...zpomal.... dejchej.... užívej si....

...čtení.
Neměla jsem poslední dobou vůbec čas číst (maturitní ročník, znáte to) a pokud už se mi dostala do ruky nějaká kniha, tak jsem ji prostě zhltla svým obvyklým způsobem. Já totiž čtu docela dost rychle. Už od dětství. Někdy se mi stávalo, že jsem se musela v knize vracet, protože jsem přečetla některé odstavce tak rychle, že jsem je skoro ani nevnímala... Což je někdy dost problém, pokud máte pochopit souvislosti.
Teď jsem ovšem našla autora, kterého prostě nemůžete číst rychle. Důvodů je několik. Ochudilo by vás to o požitek ze čtení, nevstřebali byste klíčové pasáže a hlavně - nic byste si z knihy neodnesli. Ten zázrak se jmenuje Haruki Murakami a poslední, co jsem od něj přečetla, je "Kafka na pobřeží". Naprosto mě fascinuje, jak dokáže skloubit popisy běžných situací a činností s nadpřirozenými úkazy typu déšť pijavic. Nejdřív vám připadá, že čtete něco všedního, pak si uvědomíte, že na tom příběhu (a v něm) není všední vůbec nic. Párkrát jsem musela knihu odložit a přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Řekla bych, že takhle se pozná kvalitní autor. Že ho neslupnete na posezení, aniž by vám z jeho románu cokoli ulpělo v hlavě.
I když je fakt, že v jedné věci nemůžu s Murakamim souhlasit. Kavka NENÍ vrána.

Kuroshitsuji, Death Note a báječný svět anime

Poté, co jsem dokoukala (nebo spíš dohltala) šokující a hluboce psychologický Death Note, zkouším další anime. Kuroshitsuji je sice o dost brutálnější než DN, ale nenutí mě moc přemýšlet. Přinejmenším zatím. Těch prvních šest dílů jsem zkoukla jako "hezkou" (trochu víc krvavou a úchylnou) pohádku, u které mě sice zajímá, jak bude pokračovat, ale... už to není takový to "jak je sakra tohle možný?" "co zase Light/L/Misa vymyslí?!" "Jak to sakra dopadne?!!?"
Abych zbytečně nemátla čtenáře, kteří nevědí, o co jde, shrnu v krátkosti děj:


Death Note se odehrává v současnosti. Hlavní hrdina, sedmnáctiletý Japonec jménem Light Yagami, jednoho dne najde na školním dvoře Zápisník smrti. Člověk, jehož jméno zapíšete do Zápisníku, zemře. Musíte však znát tvář toho člověka, aby nezemřeli všichni lidé stejného jména. Sešit ve světě lidí upustil bůh smrti (shinigami) Ryuk, udělal to z nudy a nestačí se divit. Light je nejlepší student školy, ale tak nějak neví co se sebou. S objevem Zápisníku jeho život dostane nový smysl - chce očistit svět od zločinců (tím, že zapíše jejich jména do sešitu) a stát se bohem nového, lepšího světa. Vraždy zločinců (kteří umírají shodně na infarkt) vyšetřuje japonská policie spolu s tajemným detektivem L, jehož tvář a pravou totožnost nikdo nezná - aspoň do jisté doby.
Death Note vzniklo původně jako manga, jejími autory jsou Tsugumi Ohba (scénář) a Takeshi Obata (manga) a bylo vydáváno v japonském manga magazínu Weekly Shonen Jump v letech 2003 až 2006. Anime DN má 37 dílů a poprvé bylo vysíláno v roce 2006. Vznikl i hraný film.


Kuroshitsuji , čili Black Butler nebo také Dark Butler ("Temný majordom") se odehrává ve viktoriánské Anglii. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý hrabě Ciel Phantomhive, který se po tragické smrti svých rodičů stal hlavou šlechtického rodu Phantomhive a současně vlastníkem firmy, která vyrábí hračky a sladkosti. Ciel uzavřel smlouvu s démonem Sebastianem, který se stal jeho ochráncem, majordomem (výměnou za duši mladého pána) a (víceméně) poslušným sluhou, který plní hraběcí příkazy ("Zachraň mě, ty bastarde!") a to se neobejde bez spousty utrpení, krve a chladných sarkastických keců. Ciel se dostává do potíží neustále, má totiž také funkci ochránce Jejího Veličenstva a bojuje s mafií. Kuroshitsuji poprvé vyšlo jako manga autora Yana Toboso v roce 2006, anime bylo poprvé vysíláno v roce 2008 a má (zatím) 24 epizod.
Ciel


Sebastian


Zatím mám trochu pocit, že Kuroshitsuji je hlavně věc na hezké pokoukání (efektní a líbivé scénky, krásní hrdinové, populární převleky kluků za holky atd.), zatímco Death Note je primárně složitý psychologicky propracovaný příběh, a pokoukaná až na druhém místě (ale taky MOC pěkná pokoukaná - i když reálnější). Pro oba příběhy je samozřejmě klíčový onen nadpřirozený prvek, který v případě DN vede ke složitým etickým otázkám a u Kuroshitsuji k efektním krvavým scénám.

Obrázky jsou přejaté z Wikipedie, některé informace rovněž. "Temného majordoma" jsem vymyslela já, nejspíš nejsem první, lepší překlad mě nenapadl.

Haruki Murakami: Afterdark

Tahle kniha mě dostala.

Dočetla jsem ji před chvilkou, takže je přesně ta nejnevhodnější doba, abych se o ní pokoušela něco napsat. Pod vlivem bezprostředních dojmů ze mě budou padat jen příšerné slinty a samá superlativa, jenže - lidi, ono je to vážně skvělý.

Už jen proto, že se to odehrává celý během jedný noci a my, čtenáři, sledujeme celý děj jakoby pohledem filmové kamery. Jsme jen neosobní pozorovatelé, nemůžeme zasáhnout do děje a autor nám to taky nemilosrdně připomíná. Příběh je zdánlivě neuchopitelný, přitom ale docela banální - dvě sestry, které se odcizily jedna druhé, noční Tokio a neznámí známí, kteří se vynořují z minulosti hlavní hrdinky. Pak je tu ten hororový prvek spící krásky a zapnuté televize, která není zapojená do proudu, zrcadel, která si pamatují lidský odraz a záhadné místnosti.
Jde taky o hudbu, která má zřejmě pro autora skutečně zvláštní význam, vzhledem k tomu že neopomíjí informovat čtenáře o tom, jakou muziku zrovna hrdinové poslouchají, nebo která dokresluje atmosféru v restauraci či baru. A název písničky se vloudil i do názvu knihy - Afterdark. Jazzová skladba Five Spot After Dark je v knize důležitým mezníkem v životě jednoho z hrdinů.
Ale víc už prozrazovat nebudu, snad jen to, že se Afterdark nemusíte bát. Hororové prvky tam sice jsou, ale horor to vážně není. Je to sonda do životů několika lidí. Možná, že si při čtení uvědomíte, že nesondujete jen v jejich životě, ale taky ve svém.



Obrázek knihy je přejatý z japancenter.cz

USAGI YOJIMBO

"Ten ušatý samuraj"se jmenuje Miyamoto Usagi a je ronin (=samuraj bez pána). Potuluje se krajinou středověkého Japonska na stránkách komiksu geniálního kreslíře Stana Sakaie, který postavičku králíka-bojovníka vymyslel a vytvořil. Sakai je také autor všech námětů svých černobílých komiksů, které vycházejí ze starých samurajských legend a nepostrádají vtip ani akci.
Tolik tedy objektivně - a teď se připravte na velké množství nadšeného plácání, protože mě osobně ušatý samuraj svým šarmem naprosto uchvátil a drží se mě už třetí díl. Nejsem sama, kdo neustále pronáší nejpovedenější hlášky a hihňá se narážkám na nosorožčího neřáda a lovce odměn Gena, který je něco jako Usagiho nejlepší kamarád a zároveň nejhorší parchant v jedné osobě... Kouzlu Usagiho světa propadl i můj bráška, a myslím si, že to musí čekat každého, komu se dostane tenhle komiks do ruky. Chvílemi vážný, dojemný, směšný i svérázný, ať už jde zrovna o samurajskou čest nebo prostý problém, kde vzít na kus žvance. Autor se nevyhýbá ani parodiím na současné (ať už komiksové nebo filmové) hrdiny, takže se neděste, až na vás z křoví vystrčí hlavu roztomilé mládě ("OH MY GOD-") Zylla.

Doporučuji:

- všem milovníkům komiksů, Japonska, samurajů, králíků a dobré zábavy=)

U nás zatím vyšlo:

Kniha 1: Ronin
Kniha 2: Samuraj
Kniha 3: Cesta poutníka
Kniha 4: Spiknutí draka
Kniha 8: Stíny smrti
Kniha 9: Daisho
Kniha 10: Mezi životem a smrtí
Kniha 11: Roční období

Samurajové

Historie

Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku 11. století. V této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku – saburafu. Tento název znamená: služebník pána. Svého pána saburafu doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy, za odměnu dostávali většinou příděl půdy. Později se z nich stali bojovníci saburau – císařská a šlechtická garda. Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset shogunátů (= provincií), které válčily mezi sebou. Samurajové (slovo samuraj znamená „ten, jež slouží“) byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.

Ve 12. -13. století se změnil životní styl samurajů. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly shogunů (šlechticů, správců shogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro řemeslníky, sloužily také jako poslední útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové shogunatu, nepřestali jim sloužit.

Po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku (známější je neslušné označení harakiri). Ti, kteří nechtěli dostát své povinnosti, propadli hanbě a byli vyloučeni celou společností. Z některých se stávali zločinci (nájemní zabijáci, vyděrači bohatých rodin). Samuraj bez pána se nazývá ronin. Ronin přežíval na kraji společnosti a byl nucen bezcílně putovat krajinou Japonska.

Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše – duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.

V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury. Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.

Do roku 1945 se ještě používal termín shizoku jako formální označení potomků samurajů.

Zbraně samurajů

Hlavní zbraní Samuraje byl meč zvaný katana. Čepel byla ručně broušená diamanty, což z katany dělalo spolu s kovářským uměním starých Japonců nejdokonalejší chladnou zbraň v historii lidstva. Meč měl údajně vlastní duši a byl pro samuraje cennější než jeho život. Také určoval kastovní třídu, protože katanu nesměl nosit žádný obyčejný člověk. Zkouška kvality a ostrosti meče se prováděla tak, že jím byl rozťat v půli (v nejširším místě) klečící zajatec. Méně drastické zkoušky spočívaly v přetnutí určitého počtu svazků slámy.

Spolu s katanou nosil samuraj ještě malý meč vakizaši [wakizashi]. Tyto dvě zbraně měl zasunuté za pasem ostřím nahoru. Další samurajskou zbraní byl velký luk, z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Když samuraj vyrážel do války, měl na sobě brnění a bral s sebou ještě jednu zbraň - buď kopí – jari [yari] nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se nazývala naginata. Jari i naginaty měly mnoho tvarů. Samuraj se učil také v umění boje beze zbraně. Ve středověkém Japonsku to bylo džudžucu [jujutsu].

Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit, byla dýka - tanto. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení, avšak v mnoha ohledech neměli lehký život. Služba pánovi pro ně znamenala život, v případě nutnosti měli povinnost za svého pána zemřít. Pokud tak neučinili a jejich pán zemřel, měli dvě možnosti, za prvé, zapomenout na svou minulost a žít dál (tito muži se stali takzvanými "roniny" neboli bludnými muži, ronin byl člověk na okraji společnosti, nikdo jej nesměl vzít do služeb, takže se většinou živili jako loupežníci), nebo za druhé, spáchat sebevražedný rituál s názvem Sepukku, který je v západních zemích znám spíše jako Harakiri.

Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).

Tento rituál také prováděli, pokud byli zajati v boji, samuraj totiž nesměl být nikdy zajat. Pokud se tak stalo, byla to pro něho největší potupa a urážka cti jaká v té době existovala.

Obrázek k filmu Akiry Kurosawy "Yojimbo".

Obřad Sepukku

(Harakiri)

První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Tento řez začínal buď ve středu vodorovného řezu, nebo mohl být jeho plynulým pokračováním.

Kolmý řez procházel hrudníkem a směřoval ke krku. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.

S postupem času nabyla pomocníkova role většího významu. Když se poměry uklidnily a válčení přestalo být každodenní záležitostí, vlastní rozetnutí břicha se stalo spíše formální záležitostí před tím, než pomocník mečem rychle zkrátil sebevrahovo utrpení.

Japonský znak (kandži) pro samuraje

Výcvik a čest samuraje

Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).

Samurajové byli velmi „urážliví.“ Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Samurajův kodex – Bushido

· Neprotiv se mravům a tradicím.

· Nevyhledávej pro sebe rozkoše.

· Zůstaň nestranný uprostřed všeho dění.

· Sebe samého ber s humorem, jiné však smrtelně vážně.

· V životě po ničem nebaž.

· Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.

· Nikomu nezáviď dobré, ani zlé.

· Nechť je tvá cesta jakákoliv, nikdy si nestěžuj.

· Nekritizuj a nepomlouvej sebe ani jiné.

· Neměj srdce svázané závazky ani láskou.

· Netuž po hmotných statcích.

· Nenechej se zlákat pěkným příbytkem.

· Nebaž po vybraných jídlech.

· Neulpívej na starožitnostech, nechť mají jakoukoliv cenu.

· Nevěšti si sám pro sebe.

· Mimo zbraně nevyhledávej žádné nástroje.

· Když žiješ pro bušidó, neboj se smrti.

· Na stará kolena netuž po bohatství.

· Cti Boha i Buddhu, ale nebuď na nich závislý.

· Když odvrhneš své tělo, nezapomeň na svoji čest.

· Nikdy nesejdi z cesty bojovníka.

Zdroje:

Wikipedie, xxxfantom.blog.cz/0702/samurajove

http://www.katana.cz/clanek.php?id=9

http://www.samuraj-cz.com/clanek/elitni-bojovnici-japonskeho-stredoveku-samuraj/