Happy Halloween x)

Ať žije Halloween x)))

Výtah z deníku
(předpokládám, že by se nikomu nechtělo číst pět stran, takže udělám "stručný" výběr toho nejzajímavějšího x)

28.10.2007

Ať žije Halloween x)))

Ne, nezbláznila jsem se, ano, vím, že Halloween je až za tři dny. Nicméně včera jsem byla na Halloween gothic party v moskevském klubu Точка s jedinou opravdovou moskevskou gotičkou – s Ní. A byl to zážitek, o který se prostě musím podělit x)

Před klub jsme dorazily s půlhodinovým předstihem. Stoupnuly jsme si do fronty a čekaly, až otevřou. Ona se mezitím nudila. A tak jsme procvičovaly češtinu – zrovna jsme se přes lívance dostaly k barvám („Как будет черный?“ – „черный - černý“ – „Хи-хи-хи. Čer-ný.“), když se za náma ozvalo: „Красный будет červonyj.“ Překvapeně jsme se otočily a zíraly na tmavovlasého Rusa v černé kožené bundě s batohem. „Červený,“ opravila jsem ho nedůtklivě. „Červený,“ zopakoval po mě s úsměvem. „Umím trochu česky,“ pochlubil se rusky a pak začal vyzvídat, jestli nejsem náhodou z Prahy. Náhodou jsem. „A jak je v Praze na Новый год?“ Nechápavě jsem zamrkala a vrhla pohled na Ni. Taky ho nepochopila. Povzdechl si a začal vysvětlovat: „Už jsem byl na Nový rok v Berlíně a Krakově, ale v Praze ještě ne.“ Svitlo mi, ale nebyla jsem schopná mu to vysvětlit rusky. Chvíli jsem něco plácala a on se tvářil, že pochopil. „A je v Praze hodně turistů?“ Na jeho dotaz jsem tentokrát odpověděla stručně – „Jo. Hrůza!“ a obracením očí v sloup, což ho strašně pobavilo. Pak se bavili s Ní o cestování, a nakonec z něj vypadlo, že je novinář. „To je skoro jako kdybys byl děvka,“ řekla mu mile Ona. „To teda ne,“ ohradil se. „To jsou ti, co píšou. Já fotím.“ Ona nasadila kyselý úsměv. „Tak to jo.“ Řekla. „A co děláš ty?“ zeptal se fotograf. „Právničku,“ usmála se a fotograf se uchechtl. Zrudla jako rak. „Co je na tom k smíchu?!?“ Jestli ho víc pobavila představa právničky – gotičky, nebo něco úplně jiného, jsme se nedozvěděly, ale takhle se tam ti dva špičkovali celou dobu, co jsme čekali, než otevřou klub.

V klubu jsme si s Ní koupily pití a šly okupovat židle naproti parketu a pódiu. Chvíli jsme jen usrkávaly z našich drinků a sledovaly zmalované příšerky, vesměs gotiky anebo spíš – podle Ní, jediné opravdové - lidi, kteří si to o sobě mysleli. Já se rozhlížela jak Alenka v říši divů, pochechtávajíce se nad vychrtlými pseudo-gotičkami, které tak tak na patnácticentimetrových podpatcích slezly ze schodů, a rozněžňující se nad obrazem houslisty a zapadajícího slunce, namalovaného na jedné stěně. Upozornila jsem na něj Ji. „Podívej,“ kulila na malbu silně nalíčené oči. „Já si ho nikdy nevšimla!“ V ten moment se začala rozhlížet, jako by hodlala dohnat všechny ty předchozí návštěvy klubu, kdy jen tančila a koukala po chlapech. Zaklonila hlavu. Napodobila jsem ji a před očima se mi rozprostřel vesmír. „Krása,“ povídám a chvíli se jen kocháme pomalovaným stropem. Idylku kazil jen můj Alzheimer. „Jak je to sakra rusky?“ obrátila jsem se na ni po nějaké době bezmocného hloubání. Pousmála se. „Космос,“ odpověděla a já se důkladně fláknula do tupého čela. „Да! Конечно!“ Pak se před námi objevil fotograf. Ona, povzbuzená zřejmě sklenkou Martini, se přestala tvářit, že ho zaživa sežere, a usmála se na něj. „Já jsem Alex,“ představil se konečně. „Очень приятна,“ projevila dobrou vůli Ona. Alex se trochu zarazil: „Mno – a vy?“ Představily jsme se, fotografa taky moc těšilo, vytáhl foťák a rovnou nás vyblejskl. „Kde se na sebe můžeme podívat?“ zajímalo Ji. Alex vytáhl kapesní počítač a načmáral nám internetovou adresu. Pak si u nás nechal batoh a odběhl „pracovat“.

Klub otevřeli v sedm, v půl deváté nastoupila první kapela. Ruská -rock?-pseudometal?-emo?-já-nevím-co- kapela Тело. Když se fotograf vrátil, Ona křepce vyskočila z židle a odtáhla mě na parket. Hodně lidí si myslí, že gotici netančí anebo že to neumí, ale opak je pravdou. Přála bych vám vidět, jak to umí taková zmalovaná gotická zombie na parketu roztočit xD Tím samozřejmě nemyslím Ji, která to taky umí roztočit, ale jako zombie nevypadá ani náhodou x)))

Jak vlastně vypadali návštěvníci klubu? Mno, někteří měli skutečně masky a kostýmy – vévodili temní andělé s křídly na všemožný způsob, čerti, upíři a zdravotní sestřičky zastříkané „krví“. Zahlédla jsem i jednoho velkého, bílého králíka, a přísahám, že opilá jsem ten večer nebyla. Většina ale přišla vystajlovaná prostě do gothic, a tak gotici chodí i normálně po ulici… Ačkoli je pravda, že tentokrát se skutečně odvázali, co se týče líčení a doplňků. Myslím, že jsem ten večer viděla všechny druhy gotiků – od těch latexových s plynovými maskami a hadičkami trčícími ze všech možných míst, přes gotiky vyloženě „jen jako“, s kabelkami NBC, pruhovanými podkolenkami a krajkovými minisukýnkami, až po historické gothy v nádherných kostýmech, kteří jako by vyšli z románu Anne Riceové.

Odběhla jsem si pro pití, a i přes její upozornění, že ruské pivo je „говно“, jsem si nechala natočit jeden kelímek. Nakonec nebylo tak špatné… I když za těch zlodějských 120 rublů podle mě nestálo ani náhodou. Prokličkovala jsem s kelímkem v ruce zpět na místo. Alex, procházející s foťákem kolem, mi věnoval spiklenecký úsměv. Asi ví o Češích svoje, pan cestovatel…

Ona tam seděla, popíjela víno a tvářila se trochu smutně a znuděně, ale na dotazy odpovídala, že je v pohodě. Kapela Тело odtáhla neznámo kam a nastoupil DJ. Najednou se před Ní vynořil dlouhovlasý upír a začal Ji hypnotizovat pohledem. Vyměnili si čísla, Ona se začala usmívat a pak už jsem se radši diskrétně odvrátila a jala se hypnotizovat pohledem tanečníky na parketě před námi. Po chvíli se mezi nimi vynořil fotograf Alex. Vykulil oči na líbající se páreček vedle mě, pochopil, že k batohu se teď asi nedostane a tak si hodil foťák na krk a pokusil se zapříst hovor aspoň se mnou. „Máte v Praze taky takový kluby?“ „Jasně,“ kývnu suverénně. „A kde?“ zajímá se. Kámen úrazu. Skousnu dolní ret, zakoulím očima a pak jdu s pravdou ven: „Já nevim… Já v Praze do klubů nechodim…“ Alex se zasmál a odběhl zase fotit.

Upír se na chvíli vypařil, a když se zase vrátil, vlekl za sebou rozpačitě se usmívajícího upíra číslo dvě. Vyschlo mi v krku. Upír číslo jedna se naklonil k Ní: „Vedu někoho v jejím věku.“ Hodil hlavou mým směrem a postrčil svýho kamaráda přede mě, čímž potvrdil všechna moje podezření. Upír číslo dva byl vyšší než jeho kamarád, měl kratší vlasy a představil se jako Dima. Okamžitě se mi vybavilo jméno Dimy Bilana, popového idolu ruských dylinek a zadoufala jsem, že jsem se přeslechla. Ona se k Dimovi naklonila, varovala ho, že jsem cizinka a pak se začala naplno věnovat prvnímu upírovi. Já a Dima jsme na sebe zírali, pitomě se usmívali a já si v duchu říkala: Bože, co s ním mám dělat? Pokecat je za těhle okolností nemožný – řvoucí hudba, řvoucí lidi… Tancovat neumím a líbat se s ním nehodlám. Páreček na vedlejší židli mě ale znervóznil dostatečně na to, abych se rychle rozhodla. „Jdem tancovat,“ zavelela jsem a odtáhla neprotestujícího gotika na parket.

Po dvou písničkách, kdy jsem se přesvědčila, že nejsem jediná, kdo neumí tančit a začalo mě to malinko unavovat, jsem se rozhodla zjistit o tom upírovi víc. Vedlejší místnost s kulečníkovými stoly se mi zdála ideální, a tak jsem ho drapla za ruku a odvlekla z parketu. K jeho překvapení jsem ho místo do temného, útulného rohu zavlekla přímo pod lampu a začal křížový výslech. „Chci se o tobě něco dozvědět,“ vysvětlila jsem překvapenému upírovi, pomrkávajícímu v prudkém světle. Odevzdaně pokrčil rameny. „Fajn, takže-“ zarazila jsem se a pak na něj namířila ukazováček, uvězněný v kožené rukavičce. „Дима, да?“ „Да,“ potvrdil ten smutný fakt a taky si mě zkoumavě prohlížel. Zatímco jsme na sebe vrhali hodnotící pohledy, vyslýchali jsme se tak nějak navzájem. „Odkud že to jsi?“ zajímal se. Jeho světle zelené oči se na mě upíraly se zdvořilým zájmem. „Прага, Чехия.“ Informovala jsem ho hrdě. (Vážně, nikdy jsem nebyla tak hrdá na svoji zemi jako teď a tady, v Moskvě...) Okamžitě se rozzářil a ukázal mi zdvižené palce. „Znáš?“ vypadlo ze mě. „No jasně,“ prohlásil s přehledem. „Ale česky neumím ani slovo,“ zatvářil se vzápětí omluvně. Mávla jsem nad tím rukou. Vlastně vypadal docela roztomile, když nasadil ten provinilý výraz. Ale má blbý jméno. Vlasy – celkem dobrý, tmavý, trochu zvlněný, ne moc dlouhý, ale ne zas příliš krátký… Asi jako teď já, což znamená dlouhý asi tak po bradu. Na sobě černou košili, dlouhej černej kabát, na krku stříbrnej křížek ankh a super kožený náramky… Jo, takovej normální moskevskej gotik.

Nakonec jsem mluvila spíš já. Vysvětlila jsem Dimovi (tu řeč už jsem pronášela tolikrát, že ji mám téměř naučenou zpaměti) jak že jsem se octla v Moskvě, že tu chodím do školy a tak… „Do jedenáctý třídy? Bude ti 19 a chodíš do jedenáctky?“ divil se. „Nějaká speciální škola?“ Svěsila jsem ramena a zavrtěla hlavou. „Нет… Смотри... Chodím tam jenom proto, abych se naučila rusky, понятна?“ „Понятна...“ přikývl a čekal, co se dozví dál. Nějak mi došla slova. „Co teď?“ zeptal se tedy, zdvořile přenechávajíc volbu na mně. „Tancovat?“ navrhnula jsem zoufale, s myšlenkou na tu spoustu temných, útulných místeček, kterým jsem se s Dimou chtěla obloukem vyhnout. Pokrčil rameny, řekl něco jako „Proč ne?“ a táhl mě na parket.

Když jsme se dostatečně utahali parádně nesynchronizovanými tanečními kreacemi, dotáhla jsem Dimu na bar. Žel, byl hned vedle parketu, takže jsem si mohla vykřičet plíce, a zmalovaná mrtvola za barem mi stejně nerozuměla. Nakonec jsem se – ze zoufalství, které mi dodalo notnou dávku drzosti- vyhoupla na bar a zařvala té mrtvole svojí „kolu bez ledu“ přímo do ucha. K mé lítosti neohluchnul, popravdě to s ním ani nehlo, zřejmě už byl hluchý z předtím, ale tu kolu jsem dostala. Neuroticky jsem ji promíchala brčkem a zatímco jsem nedočkavě usrkávala, Dima si dal pivo. K mému překvapení do něj taky narval brčko a navrhnul: „Nepůjdem si sednout?“ Přikývla jsem a nechala se odtáhnout zpátky ke kulečníkům, kde se mezitím u stěny uvolnil jeden stoleček. Odhrnula jsem prázdné sklenice, odsunula popelník a postavila do té špíny na stole svojí kolu. Dima žuchnul vedle mě, a jali jsme se melancholicky upíjet. „Ty nepiješ? Jako - alkohol?“ zajímal se. Shovívavě jsem se usmála a dloubla do jeho kelímku. „Už jsem dneska pivo měla,“ pochlubila jsem se. Zasmál se. „My v Česku pijem pivo už jako malý děti,“ dodala jsem, povzbuzena svou nově probuzenou národní hrdostí i dříve vypitým národním mokem. Zatvářil se pobaveně a uznale zároveň. Achjo. Národ, který dal světu jednoho z prvních kosmonautů a slovo „robot“, národ s tak bohatou historií a přehršlí památek… A stejně sklízí uznání akorát za ten blbej chlast, pomyslela jsem si. No to je fuk, ten kluk za to stejně nemůže, pohlédla jsem kradmo na Dimu a jala se vyzvídat dál: „Jak dlouho žiješ v Moskvě?“ „Celej život,“ odvětil pateticky.

„Učíte se ve škole rusky? Myslím v Česku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale dřív se tam ruština učila, ne?“ projevil znalost dějin Dima. „Jo, dřív jo. Teď se učíme anglicky a německy, a samozřejmě česky,“ dodala jsem, jako by byl úplný blbeček. Neurazil se. „Budeš tady dál studovat?“ „Ne, já jsem tu jen na rok. Pak musím zpátky do Česka, udělat zkoušky… A na vejšku.“ Přikývl. „A čím chceš bejt?“ Rozzářila jsem se. „Překladatelka… No nic… Byl jsi někdy v Praze?“ vytrhla jsem se násilně ze zasnění. „Ne, ale viděl jsem fotky… Dost starý město, co?“ „Jo, a dost gotický,“ naparovala jsem se, jako bych Karlův most a svatýho Víta vystavěla vlastníma rukama. „Líbí se ti?“ sondovala jsem výhružně. „Jo, líbí,“ kývl pobaveně.

Jak jsme tam tak vedle sebe seděli, dva cizinci, dvě melancholické postavičky v černém, přišlo mi to celé strašně vtipné. Ten kluk vedle mě je Rus, a taky gotik, a já tu s ním kecám rusky… v moskevským klubu… No vážně, strašná sranda… Nikdy v životě by mě nenapadlo nic podobnýho… A chvíli jsem jen tak seděla, blbě se usmívala s pocitem absolutního štěstí, a zároveň s vědomím, že mě v tu chvíli musí mít Dima za idiota, a já mu to stejně nedokážu vysvětlit - proč jen tak sedím, nic neříkám a pitomě se usmívám… Nemám pro to slova, v češtině možná, v ruštině absolutně ne… Asi mu to přišlo divný, ale neříkal nic. Srkal brčkem pivo a hádám, že dumal o tom, co za divnou příšerku to teď má vedle sebe, a asi taky přemýšlel o tom, jak se má ke mně vlastně chovat… Když jsem ta cizinka…

Když jsem odcházela, Ona tančila s fotografem. Upíra jsem nikde neviděla, a když se na něj Dima ptal, věnovala mu přezíravý pohled a prohlásila: „Vím já kde je? Je to tvůj kamarád, a ne můj.“ Dima na Ni vykulil oči. Zřejmě měl na jazyku něco jako: „Předtím to tak nevypadalo,“ ale moudře to polkl a jen pokrčil rameny. „Doprovodím tě,“ nabídla se mi Ona. „Myslím, že tady zůstanu dýl,“ svěřila se pak spiklenecky. „Ehm, můžu – nebude vadit, když tě taky doprovodím?“ ozval se Dima nesměle. „Ne, v pohodě,“ odvětila jsem překvapeně. Ona mě popadla za ruku a táhla k šatně. „Kde jste byli? Líbali jste se?“ vyzvídala nadšeně. „Cože? Ne! My jsme byli tam – vzadu… Povídali jsme si.“ Odpověděla jsem, trochu vyvedená z míry. „Ale… Vážně?“ nevěřila mi. „Fakt ne,“ odvětila jsem smrtelně vážně a Ona, když pochopila, že to tak fakt myslím, jen nechápavě vrtěla hlavou. Ach jo, copak je to tady vážně běžná praxe? hloubala jsem v duchu. Nebo je to běžná praxe i v pražskejch klubech a já o tom nevím, protože tam nechodím, vzpomněla jsem si na pobaveného fotografa Alexe a uvědomila jsem si, že jsem se s ním ani nerozloučila.

Když jsem z šatnáře doslova vypáčila svůj kabát a tašku, rozloučila jsem se srdečně s Ní, která si mezitím kdovíjak vzpomněla na "lívanec" (...to je delší historie...) a svíjela se smíchy, a rozpačitě s Dimou. Z klubu, před kterým se houfovaly další příšerky, čekající na zahájení after-party, jsem vycházela s výbornou náladou. Takovou srandu jsem koneckonců dlouho nezažila…

(Ehem, tak nakonec jsem to zas tak o moc nezkrátila.... Ale snaha byla, vážně. Ten odkaz na fotky je skutečnej, a kdo mě zná, ten mě tam najde x)))

Koncert

Další překlad...

RJ»ČJ

Kdo to spáchal: Iris, korekturu provedla Anchesenamon

Originál najdete: v časopise ОНА, октябрь 2007, но. 10

Autorka: Дарья Донцова

Koncert

Počátky 90. let v Rusku byly neklidné. O časech, kdy kvetlo nelegální podnikání a jednání mezi šéfy podsvětí se odehrávalo za bílého dne, už vzniklo mnoho historek. Na jednu si vzpomněla i Darja Doncová, populární autorka detektivek a pravidelná přispěvatelka ruské verze časopisu „She“ – „ОНА“.

Na začátku 90. let u mě zaklepala sousedka Ema Borisovna s prosbou: „Dášenko, nešla bys se mnou na koncert? Snacha onemocněla, mám volný lístek… Moc tě prosím! Už dávno jsem si chtěla jít poslechnout nějakou pěknou hudbu, těšila jsem se na to, ale sama se bojím jít… Víš, jak to teď vypadá venku!“ „Tak dobře,“ souhlasila jsem bez dlouhého váhání.

Koncert se konal v koncertní síni Čajkovského. Zatímco se Ema Borisovna usazovala, pustila jsem se do zkoumání programu: Schubert, Chopin, Schuman a z nějakého důvodu i Mozart. No dobrá, beztak v tom není žádný rozdíl.

Orchestr zahřměl a stará paní v nadšení vykulila oči. Já se uvolnila a pokusila se získat z toho randálu nějaké potěšení. Naivní Ema Borisovna se zřejmě domnívala, že místa v první řadě jsou ta nejlepší, protože z nich můžeme zblízka sledovat krásné tváře muzikantů.

Orchestr spustil „Scénu na lovu“. Kromě hudby zaznívají v této skladbě i zvuky lovu – zaduje lesní roh a ozve se výstřel ze startovní pistole. Sotva bubeník stačil vypálit do vzduchu, křesla vedle nás podivným způsobem ožila. Dva tvrdí mladí hoši s širokými rameny a svalnatými zátylky vyrvali z křesla poněkud silnějšího pána v luxusním obleku. S úžasem jsem sledovala, jak jím mrštili na podlahu. Jeden z hochů ho zalehl, druhý vytáhl odněkud zpoza saka ohromný revolver a začal pálit do orchestru. Nešťastní muzikanti odhazovali housle, bubny i violoncella a vrhali se pod notové pultíky. Dirigent se svalil jak podťatý. Ze zákulisí vyběhli do parteru namakaní hoši a začala rvačka.

Nedorozumění se naštěstí vysvětlilo poměrně rychle. Ukázalo se, že koncert poctil návštěvou jeden z pohlavárů. Jeho bdělá ochranka, málo vzdělaná v hudebním oboru, považovala výstřel za napadení svého bosse a hned přijala adekvátní opatření.

Hoši s omluvami svého šéfa zvedli, oprášili, urovnali záhyby jeho pomuchlaného obleku a usadili ho zpět na místo. Publikum nervózně šumělo. Rozrušení muzikanti začali neorganizovaně vrzat na housle a demoralizovaný dirigent zaboha nemohl z orchestru znovu udělat jedno těleso. Objala jsem Emu Borisovnu, třesoucí se rozrušením a otázala se jí: „Jak je Vám? Všechno v pořádku?“ „Ovšemže ano,“ zvolala sousedka a já si uvědomila, že se nechvěje strachy. „To bylo něco! A to mi lidi tvrdili, že na koncertech vážné hudby je nuda. Lháři jedni!“

Olga Krasko

datum narození: 30.11.1981
povolání: herečka
místo narození: Ukrajina
znamení: Střelec
kde hrála: seriál Četnické humoresky (ČR), filmy: Турецкий гамбит - Turecký gambit, Татко - Papa, Neudacha Poirot

pro Vivecu....

Všechno nejlepší k narozeninám
přeje Iris x)

Tuláci

Jsou jich desítky - možná i pár stovek, to nevím, tak dalece zase město prochozené nemám... Ale jsou tu. Toulají se ulicemi, podchody, parky... a někteří zabloudí i do metra. Protáhnou se pod turnikety, někdy sjedou anebo seběhnou schody a vydají se až na nástupiště, kde se zájmem a až dětským nadšením v očích sledují projíždějící soupravy. Občas se za nimi i honí, a od toho zřejmě vznikly pověsti, novodobé legendy, vyprávějící o těch, kteří seskočili do kolejiště, vběhli do tunelu - a tam se... ztratili... A pořád prý tam někde jsou... Štíhlé stíny, živící se - kdoví čím, ale nejspíš krysami, a bloudící nekonečnými podzemními tunely metra, dokud je nesrazí některý z vlaků.
Já osobně ale těm povídačkám nevěřím. Skákat do tunelu? Proč by to měli dělat? Jsou to tuláci - osamělí, bezprizorní a nechtění. Ale ne sebevrazi. Jsou to zvířata. Psi - a psi mají instinkty.
Někteří z nich nevypadají vůbec špatně. Třeba smečka černých kříženců, pobíhající na zelených pozemcích kolem stanice metra Těplyj stan. Mají lesklou srst, jasné oči a hbité pohyby. Nejspíš za to může blízkost rybího trhu, kde je trhovci přikrmují zbytky.
Včera jsem u Běloruského nádraží potkala kolii - krásnou, trochu vyhublou slečnu bez obojku. Proplétala se davem lidí a působila malinko smutně a vyjukaně. Zřejmě patřila k jedné z pouličních smeček, a nerada se pohybovala sama na vlastní pěst. Nevím, kam měla namířeno... Spěchala jsem, takže jsem ji prostě obešla a dál se jejím osudem nezabývala. Tihle tuláci v tom beztak umí chodit sami. A když ne - pořád se najdou lidi, kteří jim pomáhají. Ať už již zmínění trhovci nebo majitelé krámků v úzkých podchodech. V podchodech... jako je ten u stanice metra Kyjevská. Kyjevská je domovem asi pěti vořechů, kteří se nejvíc podobají vlčákům. Jsou špinaví, v uválené srsti nalepené žvýkačky a teče jim z očí. Působí nevábně, přesto ale mají své příznivce, kteří jim cestou kolem neopomenou podstrčit něco na zub. Ostatní lidé je obcházejí, překračují (to když se vořech drze rozvalí na schodech), případně bez zájmu míjejí. Nikdo se jich nebojí. Tihle psi na nikoho neútočí, leda by na ně člověk zaútočil první. Jsou součástí města, stejně tak jako malé, zaprášené parky anebo rozvrzané trolejbusy.
Na první pohled to působí trochu divně. Přijedete poprvé do Moskvy a, cestou z nádraží, v parku anebo na ulici potkáte psa. Nemá obojek, čenichá cosi v trávě nebo u popelnice a když na něj zíráte příliš dlouho a příliš upřeně, zdvihne hlavu a oplatí vám zvědavý pohled. Rychle se odvrátíte a zrychlíte krok, s myšlenkou na to, že vás ta toulavá potvora - kdoví komu to vlastně zdrhla - určitě začne pronásledovat a že vás pokouše. Jenže on, tulák, si jen pomyslí: "Co tak zírá, když mi nic nechce a nemá pro mě nic na zub?" a skloní čumák zpět k zemi.
Člověk si na ně časem zvykne a začne je brát jako součást města. Protože přesně to oni také jsou. Patří do Moskvy. Tak to prostě je... V Moskvě... V tomhle světě.

Černo-růžové slzy

Překlad článečku x)

RJ»ČJ

Kdo to spáchal: Iris, s odbornou pomocí Anchesenamon

Originál najdete: v časopise Ты в центре (но.7, 12 сентябрь 2007)

Autorka: София Кадочникова

Černo-růžové slzy

Na začátku byli Hippies, potom punkeři… Současná doba je epochou EMO.

Subkultura EMO (zkratka anglického emotional) se zrodila na západě v polovině 80. let 20. století, aby vystřídala punkové hnutí a zároveň se stala protikladem čím dál tím populárnějším raperům. Do Ruska EMO dorazilo teprve nedávno, ale podobnou popularitu jako tady nemá nikde ve světě: pódia největších klubů takřka sedm dní v týdnu okupují emo-kapely a na každý ze srazů, pořádaných pro příznivce EMO, dorazí tisíce lidí. Centra velkých měst zaplnila černo – růžová mládež (oficiální barvy hnutí).

Děti nebo příšerky?

Za svůj vznik vděčí EMO fanouškům. Citliví teenageři, poskakující na koncertech svých oblíbenců, si vymysleli vlastní image, specifickou hudbu a filozofii jako způsob obrany před – v jejich očích zlým a bezduchým - okolním světem. emo-kids, nebo také emaře, poznáte snadno. Představte si snaživého prvňáčka, který se líčí máminou kosmetikou a prosazuje myšlenky skalních punkerů – a získáte cosi velmi podobného emaři. Od punkerů emaři převzali nepředvídatelnost a ztřeštěnost myšlení, zvyk nevycházet z domu bez přehrávače s oblíbenou muzikou, a z oblečení úzké džíny a kecky. Od dětí zase lásku k postavičkám z kreslených filmů a pestrým doplňkům. S nepopulárními šprty je spojují proužkované košile, pletené vestičky se vzorem kosočtverečků a kravaty. Co se kosmetiky týče, to je vynález samotných emařů : malují si černé oční linky a černé nebo světlerůžové stíny. Emo-boys používají líčidla stejnou měrou jako dívky. K vlastním emařským vynálezům patří také krátké nehty s olupujícím se černým lakem a dlouhá patka růžové nebo fialové barvy přes oko, čelenka taktéž růžové barvy ve vlasech, „pošťácká“ kabela s obrovským množstvím odznáčků a nezbytný piercing v dolním rtu nebo jazyku.

Hudba a slzy

Ruská mládež se o EMO dozvěděla prostřednictvím hudby. Několik rádií, specializujících se na alternativní styl hudby, začalo hrát písničky západních emo-kapel. Skoro vzápětí se objevily jejich ruské verze – «Оригами» - Origami, «Океан моей надежды»- Oceán mojí naděje, «Solaris», «MonaLisa» a ještě mnoho dalších. Hodně ruských rockových kapel, strádajících nezájmem veřejnosti, se rychle přeorientovalo na emo-styl a okamžitě se staly populárními.

Na koncertech v klubech pořádají EMO seance „slzo-terapie“ – prostě pláčí a dávají průchod svým emocím. Věra, 16letá studentka a emařka, říká: „Dnešní lidé jsou zlí, zkažení a agresivní. Vůbec neumí dávat průchod svým emocím – a to je špatný. Já se za své pocity nestydím. Nebojím se plakat na veřejnosti. Když je mi nanic, pláču – je na tom něco špatného? Ostatní lidé se bojí jeden druhého, nedůvěřují si navzájem, a proto nemůžou pochopit filozofii emo. Vysmívají se nám, ale co s tím můžeme dělat? Křičí na nás, nadávají nám… Vždycky si pustím hudbu, abych je neslyšela, a pláču. Nemám, co bych jim na to odpověděla. Jsou tak strašně zlí… Naši mě nechtějí pouštět na srazy EMO. O tom, že tam potkávám lidi, se kterými si rozumím, nechtějí nic slyšet. Stejně tam pokaždé zdrhnu… Pro mě je to obrovské štěstí, mít vedle sebe někoho, s kým můžu plakat, prožívat, co cítím…. Když vidím svoje kamarády, vždycky se rozpláču. Někdy se jdu jen tak sama projít po městě a hledám v centru kohokoli černo-růžového, který se taky cítí sám a opuštěný v tomhle šedivém světě…“

Symbol „X“

Dokonce i mezi emaři však existují rozdíly. Ti, kdo přijali filozofii EMO za svůj způsob života, si říkají „true-emo“ (z angl. „true“-opravdový). Věra se považuje za opravdovou emařku, a nasnáší dvanáctileté holčičky a kluky, kteří se do emo stylizují pouze svým vzhledem. Říká jim „pozéři“ a tvrdí, že je emo zaujalo jen jako druh módy: „Dneska jsou emo. Včera to byli punkeři – a předvčerejškem gotici. Když to bude potřeba, budou poslouchat Bilana.“ (pozn. překl. – Dima Bilan je ruský popový zpěvák, stojící tak nějak na hraně – prostě ho tu lidi buď úplně milují, nebo naprosto nesnáší… Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že Věra patří do té druhé skupiny…) „Hlavní je přece filozofie emo! Ale oni si jen hodí patku do čela, a volají, že jsou emo-kids. Je mi to protivný.“

Ve Věřině přezdívce na internetu je symbol X, což znamená, že Věra patří mezi „straightery“ (z angl. „straight edge“- přímý směr), a tedy, že nekouří, nejí maso, nebere drogy a alkohol pije jen zřídka.

No dobrá. Počkáme si, až naši emo–kids dosáhnou úrovně západních emařů – pokud se toho vůbec dočkáme… Hnutí EMO je totiž v Rusku už nyní předpovídán krach. Pokusíme se teď přijít na to, v čem jsou příčiny úpadku tohoto do nedávna tolik populárního hnutí.

Nějaká pozitiva?

Řada hudebních skupin, které se doteď řadily mezi EMO, už nechce k tomuto směru dál patřit – přestávají hrát emo-muziku a snaží se zbavit všeho, co by je mohlo s emaři spojovat. Vysvětlují to tím, že chtějí „hrát hudbu pro dospělé“. Což znamená, že „být emařem“ je hlavní výsada 14 – 16letých školáků. Pro emaře je jednodušší plakat než přijmout okolní svět takový, jakým je, anebo se snažit ve svém životě něco změnit. Na emo-náladách není nic pozitivního…

Dokonce ani na svých blozích, kterým říkají „ziny“ (z angl. „magazine“), nepíšou emo-kids nic veselého. V podstatě tam mluví o tom, „život je smeťák, lidi jsou svině a slunce je jenom blbá lampa“. Jistě, že emo v běžném životě přináší málo radosti – obzvlášť moskevským obyvatelům, kterým plačící a zároveň „Emo forever!“ skandující dívka v metru vedle eskalátorů docela jednoduše brání v průchodu. (pozn. překl. – a to berte fakt vážně, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že moskevské metro je něco otřesného i bez plačících emařů X) Vypadá to, že úspěšný komerční podnik jménem EMO pomalu začíná krachovat. Už brzy se (ať už „raní“ nebo „pozdní“) emaři rozhlédnou kolem sebe a pochopí, že tenhle život je potřeba přijímat ne v rámci „emo-principů“ a pocitů jako takových, ale realisticky.

Nesouvislé, nesouvisející mikročlánky

Ať žije logika!
Přijdu ze školy, umírám hlady. Dám vařit vajíčka, sednu si k notebooku. Po třech minutách vstanu, vyhrabu balíček sušenek a sním ho na posezení. Pak hodnou chvíli brouzdám velkou sítí, než si vzpomenu, že mám na plotně hrnec s něčím, co už se vajíčkům velmi pravděpodobně vůbec nepodobá... Vstanu a letím do kuchyně, zjistím, že ještě nedošlo k nejhoršímu a stáhnu sporák na dvojku. S úlevou se vrátím k notebooku a pohled na prázdný pytlík od sušenek mi připomene, že už vlastně vůbec hlad nemám... V takových chvílích mám dojem, že nejsem tak úplně normální.

Oceán mojí naděje
Říkám jí Naďa. Není to její pravé jméno, ale mně k ní tak nějak sedí. Naděžda. Naděje - to je přesně to, co pro mě ta dívka znamená. Naději, že se věci zlepší. Že jsem možná našla někoho, kdo mě aspoň trochu pochopí. Někoho, komu nejen že nevadím, ale dokonce jsem mu sympatická... Do naší třídy poprvé vkročila včera. Štíhlá, svérázná, s korunou nádherných rudých vlasů. Zírala jsem na ni jako na zjevení. Pro zrzky mám slabost... Zato zbytek třídy jako by se nového přírůstku bál. Naďa se rozhlédla po třídě, která ji snaživě a vehementně ignorovala, a zachytila můj pohled. Usmály jsme se na sebe. Posadila se do lavice za mě a začala zjišťovat, co jsem zač. Ve chvíli, kdy mi nadšeně pochválila vlasy, jsem měla jasno. Je to vzájemné...

Dochází mi šampón - a taky trpělivost...
V nejhlubší depresi z těch nejmalichernějších důvodů, které ovšem v mých očích narostly gigantických rozměrů, jsem popadla časopis a "zahryzla" se očima do jednoho článku. Shodou okolností to byl článek o ruských emařích a shodou okolností se nacházel v časopise, který si můžeme ve škole vzít zadarmo. Ve chvíli, kdy jsem byla už asi v půlce, jsem si uvědomila, že čtu rusky. Krucinál, a taky tomu celkem rozumím... Ale to není možný. Já, člověk bez jakéhokoli talentu, neschopný vystínovat jeden blbý obrázek ani sepsat tu nejtriviálnější myšlenku? Možnost zvednout si pošramocené sebevědomí mě trochu povzbudila. Dočetla jsem a šla se pochlubit svým úspěchem jedinému člověku, který ho dovede patřičně ocenit. "Mamí?"

Děti, děti, děti...
Naďa není jediná, kdo rozšířil kolektiv 11.A. Ačkoli, jak se to vezme... Den před příchodem zrzky se objevila nenápadná tmavovláska Lola. Když ji Lara uviděla na chodbě, propadla radostné hysterii, a já z jejích nesouvislých výkřiků pochopila, že Lolu zná z minulého školního roku, a že zřejmě byly dobré kamarádky. Včera se tedy utvořila nová dvojice - Lola a Naďa. Pokud chápu správně třídní hierarchii, (a taky vzhledem k tomu, že se s nimi nikdo jiný moc nebaví a že ani jedna z nich nenosí Diora nebo Chanel) patří ty dvě k nám, to jest ke mně, Olje, Laře a Mile... Budu si nad tím muset někdy sednout a vypracovat podrobnou analýzu, ale mám takové tušení, že něco, co se mění v závislosti na počasí, náladě, módě a postavení hvězd prostě analyzovat nelze...

Upřímně řečeno
Už mě to malinko unavuje. Olja mě sice s oblibou líčí jako "dospělou s duší dítěte", ale na tohle už je i moje "dětská" duše trochu moc dospělá... Mám prostě ráda, když se lidi nemění... Jo, klidně si mě nesnášejte, plivejte po mně, kopněte si - ale zůstaňte u toho, a nesnažte se mě vzápětí zmást nadšenými pozdravy a přátelskými komplimenty... Já totiž nejsem blbá, i když tak nejspíš vypadám... Vím, že to není upřímný. A jestli něco nesnáším, tak je to faleš. Když už nemáte odvahu chovat se podle toho, co cítíte a říkat to, co si skutečně myslíte, tak snad radši držte hubu... Já to tak praktikuju už docela dlouho, a víte co? Funguje to... Člověk si nenadělá zbytečný nepřátele, a na druhou stranu se na něj ani nenalepí lidi, o který nemá zájem...

Treťjakovská galerie

Tato pokladnice ruského umění se nachází v budově, která je sama o sobě tak trochu uměleckým dílem. Návrh pro její přestavbu do dnešní podoby totiž nenavrhl architekt, ale Viktor Vasněcov, ruský malíř, který se ve své tvorbě hodně inspiroval pohádkami.

Treťjakovská galerie vlastní nejdokonalejší a největší sbírku ruského umění na světě - přes 130 tisíc děl. Za svůj vznik vděčí Pavlu Treťjakovi, sběrateli a mecenáši umění. Treťjakov se narodil v roce 1832. Po otci zdědil prosperující továrnu v Kostromu a obchod v Moskvě, jeho vášní však bylo umění. První dva obrazy od soudobých umělců zakoupil v roce 1856, a od té chvíle svou sbírku stále rozšiřoval. Postupem času se rozhodl shromáždit díla ruských výtvarných umělců a založit skutečnou národní galerii. Rozrůstající se sbírkou nejprve zaplnil rodinnou usedlost v Tolmačích a když se rodina přestěhovala do Moskvy, obrazy ji následovaly.
Treťjakov jako jeden z prvních ocenil moderní ruské umění. Objevil řadu nových talentů, například Levitana či Serova. Když začal kupovat obrazy hnutí peredvižniků - Repina, Perova, Vereščagina, Surikova a dalších, začala být jeho sbírka skutečným centrem ruského výtvarného umění. V roce 1881 Treťjakov zadarmo sbírku zpřístupnil veřejnosti. Některá jím zakoupená a vystavovaná díla - s údajnou proticírkevní tématikou - pobuřovala tehdejší veřejnost, a musela být umístěna ve zvláštní místnosti, kde nebyla volně přístupná.
O velké vážnosti galerie ovšem svědčí fakt, že když se umělcova práce objevila u Treťjakova, byla pak uznána veřejností.

V roce 1892 Treťjakov svou úctyhodnou kolekci (čítající už 1287 maleb a 518 kreseb) věnoval městu Moskvě.
Po Treťjakovově smrti (1898) řídila galerii městem ustavená rada. Ta mimo jiné zařadila do sbírky staré ruské umění, ikony, které Treťjakov uchovával ve své soukromé sbírce. Radikální reformou a "poevropštěním" sbírky bylo přestavení exponátů do chronologického řazení podle doby jejich vzniku, namísto původního nepřehledného podle data jejich nákupu.

Rusko-český slovníček pro gotiky X))) (absolutní minimum)

Následující řádky jsou přepisem toho, co mi Olja nadšeně načmárala do slovníčku (pod narychlo načrtnutý obrázek smrtky), když zjistila, že jsem tak trochu gotička... ;) mimochodem, tu smrtku tam nakreslila ona XD možná jsem "gotessa", ale ne zas tak morbidní...

чéреп - lebka
готесса - gotička ( e vyslov tvrdě, píše se tam sice ruské "e" - *je*, ale vysloví se "э")
гóт - gotik
гóты - gotici
летýчая мышь - netopýr=)
вампир - upír
склеп - hrobka

(těště se na příště - možná Olja vymyslí nějaké gotické fráze X)))

Menší víkendová procházka, knižní (ne)novinka a pak tu zase něco plácám o škole...

Teď to vezmu takovým miš-maš stylem... Odpusťte mi, ale mám za sebou pět hodin svižného pochodu Moskevskými ulicemi, krámky a metrem... Do kavárny na kafe jsme se tak nějak nedostali - přesněji řečeno jsme se tam už nevešli X) Z jednoho prostého důvodu - je fakt hnusně, nebo taky fakt nádherně, podle toho, jak to berete, a tak Moskvané pro jednou neprovozují "walking-throuhg-the-streets" a namísto toho lítají po výprodejích a zabírají místa v kavárnách X/. Moskva se válí v mlze, která pro jednou nemá původ v moři výfukových plynů. Prší, vlastně spíš leje, místy to přejde v jemné mrholení a místy to přestane úplně, aby vzápětí začalo lít nanovo. Prostě pohádka. Obloha byla celý den bombasticky zatažená (díky čemuž jsem já, ranní ptáče, měla až do jedenácti hodin - kdy se zbytek rodinky překvapeně vypotácel z pelechů a shledal, že ač je venku tma tmoucí, půlnoc dávno přešla - byt pro sebe X).
Díky výše zmíněnému celodennímu pochoďáku jsem zaregistrovala žhavou knižní novinku.
Vyšel Harry Potter. Sedmý díl. V ruštině. Ze včerejška na dnešek. Má osm set stran, a když obětujete 199 rublů, bude vám s láskou říkat "Pane".
Možná vás to překvapí (za dvě stovky? no nekup to?!), ale nepořídila jsem si ho. Jednak pořád ještě umím líp anglicky než rusky, a jednak mě nedávno chytl hysterák, že už vůbec neumím německy, takže jsem si dneska optimisticky koupila dvě knížky v němčině... Mno, knížky... Znáte to, taková ta zjednodušená díla slavných autorů (v mém případě Goethe - Utrpení mladého Werthera) a pak příběhy, přímo psané pro lidi se základní slovní zásobou v dané řeči... Začala jsem tím druhým. Strhující příběh 15leté tlusté puberťačky Evy. Je mi té holky fakt líto, protože je osamělá a lidi se k ní chovají odporně jen proto, jak vypadá... Což pravděpodobně znamená, že aspoň trochu německy ještě umím... Až se provzlykám jejím tragickým osudem, popláču si u Goetheho. Moc si toho ze školy sice nepamatuju (znáte to, Alzheimer útočí v každém věku...), ale mám mlhavé tušení, že ani tohle není veselé počtení.
Dneska jsem taky konečně sehnala ty dva pitomé sešity pro ruštinářku. Nechci tady nikoho pomlouvat (fakt ne? - ne. - nééé???- no tak jo, sakra! chci...), ale ta paní se chová dost zajímavě. Na začátku hodiny projde mezi lavicemi a zkontroluje, jestli máme sešity (což bývá v 11.A kámen úrazu), a pokud ano, tak zda jsou to sešity na ruštinu (kámen úrazu Nummer zwei X). Když už tedy sešit máte, a je to dokonce sešit na RJ, tak vás pochválí, nicméně - zřejmě, aby dokázala, jak je pečlivá a svědomitá - pak si trpitelsky povzdechne, sešit vám sebere a načmárá do něj aktuální datum a svůj autogram. Pokud už v sešitě datum náhodou máte, napíše ho na druhou stranu X) Lara z toho prostě šílí. (Já jsem první dva týdny školy šílela taky. Pak jsem z toho začala mít srandu a to se mě drží doteď. No řekněte - kdyby nebyla ta ženská takový magor, o čem bych tu teď psala? =))) Její hodiny probíhají taky pozoruhodně. Studenti po sobě běžně hází papírové koule nebo aspoň vtipné hlášky, pokřikují na učitelku a se zadostiučiněním se s ní hádají. Nemá totiž žádnou autoritu. Může někomu milionkrát zopakovat, ať vypadne ze třídy, že ho učit nebude (což v případě jiných učitelů znamená, že viník vděčně sbalí věci a skutečně vypadne), a on jen sedí a směje se jí do očí. Hlavní chyba té dámy je, že reaguje úplně na všechno, co se ve třídě šustne. Stačí, když někdo nahlas promluví, a ona přeruší výklad a hystericky začne ječet něco o tom, že jí z nás klepne. Naposled ztropila scénu kvůli tomu, že někdo hodil po třídě tužku a když se k tomu nikdo nepřiznal, prohlásila, že z ní sejme otisky prstů X) Co se týče těch sešitů - psali jsme kontrolní diktát (Hrůza! Představte si - ten můj byl úplně nejhorší ze třídy! ...tak mě napadá - není to třeba tím, že jsem v Rusku teprve dva měsíce? o.O X) do jakýchsi erárních sešitů, které ona teď chce nahradit. Logika jejího požadavku mi není jasná. Za jeden sešit, ze kterého jsme popsali jeden list, ona chce sešity dva? Lara prohlašuje, že minulý rok jí donesli takových sešitů asi šest a na její hodině pak neviděli ani jeden z nich. To zní jako fakt dobrá záhada - chci říct, co s nima teda dělá? Že by nějaký druh papírové diety? Nebo s nima třeba doma zatápí... Anebo si píše deník... O tom, jak jí 11. A pomalu, ale jistě přivede do hrobu... Anebo je prodává na černém trhu! Mohla bych ty svoje sešity nějak nenápadně označit a pak číhat, ve kterém temném podchodu se objeví... XDDD Pardon, asi jsem se nechala trochu unést ;) Mno, nemusím snad ani podotýkat, že jí ty sešity zatím donesli asi tři lidi...
Včera jsem se taky ve škole přiučila šikovnou vychytávku. Nazvala bych to "astmatický záchvat snadno a rychle". Jak jsem k tomu přišla? Mno, sedím si takhle v lavici, a najednou se mi chce strašně, ale strašně kýchat. Chvíli lapám po dechu a čekám, kdy to konečně přijde - a ono nic. Všimla si toho třídní kráska Lena a začala zjišťovat, co to sakra vyvádím, a jestli se jí náhodou nesměju. Vysvětlila jsem jí, že ne, protože momentálně kýchám. Vykulila na mě modré kontaktní čočky. "Почему?" V duchu zapláču nad tak blbým dotazem a odvětím: "У меня алергия!" Když mě ještě donutí ze sebe bolestně vysoukat, na co všechno jsem alergická, po tváři jí přeběhne poťouchlý úšklebek. "У тебя есть салфетка?" zapátrá, zda by mě mohla připravit o papírový kapesníček. "Да," zavrčím, neb nechápu - jsem to koneckonců JÁ kdo tu má alergii, ne? Protože je ale nutné být s třídními favoritkami zadobře, ten blbý kapesníček pro ni vyhrabu a podám jí ho. "Смотри," pobídne mě spiklenecky, a dodá ještě něco, čemu nerozumím. Lara vedle mě celou scénku pozorně sleduje. "Bude simulovat kejchání," vysvětlí mi a já překvapeně sleduju, jak Lena roluje jeden roh kapesníčku, až z něj udělá tenkou špejli. Tu si pak strčí do nosu, a nejspíš až někam do dutin, protože účinek je okamžitý. Zrudnou jí oči, začne slzet a lapat po dechu. Vytáhne si kapesníček z nosu a hromově kýchne. Celá třída nadskočí, ruštinářku málem trefí. "Будь здорова," popřeje třída sborem obdobu našeho "Zdravíčka" a Lena se se slzami v očích statečně usměje na tiše zuřící učitelku. "Алергия." řekne.

Poznámka na konec - za případné chyby v RJ se omlouvám... Ale znáte to, ne - žádnej učenej z nebe nespad...

Marakesh - pics (edited)

-taková malá, milá kapela-

-Marik a kolega z kapely-

Марик - Marik

-všechny obrázky v jednom-

-ne, já fakt nejsem Jared Leto-

-bez mejkapu-

Šílím...

... ne zcela dobrovolně se loučím se zdravým rozumem, prožívám krizi identity a ve volném čase sním o motorové pile, lívancích a útulné polstrované cele...
Jestli se vám to zdá přehnané, máte pravdu - skutečně přeháním. Rozhodně nemám vražedné sklony, jako nadávku bych ale v každém případě použila silnějšího slůvka než je "блин", a co se týče té pohodlné cely - šla bych se tam prospat klidně na tři dny v kuse...
Těch rozumberoucích faktorů je u mě momentálně celá řada, ale abych tu neseděla do zítra, vyjmenuju jen tři nejšílenější...
Za prvé, ve škole nám pomalu každé dva týdny mění rozvrh. Neměla bych nic proti, kdyby to ovšem nebylo pokaždé k horšímu. Pardon, ale trávit čtyři dny v týdnu od půl deváté do čtyř ve škole? Na základce? A nezbláznil se tu někdo? (Zatím ne, ale nemá k tomu daleko...)
Faktor dva - školní akce. Minulý týden to byl hodinový "koncert" na oslavu dne učitelů. Pod ostřížím pohledem nabroušené řídi jsme se krčili na nepohodlných židlích v aule a poslouchali kvílení nadaných spolužáků... Já mám respekt před těmi, kdo mají dost odvahy, aby předvedli to, co umí... Ale ztrácím ho před jedinci, kteří se vydrápou na pódium, aby předvedli to, co neumí... A těch byla většina. Nemohli jsme se ani zasmát (to by nás ředitelka zabila), takže jsme se tam na těch židličkách tak nějak svíjeli, zakrývali si obličeje a bezmocně sípali potlačovaným smíchem. To úplně nejhorší paradoxně předváděla nejstarší děcka...
Ani tenhle týden se nám nevyhnula školní akce. Jakási chytrá hlava usoudila, že je potřeba, aby se vedení školy přiblížilo svým studentům, a vymyslela "Talk show - Sto otázek pro dospělého, na dotazy studentů odpovídá ředitelka školy a zasloužilá učitelka RF ..... " Celá ta sláva se konala dneska. Po šesté vyučovací hodině nahnali deváté, desáté a jedenácté třídy do auly, kliku dveří zajistili koštětem, aby někdo náhodou nerušil (anebo neutekl X) a poté, co nám "moderátorka" (jedna z učitelek) svou úvodní řečí vyčerpala veškerá témata pro případné dotazy, vešla říďa. Vyslechla si "nadšený" potlesk a posadila se do křesla, přes které bylo přehozené něco, co se ze všeho nejvíc podobalo růžovému závěsu a co mělo zřejmě vytvořit dojem exkluzivity a výjimečnosti... Nikdo se k ptaní neměl, a tak první dotaz položila "moderátorka" - copak naše milovaná říďa dělá ve volném čase? Odpověď, která řídě zabrala asi deset minut, zestručním na dvě slova. Cestuje a zpívá. (Jak zjistíte za chvíli, měli jsme se o tom přesvědčit na vlastní oči - tedy vlastně uši...) Pak padaly nesmělé dotazy, související se školou. Třeba proč tam nesmíme nosit normální oblečení. Říďa prohlásila, že by nás to rozptylovalo. (Mně teda spíš rozptyluje to, že se mi neustále trhají silonky, v sukni je děsná zima a když si vezmu tričko s potiskem lebky, tak abych přes něj měla mikinu a rychle ji zapínala pokaždé, když v dáli spatřím přibližující se říďu... Co se týče náramků a řetízku, za ty trhá hlavu taky, protože my nesvéprávní blbečkové se na nich přece můžeme nedopatřením oběsit...) Nejodvážnější dotaz, který za ty dlouhé dvě hodiny padl, byl dotaz na ředitelčinu první lásku. Vznesl ho metrosexuální model z desáté A a byl za to odměněn potleskem. Říďa byla za svou odpověď odměněna uznalými pohledy. Jak totiž málokdo předpokládal, prožila ji už v desáté třídě... Když už jsme doufali, že nás pustí domů (poslední dotaz byl zodpovězen a několik nadšenců už vstávalo ze židlí), chopila se říďa mikrofonu, aulou zaznělo karaoke a mně se chtělo plakat. Ne že by měla tak špatný hlas, zpívala docela hezky, ale na můj vkus (tedy vkus k smrti vyhladovělého a unaveného člověka) až moc dlouho...
Můj šílící faktor číslo tři - vlasy. Dovolila jsem si do školy plné dlouho- a rovnovlasých krasavic přijít s vlnitým, odrůstajícím mikádem. Pokud na mě nepokřikují vtipné poznámky typu: "Nemůžeš jít pryč? Mám alergii na pudly!", aspoň mě zahrnují chytrými dotazy. "Co ti vadí na dlouhých vlasech? Nic? A proč je teda nemáš? Proč máš vlnitý vlasy? Od přírody? Jo? A proč nechceš mít rovný vlasy?Proč nepoužíváš vlasovou žehličku? Proč si to nevyfoukáš přes kulatý hřeben? Proč myslíš, že by ti to neslušelo? A proč? etc...." Bože, ještě, že se mě neptají, proč mám vlasyXD Dneska mě pro změnu podrobil křížovému výslechu výše zmiňovaný metrosexuál z desítky. Konverzaci nastartoval v mojí mateřštině slovy: "ty jsi pí*a!", načež nasadil milý úsměv. Se stejným milým úsměvem jsem odvětila: "a ty jsi kre*én," čímž jsem exhibici jeho cizojazyčných schopností považovala za uzavřenou. On si vyměnil překvapený pohled s kamarádkou, ta pokrčila rameny, pak na něj významně kývla a než jsem se stihla někam zdejchnout, začala doslova křížová palba, tentokrát už v ruštině... Ujistila jsem je (s většími obtížemi, neb mi chybí podstatná část ruské slovní zásoby), že v rovných vlasech vypadám jako "důra"- děkuju, nechci -, a že se mi můj účes líbí, načež si ti dva vyměnili nevěřícné pohledy a dočista ztratili dar řeči -naštěstí pro mě, takže jsem nelenila a zdrhla.
Tak to by byly moje šílící faktory. (O Laře, uzurpující si mou mp3 a pořád dokola poslouchající a kvílící tu jedinou písničku od Marakesh, kterou mám v přehrávači, ruštinářce, hystericky požadující nějaké čisté sešity a bratrovi, který se momentálně ulejvá doma a zarytě se odmítá se mnou učit němčinu, raději pomlčím....)
Když ale pominu tohle všechno, je život tady celkem pohodovej a dny utíkají docela rychle... Zvlášť ty víkendový - až MOC rychle na můj vkus ;) Nejen proto, že je tady tolik míst, která fakt stojí za návštěvu... Ale taky proto, že je tu... celkem inspirující prostředí... a já jednoduše nestíhám sepsat všechno, co mě tady napadá X) (Z toho zatím nešílím, ale počkejte, ono to přijde X))) Omlouvám se všem, které to nezajímá a slibuju, že příští zápis bude mít vyšší úroveň a pokud možno aspoň nějakou informační hodnotu...

Marakesh

Dobrá, tady je druhá šance pro "ukrajinské Tokio Hotel", jak jsem pod tíhou prvních dojmů překřtila skupinu Marakesh. Vzhledem k tomu, že si jejich písničku "ждать" pobrukuju pořád dookola a když jsem ji dala poslechnout několika spolužačkám, její úspěch byl okamžitý, nemůžou být zase tak špatní XD
Nuže, tady jsou odkazy : v angličtině - http://www.myspace.com/marakesh -tady si můžete poslechnout ukázku z jejich tvorby a přečíst si nějaké info o kapele, jejich stylu etc....
a jejich oficiální web - http://www.marakesh.kiev.ua/
a pro ty, kterým to na jejich PC bude fungovat - http://www.youtube.com/MarakeshCrew

Na vysvětlenou

Rozhodla jsem se založit si internetový deník původně proto, aby si všichni, které jsem "nechala" v Praze mohli někde přečíst, jak tady žiju, co dělám a tak... Postupně jsem začala přidávat i různé informace o Moskvě a začala se snažit být trochu... objektivnější... X)

Tohle je můj druhý pokus, předchozí blog, ze kterého jsem zkopírovala většinu (ale ne všechny X) příspěvků, najdete na adrese http://obycejnaholkavneobycejnymsvete.sblog.cz/ Změnu domény mi doporučil (no, vlastně mě tak trochu umlátil argumenty X) Noxa, za což mu patří moje velké díky =)

Budu se snažit udržet tady co největší přehlednost, a pokud to půjde, pořád tenhle blog vylepšovat.

Co se týče Obyčejné holky, byl to takový menší pokus o novou identitu... Nakonec se tedy zase vracím k Iris, a obávám se, že už u ní zůstanu jednou provždy... Koneckonců - jak mi tady spolužáci laskavě připomínají každý všední den - já vlastně nejsem ani normální ani obyčejná...

Trocha poezie

Na rozloučenou

Odcházím a Vy zůstáváte
Vzpomínko plachá okřídlená
Možná že se mi jenom zdáte
Možná jste pro mě příliš cenná

( 7.8.2007, Praha)


V cizím městě

Romantika na půl duše
Slova který znějí hluše
Osamělost, šedej prach
Divnej pocit - že by - strach?

(6.9.2007, Moskva)

Kultura a pamětihodnosti

Základní informace

Kreml s celkem 20 věžemi je nejobdivuhodnější pamětihodností Moskvy. Tuto stavbu z červených pálených cihel vybudovali italští stavební mistři pozvaní v 15. stol. carem Ivanem III. Kreml přestavuje nejimpozantnější soubor nejrůznějších architektonických forem.

Mezi nejznámější kostely a paláce patří chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский Собор) se slavnými freskami, chrám Zvěstování (Благовещенский собор), chrám sv. Archanděla Michaela (Архангельский собор) a Velký kremelský palác.

Zastavme se na Rudém náměstí, které je ze tří stran charakterizováno symboly – chrámem Vasila Blaženého, mauzoleem V. I. Lenina a obchodním domem GUM (zařazený mezi 10 nejluxusnějších obchodních domů světa, ústřední dvoranu se zastřešením ze skla obklopují galerie s jednotlivými obchody a provozovnami služeb).

Pak následuje Tverská třída, Starý a Nový Arbat. Starý Arbat byl dříve centrem umění a literatury a dnes se zde nachází pestrý, životem pulsující bleší trh. Zato v Novém Arbatu jde posedět v některé z restaurací připravující speciality z téměř všech oblastí Ruska.

Dochovaly se překrásné stavby klasické Moskvy, například opevněné kláštery a velký počet kostelů postavených v 16. stol.

Bolšoj těatr je světově proslulé divadlo s velkou návštěvností.

Výstaviště Všerossijnyj (dříve označované jako VDNCH - „Výstaviště hospodářských úspěchů“). V rozsáhlém, dnes velmi zanedbaném, areálu na severu Moskvy se nachází budovy představující jak bývalé součásti Sovětského svazu, tak i tématicky laděné čtvrti. Najdete tu ukázky echnického pokroku včetně rakety Sojuz nebo obřích prvků sovětské elektrické přenosové sítě. Asi nejkrásnější jsou fontány. (Ovšem jsou ohrazené, a za vstup k nim se platí.) Celé výstaviště dnes působí velmi kontroverzním dojmem, je však oblíbeným místem moskevských obyvatel, kam chodí na procházky, anebo provozovat „sporty ulice“ – na in-line kolečkových bruslích, kolech, skateboardu...

Mezi další zajímavosti patří 160 tun těžký zvon Car kolokol, dále úřední budovy ruského prezidenta, Moskevská univerzita s výhledem na olympijský stadion v Lužnikách, Treťjakova galerie se světově proslulou sbírkou a televizní vysílač Ostankino.

zdroje: wikipedie a vlastní pozorování X)

ONA

Vkročila do mého života obutá ve vysokých botách z černé kůže, v obláčku jemného parfému a s úsměvem lehce nalíčených rtů. V davu ve stanici metra mě poznala okamžitě, ačkoli to bylo naše první setkání. Zamířila ke mně, pozdravila příjemným, sametovým hlasem a podala mi ruku v černé krajkové rukavičce. Jako ve snu jsem vstala z oprýskané lavičky a stiskla nabízenou dlaň. Přítomnost Její okouzlující osobnosti způsobila, že mi můj dosavadní moskevský život připadal prázdný a šedivý. Jako by až s Jejím příchodem Moskva získala duši. A byla to černá duše gotičky, jediné opravdové v tomhle městě...

Plakáty k Denní hlídce