Samurajové

Historie

Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku 11. století. V této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku – saburafu. Tento název znamená: služebník pána. Svého pána saburafu doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy, za odměnu dostávali většinou příděl půdy. Později se z nich stali bojovníci saburau – císařská a šlechtická garda. Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset shogunátů (= provincií), které válčily mezi sebou. Samurajové (slovo samuraj znamená „ten, jež slouží“) byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.

Ve 12. -13. století se změnil životní styl samurajů. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly shogunů (šlechticů, správců shogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro řemeslníky, sloužily také jako poslední útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové shogunatu, nepřestali jim sloužit.

Po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku (známější je neslušné označení harakiri). Ti, kteří nechtěli dostát své povinnosti, propadli hanbě a byli vyloučeni celou společností. Z některých se stávali zločinci (nájemní zabijáci, vyděrači bohatých rodin). Samuraj bez pána se nazývá ronin. Ronin přežíval na kraji společnosti a byl nucen bezcílně putovat krajinou Japonska.

Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše – duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.

V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury. Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.

Do roku 1945 se ještě používal termín shizoku jako formální označení potomků samurajů.

Zbraně samurajů

Hlavní zbraní Samuraje byl meč zvaný katana. Čepel byla ručně broušená diamanty, což z katany dělalo spolu s kovářským uměním starých Japonců nejdokonalejší chladnou zbraň v historii lidstva. Meč měl údajně vlastní duši a byl pro samuraje cennější než jeho život. Také určoval kastovní třídu, protože katanu nesměl nosit žádný obyčejný člověk. Zkouška kvality a ostrosti meče se prováděla tak, že jím byl rozťat v půli (v nejširším místě) klečící zajatec. Méně drastické zkoušky spočívaly v přetnutí určitého počtu svazků slámy.

Spolu s katanou nosil samuraj ještě malý meč vakizaši [wakizashi]. Tyto dvě zbraně měl zasunuté za pasem ostřím nahoru. Další samurajskou zbraní byl velký luk, z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Když samuraj vyrážel do války, měl na sobě brnění a bral s sebou ještě jednu zbraň - buď kopí – jari [yari] nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se nazývala naginata. Jari i naginaty měly mnoho tvarů. Samuraj se učil také v umění boje beze zbraně. Ve středověkém Japonsku to bylo džudžucu [jujutsu].

Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit, byla dýka - tanto. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení, avšak v mnoha ohledech neměli lehký život. Služba pánovi pro ně znamenala život, v případě nutnosti měli povinnost za svého pána zemřít. Pokud tak neučinili a jejich pán zemřel, měli dvě možnosti, za prvé, zapomenout na svou minulost a žít dál (tito muži se stali takzvanými "roniny" neboli bludnými muži, ronin byl člověk na okraji společnosti, nikdo jej nesměl vzít do služeb, takže se většinou živili jako loupežníci), nebo za druhé, spáchat sebevražedný rituál s názvem Sepukku, který je v západních zemích znám spíše jako Harakiri.

Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).

Tento rituál také prováděli, pokud byli zajati v boji, samuraj totiž nesměl být nikdy zajat. Pokud se tak stalo, byla to pro něho největší potupa a urážka cti jaká v té době existovala.

Obrázek k filmu Akiry Kurosawy "Yojimbo".

Obřad Sepukku

(Harakiri)

První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Tento řez začínal buď ve středu vodorovného řezu, nebo mohl být jeho plynulým pokračováním.

Kolmý řez procházel hrudníkem a směřoval ke krku. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.

S postupem času nabyla pomocníkova role většího významu. Když se poměry uklidnily a válčení přestalo být každodenní záležitostí, vlastní rozetnutí břicha se stalo spíše formální záležitostí před tím, než pomocník mečem rychle zkrátil sebevrahovo utrpení.

Japonský znak (kandži) pro samuraje

Výcvik a čest samuraje

Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).

Samurajové byli velmi „urážliví.“ Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Samurajův kodex – Bushido

· Neprotiv se mravům a tradicím.

· Nevyhledávej pro sebe rozkoše.

· Zůstaň nestranný uprostřed všeho dění.

· Sebe samého ber s humorem, jiné však smrtelně vážně.

· V životě po ničem nebaž.

· Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.

· Nikomu nezáviď dobré, ani zlé.

· Nechť je tvá cesta jakákoliv, nikdy si nestěžuj.

· Nekritizuj a nepomlouvej sebe ani jiné.

· Neměj srdce svázané závazky ani láskou.

· Netuž po hmotných statcích.

· Nenechej se zlákat pěkným příbytkem.

· Nebaž po vybraných jídlech.

· Neulpívej na starožitnostech, nechť mají jakoukoliv cenu.

· Nevěšti si sám pro sebe.

· Mimo zbraně nevyhledávej žádné nástroje.

· Když žiješ pro bušidó, neboj se smrti.

· Na stará kolena netuž po bohatství.

· Cti Boha i Buddhu, ale nebuď na nich závislý.

· Když odvrhneš své tělo, nezapomeň na svoji čest.

· Nikdy nesejdi z cesty bojovníka.

Zdroje:

Wikipedie, xxxfantom.blog.cz/0702/samurajove

http://www.katana.cz/clanek.php?id=9

http://www.samuraj-cz.com/clanek/elitni-bojovnici-japonskeho-stredoveku-samuraj/