Iriska is not dead

...i když si tak občas připadá. Okolní svět jí ale neustále dává najevo, že má horu povinností a i kdyby náhodou klesla do mdlob, někdo ji určitě probere přátelským kopancem do žeber.
Za pár měsíců studia na filmový škole viděla víc filmů než za pět let života (anebo srovnatelný množství) a trochu se diví, že je vůbec ještě schopná na něco koukat. Chvíli měla pocit, že se nadšeně zblázní do Avatara, jenže jí to nevydrželo. Třikrát a dost, Camerone, to bylo za odvedenou práci, reklamní kampaň ti financovat nebudu xP
Knihy! Kam zmizely, ptám se, kam, mé vždy tak obludné zásoby napůjčovaných knížek? Proč jediné co stíhám je školní doporučená četba, skripta a Haruki Murakami - u kterýho, upřímně a bolestně musím přiznat, jsem narazila na známý pocit *už je to všechno na jedno brdo* a těžce se s tím vyrovnávám.
Komiksy! Ty stíhám, a s nadšením konstatuju, že jich sem proudí čím dál tím víc (tj. objevují se český překlady) a až sem dorazí Death Note, tak budu asi na úplném vrcholu BLAHA.
Už aby vyšla další kniha Usagiho - "Ostří trav". Nedopatřením jsem si na wikipedii přečetla, co se tam stane s mojí nejoblíbenější zápornou postavou ever, zabijákem "vyslancem bohů" Jeiem a nemůžu se dočkat, až to zřím na vlastní oči. Zabalím si komiks do igelitu, abych ho nepromáčela slzama dojetí.

šílená ženská s foťákem

To bylo 17. listopadu, kdy jsem se rozhodla zužitkovat vědomosti nabyté (víceméně svépomocí a pomocí ochotných kolegů) na praktikách fotografie, vzít do města digitální foťák a nastavit ho na manuál. Byla jsem přesvědčená (a nechápu co mě k tomu vedlo) že se v den tohoto slavného výročí bude něco ve městě dít a já to zaznamenám, a při tom se naučím být správným dotěrou, což je údajně podmínka pro to, být dobrým filmařem. Ono se toho údajně dělo plno, ale mně přišla Praha ten den poměrně dost chcíplá, abych tak řekla. Nějak se mi zázračně povedlo vyhnout se všem živým místům. Na Andělu něco povídala paní na obrazovce, ale ani jedna fotka s ní se mi nepovedla a radši jsem se zaměřila na květinářství.



Líbil se mi ten kontrast barevných kytek a šedivé ulice a domů... akorát mi tam nějak vlezli barevní lidé a jeden docela hezky zelený, živý stromek...




Vtipný bylo, když jsem se na Palackého mostě pokoušela fotit mraky a zápasila s kontrasty (ISO? či co to tam vlastně je, já vlastně ani nevím. Dozvím se, co dělá kterej knoflík a pak to prostě zkouším a v momentě kdy dám foťák z ruky, zapomenu úplně všechno;), nerozhodná, zda obětovat veškerou zástavbu hře barev nad ní anebo obětovat hru barev domům. Nakonec vyhrálo nebe nad zemí.


Ta podivná věc s rybičkou, to mě zaujal plakát s Disneyho potvůrkama... rybička u řeky, tak jsem něco zkoušela a všichni procházející lidi na mě dost divně koukali. Buď si mysleli, že jsem nějaká umělkyně, a proto neustále fotím orvanej sloup, anebo že jsem prostě magor, turista co fotí každou kravinu. A v obou případech se pletli, hehe, protože jsem "vlezlej filmař" xP



A poslední věc, "svítící strom". Vypadalo to jako zázrak, tak jsem se prostě MUSELA pokusit to zachytit. Akorát že jsem tomu asi ubrala na magické síle... V reálu to mělo atmosféru, na fotku koukám dost rozpačitě. Nonic.




Pokud někdo ze čtenářů blogu náhodou rozumí focení, neváhejte přihodit svou kritiku, názor, radu *už ten foťák a svoje čtenáře víckrát nemuč* =) Nezapomínejte, že ani nejdrtivější kritika mě neodradí. Příští státní svátek zas popadám do svých nenechavých pracek foťák a jdu hledat zajímavé záběry.)

Kdo si koleduje?

Všude kolem jsou Vánoce. Nebo se to tak aspoň tváří. Kapři pomalu chcípají v kádích s nadějí na to, že je někdo brzo zařízne, ať to mají konečně za sebou. Na každým volným pražským plácku (ani to nemusí bejt náměstí) stojí stánky s lapačkama typu "klobásy/pletenýrukavicesvetryponožky/ozdobičkynastromeček" na prázdnejch pódiích stojící repráky kvílí rolničky, rolničky a na sto honů je cítit sladkej smard z trdelníku. Prodírám se tím vším s výrazem *whatthefuck* a ani se nesnažím v tý všudypřítomný komerci hledat nějakou vánoční atmosféru. Ta je stejně mrtvá jako všechny ty šupinatý zvířata v kádích.
Jako malou mě Vánoce fakt bavily. Asi každý dítě si tu pohádku rádo užije. Těší se už od září, počítá dny a sní o dárečcích. Atmosféře rodinný večeře. Kaprovi se salátem, kterej nikdy nechutná tak dobře jako o Štědrým večeru.
Teď už nějak nestíhám se těšit od září... vlastně se těším - ale hlavně na to VOLNO. Atmosféru bych taky brala, ale tvořit si ji doma pro sebe nějak nemám sílu a tam venku... chodí Santa Claus a cpe se klobásou.
Tak to by bylo. Trocha nostalgie a kritického škarohlídství=)

Buster Keaton

Jeden z nejlepších filmových komiků němé éry filmu, skvělý režisér a herec. Jeho kousky inspirovaly a nadchly celé generace. Spolu s Charlie Chaplinem a Haroldem Lloydem tvoří trojici nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů a protagonistů grotesek. Přezdívalo se mu "Frigo" nebo "kamenná tvář", protože se ve svých filmech nikdy neusmál. Diváci se ovšem smíchy váleli... Pokud se o Busterovi chcete dozvědět víc, doporučuji knihu "Můj nádherný svět grotesky". Buster ji napsal spolu s Charlesem Samuelsem. Jeho autobiografie je stejně jako jeho filmy plná absurdních, vtipných i šokujících (ovšem naprosto skutečných) situací a událostí. (Právě ji čtu a následky vidíte sami.)
Nejpopulárnější Busterovy filmy jsou Frigo na mašině (Generál, rok 1927) a Frigo jako mořeplavec (Navigátor,1924). Za nejlepší je považoval i sám Frigo=) Když jsem viděla Friga na mašině, musela jsem obdivivat precizní zpracování jednotlivých gagů. Zároveň jsem měla pocit, že už ten film znám, protože z něj hodně čerpali pozdější režiséři. Když sledujete v jakémkoli filmu scény s jednoucím vlakem, po kterém šplhá statečný hrdina, vzpoměňte si na Friga - Bustera Keatona.

...zpomal.... dejchej.... užívej si....

...čtení.
Neměla jsem poslední dobou vůbec čas číst (maturitní ročník, znáte to) a pokud už se mi dostala do ruky nějaká kniha, tak jsem ji prostě zhltla svým obvyklým způsobem. Já totiž čtu docela dost rychle. Už od dětství. Někdy se mi stávalo, že jsem se musela v knize vracet, protože jsem přečetla některé odstavce tak rychle, že jsem je skoro ani nevnímala... Což je někdy dost problém, pokud máte pochopit souvislosti.
Teď jsem ovšem našla autora, kterého prostě nemůžete číst rychle. Důvodů je několik. Ochudilo by vás to o požitek ze čtení, nevstřebali byste klíčové pasáže a hlavně - nic byste si z knihy neodnesli. Ten zázrak se jmenuje Haruki Murakami a poslední, co jsem od něj přečetla, je "Kafka na pobřeží". Naprosto mě fascinuje, jak dokáže skloubit popisy běžných situací a činností s nadpřirozenými úkazy typu déšť pijavic. Nejdřív vám připadá, že čtete něco všedního, pak si uvědomíte, že na tom příběhu (a v něm) není všední vůbec nic. Párkrát jsem musela knihu odložit a přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Řekla bych, že takhle se pozná kvalitní autor. Že ho neslupnete na posezení, aniž by vám z jeho románu cokoli ulpělo v hlavě.
I když je fakt, že v jedné věci nemůžu s Murakamim souhlasit. Kavka NENÍ vrána.

Něco nového?

Uhm, tak o prázdninách jsem byla dvakrát v Moskvě. Taky jsem se účastnila rekonstrukce bytu, která nás všechny dokonale odrovnala, ale jejíž výsledek stojí za to. Začala jsem poslouchat Myléne Farmer. Doplnila jsem svůj seznam zakázaných jídel o japonskou kuchyni a vzhledem k silnýmu post-traumatickýmu šoku už asi nikdy nepůjdu na vaření s Tomio Okamurou. Byla to sice skvělá zábava, ale když tam nemůžu nic ochutnávat ani si nic koupit, nemá to smysl.
Koupila jsem si lano na lezení. Má příšernou barvu, ale ujišťovali mě, že vypadá naprosto profesionálně a je skvěle vidět na skalách. Pro mě je spíš důležitý, že mám další část vlastního vybavení. Kámošce jsme pořídily sedák, takže jsme teď naprosto soběstačnej tým a nemusíme si už nic půjčovat. Jako další krok plánuju koupit vlastní stěnu a nějakou tu menší skalku, ať máme vlastní fakt všechno. (Vtípek!!! Smích!)
Taky jsme byly prodávat starý učebnice na gymplu. To mě vytočilo úplně strašně. Vlekla jsem tam nějakých 19 knih s představou, jak se jich zbavím a vydělám si minimálně na džíny. Heh heh heh. Realita byla: vnucování se, dolejzání za lidma až do tříd, ponižující prodávání pod cenou... Sedm prodaných knížek za celou dobu vyučování, a ještě to byly spíš ty lehčí kousky. Zbytek jsem teda dovlekla do Myslíkovy do antikvariátu, kde mi vzali osm kousků za dost smutnou almužnu, jenže to už jsem přestala řešit otázku "vydělat co nejvíc" a jediný co mě zajímalo, bylo "zbavit se těch zas*anejch knih, ať je nemusím táhnout zpátky domů!" Kámoška měla větší štěstí, vydělala si prodejem učebnic na ten sedák.
Na adaptačním kurzu z vejšky jsem poznala hroznou kupu lidí, přeseděla si zadek při dlouhých projekcích a přednáškách v kinosále a vyzkoušela si, že natáčení tříminutovýho filmu obnáší minimálně jedno náročný odpoledne.
Nějak teď cítím potřebu vidět za den aspoň jeden film. Dneska jsem byla v kině na "Vzhůru do oblak". Prostě jsem potřebovala vyrovnat tu spoustu intelektuálních a umělecky hodnotných filmů co jsem viděla minulý týden něčím nenáročným. A nezklamalo mě to.
Ozvali se mi dva staří známí z Moskvy. Ona - jediná pravá gotička, a Saša - student Moskevského Energetického Institutu. S Ní jsem se scházela, s ním jsem si jen psala, ale překvapili mě tedy oba, měla jsem za to že už zapomněli (anebo na mě kašlou).
Tolik tedy co se týče novinek.

Ricky

Příběh o miminku, kterému rostou ze zad křídla, byste žánrově nejspíš tipovali na pohádku nebo milou rodinnou komedii. Celkem idylicky působí i trailer, jenže tento francouzský film ve skutečnosti tak miloučký není. Matkou Rickyho je tovární dělnice Katie, otec Paco je Španěl a pracuje ve stejné továrně. Katie už jedno dítě má, malou dcerku školou povinnou, kterou vozí do školy na skútru. Paco by ovšem rád vlastního potomka, a kromě toho se přece milují. Malý Ricky je ale věčně uplakané miminko, jehož hlasité výlevy rodinné atmoséře na pohodě nepřidávají. A pak Katie objeví na jeho zádech podivné modřiny...
Film je až překvapivě realistický - od nepříliš vábných malých křidélek na zádech chlapečka, které zprvu připomínají oškubané kuře, až po otravné novináře a hyenismus sousedů. Tvůrci filmu si zaslouží obdiv za to, že se jim něco tak nenormálního jako okřídlené dítě podařilo zobrazit natolik uvěřitelně. Je to zvláštní film, a kdybych se měla pokusit nějak vyjádřit jeho poselství, řekla bych asi toto: každé dítě je jedinečné a originální (aniž by mu ze zad vyrůstala křídla) a jeho příchod vždy ovlivní život rodičů... pokud jim přímo nepřeroste (nepřelétne) přes hlavu. Je rovněž připomínkou toho, že ani teď, ve 21. století, nejsou lidé příliš schopni se vyrovnat s něčím, co se odchyluje od normálu. Dřív byly "zrůdičky" drženy v klecích a vystavované kočovnými "umělci", dnes je na ně pořádán lov s fotoaparáty a vystaveny jsou na stránkách bulvárních novin.
Jinak je to vlastně příběh úplně normální rodiny, která se učí spolu žít a vycházet... A kdo ví? Třeba je Ricky anděl, který má za úkol dohlédnout na to, aby s jeho rodiči všechno dobře dopadlo...

Doporučuji ke shlédnutí těm, kdo mají rádi podivné příběhy, francouzštinu, nevadí jim přespříliš chlupatí Španělé a kdo nejsou natolik citliví, že by se pak bál mít děti ze strachu, že se jim narodí okřídlené=)

Zdroj traileru zde.