Tak jo, přiznávám se, asi jsem trochu mimo. Ve svojí honbě za japonskou literaturou jsem narazila na útlou knížečku Hadi a náušnice, přečetla jsem ji za jeden večer a od tý doby mi ta věc leží v hlavě. Panejo. Mám z toho strašně divnej pocit. A nevím, jestli je to spíš tím, jak autorka naprosto bez obalu popisuje sex se sadistou, nebo tou vnitřní prázdnotou, kterou cítím z její hrdinky, a kterou na jednu stranu nedokážu pochopit a na druhou stranu mám děsivej pocit, že to znám. Sakra.
Taky jsem začala zase lézt a i když jsem byla zatím jen párkrát, mám pořád pocit, že to nestačí. Přijdu úplně vyřízená ze stěny domů, jsem prakticky okamžitě úplně tuhá a druhej den mam i přesto, že se mi slabě připomínaj některý svaly, strašnou chuť jít ZAS NĚCO DĚLAT. Třeba se stavět v parku na hlavu nebo chodit po zábradlí na mostě a máchat přitom kolem sebe rukama. Nebo si zapnout nějakej hip hop, trapně asynchronně s hudbou trsat a neartikulovaně hulákat. Mám chuť dělat strašný kraviny, ale místo toho sedím doma na zadku a zarputile si dokola čtu otázky z češtiny. Romantismus, obrozenci, klasicismus, už jsem z toho úplně blbá a všechny ty mizerný hajzly nenávidím. Taky částečně proto, že o mně se určitě nikdy nikdo učit nebude. Zatím jsem akorát bloggerka, jedna z miliard. Chtěla bych si pustit nějakou pěknou komedii, ale nedokážu se na nic dýl soustředit. Mám taky na dývku Vránu, strašně bych se na to chtěla kouknout, ale ve svým momentálním rozpoložení se obávam, že by mě to absolutně odrovnalo. Odrovnal mě už komiks, a film musí bejt ještě mnohem silnější zážitek. Mám hroznou chuť psát a nenapadaj mě žádný dobrý náměty. V hlavě se mi nějakým divným způsobem zachytila Manon Lescaut a zlomyslně vříská něco o tom, že ONA se líbí všem. Koho to sakra zajímá, blbá, mrtvá náno.
Asi si pustím na youtube poslední epizodu Death Note.
Nesnáším tohle čekání a upínání se k jednomu termínu. Člověka to tak psychicky zničí, že v momentě, kdy je to úspěšně za ním, nedokáže se z toho ani radovat. Nejdřív je otupělej a pak se najednou probere a zděšeně si říká: jo, je to za mnou, ale co bude dál? O co se budu snažit, na co se budu těšit, o co budu bojovat? ... Pořád o něco, drahý člověče, zní odpověď a je stejně děsivá, ať už ji řekne tajemný hlas z neznáma, nebo náš vlastní mozek.
Pořád se o něco snažíme. Někdy to vyjde, a někdy zase ne. Trochu se začínám bát toho, co bude, až mi začnou docházet síly.
Žádné komentáře:
Okomentovat