Brzo budu bezprizorná....

wow lidi, přišla mi mejlem upomínka o návštěvnosti a vylezly mi oči z důlků. vy mě čtete, a i kdyby to bylo jen omylem, tak vám moc moc moc děkuju!!!!
sedím u skříňky a notebook mam nepřirozeně vysoko před xichtem, protože stůl.. už nemáme.
zní to jako bychom měli průser s exekutorama, ale skutečnost je poněkud méně romantická. rekonstruujeme byt. respektive to vypukne příští tejden, takže nyní vystěhováváme. a třídíme. a vyhazujem a odvážíme do sběrnýho dvora. respektive rodinka provádí tohle všechno, já mam spíš roli cateringu a duševní podpory, neboť -tragická pomlka - jsem zas na antibiotikách. tentokrát to nejsou zuby, ale krk. podívejme se pravdě do očí - jsem chcípák a zbytečný tvor (aspoň pro tenhle konkrétní případ x)
vlastně jsem spíš na obtíž...
totiž, včera jsem dostala ty antibiotika a vzala jsem si je poprvý před spanim... načež se mi udělalo tak příšerně zle že jsem se bála pohnout ze strachu, že se strašlivě pozvracím..... to trvalo asi do dvou ráno, pak jsem přišla na geniální věc a vydala se do kuchyně pro chleba. sotva jsem to zajedla a udělalo se mi přijatelnějš, začal koncert. nejdřív ploužáky, což docela šlo, ale pak došlo na těžší kalibr. dost mě to odrovnalo - naděje na usnutí byla zabitá. navíc to nikoho z rodiny neprobudilo, takže jsem byla odsouzená trpět sama. což jsem tak nemohla nechat, popadla jsem nástroj odložený na stole (tuším že to byly kleště) a jala se mlátit do topení. z pochopitelných důvodů jsem podezřívala sousedy zdola, ti ruší noční klid vždycky aspoň jednou do měsíce... jenže to nějak nemělo efekt, kromě toho, že jsem probudila rodinku a muzika znatelně zesílila. bratr mně sprdnul na tři doby a tatínek vyrazil na chodbu. k jeho překvapení byl byt pod námi tichý a kravál šel ze třetího patra. takže tam vtrhnul, pohrozil policajtama, a byl pokoj... jenom já jsem teď v pozici bezohledný zrůdy. navíc mi mamka oznámila, že to moje mlácení bylo moc slabý na to, aby někoho přesvědčilo, že má ztlumit volume.
nicméně dneska se cejtim líp... koupila jsem si laktobacily (slečna v lékárně mi cpala dětský, a dost se divila, když jsem jí řekla, že je mi dvacet...) a to zřejmě pomohlo.
...a taky jsem potkala Sběratelku.
jak jsem tak vynášela lehčí věci k popelnicím a kontejnerům, narazila jsem na drobnou stařenku. zkoumala zrovna obsah popelnice a když jsem ji pozdravila, vypadala příjemně překvapená. nesla jsem zrovna vyhodit plechovou krabici od sušenek a když jsem ji Sběratelce nabídla, radostně se jí rozzářily oči. všimla jsem si, že některé věci, které jsme předtím vyhodili, už má v igelitce...
asi o deset minut později jsem táhla k popelnici další várku a ona tam pořád byla. tentokrát jsem ji potěšila skleněným těžítkem a omláceným loutkovým panáčkem.
už jsem na vyhození nic neměla, když mi do očí padnula plastová ozdobná krabička, starý skřipec do vlasů a zbyteček mojí (před třema rokama nejoblíbenější) voňavky v ozdobném flakonku. neměla jsem tyhle věci kam dát, takže se válely na poličce, která mimchodem čekala na rozebrání. popadla jsem všechny tři kousky "veteše" a rozběhla se zpátky k popelnicím. stihla jsem to. dala jsem jí přivonět k flakónku a Sběratelka byla upřímně nadšená. její štěstí se přeneslo na mě, a když mi řekla, že jsem ji moc potěšila, naprosto upřímně jsem jí řekla to samé.
bylo to zvláštní, ale zároveň strašně hezký.