Jim Jarmusch. Who the heck he is and why do I love him./// Kdo to sakra je a proč ho miluju.

Tenhle frajer je filmař!!! Jó!

(Ale upřímně, dokonce ani fakt, že studuju filmovou školu, neznamená, že miluju VŠECHNY filmaře. Boha, lidi, to by bylo šílený! Máte představu jak moc pošahaný můžou filmaři bejt? Máte představu jak příšerný je sledovat nějekej za**anej nudnej film ve škole, obklopený spícíma spolužákama... sami napůl spící, napůl blouznící, se srandovním pocitem, že jste se právě něčím sjeli a nemáte ani tušení, jak k tomu došlo????)

This badass guy is a filmmaker!!! Yeah!
(But, honestly, even though I study film school, I don't love ALL filmmakers. Gosh, people, that would be crazy!!! Have you any idea how terrible some of them could be? Have you any idea how terrible it is, watching some f**king boring movie at school, surrounded by sleeping classmates... half asleep, half hallucinating, with the funny feeling that you just got high and you don't have any idea how????)

***

Jim jarmusch je Američan, s českými, německými a irskými kořeny. (Dokonce se tvrdí, že jméno "Jarmusch" má české kořeny. Já teda nevím, lidi... vy jo?) Narodil se v Akronu, Ohio, ale většinu života strávil v NY.
Jeho nejslavnější filmy jsou DEAD MAN s Johnnym Deppem v hlavní roli, Kafe a cigára, Ghost Dog: Cesta samuraje, Hranice ovládání...

Jim Jarmusch is an American, with Czech, German and Irish origins. (They even say that the name "Jarmusch" is of Czech origin. I don't have any idea, guys... do you?) He was born in Akron, Ohio, but has been living in NY for the most of his life.
His most famous movies are: the Dead man with amazing Johnny Depp playing main character, Coffee and Cigarettes, Ghost Dog, Limits of Control...

***

Je označován za nezávislého filmaře, což v zásadě znamená, že nespolupracuje s Hollywoodem a jeho filmy jsou tak trochu netradiční. Najdete v nich spousty divných lidí, jako černošského zabijáka-samuraje, který miluje holuby, anebo Indiána který zbožňuje bělošského básníka Williama Blakea. Jeho postavy mívají rovněž problémy s komunikací.

He was labelled "an independent filmmaker", which basically mean that he doesn't cooperate with Hollywood and his movies are kinda different. You can find a lot of strange people in them, like afroamerican samurai-killer, who loves pigeons or native american guy who loves white poet William Blake. His characters can also have  problems with communication.

***

Miluju Jimovu filozofii. Jedno z jeho "zlatých pravidel" zní "Nic není původní.Vykrádejte cokoli co je v souladu s vaší inspirací nebo živí vaši vlastní fantazii. Hltejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, malby, fotografie, básně, sny, běžné konverzace, architekturu, mosty, značení ulic, stromy, mraky, vodu, světla a stíny. Ke svým krádežím si vybírejte jen věci, které promlouvají přímo k vaší duši. Pokud to uděláte takhle, vaše práce (a krádež) bude autentická."

I love his philosophy. One of his "golden rules" is "Nothing is original. Steal from anywhere that resonates with inspiration or fuels your imagination. Devour old films, new films, music, books, paintings, photographs, poems, dreams, random conversations, architecture, bridges, street signs, trees, clouds, bodies of water, light and shadows. Select only things to steal from that speak directly to your soul. If you do this, your work (and theft) will be authentic."

(golden rule taken from: Jim Jarmusch, in MovieMaker Magazine #53 - Winter, January 22, 2004)
 

Květ pouště

Jsem zničená... dojatá, otřesená, pohnutá, naštvaná, odhodlaná... zamilovaná... zoufalá a zároveň schopná všeho.
TOHLE je příběh, Příběh s velkým P. A co víc, povedlo se ho citlivě zpracovat ve filmu, což je, řekla bych, malý zázrak. Kritici se sice tváří všelijak, jenže tady nejde ani tak o tvoření uměleckého díla jako o poukázání na problémy, které hlavní hrdince Waris (a tisícům afrických žen a děvčátek) způsobila a stále způsobuje obřízka. Je to poukázání na tradice, které nás svazují, nás všechny, ať jsme Afričané nebo Evropané. Střet zkušeností a vědomostí africké kočovnice se západní kulturou. Podle mě je to natočené srozumitelně a jistá melodramatičnost, na kterou si stěžují kritici, k tématu naopak patří. Z mého pohledu, cokoli mě (a ostatní lidi v sále, kteří taky plakali) dovedlo takhle zasáhnout, rozhodit a přinutit přemýšlet, splnilo svůj účel.
Jsem jenom v šoku, že to dávají v tak málo kinech. Navíc o tom příliš lidí neví, rozhodně bych neřekla, že má tenhle snímek u nás dostatečnou propagaci. (Důkazem budiž fakt že jsem na netu nenašla český plakát k filmu ve slušné kvalitě!) A tak vás prosím - vykašlete se pro jednou na bezduché komedie a multiplexy, a běžte do artového kina, tenhle film stojí za to. Od scénáře přes kameru a hudbu po herecké výkony.

Trailer:

Hlavní hudební motiv:


oficiální stránka filmu

Kmotr

Ten film mě zničil. Musela jsem vidět za sebou všechny tři díly, tak strašně mě to chytlo a na konci jsem málem přišla o nervy a zcela určitě o iluze.
To je ta moc filmu - donutí vás sympatizovat s mafiánem a hryzat si nehty strachy, aby toho odpornýho vraha neodkrágloval někdo ještě odpornější... o kom toho ovšem nevíte tolik, abyste s ním mohli začít soucítit.
Musím si sehnat knihu!!!

O tomto veledíle:
Knihu napsal americký spisovatel (taky jste překvapení, že ne zelinář?) italského původu Mario Puzo. Byl to jeho třetí román, díky kterému se proslavil.
Scénář k filmu napsali Puzo společně s režisérem Francisem Fordem Coppolou. Film Kmotr vznikl v roce 1972, kdy také získal 3 Oscary: za nejlepší snímek, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepšího herce. Hlavní role ztvárnili Oscarem oceněný Marlon Brando, Al Pacino a Diane Keaton.
Pokračování příběhu, Kmotr II, vzniklo o dva roky později (6 Oscarů! Nejlepší film, režie, adaptovaný scénář, herec ve vedlejší roli - Robert de Niro, hudba a výprava.) a poslední část trilogie, Kmotr III, je z roku 1990.
Příběh se točí kolem rodiny Vita Corleoneho, italského přistěhovalce žijícího v New Yorku, který se stane hlavou mafie. Drsný chlápek s chraplavým hlasem, potlesk pro Marlona Branda. Jeho nejmilovanější syn Michael (ovace ve stoje, přichází se klanět Al Pacino) je tím, kdo převezme po otci nelehký úděl a kdo se celý život snaží (nebo to aspoň pořád tvrdí své ženě i sám sobě) z toho všeho dostat a být slušným občanem. Ve vzduchu permanentně visí pach krvavé vendetty a každé cvaknutí (a kupodivu taky pomeranč) je předzvěstí krvavého masakru. Třetím mužem činu je Vincent, syn Michaelova bratra, horkokrevný mladík odhodlaný jít ve stopách svých předchůdců - i kdyby ho to mělo připravit o milovanou dívku. (A neříkejte mi, že se Tarantino pro Pulp Fiction neinspiroval právě tímhle Vincentem:)

Odkazy: CSFD
wikipedie-román

Buster Keaton

Jeden z nejlepších filmových komiků němé éry filmu, skvělý režisér a herec. Jeho kousky inspirovaly a nadchly celé generace. Spolu s Charlie Chaplinem a Haroldem Lloydem tvoří trojici nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů a protagonistů grotesek. Přezdívalo se mu "Frigo" nebo "kamenná tvář", protože se ve svých filmech nikdy neusmál. Diváci se ovšem smíchy váleli... Pokud se o Busterovi chcete dozvědět víc, doporučuji knihu "Můj nádherný svět grotesky". Buster ji napsal spolu s Charlesem Samuelsem. Jeho autobiografie je stejně jako jeho filmy plná absurdních, vtipných i šokujících (ovšem naprosto skutečných) situací a událostí. (Právě ji čtu a následky vidíte sami.)
Nejpopulárnější Busterovy filmy jsou Frigo na mašině (Generál, rok 1927) a Frigo jako mořeplavec (Navigátor,1924). Za nejlepší je považoval i sám Frigo=) Když jsem viděla Friga na mašině, musela jsem obdivivat precizní zpracování jednotlivých gagů. Zároveň jsem měla pocit, že už ten film znám, protože z něj hodně čerpali pozdější režiséři. Když sledujete v jakémkoli filmu scény s jednoucím vlakem, po kterém šplhá statečný hrdina, vzpoměňte si na Friga - Bustera Keatona.

Ricky

Příběh o miminku, kterému rostou ze zad křídla, byste žánrově nejspíš tipovali na pohádku nebo milou rodinnou komedii. Celkem idylicky působí i trailer, jenže tento francouzský film ve skutečnosti tak miloučký není. Matkou Rickyho je tovární dělnice Katie, otec Paco je Španěl a pracuje ve stejné továrně. Katie už jedno dítě má, malou dcerku školou povinnou, kterou vozí do školy na skútru. Paco by ovšem rád vlastního potomka, a kromě toho se přece milují. Malý Ricky je ale věčně uplakané miminko, jehož hlasité výlevy rodinné atmoséře na pohodě nepřidávají. A pak Katie objeví na jeho zádech podivné modřiny...
Film je až překvapivě realistický - od nepříliš vábných malých křidélek na zádech chlapečka, které zprvu připomínají oškubané kuře, až po otravné novináře a hyenismus sousedů. Tvůrci filmu si zaslouží obdiv za to, že se jim něco tak nenormálního jako okřídlené dítě podařilo zobrazit natolik uvěřitelně. Je to zvláštní film, a kdybych se měla pokusit nějak vyjádřit jeho poselství, řekla bych asi toto: každé dítě je jedinečné a originální (aniž by mu ze zad vyrůstala křídla) a jeho příchod vždy ovlivní život rodičů... pokud jim přímo nepřeroste (nepřelétne) přes hlavu. Je rovněž připomínkou toho, že ani teď, ve 21. století, nejsou lidé příliš schopni se vyrovnat s něčím, co se odchyluje od normálu. Dřív byly "zrůdičky" drženy v klecích a vystavované kočovnými "umělci", dnes je na ně pořádán lov s fotoaparáty a vystaveny jsou na stránkách bulvárních novin.
Jinak je to vlastně příběh úplně normální rodiny, která se učí spolu žít a vycházet... A kdo ví? Třeba je Ricky anděl, který má za úkol dohlédnout na to, aby s jeho rodiči všechno dobře dopadlo...

Doporučuji ke shlédnutí těm, kdo mají rádi podivné příběhy, francouzštinu, nevadí jim přespříliš chlupatí Španělé a kdo nejsou natolik citliví, že by se pak bál mít děti ze strachu, že se jim narodí okřídlené=)

Zdroj traileru zde.

Osud člověka

Film fežiséra Sergeje Bondarčuka z roku 1959 vypráví příběh Andreje Sokolova. Sokolov je obyčejný tesař, má ženu Irinu, staršího syna a dvě dcery... Jenže pak přijde druhá světová válka, a Sokolov je poslán na frontu. Projde si německým zajetím, kde stráví dva roky, než se mu podaří utéct. Ale ani po návratu k ruskému štábu není jeho útrapám konec. Za svoje zásluhy (při svém útěku unese německého důstojníka) dostává měsíc volno a vydává se za svou rodinou. Na místě bývalého domova nachází jen trosky a sousedé mu sdělí strašnou zprávu - jeho žena a obě dcery zahynuly při bombardování. Syn v té době nebyl doma. Když se vrátil a spatřil tu spoušť -odešel, a kam, to nikdo neví. Je rok 1944, válka pokračuje, Sokolov se vrací ke štábu. Po nějaké době přicházejí zprávy od syna, který se stal u vojska kapitánem. Nastává poslední den války - všichni se radují a oslavují její skončení. Uprostřed oslav si k sobě Sokolova zavolají velitelé, aby mu sdělili, že jeho syn byl zastřelen německým ostřelovačem.
Po skončení války se Sokolov vrací ke staré práci, navštěvuje nová místa. V jedné vesnici potká malého chlapce Váňu - sirotka, jehož matka zemřela při bombardování a otec zmizel beze stopy. Sokolov vyslechne jeho příběh a rozhodne se Váni ujmout. Váňa uvěří, že Andrej Sokolov je jeho znovu nalezený tatínek. Od té chvíle tito dva lidé, kterým válka vzala všechno, kráčí životem spolu.

Slavná je scéna z německého pracovního tábora. Sokolov si nahlas stěžuje na mizerné podmínky a je za to zavolán k veliteli tábora. Ten umí rusky a oznámí Sokolovovi, že ho za jeho drzost zastřelí. Ještě před tím mu však nabízí sklenici vodky: "Napij se ještě před smrtí za vítězství německých zbraní!"- "Já nepiju," vymlouvá se Andrej. "Nechceš pít za naše vítězství? Tak se napij aspoň na svoji vlastní smrt!" na to velitel. - "Za svoji smrt a vysvobození od strastí se napiju rád," praví Andrej a obrátí do sebe sklenici. Velitel mu podá na zakousnutí kus chleba, ale Sokolov ho odmítne: "Po první sklenici nejsem zvyklý zakusovat." Velitel mu tedy nalije další. Sokolov ji vypije, ale stále odmítá "zakusku". Až po třetí sklenici si uždíbne kousek chleba. Němec je jeho výdrží tak ohromen, že mu dá milost - a taky bochník chleba a kus sýra, o který se Sokolov bratrsky rozdělí s ostatními zajatými Rusy.

Hlavní roli ztvárnil sám režisér Sergej Bondarčuk.

Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street)

Právě jsem se vrátila z kina a hodlám se podělit o své čerstvé dojmy z filmu. Sweeney Todd je klasifikovaný jako Thriller/Muzikál/Krimi, což je vcelku přesné. Podle mě by ale chvílemi snesl i klasifikaci Horor. Happy End nečekejte.
Stručné shrnutí děje: Holič Benjamin Barker (Johnny Depp) měl úplně všechno - krásnou ženu, roztomilou malinkou dcerku a konečně práci, ve které byl skutečný mistr. Pak na jeho ženě spočinul zálibným pohledem soudce Turpin a Benjamin byl odstraněn do vězení na druhém konci světa, kde strávil 15 let. Po uplynutí trestu za činy, které nespáchal, se holič vrací do Londýna jako zcela jiný člověk. Shledání s milovanými se ovšem nekoná - v domě, kde dřív Benjamin žil, prodává masové bochánky pekařka Lovettová (Helena Bonham Carter)a od ní se holič dozví příšerné zprávy: jeho žena s otrávila a dceru vychovává soudce Turpin (Alan Rickman). Benjamin si změní identitu na Sweeney Todd a začne opět provozovat starou živnost. Má v plánu zprovodit ze světa pana soudce. První obětí jeho ostré břitvy se ale stane konkurenční holič Pirelli (Sacha Baron Cohen), který hrozí vyzradit Sweeneyho pravou totožnost. Aby těch hrůz nebylo málo, paní Lovettová se rozhodne mrtvého použít jako náplň do svých bochánků - a protože Sweeney se u jednoho nebožtíka rozhodně nehodlá zastavit, pekařce se naskýtají zcela nové, široké možnosti...
I když se člověku ze vší té krve (o mlýnku na maso ani nemluvě) zvedá žaludek, přece jen se nedá filmu upřít dokonalá vizuální podoba. Všechno je absolutně dotažené - kostýmy, mejkap, světlo, prostředí... A herci excelují. Johnny nezklamal ani jako zpěvák. Co se týče hudby, je uchvacující. (Vážně nepřeháním, hned jak jsem přišla domů, musela jsem začít prohledávat databázi playlistu - jak jsem byla úspěšná můžete posoudit sami - playlist najdete zcela dole na mém blogu a kromě první písničky -která je ze Stormbreakera - všechny ostatní jsou ze Sweeney Todda. Doporučuji hlavně poslední písničku - Not While I'm Around, duet Eda Sanderse a Heleny Bonham Carter.) Většina písniček ve filmu je přejata z muzikálu Stephena Sondheima, podle kterého byl film natočen. Zpívají je samozřejmě sami herci, a budete nejspíš překvapeni, jak dobré mají hlasy.
I když jsem měla v průběhu promítání a ještě nějakou dobu poté, co film skončil, pocit, že už NIKDY nepozřu ani kousek masa (a že nejspíš nebudu schopná až do večera sníst vůbec nic), mé obavy se nenaplnily. Dokonce se odvažuji tvrdit, že se mi tenhle nový Burtonův počin líbí. A rozhodně mám v plánu si pořídit soundtrack, což bych doporučila i všem ostatním milovníkům filmových muzikálů. Pokud se vám líbil filmový Fantom opery, pravděpodobně vám bude po chuti i toto.
Komu bych film doporučila? Fanouškům Kill Billů, Interview s upírem, Fantoma opery a samozřejmě příznivcům Tima Burtona (ti to mají povinné!). A všem milovníkům hororů, pro které tohle bude pravděpodobně celkem oddechová záležitost.
Komu bych film NEdoporučila? Těm, kdo viděli od Burtona jen Mrtvou nevěstu a domnívají se, že Sweeney bude podobná pohodička. Věřte, že NENÍ a NEBUDE.


Odkazy:
Trailer k filmu
Scéna s břitvou ("Setkání po letech" - nebojte, žádná krev tam není)
Soutěž v holení se Sachou Baronem Cohenem (ani tady neteče krev)
Oficiální stránky filmu
Existuje i knížka!!! A nemá s filmem nic společného... Odkaz na recenzi Petra Šimčíka.
Info o soundtracku

Tohle NENÍ recenze na Indigo (ale co je to, to nemám ponětí)

Tak jsem se konečně dostala do kina na indigový počin ruského režiséra Romana Prygunova. Film ve mně vzbudil smíšené pocity. Jako ostatně asi v každém, kdo čekal podívanou typu "Denní hlídka zkřížená s X-meny a opepřená špetkou Harryho Pottera"...



Indigo není špatný snímek, jen se nemůžu zbavit pocitu, že bych ho potřebovala vidět ještě aspoň jednou, abych ho úplně pochopila, a asi tak třikrát, abych na něj mohla psát recenzi.
Zhruba jde o toto: malá partička indigo teenagerů, tedy dětí se zvláštními schopnostmi, které se cítí vyčleněné z "normální" společnosti, se schází a tráví spolu večery na opuštěné střeše. Děti indigo mají totiž jakýsi speciální šestý smysl, který jim umožňuje rozpoznat jiná indiga, a zároveň je k nim přitahuje, protože se s nimi (jako se sobě rovnými) cítí dobře. Když začnou členové Andrejovy partičky za záhadných okolností umírat, je na něm, jako na vůdci, aby odhalil jejich vraha a ochránil zbytek svých kamarádů... Což se ukáže těžší, než se zdálo. Ředitelka gymnázia (kam si speciálně vybírá děti indigo) Irina se mu zdánlivě snaží pomoct, ve skutečnosti ale zpovzdálí ovládá tajemného vraždícího maniaka právě ona...



Podle mě nejsou ve filmu dostatečně demonstrované jednotlivé zvláštní schopnosti dětí. Jsou to spíš náznaky, mírně rozostřená kamera, sled nejasných záběrů - což se ve filmu objevuje i jindy, aby se navodila atmosféra - a diváka to spíš mate. Nechci tím říct, že pokud hrdinovi nezbělají oči a nezačne fialově světélkovat na pozadí mohutné bouře, divák u něj žádné supersíly nerozpozná... Ale obzvlášť u filmu s touhle tematikou by se hodilo trochu víc indigové zvláštnosti rozvést. Další postřeh (tentokrát Lařin) - pokud vám začnou najednou umírat kamarádi, člověk by od vás čekal, že to budete nějak silněji prožívat. Vzhledem k tomu, že dětem indigo na sobě údajně má záležet, čekala bych od nich nějaké projevy emocí... Přičtěme to tedy na vrub jejich zaneprázdněnosti pátráním po šíleném vrahovi.

"Kamaráde..."

"Tohle ti vzkazujou mí mrtví kámoši, hnusáku!"

Výborný byl Михаил Ефремов v roli Andrejova otce - policisty, který si se svým synem tak nějak neví rady. Snaží se ho vychovávat, zároveň ale cítí, že vůči Andrejovi nemá příliš velkou autoritu (ach, ti indigoví individualisté). Když jeho syn vyhodí do vzduchu školní laboratoř, zaveze ho k Irině a následuje výborná scéna, kdy mu ředitelka oznamuje výsledky testů jeho syna. Irina: "Andrej má IQ 190!" - Otec: "A to je hodně, nebo málo?"
Další výtečný herecký výkon má na svědomí sám vraždící maniak, jehož hraje Артем Ткаченко. Z jeho postavy, opravdu divného typa už od pohledu, vám jde mráz po zádech. Hlavně když spustí to svoje : "Já ti nechci ublížit, kamaráde, jen mi řekni všechno o těch dětech, se kterými se scházíš..." a hypnotizuje při tom svou oběť šílenýma očima. Brr!

Celý film se nese v pochmurném duchu, občas projasněném nějakým tím vtípkem. Konec bych happy endem zrovna nenazvala (jsou tady přece jen nějaké ty mrtvoly), ale celkově bych Indigu dala tři a půl hvězdičky z pěti.

Pár fotek na konec:

Andrej

Irina

Tanínek Andreje

Tichon, kluk, který si pamatuje svůj minulý život...

...a nebojí se znovu umřít...

Táňa rozumí řeči zvířat

Vovčik

Tohle jsou fotky z alba Ivana Mudrova, který hrál uměleckého typa Vovčika. Jeho hrdina byl v prvních deseti minutách filmu shozen pod metro, k velké nelibosti mě a Lary, neboť jsme k tomuto gotickému zjevu pojaly okamžité sympatie x)))

"Ten brejlatý sympaťák vedle mě za chvíli hodí do kolejiště..."
(z natáčení)

Odkazy:
Stránky filmu Indigo
Blog Ivana Mudrova

-vše v RJ

Akční víkend

Tolik akce jako za poslední tři dny už jsem dlouho nezažila - a to i přesto, že jsem včerejšek strávila prakticky celý v posteli, zelená jako sedma a schopná sníst akorát pár soust rýže. (Díky, paní doktorko, za ty skvělé léky na povzbuzení žaludku. Očividně ho nepovzbudily tím správným směrem, a tak se navracím k přírodní medicíně a veškerým umělým medikamentům říkám: Už nikdy!!!)
Začalo to pátkem, kdy jsme se s mamkou večer vydaly na koncert do Sálu Čajkovského. Měl to být Mozart, v klavírním podání Gruzínky jménem Alyze (příjmení jsem si nedokázala zapamatovat) a trvalo to asi dvě hodiny. Nejdřív nás klavíristka šokovala tím, že hrála bez not, po čase, kdy jsme nepoznávaly ani jedinou melodii a lidé kolem nás začali pospávat, jsme i my začaly poněkud umdlévat. Neuváženě jsme si vytleskali přídavek, který trval snad patnáct minut, a když se i po něm umělkyně vrátila zpět na pódium, sebraly jsme se a zdrhnuly.
V sobotu jsme se vydali i s bráchou do kina na "Мой домашний динозавр", což je rodinný film o lochnesce. Několik strhujících scén jsem proplakala, sledována pohrdavým pohledem děvčátka sedícího vedle mě a cpoucího se nevzrušeně popcornem. Po kině jsme si udělali menší procházku do obchodu s cizojazyčnými knihami nedaleko luxusního obchoďáku ЦУМ. Pořídila jsem si "American gods" od Neila Gaimana, a se směsicí nadšení a závisti hlatám stránku za stránkou.
O noci ze soboty na neděli se podrobněji zmiňovat nebudu, jen podotknu, že když léky na břicho jako vedlejší účinek vyvolávají žaludeční potíže, je mi líp bez nich.
Neděli jsem tedy strávila převážně vleže, hltajíc namísto normální potravy potravu duševní. Kromě Gaimanova románu jsem listovala ruským vydáním Elle girl, což je časopis na jednu stranu kvalitní - dobré rozhovory se zajímavými lidmi, přitažlivé články o cestování, vtipný příběh na pokračování a zajímavé recenze - a na druhou naprosto zdrcujícím způsobem prostoduchý (ta část, rozebírající televizní seriály, příšerné módní trendy a tipy na nákupy věcí, které neměly být ani vytvořeny, natož kupovány...). Ale dobře, našla jsem si tam svoje. V březnovém čísle mě zaujal článek o indigových dětech, které redakci zaujaly v souvislosti s blížícím se uvedením ruského filmu "Indigo" do kin. Je to příběh o moskevských teenagerech, kteří mají neobyčejné schopnosti a za kterými slídí šílený maniak. Datum 20. března jsem si zakroužkovala v kalendáři červeně a zbývající dny do premiéry filmu strávím překládáním článku, abych přiblížila "děti indigo" i čtenářům svého blogu.
Ještě jedna drobnost - včera jsme málem vyhořeli. Mamka dala vařit na sporák bylinkový čaj pro svou přiotrávenou dceru a zapomněla na něj, takže ve výsledku jsem byla přiotrávena ještě víc. Voda se vyvařila, bylinky se připekly na dno hrnce a když se bratr vydal do kuchyně, aby zjistil, odkud se sakra bere ten strašný smrad, už začínaly doutnat. Brácha zavolal o pomoc, mamka přiletěla do kuchyně, vypnula sporák a hrnec ve spěchu přemístili na korkovou podložku. Na žhnoucí plotnu přistavili hrnec plný studené vody, aby ji zchladili. Vtom ucítili zápach jiné spáleniny - zdvihli hrnec plný seškvařené hmoty z korkové podložky a shledali, že do ní vypálil černý smradlavý kruh. Panika, děs, napustit do hrnce vodu - začalo v něm zlověstně lupat a tak ho v sebezáchovném pudu vyhodili na balkon. A rychle otevřít okno, aby se vyvětral smrad. Voda v nově přistaveném na plotýnku hrnci mezitím začala vařit. Jenže smradu přibývalo - čím to? Jistěže, vane sem z otevřeného balkonového okna! Rychle zavřít. Ne že by to pomohlo, smrad se v bytě držel až dlouho do noci, ploužil se líně místnostmi a nakonec se utábořil v chodbě. Když jsem vstala z postele, šla zhodnotit škody do kuchyně a nakoukla i na balkon, chytil mě příšerný záchvat hysterického smíchu, který se bratra a maminky nejdřív hluboce dotknul. Když jsem jim, slzíce a popadajíce se za bolavé břicho, vysvětlila, že se nesměju jim, ale té absurdní situaci, začali se rozpačitě smát taky. Obávám se, že mě teď považují za cynického magora a skrytého pyromana. Že by na mě měl geniální pan Gaiman špatný vliv?

Ten nejlepší film?

Pojmenovali ho, volně přeloženo, jako "ten nejlepší film" anebo "úplně nejlepší film". Optimistické nazvání, jen co je pravda. Takže si to shrňme - film je prvním celovečerním počinem party Comedy Club, jež oblažuje diváky svými kousky na kanále THT. (Kterým já bohužel nedispunuji, a tudíž nevím, co tam vlastně tito pánové tropí.) Má být parodií na oblíbené ruské a zahraniční filmy a seriály. A parodií také skutečně je, i když občas jsou parodované scény natolik dlouhé, že tím pozbydou veškerou svou vtipnost a začnou být spíš trapné. Jako nápad je to hezké, ale kdyby film víc prostříhali, celkový výsledek by byl mnohem lepší... Svižnější, chytlavější... Děj je banální: hlavní hrdina Vadik umře a ocitne se v nebi, kde se snaží dokázat, že nežil až zas tak špatný život... I když nikdy neudělal nic pro druhé a celkově vzato je úplná nula, jak se můžeme sami přesvědčit. Jak správně tušíte, jeho život je sestřihem známých filmových scén, vyždímaných a natažených místy až do krajnosti. Ale i Bůh má, jak se zdá, smysl pro humor a Vadik nakonec dostane svou šanci. Co dodat? Film se nehodí pro světová kina, protože obsahuje odkazy na filmy, které ne-Rusové nemohou znát. Podle mého názoru se nehodí ani pro ruská kina - ne že bych se u něj nezasmála, ale - čekala jsem víc. Pánům z Comedy Club držím palce a těším se na reparát. Nechte si na něj ale ještě tak pět let - až se nakumulují dobré nápady a váš humor trošku "dozraje".

1814

Film, zakládající se na reálných událostech, měl v ruských kinech premiéru 27. prosince.
Jeho děj se odehrává (jak napovídá název) v roce 1814. V Petrohradě, v okolí Carského sela, řádí neznámý maniak, zanechávající za sebou mrtvoly nevinných žen. Všechny oběti byly zabity stejným krutým způsobem, všechny byly také nalezeny okradené.
U Carského sela se nachází Lyceum, elitní škola při císařském dvoře Alexandra I. Nejstaršímu ze studentů je 18, nejmladšímu 14. Mezi studenty najdete knížete Gorčakova, mladého Alexandra Puškina, Ivana Puščina, Konstantina Danzase, Vilhelma Küchelbeckera a Antona Dělviga. V dospělosti všichni vejdou do dějin Ruska, ale nyní jsou to obyčejní školáci а flákači. Prožívají první lásky, vyvádí nepřístojnosti, opíjí se, píšou básně, jeden druhého vyzývají na souboj, tajně utíkají na rande, dělají si srandu z učitelů, zakládají tajné spolky a zaplétají se do nebezpečných situací. S mladickým zápalem se zapojují i do hledání vraha. Když ho však náhodou objeví, sami se ocitají ve smrtelném nebezpečí.

Režisér: Andres Puustuamaa
Scénář: Dimitrij Miropolskij
Hrají: Stěpan Balakšin, Stas Bělozerov, Alexandr Bykovskij, Sergej Druzjak, Ivan Makarevič, Ivan Martynov, Ivan Pačin, Fjodor Bondarčuk, Bogdan Stupka, Sergej Garmaš

Děj filmu: přeloženo z oficiálních stránek filmu. Mimochodem, doporučuju na ně kouknout, ti, kdo neumí rusky, si aspoň můžou prohlédnout trailer, který je moc povedený=)

Ironie osudu

V roce 1975 se v sovětských kinech objevil film nazvaný Ирония судьбы, или С лёгким паром! - Ironie osudu, neboli Dobře se vypoť! (Vím, zní to takhle přeložené divně, ale souvisí to s dějem filmu.)

Začalo to v sauně. Tři kamarádi z Moskvy se vždycky na Silvestra vypraví do sauny, vypotit se a smýt ze sebe všechno špatné, co na nich zanechal starý rok. Hlavní hrdina Žeňa, jeden z nich, se poté chystá oslavit příchod nového roku s nevěstou, zatímco jeho kamarád Pavlik má odletět do Leningradu. Jenže - v sauně se řádně "namažou" a do Leningradu nakonec omylem odletí Žeňa (jemuž stačí k opití jen troška a je tedy parádně zřízený). Celý vtip spočívá v tom, že v Moskvě i Leningradu stojí na stejně pojmenované a očíslované ulici identické domy, navrhnuté stejným architektem. Žeňa, neuvědomující si ve svém stavu, že opustil Moskvu, se tedy vydá "domů" za nevěstou - a skutečně najde dům, k nerozeznání podobný tomu jeho. V podobně zařízeném bytě dokonce čeká i nevěsta - jenže ne Žeňova... a legrace může začít. Nevěsta z Petrohradu (jmenuje se Naďa) a ženich z Moskvy se do sebe nakonec zamilují, a film končí happy endem... ovšem jen zdánlivým.

Teď, po letech, bylo staré téma oprášeno a natočeno pokračování. Opět to začíná v sauně, tentokrát se ale neletí do Leningradu, ale Petěrburgu, a v letadle nesedí Žeňa, nýbrž jeho syn, Kosťa - má bojový úkol: najít onen osudný byt, seznámit se s dcerou Nadi (jež se jmenuje stejně) a zařídit, aby se mohl jeho otec setkat s její matkou. Ve zdárném splnění poslání mu ale brání jak Nadin snoubenec Irakli, tak její matka Naďa, nijak netoužící Žeňu po letech vidět. Ten se totiž nakonec vrátil ke Kosťově matce - a Naďa, ačkoli milovala Žeňu, se také vrátila k bývalému snoubenci. Tfuj, to je propletenec. Přes množství peripetií to ale tentokrát dopadne (aspoň to tak tedy vypadá) dobře - a to jak pro starou dvojici (myslím tím z minulého filmu) tak pro dvojici novou (Kosťa a Naďa číslo dvě =)))

Plakáty k Denní hlídce