Král ledu - že bychom ho měli zpátky?

Jevgenij Pljuščenko, ruská krasobruslařská hvězda, se po čtyřleté pauze znovu účastní mistrovství Evropy a je po krátkém programu na prvním místě. Volné jízdy se konají dneska večer, sledovat můžete na ČT4 od 20:45 a na Eurosportu od 20:50.


Mimochodem, za ty čtyři roky toho Žeňa stihnul docela dost. Jeho první ženě Marii se v červnu 2006 narodil syn Jegor. Manželství bohužel nevydrželo dlouho a po rozvodu vídá Žeňa synka jen zřídka. Už se ovšem stihnul oženit podruhé, s Janou Rudkovskou. Jana je manažerkou Žeňova kamaráda a populárního ruského zpěváka Dimy Bilana, kterého náš šampion spolu s houslistou Edvinem Martonem podpořil na Eurovizi 2008... a Dima ji vyhrál.


Fotka ze svatby s Janou:

přišla zima bílá... a my do ní přišli natáčet

Včera šest hodin natáčení venku, dneska dvě... navíc jsem dělala produkční, což zahrnovalo mimo jiné dotáhnout vypůjčený stůl na místo natáčení (pěšky celkem kousek, navíc s tim stolem - krční a zádový svaly úpí jen při tý vzpomínce), vyklápět kopečky zmrzliny na zpola zasněžené schody a fotit nadšené turisty, kterým se naše "street performance" očividně strašně líbilo=) je tu smajlík, ale mně úsměv tuhne do podivnýho šklebu. Chci lentilky, a chci je fakt hodně, takže nejspíš zítra vyvalím svoje tělesný pozůstatky do tý venkovní kalamity... Nějak jsem se na nich stihla stát za poslední asi čtyři dny závislá, a svoje poslední jsem dneska věnovala čtyřleté herecké hvězdičce, která mě odzbrojovala sladkým úsměvem a velkýma modrýma kukadlama... jak už to děti umí. Dalším důvodem, proč mně pěkně třeští hlava je kromě mrazu taky fakt, že jsem objevila a docenila hřejivé schopnosti čaje s rumem... nebo spíš rumu s čajem, jak výstižně charakterizoval obsah mé termosky náš zvukař:)

Kmotr trochu jinak

S tímhle vystoupením vyhrál Rus Jevgenij Pljuščenko v roce 2006 zimní Olympiádu v Turíně. Na housle ho doprovází Edvin Marton. Záznamy přímo z Olympiády mají příšernou zvukovou kvalitu, naštěstí jsem objevila tenhle - ze show Art on ice:)
Když to tak píšu, zní to strašně nezaujatě, ale popravdě řečeno, tenkrát jsem byla do Pljuščenka blázen, moc jsem mu fandila (a když vyhrál, málem jsem se před tou televizí skácela:) To byly časy...

mini-update:
V případě, že by někoho ta písnička oslovila natolik, že by pocítil potřebu ji vlastnit, zde si ji můžete free stáhnout.

Kmotr

Ten film mě zničil. Musela jsem vidět za sebou všechny tři díly, tak strašně mě to chytlo a na konci jsem málem přišla o nervy a zcela určitě o iluze.
To je ta moc filmu - donutí vás sympatizovat s mafiánem a hryzat si nehty strachy, aby toho odpornýho vraha neodkrágloval někdo ještě odpornější... o kom toho ovšem nevíte tolik, abyste s ním mohli začít soucítit.
Musím si sehnat knihu!!!

O tomto veledíle:
Knihu napsal americký spisovatel (taky jste překvapení, že ne zelinář?) italského původu Mario Puzo. Byl to jeho třetí román, díky kterému se proslavil.
Scénář k filmu napsali Puzo společně s režisérem Francisem Fordem Coppolou. Film Kmotr vznikl v roce 1972, kdy také získal 3 Oscary: za nejlepší snímek, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepšího herce. Hlavní role ztvárnili Oscarem oceněný Marlon Brando, Al Pacino a Diane Keaton.
Pokračování příběhu, Kmotr II, vzniklo o dva roky později (6 Oscarů! Nejlepší film, režie, adaptovaný scénář, herec ve vedlejší roli - Robert de Niro, hudba a výprava.) a poslední část trilogie, Kmotr III, je z roku 1990.
Příběh se točí kolem rodiny Vita Corleoneho, italského přistěhovalce žijícího v New Yorku, který se stane hlavou mafie. Drsný chlápek s chraplavým hlasem, potlesk pro Marlona Branda. Jeho nejmilovanější syn Michael (ovace ve stoje, přichází se klanět Al Pacino) je tím, kdo převezme po otci nelehký úděl a kdo se celý život snaží (nebo to aspoň pořád tvrdí své ženě i sám sobě) z toho všeho dostat a být slušným občanem. Ve vzduchu permanentně visí pach krvavé vendetty a každé cvaknutí (a kupodivu taky pomeranč) je předzvěstí krvavého masakru. Třetím mužem činu je Vincent, syn Michaelova bratra, horkokrevný mladík odhodlaný jít ve stopách svých předchůdců - i kdyby ho to mělo připravit o milovanou dívku. (A neříkejte mi, že se Tarantino pro Pulp Fiction neinspiroval právě tímhle Vincentem:)

Odkazy: CSFD
wikipedie-román

Iriska is not dead

...i když si tak občas připadá. Okolní svět jí ale neustále dává najevo, že má horu povinností a i kdyby náhodou klesla do mdlob, někdo ji určitě probere přátelským kopancem do žeber.
Za pár měsíců studia na filmový škole viděla víc filmů než za pět let života (anebo srovnatelný množství) a trochu se diví, že je vůbec ještě schopná na něco koukat. Chvíli měla pocit, že se nadšeně zblázní do Avatara, jenže jí to nevydrželo. Třikrát a dost, Camerone, to bylo za odvedenou práci, reklamní kampaň ti financovat nebudu xP
Knihy! Kam zmizely, ptám se, kam, mé vždy tak obludné zásoby napůjčovaných knížek? Proč jediné co stíhám je školní doporučená četba, skripta a Haruki Murakami - u kterýho, upřímně a bolestně musím přiznat, jsem narazila na známý pocit *už je to všechno na jedno brdo* a těžce se s tím vyrovnávám.
Komiksy! Ty stíhám, a s nadšením konstatuju, že jich sem proudí čím dál tím víc (tj. objevují se český překlady) a až sem dorazí Death Note, tak budu asi na úplném vrcholu BLAHA.
Už aby vyšla další kniha Usagiho - "Ostří trav". Nedopatřením jsem si na wikipedii přečetla, co se tam stane s mojí nejoblíbenější zápornou postavou ever, zabijákem "vyslancem bohů" Jeiem a nemůžu se dočkat, až to zřím na vlastní oči. Zabalím si komiks do igelitu, abych ho nepromáčela slzama dojetí.

šílená ženská s foťákem

To bylo 17. listopadu, kdy jsem se rozhodla zužitkovat vědomosti nabyté (víceméně svépomocí a pomocí ochotných kolegů) na praktikách fotografie, vzít do města digitální foťák a nastavit ho na manuál. Byla jsem přesvědčená (a nechápu co mě k tomu vedlo) že se v den tohoto slavného výročí bude něco ve městě dít a já to zaznamenám, a při tom se naučím být správným dotěrou, což je údajně podmínka pro to, být dobrým filmařem. Ono se toho údajně dělo plno, ale mně přišla Praha ten den poměrně dost chcíplá, abych tak řekla. Nějak se mi zázračně povedlo vyhnout se všem živým místům. Na Andělu něco povídala paní na obrazovce, ale ani jedna fotka s ní se mi nepovedla a radši jsem se zaměřila na květinářství.



Líbil se mi ten kontrast barevných kytek a šedivé ulice a domů... akorát mi tam nějak vlezli barevní lidé a jeden docela hezky zelený, živý stromek...




Vtipný bylo, když jsem se na Palackého mostě pokoušela fotit mraky a zápasila s kontrasty (ISO? či co to tam vlastně je, já vlastně ani nevím. Dozvím se, co dělá kterej knoflík a pak to prostě zkouším a v momentě kdy dám foťák z ruky, zapomenu úplně všechno;), nerozhodná, zda obětovat veškerou zástavbu hře barev nad ní anebo obětovat hru barev domům. Nakonec vyhrálo nebe nad zemí.


Ta podivná věc s rybičkou, to mě zaujal plakát s Disneyho potvůrkama... rybička u řeky, tak jsem něco zkoušela a všichni procházející lidi na mě dost divně koukali. Buď si mysleli, že jsem nějaká umělkyně, a proto neustále fotím orvanej sloup, anebo že jsem prostě magor, turista co fotí každou kravinu. A v obou případech se pletli, hehe, protože jsem "vlezlej filmař" xP



A poslední věc, "svítící strom". Vypadalo to jako zázrak, tak jsem se prostě MUSELA pokusit to zachytit. Akorát že jsem tomu asi ubrala na magické síle... V reálu to mělo atmosféru, na fotku koukám dost rozpačitě. Nonic.




Pokud někdo ze čtenářů blogu náhodou rozumí focení, neváhejte přihodit svou kritiku, názor, radu *už ten foťák a svoje čtenáře víckrát nemuč* =) Nezapomínejte, že ani nejdrtivější kritika mě neodradí. Příští státní svátek zas popadám do svých nenechavých pracek foťák a jdu hledat zajímavé záběry.)

Kdo si koleduje?

Všude kolem jsou Vánoce. Nebo se to tak aspoň tváří. Kapři pomalu chcípají v kádích s nadějí na to, že je někdo brzo zařízne, ať to mají konečně za sebou. Na každým volným pražským plácku (ani to nemusí bejt náměstí) stojí stánky s lapačkama typu "klobásy/pletenýrukavicesvetryponožky/ozdobičkynastromeček" na prázdnejch pódiích stojící repráky kvílí rolničky, rolničky a na sto honů je cítit sladkej smard z trdelníku. Prodírám se tím vším s výrazem *whatthefuck* a ani se nesnažím v tý všudypřítomný komerci hledat nějakou vánoční atmosféru. Ta je stejně mrtvá jako všechny ty šupinatý zvířata v kádích.
Jako malou mě Vánoce fakt bavily. Asi každý dítě si tu pohádku rádo užije. Těší se už od září, počítá dny a sní o dárečcích. Atmosféře rodinný večeře. Kaprovi se salátem, kterej nikdy nechutná tak dobře jako o Štědrým večeru.
Teď už nějak nestíhám se těšit od září... vlastně se těším - ale hlavně na to VOLNO. Atmosféru bych taky brala, ale tvořit si ji doma pro sebe nějak nemám sílu a tam venku... chodí Santa Claus a cpe se klobásou.
Tak to by bylo. Trocha nostalgie a kritického škarohlídství=)