Jsem vážně vděčná za fakt, že nemáme v pokoji připojení k netu. Včera bych totiž odhadem tak do dvou v noci seděla u compu a vy*lejvala se přímo sem na blog ze svejch depresivních pocitů, který se u mě ostatně projeví pokaždý, když nemůžu dlouho usnout... Jenže máme připojení v obýváku, a to bych si teda mohla zkusit, vylézt v jednu ráno z postele a přikrást se kolem taktéž nespavého tatínka ke spícímu notebooku xD Takže to dopadlo následovně: já, tma a mp3 přehrávač. Nevyhnutelně se přidružily vzpomínky (jestli existuje nějaký spolehlivější záznamník vzpomínek než deník, pak je to hudba) a spousty chmurnejch myšlenek. Třepotaly se tam ve tmě jako stíny motýlů s potrhanými křídly a já byla proti nim úplně bezmocná.
Nejdřív jsem poslouchala Sto zvířat. Což bylo celkem v pohodě - "Nikdy jsi nebyla - a naše seznámení - proběhlo má milá - před kinem který není - nic není ani já - ani tvý zlatý voči - jen jsme šli na biják co nikdo nenatočil-" I když se za těmi slovy skrývá nenápadná drážka vzpomínek (tramvaje, tramvaje a zase tramvaje, hodiny ruštiny a na ní lidi, který jsem si zamilovala, fesťák Mezi ploty, kde jsem byla s Máťou a ostnatý náramky, který jsme si my dvě vyměnily poslední školní den), ještě to není na slzy. I když v jeden moment už se člověk kouše do rtů. S některýma lidma bych bývala chtěla strávit víc času! Sakra...
Pak dozněla poslední písnička a začalo hrát další cédéčko, a dřív, než jsem stačila stopnout přehrávání, se mi v uších rozezněla první skladba ze soundtracku k Amélii z Montmarteru. Ach sakra. Ten film miluju od chvíle kdy jsem ho poprvé viděla. Není to jen famózní herecký výkon, výborný scénář a kouzelný příběh, co mě uchvátilo. Je to taky ta hudba, která by klidně mohla existovat i bez filmu a pořád by na člověka působila stejně intenzivně. Jenže takhle, když se ještě navíc v mysli vybavují scény z filmu, smíšené s vlastními vzpomínkami (bože, jak já brečela když jsem byla s kámoškou na oslavě narozek u jejího přítele a on zahrál jednu z těch skladeb na klavír... nemohla jsem si pomoct, řvala jsem jako malý dítě, přesto - anebo možná i právě proto - že to nehrál nikdo pro mě), se to skoro nedalo.
V takových chvílích se člověku chce smát a brečet současně, ale nemůže ani jedno, takže nezbývá než se stočit do klubíčka jako unavené kotě a počkat, až to přejde… Anebo převládne jeden pocit a pak brečet, nebo se smát… Jenže pláč většinou vyhraje.
Když si vzpomenu, jaký jsem měla představy o Rusku - pardon, o Moskvě - chce se mi smát. Není to ironický smích, ani hořký tragický úšklebek. Je to upřímný smích někoho, komu bylo dovoleno-umožněno překonat vlastní omezenost a poznat život - Život někde jinde. Je to smích někoho, kdo už nikdy nebude stejný omezený balík jako byl dřív. Smích někoho, kdo se, dokud ještě byl v bezpečí lůna rodné zemičky, považoval za světáka, a teď, když je najednou jinde, ve světě, když je cizincem, opravdovým cizincem, cítí najednou vazbu na to malé (a-há, kdypak by mě napadlo, že nazvu Prahu malou) město a obrovskou hrdost na tu zemi, ze které si tak moc přál vypadnout. Teď, když jsem v Moskvě, jsem v sobě objevila to, o čem jsem se dřív domnívala, že mi to chybí. Národní hrdost. Jo. Jsem Češka, Češka s velkým Č, a jsem na to sakra hrdá.
Nechci nikoho pomlouvat. Nechci si stěžovat, nechci nikoho očerňovat, posmívat se nebo skuhrat. Je ale fakt, že moje představa o Rusech -sakra, Moskvanech- byla tak nějak... úplně jiná. Jde o to, že v Čechách jsem si s lidma, kteří mají nějaké vazby na Rusko (jsou zčásti nebo zcela Rusové, nebo tam žili, nebo je Rusko nějak přitahuje) dost rozuměla. (Není to tak dávno, kdy jsem pokukovala ze své první lavice u dveří do lavice v prostřední řadě na jednoho z kluků, kteří v ní seděli. Byl zčásti Rus, psal básničky a povídky a po dlouhým roce, kdy jsme sotva prohodili pár slov, jsme si k sobě tak nějak našli cestu, zjistili, že máme... dost společnýho... A začali jsme se scházet mimo školu. Jako správní dekadenti jsme vedli zasvěcené diskuze v literární kavárně a plánovali, že založíme něco na internetu a uděláme díru do světa se svojí tvorbou... A já doufala, že časem budem víc než jen kamarádi... Nakonec to samozřejmě všechno dopadlo... nebo spíš nedopadlo... úplně jinak...)
Jenže, jak říká Anchesenamon - a ona má pokaždý pravdu (čím jsem starší tím víc se mi to potvrzuje a tím míň mi to leze na nervy) - Moskva, to jsou balíci. Intelektuální elita je koncentrovaná v Sankt Petěrburku. Přesvědčuju se o tom každej den... Netvrdím, že všichni Moskvani jsou vypatlaní idioti (bože to ne! ale i kdyby - pořád je tu ještě Ona, a ta zvedá průměr x), to rozhodně ne, ale *hledá elegantní kličku* najdou se tady lidi * a najde se jich docela dost* ze kterých je člověku do pláče *a 3/4 jich mám ve třídě!!!!!*. Tak třeba - vadí mi, jak se tady pořád někdo na něco ptá. Na ulici *a to bych ještě chápala a omlouvala, zabloudit může každej* v metru, v obchodě *to mě celkem vytáčí, jsem snad prodavačka??? a pak, mají jich tu všude jak na..... a jsou za to placený, tak ať se ptaj jich!* a ve škole *učitelka řekne zadání, napíše ho na tabuli a vzápětí se tě na něj 3 lidi zeptaj. když jim řekneš ať se kouknou na tabuli, tak se urazej*. Tuhle jsem poslala jednoho chlápka omylem místo na český velvyslanectví na slovenský. Když jsem se pak svěřovala Danovi, českýmu kamarádovi z nižšího ročníku ve škole, řekl mi: "To je fuk kam jsi ho poslala, hlavně ho musíš někam poslat, jinak si bude myslet, že jsi blbá. On se stejně ještě cestou zeptá tří lidí a ty ho nasměrujou správně."
No, takže tak. Jenomže, když se to tak vezme, nemám těmhle lidem co vyčítat. Nemám jim co vyčítat jejich předsudky a pitomé narážky vůči cizincům. Dokud nepoznají něco jiného než Moskvu, tohle obří vosí hnízdo, tak těmi balíky zůstanou a ani jim to nebude vadit... Koneckonců, i já byla podobný balík. Sice pražský, ale přece jen balík.
