Tuláci

Jsou jich desítky - možná i pár stovek, to nevím, tak dalece zase město prochozené nemám... Ale jsou tu. Toulají se ulicemi, podchody, parky... a někteří zabloudí i do metra. Protáhnou se pod turnikety, někdy sjedou anebo seběhnou schody a vydají se až na nástupiště, kde se zájmem a až dětským nadšením v očích sledují projíždějící soupravy. Občas se za nimi i honí, a od toho zřejmě vznikly pověsti, novodobé legendy, vyprávějící o těch, kteří seskočili do kolejiště, vběhli do tunelu - a tam se... ztratili... A pořád prý tam někde jsou... Štíhlé stíny, živící se - kdoví čím, ale nejspíš krysami, a bloudící nekonečnými podzemními tunely metra, dokud je nesrazí některý z vlaků.
Já osobně ale těm povídačkám nevěřím. Skákat do tunelu? Proč by to měli dělat? Jsou to tuláci - osamělí, bezprizorní a nechtění. Ale ne sebevrazi. Jsou to zvířata. Psi - a psi mají instinkty.
Někteří z nich nevypadají vůbec špatně. Třeba smečka černých kříženců, pobíhající na zelených pozemcích kolem stanice metra Těplyj stan. Mají lesklou srst, jasné oči a hbité pohyby. Nejspíš za to může blízkost rybího trhu, kde je trhovci přikrmují zbytky.
Včera jsem u Běloruského nádraží potkala kolii - krásnou, trochu vyhublou slečnu bez obojku. Proplétala se davem lidí a působila malinko smutně a vyjukaně. Zřejmě patřila k jedné z pouličních smeček, a nerada se pohybovala sama na vlastní pěst. Nevím, kam měla namířeno... Spěchala jsem, takže jsem ji prostě obešla a dál se jejím osudem nezabývala. Tihle tuláci v tom beztak umí chodit sami. A když ne - pořád se najdou lidi, kteří jim pomáhají. Ať už již zmínění trhovci nebo majitelé krámků v úzkých podchodech. V podchodech... jako je ten u stanice metra Kyjevská. Kyjevská je domovem asi pěti vořechů, kteří se nejvíc podobají vlčákům. Jsou špinaví, v uválené srsti nalepené žvýkačky a teče jim z očí. Působí nevábně, přesto ale mají své příznivce, kteří jim cestou kolem neopomenou podstrčit něco na zub. Ostatní lidé je obcházejí, překračují (to když se vořech drze rozvalí na schodech), případně bez zájmu míjejí. Nikdo se jich nebojí. Tihle psi na nikoho neútočí, leda by na ně člověk zaútočil první. Jsou součástí města, stejně tak jako malé, zaprášené parky anebo rozvrzané trolejbusy.
Na první pohled to působí trochu divně. Přijedete poprvé do Moskvy a, cestou z nádraží, v parku anebo na ulici potkáte psa. Nemá obojek, čenichá cosi v trávě nebo u popelnice a když na něj zíráte příliš dlouho a příliš upřeně, zdvihne hlavu a oplatí vám zvědavý pohled. Rychle se odvrátíte a zrychlíte krok, s myšlenkou na to, že vás ta toulavá potvora - kdoví komu to vlastně zdrhla - určitě začne pronásledovat a že vás pokouše. Jenže on, tulák, si jen pomyslí: "Co tak zírá, když mi nic nechce a nemá pro mě nic na zub?" a skloní čumák zpět k zemi.
Člověk si na ně časem zvykne a začne je brát jako součást města. Protože přesně to oni také jsou. Patří do Moskvy. Tak to prostě je... V Moskvě... V tomhle světě.