabrousí Divadlo Olega Tabakova, jehož evropské stránky najdete zde.


Z představení "Признания авантюриста Феликса Круля" Divadla Olega Tabakova:


Jako Irakli ve filmu «Ирония судьбы. Продолжение»

V seriále "Brigáda", spolu s kolegy=)

Zdroje:
http://www.tabakov.eu/

http://www.tabakov.ru/

http://www.sergeybezrukov.ru/

http://ru.wikipedia.org/

http://www.televize.cz

sobota 15. března 2008

Ловелас - obrázky z představení














Oslavy MDŽ po rusku

...aneb jak to vidí Anchesenamon, taktéž Češka v Moskvě a moje blízká duše;)


8. březen je v Rusku nejen mezinárodním svátkem, ale také svátkem státním a tím pádem placeným dnem volna. Přestože v letošním roce tento den vyšel na sobotu, nic se neděje, volno se přenáší na pondělí, takže lidi si můžou odpočinout a slavit. Tzv. „narodnoje guljanie“ začíná už od pátku a pokračuje do pondělního večera. Ženám se v zaměstnání i doma darují především květiny, organizují se firemní oslavy. Tak nějak to vyšlo, že jsme si my dvě ženy – Češky v Rusku darovaly divadelní představení.

Nedaleko bulváru Čistyje prudy (Čisté rybníky) je malá divadelní scéna - Divadlo studie pod vedením Olega Tabakova. Dorazily jsme poměrně brzy, představení je od sedmi hodin, takže máme čas se tu porozhlédnout. Divadlo se ukrývá na malém nádvoříčku, atmosféra skoro jak někde uprostřed Prahy, nebo jiného většího českého města. Divadélko je malé, ale nepůsobí stísněně. Hned u vchodu, kde musíme projít nezbytnými bezpečnostními rámy nám všem ženám přejí vše nejlepší k MDŽ. Do sálu se ještě nepouští, takže okoukneme bufet, kde je poměrně široká nabídka tradičního divadelního občerstvení (chlebíčky s lososem a kaviárem, ruské čokoládové bonbony, zákusky, šampaňské, vodka, vody, džusy, káva a čaj), dáme si k pití džus a pokračujeme v prohlídce divadla. Prostoru tady moc není, chodby s divany, šatna, jakási kruhová síň slávy, kde uprostřed podlahy pod sklem jsou otisknuty do pozlaceného betonu ruce a podpis slavného zakladatele Olega Tabakova. Okolo na stěnách jsou informační tabule s popisem historie jednotlivých představení a fotografie scén. Nechybí ani několik fotek „mistra“ v životní velikosti, takže máte pocit, že jste na divadelní párty. Kupujeme si útlou knížečku programu na památku, kde je v podstatě jen obsazení. Na co to vlastně jdeme? Lovelas (Sukničkář) – hra na motivy románu Dostojevského „Chudí lidé“.

Čekáme a bloumáme divadlem, a už nás pustí do sálu, takže dolů po schodech. Prostor sálku je malý s nízkým stropem a celý v černé barvě. Asi tak 14 řad lavic po 10ti místech, ale po stranách se ještě dají přidat židle. Uvaděčka všechny rázně nasměruje a usadí. Je plno. Scéna je doslova nadosah, komorní atmosféra. Začátek se trochu zdržuje, tak diváci začínají tleskat. Proč jsme si vlastně vybraly tuhle hru? Zvolila jsem jednoduchou taktiku. Když se neorientuji v kvalitě představení jednotlivých scén – jdu na herce. Takže tady uvidíme živou Olgu Krasko, kterou znají čeští diváci z populárního seriálu „Četnické humoresky“. Olga Krasko v Moskvě často nehraje, tak si to chceme užít. V představení hrají ještě další 4 herci. Jeden se už objevil a představení začíná. Čtou se ukázky z dopisů, krásných, milých oslovení muže ženě. „Varenko moje drahocená, andílku, holoubku „….. představení je chvílemi dialog s divákem. No oslovili byste dnes takhle ženu? „Drahá milostpaní“ , „A co teď čtete?“, hrdina hry čte Puškina, „Vy také? A co od Puškina? Aha, tak to jste také chudí lidé.“

Román Dostojevského v dopisech, které jsou psány tak, jako by spolu ti dva, o které tu jde mluvili a tak je to i na scéně. Svou roli zde hraje i pohyblivá opona, kterou tvoří asi 12 kusů různobarevné látky, ze které mají také herci ušité kostýmy. A už je tu „ona“, hraje Varju a chvílemi je tak blízko, že se jí můžete skoro dotknout. Film prý zkresluje, ale je pořád stejná, drobná a štíhlá, krásný melodický hlas. Na to, jak smutná je předloha, je místy představení dost humorné a výkony všech herců jsou skvělé. Hudba je prostá, hra na čelo a hlavní hrdinka zpívá krásně ruskou baladu „Русские страдания“, kterou u nás známe z podání Hany Hegerové . Příběh je skoro až banální – mladý úředník Děvuškin (tak kdo je tady vlastně ten sukničkář) se zamiluje do chudého děvčete Varvary, poblíž kterého bydlí a finančně jí pomáhá. Zadluží se a upadá do deprese. Varvara mu pomáhá krizi překonat. Plánují dokonce něco jako společnou budoucnost, i když v jejich situaci je to spíše sen. Na scéně se ovšem objevuje bohatý měšťan Bykov, který ji kdysi zneužil, a teď ho trápí svědomí. Žádá jí proto o ruku, a ona tuto nabídku přijímá, přestože ho nemiluje, ale jedině on je schopen jí vrátit její ztracenou čest. A co Děvuškin? Dostává během loučení plno rad a je nucen slíbit, že bude na sebe dávat pozor, a hlavně nebude pít. Jak bude dál žít…?

Konec. Potlesk. Květiny pro představitele hlavních rolí – krásný pugét bílých růží pro Olgu Krasko. A krásný dárek pro nás.

úterý 11. března 2008

K překladu

Tak=)
Slibovaný překlad je konečně hotov, k posouzení jsem ho nikomu nedávala, neb jsou všichni příliš zaměstnaní. Proto všechnu kritiku směřujte pouze a jen na mou adresu.
Jak jsem tak brouzdala po internetu, nenašla jsem o indigových děckách nic nic, co by se mi líbilo víc než verze z ruské Elle girl, kde je to docela hezky shrnuté a prosté různých šílených teorií a přehánění.
Pokud bude mít někdo ze čtenářů pocit, že je indigové dítě, dejte mi o tom prosím vědět. Třeba prostřednictvím ankety, kterou jsem přidala před chvilkou, v návalu nadšení z toho, že sem zase něčím přispívám.
Film Indigo má v kinech RF premiéru dvacátého března. Chystám se na něj, brousím si zuby, a předem slibuju recenzi. Smajlík =)

Děti indigo

RJ»ČJ

Kdo to spáchal: Iris

Originál najdete: v časopise Elle girl (Россия), март 2008, но. 57

Autorka: Василиса Храпова


Děti indigo


Džínsová aura

Termín „děti indigo“ se objevil v roce 1982 díky americké senzibilce Nancy Ann Tappe. Ve své knize "Understanding Your Life Through Color," (Jak porozumět svému životu prostřednictvím barev) oznámila, že má dar vidět auru každého člověka. Na konci 70. let si všimla, že čím dál tím víc dětí, které jsou přiváděny svými rodiči k ní na seance, má modrou auru. Jak ale jistě uznáte, není nijak zvlášť romantické vejít do dějin jako tvůrce mýtu o „modrých dětech“. Po krátkém přemýšlení Nancy Ann Tappe našla elegantní řešení této barevné situace. A pomohly jí v tom džínsy, přesněji řečeno jejich barva. Tak tedy začala historie dětí, které mají auru v barvě indigo.

Svět však dětem s neobyčejnými schopnostmi nevěnoval pozornost okamžitě. Tento termín vešel ve všeobecnou známost až v roce 1999, poté, co v byla USA vydána kniha Lee Carrolla a Jan Tober „The Indigo Children: The New Kids Have Arrived“ (Indigové děti – Nové děti už jsou tady). V tu chvíli o nich začal mluvit celý svět.


Nové pokolení

Podle názoru Nancy Ann Tappe zaujímají v současné době na zeměkouli lidé s aurou indigové barvy 97% populace dětí ve věku do deseti let a 70 % teenagerů a mladých lidí ve věku od 15 do 25 let. Jinými slovy, všichni tito lidé náleží k novému pokolení pozemšťanů, které vládne unikátními schopnostmi a odlišuje se od svých vrstevníků moudrostí, neposedností, nadměrně rozvinutou intuicí a dalšími pozoruhodnými schopnostmi.

Pokud vás zajímá, kdo z vašich známých (anebo možná i vy sami) je člověk indigo, je potřeba „podezřelý objekt“ pozorně sledovat. Má se za to, že děti indigo jsou strašné neposedy, které je těžké udržet na jednom místě déle než pět minut. Také nesnáší dlouhé fronty, odpovídají, aniž by vás nechaly dokončit otázku a mohou se jen tak z ničeho nic zvednout uprostřed hodiny nebo lekce a odejít ze třídy či poslouchárny bez jediného slůvka na vysvětlenou. Říká se, že některé z nich dokážou číst myšlenky druhých lidí, jiné zase mluví o svých předchozích vtěleních na Zemi.

Trochu udivující je tedy fakt, že nehledě na své výjimečné schopnosti, mnohé indigové děti často nedokážou zvládnout krátký text, napsaný v rodném jazyce, a jsou u nich pozorovány vážné problémy se čtením. A u některých představitelů tohoto pokolení ještě navíc dochází ke krátkým výpadkům vědomí. Nebojte, jejich duše se nevydává na astrální pouť, zatímco tělo leží v mdlobáchJ Dítě indigo prostě v určitý moment na chvilku přepne svoje vnímání z okolního dění do světa vlastních fantazií, aby se posléze zase ponořilo do vodopádu reálného života.

Je pravidlem, že se děti indigo špatně učí ve škole, protože je to tam nebaví. Skeptici ale utvrzují v tom, že někteří se takto snaží ospravedlnit vlastní špatné školní výsledky, a v tom rozhodně nic nadpřirozeného hledat nelze.

Přesto však u opravdových dětí indigo zaráží výška jejich IQ – jen málo dospělých nabere 160 bodů, a děti indigo to zvládají bez viditelného úsilí a dokonce s provokující lehkostí.


Válka barev

Abychom učinili zadost spravedlnosti, musíme nyní podotknout, že vědci ještě neobjevili zařízení, který by byl schopen zaznamenat barvu aury každého z nás. Proto nový termín „děti indigo“ a související existence aury modré barvy u některých představitelů mladého pokolení byly přijaty tradiční vědou dost skepticky. Protože pokud se nelze vyzbrojit speciálním snímačem a skutečně uvidět tuto auru, její existence není dokázána, a stejně tak není dokázána existence jejích nositelů. Doteď nikdo nemůže s jistotou říct, jestli skutečně existují děti, které mají takovou auru, anebo jestli je to všechno jen krásná pohádka, vymyšlená senzacechtivou senzibilkou s bohatou fantazií.

To už jsou spíš vědci ochotni uvěřit (i dokázat) že u mnohých dětí nové generace se objevují skutečné psychické problémy. Skeptici, kteří pochybují o samotné existenci takové generace, se domnívají, že nemálo z těch, které senzibilové označili za děti indigo, odpovídá této diagnóze: syndrom nedostatku pozornosti a hyperaktivita. A tohle už není případ aury, ale stavu okolního prostředí a výchovy takových dětí.


Třídní schůzka

Psychologové říkají, že podobné mýty o výjimečných dětech vznikají tehdy, když už si rodiče prostě nemohou srovnat vztahy s vlastními dětmi. Řeč je tedy o věčném konfliktu otců a dětí, se kterou se setkává každá generace mladých rodičů. Proto je pro ně snazší rozhodit ruce a říct: „bohužel, moje dítě není z tohohle světa, patří ke generaci indigo“ a „není takové jako ostatní a s tím se prostě musí počítat“. Pokud dítě například nemohou naučit slušnému chování, je pro ně snazší mu dovolit, aby vyvádělo a přesvědčovat okolí a také sebe samotné, že je to projev jeho výrazné individuality. Kromě toho, pro děti XXI. století není těžké se identifikovat s touto neobyčejnou generací – na každé z nich se takřka od narození valí obrovské množství informací z televizních obrazovek a internetu.

Nezjistili jsme, jestli skutečně existují děti, teenageři a mladí lidé, jejichž aura má barvu indigo. Jisté je pouze to, že svět konečně obrátil pozornost na dospívající generaci, i když pohledem poněkud netradičním. Můžeme tedy čekat, že v následujících letech se dospělí začnou snažit a vymyslí nové metody školního vzdělávání, které budou zaměřené na individualitu každého dítěte – ať už je to indigo, nebo prostě jen nadaný student. Tehdy možná v našem životě začnou pozitivní změny.


Džínsová generace – verze psychologa Lee Carrolla

Děti indigo je možné rozdělit na 4 typy:

  • Humanisté – budoucí lékaři nebo vědci. V dětství je pro ně charakteristická roztržitost, hyperaktivita a neobratnost.
  • Konceptualisté – budoucí astronauti a cestovatelé. Někomu se může zdát, že trpí autismem, ale ve skutečnosti jsou jen hluboko pohrouženi do světa vlastních fantazií.
  • Umělci – budoucí spisovatelé, scénáristi a herci. Tvůrčí osobnosti, úzce citově svázané s okolním světem. Budí dojem, že jsou „bez kůže“ – silně prožívají jakékoli emoce.
  • Kazatelé – budoucí kněží a politici. Mají mocný dar přesvědčovat, snadno se socializují. Jsou schopní vytvořit vlastní učení a donutit davy, aby je následovali.


Spaste naše duše! – verze psychologa Henninga Kohlera

Indigové děti přicházejí na svět s určitým typem duše. Rozlišují se 4.

  • Utěšitel a ošetřovatel
  • Stopař nebo hledač
  • Básník nebo cestovatel
  • Ochránce nebo strážce spravedlnosti


10 identifikačních znaků, podle kterých poznáš indigo ve skupině

  1. Indigové děti přichází na svět s rozvinutým cítěním vlastní důstojnosti a chovají se tak, aby neponižovali druhé
  2. Cítí, že jsou „hodny toho být zde“ a jsou překvapení, když to ostatní nechápou
  3. Trvají na tom, aby s nimi dospělí jednali jako se sobě rovnými
  4. Fyzicky nesnáší autority, a když nemohou jednat v souladu s vlastními principy
  5. Těžko snáší běžné činnosti, vyžadující malou soustředěnost (čekání ve frontě)
  6. Lehce zvládají úkoly, vyžadující tvůrčí přístup a nesnášejí rutinnu
  7. Stává se, že k řešení nějakého složitého úkolu použijí nestandardní postup, který přesahuje rámce učebního programu
  8. Preferují kontakt s lidmi na „podobné vlně“, když nikoho takového nemají, uzavřou se do sebe před okolním světem, který jim připadá nepřátelský a nechápající
  9. Je těžké je potrestat, běžné metody (provinění – následuje trest) na ně nepůsobí
  10. Nestydí se přímo mluvit o svých potřebách

pondělí 3. března 2008

Akční víkend


Tolik akce jako za poslední tři dny už jsem dlouho nezažila - a to i přesto, že jsem včerejšek strávila prakticky celý v posteli, zelená jako sedma a schopná sníst akorát pár soust rýže. (Díky, paní doktorko, za ty skvělé léky na povzbuzení žaludku. Očividně ho nepovzbudily tím správným směrem, a tak se navracím k přírodní medicíně a veškerým umělým medikamentům říkám: Už nikdy!!!)
Začalo to pátkem, kdy jsme se s mamkou večer vydaly na koncert do Sálu Čajkovského. Měl to být Mozart, v klavírním podání Gruzínky jménem Alyze (příjmení jsem si nedokázala zapamatovat) a trvalo to asi dvě hodiny. Nejdřív nás klavíristka šokovala tím, že hrála bez not, po čase, kdy jsme nepoznávaly ani jedinou melodii a lidé kolem nás začali pospávat, jsme i my začaly poněkud umdlévat. Neuváženě jsme si vytleskali přídavek, který trval snad patnáct minut, a když se i po něm umělkyně vrátila zpět na pódium, sebraly jsme se a zdrhnuly.
V sobotu jsme se vydali i s bráchou do kina na "Мой домашний динозавр", což je rodinný film o lochnesce. Několik strhujících scén jsem proplakala, sledována pohrdavým pohledem děvčátka sedícího vedle mě a cpoucího se nevzrušeně popcornem. Po kině jsme si udělali menší procházku do obchodu s cizojazyčnými knihami nedaleko luxusního obchoďáku ЦУМ. Pořídila jsem si "American gods" od Neila Gaimana, a se směsicí nadšení a závisti hlatám stránku za stránkou.
O noci ze soboty na neděli se podrobněji zmiňovat nebudu, jen podotknu, že když léky na břicho jako vedlejší účinek vyvolávají žaludeční potíže, je mi líp bez nich.
Neděli jsem tedy strávila převážně vleže, hltajíc namísto normální potravy potravu duševní. Kromě Gaimanova románu jsem listovala ruským vydáním Elle girl, což je časopis na jednu stranu kvalitní - dobré rozhovory se zajímavými lidmi, přitažlivé články o cestování, vtipný příběh na pokračování a zajímavé recenze - a na druhou naprosto zdrcujícím způsobem prostoduchý (ta část, rozebírající televizní seriály, příšerné módní trendy a tipy na nákupy věcí, které neměly být ani vytvořeny, natož kupovány...). Ale dobře, našla jsem si tam svoje. V březnovém čísle mě zaujal článek o indigových dětech, které redakci zaujaly v souvislosti s blížícím se uvedením ruského filmu "Indigo" do kin. Je to příběh o moskevských teenagerech, kteří mají neobyčejné schopnosti a za kterými slídí šílený maniak. Datum 20. března jsem si zakroužkovala v kalendáři červeně a zbývající dny do premiéry filmu strávím překládáním článku, abych přiblížila "děti indigo" i čtenářům svého blogu.
Ještě jedna drobnost - včera jsme málem vyhořeli. Mamka dala vařit na sporák bylinkový čaj pro svou přiotrávenou dceru a zapomněla na něj, takže ve výsledku jsem byla přiotrávena ještě víc. Voda se vyvařila, bylinky se připekly na dno hrnce a když se bratr vydal do kuchyně, aby zjistil, odkud se sakra bere ten strašný smrad, už začínaly doutnat. Brácha zavolal o pomoc, mamka přiletěla do kuchyně, vypnula sporák a hrnec ve spěchu přemístili na korkovou podložku. Na žhnoucí plotnu přistavili hrnec plný studené vody, aby ji zchladili. Vtom ucítili zápach jiné spáleniny - zdvihli hrnec plný seškvařené hmoty z korkové podložky a shledali, že do ní vypálil černý smradlavý kruh. Panika, děs, napustit do hrnce vodu - začalo v něm zlověstně lupat a tak ho v sebezáchovném pudu vyhodili na balkon. A rychle otevřít okno, aby se vyvětral smrad. Voda v nově přistaveném na plotýnku hrnci mezitím začala vařit. Jenže smradu přibývalo - čím to? Jistěže, vane sem z otevřeného balkonového okna! Rychle zavřít. Ne že by to pomohlo, smrad se v bytě držel až dlouho do noci, ploužil se líně místnostmi a nakonec se utábořil v chodbě. Když jsem vstala z postele, šla zhodnotit škody do kuchyně a nakoukla i na balkon, chytil mě příšerný záchvat hysterického smíchu, který se bratra a maminky nejdřív hluboce dotknul. Když jsem jim, slzíce a popadajíce se za bolavé břicho, vysvětlila, že se nesměju jim, ale té absurdní situaci, začali se rozpačitě smát taky. Obávám se, že mě teď považují za cynického magora a skrytého pyromana. Že by na mě měl geniální pan Gaiman špatný vliv?