Haruki Murakami: Afterdark

Tahle kniha mě dostala.

Dočetla jsem ji před chvilkou, takže je přesně ta nejnevhodnější doba, abych se o ní pokoušela něco napsat. Pod vlivem bezprostředních dojmů ze mě budou padat jen příšerné slinty a samá superlativa, jenže - lidi, ono je to vážně skvělý.

Už jen proto, že se to odehrává celý během jedný noci a my, čtenáři, sledujeme celý děj jakoby pohledem filmové kamery. Jsme jen neosobní pozorovatelé, nemůžeme zasáhnout do děje a autor nám to taky nemilosrdně připomíná. Příběh je zdánlivě neuchopitelný, přitom ale docela banální - dvě sestry, které se odcizily jedna druhé, noční Tokio a neznámí známí, kteří se vynořují z minulosti hlavní hrdinky. Pak je tu ten hororový prvek spící krásky a zapnuté televize, která není zapojená do proudu, zrcadel, která si pamatují lidský odraz a záhadné místnosti.
Jde taky o hudbu, která má zřejmě pro autora skutečně zvláštní význam, vzhledem k tomu že neopomíjí informovat čtenáře o tom, jakou muziku zrovna hrdinové poslouchají, nebo která dokresluje atmosféru v restauraci či baru. A název písničky se vloudil i do názvu knihy - Afterdark. Jazzová skladba Five Spot After Dark je v knize důležitým mezníkem v životě jednoho z hrdinů.
Ale víc už prozrazovat nebudu, snad jen to, že se Afterdark nemusíte bát. Hororové prvky tam sice jsou, ale horor to vážně není. Je to sonda do životů několika lidí. Možná, že si při čtení uvědomíte, že nesondujete jen v jejich životě, ale taky ve svém.



Obrázek knihy je přejatý z japancenter.cz

Co je tak zajímavýho na tom jednom slově?

No vážně. Poslechněte si to a až se přestanete smát, tak si přečtěte text. A zkuste si říct, o čem to je. Pokud to o něčem vůbec je a není to jenom exhibice jednoho postaršího sprosťáka.

Jiří Schmitzer - Máte na to

Řekněte p.del.
Řekněte... PR.EL.
Máte na to?
Řekněte...

PR.EL, PR.EL, TAK TO ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PRD.L ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE P.DEL, PR.EL ŘEKNĚTE!
PRDEL, PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, PR.EL!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚPRDEL, ŘEKNĚPRDEL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!

Máme tam dokola, jak tam to chodí,
i byli tam, nebyli, jak se to hodí.
No, to máte tak, že když to tak zalito,
dopito, kopyto - jéé, tu je nablito!

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL!

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO, ŘEKNĚTE TO!

... Ku..a.

Zas je tu ráno a zas je tu večer:
takhle den po dni; to by jeden brečel.
Stejně jak před rokem, stejně rok za rokem
všechno je napsáno: Večer a zas ráno.

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
PRDEL, PR.EL, PR.EL, PR.EL, ÁÁ!
ŘEKNĚTE TO! ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE P.DEL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO,
ŘEKNĚTE PR.EL, P.DEL, ŘEKNĚTE TO.

ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE! PR! ŘEKNĚTE PR!
ŘEKNĚ! PR! ŘE! PR! ŘEPR! ŘEPR!
ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE PR.EL PR.EL!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚ! PR! DEL!
ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE TO!
ŘÉKNĚTE TO! ŘEKNĚTE! PR! ÁÁ!
(nesrozumitelné)

... ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL! ŘEKNĚTE TO! ŘEKNĚTO!!


...asi přemýšlíte, proč dávám na blog něco takovýho. Odpověď je celkem prostá. Jednak respektuju Jiřího Schmitzera jako svérázného, ale kvalitního umělce, a jednak mám před maturitou, a to má člověk vážně sto chutí si od srdce říct PRDEL.

Povšimněte si prosím při poslechu a čtení textu toho, jak si pan Schmitzer hraje se slovíčky. Až na ta dvě tři sprostá (jedno z nich klíčové) slůvka je to naprosto spisovné a dost výstižné. Kdybych měla nějak tu písničku rozebrat, řekla bych, že je to velmi emotivně vyjádřená krize středního věku, přičemž za zdánlivou snahou šokovat se skrývá zoufalé volání po troše pochopení a pozornosti. Ale třeba se pletu. Třeba se s někým vsadil anebo měl vážně jen chuť si párkrát zařvat PRDEL.


Text písničky jsem převzala z těchto stránek.
Pro ty, kdo snad pana Schmitzera neznají, klikněte na wikipedii =)

Maturitní písemka z češtiny za mnou, radostná budoucnost přede mnou... snad...

...ale teda moc to nevypadá. Vlastně kterýho chytrýho člověka napadlo, že budem psát tak důležitou věc den před úplňkem? Ne že bych chtěla svádět na nejsilnější jarní úplněk fakt, že jsem podělala tu veledůležitou slohovku, ale... *na koho teda jinýho?* NA SEBE, a vy, kdož sledujete Red Dwarf tak vězte, že v okamžiku smrti nebudu vřískat "polévka gaspačo" ale "FEJETOOOON", protože ano, ten jsem si vybrala a ten se mi taky rozhodně napsat nepovedlo... *mlátí hlavou o stůl*
Ještě ten den odpoledne jsem potěšila svého zubaře, když jsem se mu rozplakala v ordinaci, a zrovna potom, co mi krásně vyčistil a prohlídl zoubky *a zjistil při tom spoustu příjemnejch věcí který mi neopomněl sdělit*
Takže ne. Nebyl to dobrej tejden, ani velikonoční prázdniny ho nedokázaly spravit. I když jsem si při nich nakonec celkem odpočinula (navzdory úžasný dietě, díky který za chvíli nebudu moct jíst už vůbec NIC).
Cestou k mým milým příbuzným jsme ve vlaku nabrali půlhodinový zpoždění. Zřejmě vlivem toho úplňku. Prostě začal hořet jeden vagon. Ale nebojte, nikdo neumřel... Uhasili to dřív, než si kdokoli z cestujících stihnul dát venku cígo.
Měla bych se teď jít asi učit, vzhledem k tomu, že za 5 týdnů maturuju. Učitelé nám to pořád nevímproč připomínaj, většinou hezky zprudka, ale včera jsme dostali i takový nenápadný, ležérní připomenutí, když nám češtinářka pustila Rebely.
Prostě matura, nic jinýho neslyším a nic jinýho ze mě bohužel už poslední dobou taky nepadá... Připadala jsem si kvůli tomu před sestřenkama dost blbě - vlastně nejen kvůli tomu. Ve společnosti teenagerů už si přijdu nějak stará, nudná a pěkně trapná. Sice mi nikdo nedává najevo, že bych taková fakt byla, jenže pořád si ještě pamatuju, co jsem si v jejich věku o lidech přes dvacet let myslela... Většinou jsem je buď obdivovala, nebo mi přišli pěkně uhozený. Chjo.
Taky by mě zajímalo, jestli mám bezlepkovou, nebo bezpšeničnou dietu, a kdy se dostanu k doktorovi, aby mi to vysvětlil. Zatím mám dost omezenej jídelníček, a čím víc věcí z něj vyhazuju, tím je mi hůř, i když nevylučuju, že to už pracujou nervy před maturitou.... Teď momentálně se cítím asi jako kdybych měla v žaludku kyselinu, a ani vědomí, že KAŽDÝ má v žaludku kyselinu mi to neulehčuje.
Po svým posledním návratu z Moskvy jsem měla pocit, že už bych se tam ani nemusela vrátit... A víte co? To zatracený šílený město mi už zase začíná chybět! Už se nemůžu dočkat, až... až já vlastně nevím. Asi až si příští týden půjdu po dlouhatánský době zase zalézt s kámoškou.

Jo abych nezapomněla, ten obrázek úplně nahoře je z filmu Zámek v oblacích. Skvělá věc, chtěla jsem sem o ní něco napsat a pak jsem k tomu nějak nesebrala sílu. Režíroval to Hayao Miyazaki.

Deník schizofrenika

Před pár dny jsem si uvědomila, že až zas konečně začnu pokračovat v blogování (což bude až po maturitě, obávám se), už tenhle blog asi nebude mít tak úplně ruskou tématiku. Ne že bych na Rusko nějak zanevřela... (I když po tom roce tam stráveném by se asi nikdo nemohl divit.) Pořád se zajímám o to, co se kolem Ruska děje. Jde spíš o to, že mě čím dál tím víc zajímá Japonsko a není to jenom J-rockem a komiksem o králičím samurajovi Usagim. Může za to ta atmosféra nepoznaného, kterou už u Ruska tak nějak nemám. Heh, nejsem natolik arogantní, abych tvrdila, že za rok pobytu v Moskvě vím o Rusku a Rusech všechno. TO ANI NÁHODOU. Jenom se prostě nehodlám zastavit na třetí cizí zemi a řeči v pořadí, jestli chápete. I když je mi jasný, že dostat se do Japonska bude o dost těžší než do Ruska, a že na nějaký ROK strávený v Tokiu nebo Kjótu si můžu nechat úplně zajít chuť...

*****

Deník maturanta: ještě dvě otázky a budu mít zpracovanou celou češtinu! Hurá, teď se to jenom naučit...

*****

Deník humanoidní životní formy: Proč se sakra pořád všichni učí a nikdo se se mnou nechce sejít? Jak se má chudák student asi odreagovat?

*****

Deník závisláka na Death Note: proč má ten zatracený seriál jen 37 dílů?!?

*****

Deník politicky nekorektního prvoka: HAHAHAHAHA! Cože, vy jste tu novou komedii z prostředí vlády ještě neviděli? Že jste si mysleli, že je to tragédie? Ale jděte, však to naši chrabří zástupci všechno vyřeší... Evropě jsme to osladili, nebo snad ne?

*****

Deník filmového nadšence: Valčík s Bašírem by měl povinně vidět každý, kdo si rád hraje s vojáčky... Možná se pak na ty cínové figurky začne dívat jinak. Jako na živé lidi, třeba.

*****

Deník mladého psavce: mám kamaráda a ten vydává kulturní revue... taky už jsem do ní přispěla a tak mě napadá, že jsme vlastně taky taková nová generace autorů a možná se o tom budou jednou děti učit. Jaképak číslo maturitní otázky asi dostaneme?=)

*****

Deník deníkového nadšence: Kromě blogu mám taky deník psaný ručně. A ne jeden, vzhledem k tomu, že si už píšu svoje postřehy a zážitky nějakých osm let. Před pár dny jsem se zproněvěřila poctivé tradici chaotického umělce a udělala si deníkovou evidenci. Teď už se v nich snad nějak vyznám. Jen mě děsí představa, jak budu svůj náklaďák deníků jednou stěhovat třeba do vlastního bytu o.O nebylo by nakonec lepší to spálit?! ...asi ne. Lidská paměť je hrozně zrádná, jak jsem zjistila při pročítání starších kousků své minulosti. Některé zážitky si pamatuju trochu jinak než je mám zapsané, což není nic překvapivého, paměť časem děraví a člověk má sklon si ty vypadlé kousky nějak... doplňovat. Jenže vzhledem k mojí úžasné fabulační schopnosti rovněž pochybuju o tom, že by ta deníková verze mohla být zcela autentická. Pravda o mojí vlastní minulosti je tudíž něco, co mi asi zůstane navždy skryto. Co naplat. Aspoň se při čtení zápisků té mladší holky dobře bavím. A někdy trochu děsím.

Tak jsem zase Češka v Moskvě=)

Tentokrát jen na dva týdny, což ale znamená, že toho musím mnohem víc stihnout xD
UPD:
Ano ano, jsem tu na prázdniny. Aktuální stav počasí: -8°C až -13°C, na ulicích je zledovatělá krusta a dech se sráží do hustých obláčků. Což ovšem nebrání Leninovým dvojníkům, aby pobíhali kolem Rudého náměstí a pomrkávali na turisty. Zítra je svátek - Den obránců vlasti, nebo také Den mužů a kluků. Když jsem psala svojí jediné moskevské kamarádce Nadě, oznámila mi důležitě, že ONA to slavit nebude, a že všichni chlapi jsou zrůdy. Já jdu zítra večer na mužský chór Alexandrovce, takže to tím pádem asi slavit budu, i kdybych nechtěla. Ale spíš v tom vojenském stylu. Každopádně se o svoje dojmy podělím=)
Tenhle rok je rokem Býka, a protože Rusové se nebrání žádným symbolům štěstí, zařadili momentálně kravičky a telátka mezi svá oblíbená zvířata. Projevilo se to třeba i na současně vytvářeném dětském kresleném seriálu Směšariki, do kterého přibyli noví dva hrdinové: býk a kravička jménem Mulja a Muňja. Zatím jsem je ještě neviděla v akci, ale DVD s jejich dobrodružstvími jsem sehnat uspěla.

bez hacku a carek

Problem s morcetem je vyresen.
Sice ne moji zasluhou, ale stejne je to fajn pocit. Ja toho ostatne moc vyresit nezvladam, aspon teda posledni dobou ne.
Vcera jsem byla s kamaradama bruslit na Stvanici a stacily necely dve hodinky, abych se uplne znicila. Navic jsem jeste pekne promrzla a kdyz jsem konecne dolezla domu, byla jsem schopna se akorat zhroutit do postele a bojovat s klesajicimi ocnimi vicky.
Sakra. Vazne jsem na tom s fyzickou kondici dost spatne.
Ono se ani neni co divit, bud vysedavam ve skole nebo doma (uceni a sledovani filmu). Uz se tesim, az se trochu otepli, to ma clovek hned vetsi chut neco delat...

Aporie

Víte, co jsou to aporie?
Neřešitelný problémy. Přišel s nimi filozof Zenón a jsou to problémy typu: Achilles nikdy v závodě nemůže předběhnout želvu a letící šíp stojí.
Úděsný problémy, já vím. (Fajn, přiznávám na rovinu, že bych všechny filozofy nahnala do dolů a pracovat, dokud se jim ty blbosti nevypotí z těla.)
Ale nejsou nic ve srovnání s mojí aporií, která mimochodem nemá vůbec nic společnýho s filozofií a dokonce ani s fyzikou, kterou zítra píšu, a na kterou jsem si koupila učebnici dneska odpoledne.
Téhle konkrétní aporii je sedm a půl roku a je to morče. Na jarňáky se chystám do Moskvy a tak nějak mi toho pišišvora nemá kdo hlídat. Poslední záchrana si zlomila ruku v zápěstí a já fakt nevím, koho ze svých přátel teď mám otravovat s drzou žádostí.
Situace je o to horší, že morčata se průměrně dožívají tak tří let.
To moje rozhodně na umření nevypadá, ale svěřujte ochotné a citlivé duši do péče něco, co jí může v klícce přes noc pokojně natáhnout brka... Ona je to velká zodpovědnost a nápor na nervy i bez toho, že byste tomu zvířeti každou chvíli kontrolovali puls...
I když mám takový soukromý podezření, že pišišvor bude žít věčně. Morče Makropulos.