Buster Keaton

Jeden z nejlepších filmových komiků němé éry filmu, skvělý režisér a herec. Jeho kousky inspirovaly a nadchly celé generace. Spolu s Charlie Chaplinem a Haroldem Lloydem tvoří trojici nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů a protagonistů grotesek. Přezdívalo se mu "Frigo" nebo "kamenná tvář", protože se ve svých filmech nikdy neusmál. Diváci se ovšem smíchy váleli... Pokud se o Busterovi chcete dozvědět víc, doporučuji knihu "Můj nádherný svět grotesky". Buster ji napsal spolu s Charlesem Samuelsem. Jeho autobiografie je stejně jako jeho filmy plná absurdních, vtipných i šokujících (ovšem naprosto skutečných) situací a událostí. (Právě ji čtu a následky vidíte sami.)
Nejpopulárnější Busterovy filmy jsou Frigo na mašině (Generál, rok 1927) a Frigo jako mořeplavec (Navigátor,1924). Za nejlepší je považoval i sám Frigo=) Když jsem viděla Friga na mašině, musela jsem obdivivat precizní zpracování jednotlivých gagů. Zároveň jsem měla pocit, že už ten film znám, protože z něj hodně čerpali pozdější režiséři. Když sledujete v jakémkoli filmu scény s jednoucím vlakem, po kterém šplhá statečný hrdina, vzpoměňte si na Friga - Bustera Keatona.

...zpomal.... dejchej.... užívej si....

...čtení.
Neměla jsem poslední dobou vůbec čas číst (maturitní ročník, znáte to) a pokud už se mi dostala do ruky nějaká kniha, tak jsem ji prostě zhltla svým obvyklým způsobem. Já totiž čtu docela dost rychle. Už od dětství. Někdy se mi stávalo, že jsem se musela v knize vracet, protože jsem přečetla některé odstavce tak rychle, že jsem je skoro ani nevnímala... Což je někdy dost problém, pokud máte pochopit souvislosti.
Teď jsem ovšem našla autora, kterého prostě nemůžete číst rychle. Důvodů je několik. Ochudilo by vás to o požitek ze čtení, nevstřebali byste klíčové pasáže a hlavně - nic byste si z knihy neodnesli. Ten zázrak se jmenuje Haruki Murakami a poslední, co jsem od něj přečetla, je "Kafka na pobřeží". Naprosto mě fascinuje, jak dokáže skloubit popisy běžných situací a činností s nadpřirozenými úkazy typu déšť pijavic. Nejdřív vám připadá, že čtete něco všedního, pak si uvědomíte, že na tom příběhu (a v něm) není všední vůbec nic. Párkrát jsem musela knihu odložit a přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Řekla bych, že takhle se pozná kvalitní autor. Že ho neslupnete na posezení, aniž by vám z jeho románu cokoli ulpělo v hlavě.
I když je fakt, že v jedné věci nemůžu s Murakamim souhlasit. Kavka NENÍ vrána.

Něco nového?

Uhm, tak o prázdninách jsem byla dvakrát v Moskvě. Taky jsem se účastnila rekonstrukce bytu, která nás všechny dokonale odrovnala, ale jejíž výsledek stojí za to. Začala jsem poslouchat Myléne Farmer. Doplnila jsem svůj seznam zakázaných jídel o japonskou kuchyni a vzhledem k silnýmu post-traumatickýmu šoku už asi nikdy nepůjdu na vaření s Tomio Okamurou. Byla to sice skvělá zábava, ale když tam nemůžu nic ochutnávat ani si nic koupit, nemá to smysl.
Koupila jsem si lano na lezení. Má příšernou barvu, ale ujišťovali mě, že vypadá naprosto profesionálně a je skvěle vidět na skalách. Pro mě je spíš důležitý, že mám další část vlastního vybavení. Kámošce jsme pořídily sedák, takže jsme teď naprosto soběstačnej tým a nemusíme si už nic půjčovat. Jako další krok plánuju koupit vlastní stěnu a nějakou tu menší skalku, ať máme vlastní fakt všechno. (Vtípek!!! Smích!)
Taky jsme byly prodávat starý učebnice na gymplu. To mě vytočilo úplně strašně. Vlekla jsem tam nějakých 19 knih s představou, jak se jich zbavím a vydělám si minimálně na džíny. Heh heh heh. Realita byla: vnucování se, dolejzání za lidma až do tříd, ponižující prodávání pod cenou... Sedm prodaných knížek za celou dobu vyučování, a ještě to byly spíš ty lehčí kousky. Zbytek jsem teda dovlekla do Myslíkovy do antikvariátu, kde mi vzali osm kousků za dost smutnou almužnu, jenže to už jsem přestala řešit otázku "vydělat co nejvíc" a jediný co mě zajímalo, bylo "zbavit se těch zas*anejch knih, ať je nemusím táhnout zpátky domů!" Kámoška měla větší štěstí, vydělala si prodejem učebnic na ten sedák.
Na adaptačním kurzu z vejšky jsem poznala hroznou kupu lidí, přeseděla si zadek při dlouhých projekcích a přednáškách v kinosále a vyzkoušela si, že natáčení tříminutovýho filmu obnáší minimálně jedno náročný odpoledne.
Nějak teď cítím potřebu vidět za den aspoň jeden film. Dneska jsem byla v kině na "Vzhůru do oblak". Prostě jsem potřebovala vyrovnat tu spoustu intelektuálních a umělecky hodnotných filmů co jsem viděla minulý týden něčím nenáročným. A nezklamalo mě to.
Ozvali se mi dva staří známí z Moskvy. Ona - jediná pravá gotička, a Saša - student Moskevského Energetického Institutu. S Ní jsem se scházela, s ním jsem si jen psala, ale překvapili mě tedy oba, měla jsem za to že už zapomněli (anebo na mě kašlou).
Tolik tedy co se týče novinek.