Ať žije Halloween x)))

Výtah z deníku
(předpokládám, že by se nikomu nechtělo číst pět stran, takže udělám "stručný" výběr toho nejzajímavějšího x)

28.10.2007

Ať žije Halloween x)))

Ne, nezbláznila jsem se, ano, vím, že Halloween je až za tři dny. Nicméně včera jsem byla na Halloween gothic party v moskevském klubu Точка s jedinou opravdovou moskevskou gotičkou – s Ní. A byl to zážitek, o který se prostě musím podělit x)

Před klub jsme dorazily s půlhodinovým předstihem. Stoupnuly jsme si do fronty a čekaly, až otevřou. Ona se mezitím nudila. A tak jsme procvičovaly češtinu – zrovna jsme se přes lívance dostaly k barvám („Как будет черный?“ – „черный - černý“ – „Хи-хи-хи. Čer-ný.“), když se za náma ozvalo: „Красный будет červonyj.“ Překvapeně jsme se otočily a zíraly na tmavovlasého Rusa v černé kožené bundě s batohem. „Červený,“ opravila jsem ho nedůtklivě. „Červený,“ zopakoval po mě s úsměvem. „Umím trochu česky,“ pochlubil se rusky a pak začal vyzvídat, jestli nejsem náhodou z Prahy. Náhodou jsem. „A jak je v Praze na Новый год?“ Nechápavě jsem zamrkala a vrhla pohled na Ni. Taky ho nepochopila. Povzdechl si a začal vysvětlovat: „Už jsem byl na Nový rok v Berlíně a Krakově, ale v Praze ještě ne.“ Svitlo mi, ale nebyla jsem schopná mu to vysvětlit rusky. Chvíli jsem něco plácala a on se tvářil, že pochopil. „A je v Praze hodně turistů?“ Na jeho dotaz jsem tentokrát odpověděla stručně – „Jo. Hrůza!“ a obracením očí v sloup, což ho strašně pobavilo. Pak se bavili s Ní o cestování, a nakonec z něj vypadlo, že je novinář. „To je skoro jako kdybys byl děvka,“ řekla mu mile Ona. „To teda ne,“ ohradil se. „To jsou ti, co píšou. Já fotím.“ Ona nasadila kyselý úsměv. „Tak to jo.“ Řekla. „A co děláš ty?“ zeptal se fotograf. „Právničku,“ usmála se a fotograf se uchechtl. Zrudla jako rak. „Co je na tom k smíchu?!?“ Jestli ho víc pobavila představa právničky – gotičky, nebo něco úplně jiného, jsme se nedozvěděly, ale takhle se tam ti dva špičkovali celou dobu, co jsme čekali, než otevřou klub.

V klubu jsme si s Ní koupily pití a šly okupovat židle naproti parketu a pódiu. Chvíli jsme jen usrkávaly z našich drinků a sledovaly zmalované příšerky, vesměs gotiky anebo spíš – podle Ní, jediné opravdové - lidi, kteří si to o sobě mysleli. Já se rozhlížela jak Alenka v říši divů, pochechtávajíce se nad vychrtlými pseudo-gotičkami, které tak tak na patnácticentimetrových podpatcích slezly ze schodů, a rozněžňující se nad obrazem houslisty a zapadajícího slunce, namalovaného na jedné stěně. Upozornila jsem na něj Ji. „Podívej,“ kulila na malbu silně nalíčené oči. „Já si ho nikdy nevšimla!“ V ten moment se začala rozhlížet, jako by hodlala dohnat všechny ty předchozí návštěvy klubu, kdy jen tančila a koukala po chlapech. Zaklonila hlavu. Napodobila jsem ji a před očima se mi rozprostřel vesmír. „Krása,“ povídám a chvíli se jen kocháme pomalovaným stropem. Idylku kazil jen můj Alzheimer. „Jak je to sakra rusky?“ obrátila jsem se na ni po nějaké době bezmocného hloubání. Pousmála se. „Космос,“ odpověděla a já se důkladně fláknula do tupého čela. „Да! Конечно!“ Pak se před námi objevil fotograf. Ona, povzbuzená zřejmě sklenkou Martini, se přestala tvářit, že ho zaživa sežere, a usmála se na něj. „Já jsem Alex,“ představil se konečně. „Очень приятна,“ projevila dobrou vůli Ona. Alex se trochu zarazil: „Mno – a vy?“ Představily jsme se, fotografa taky moc těšilo, vytáhl foťák a rovnou nás vyblejskl. „Kde se na sebe můžeme podívat?“ zajímalo Ji. Alex vytáhl kapesní počítač a načmáral nám internetovou adresu. Pak si u nás nechal batoh a odběhl „pracovat“.

Klub otevřeli v sedm, v půl deváté nastoupila první kapela. Ruská -rock?-pseudometal?-emo?-já-nevím-co- kapela Тело. Když se fotograf vrátil, Ona křepce vyskočila z židle a odtáhla mě na parket. Hodně lidí si myslí, že gotici netančí anebo že to neumí, ale opak je pravdou. Přála bych vám vidět, jak to umí taková zmalovaná gotická zombie na parketu roztočit xD Tím samozřejmě nemyslím Ji, která to taky umí roztočit, ale jako zombie nevypadá ani náhodou x)))

Jak vlastně vypadali návštěvníci klubu? Mno, někteří měli skutečně masky a kostýmy – vévodili temní andělé s křídly na všemožný způsob, čerti, upíři a zdravotní sestřičky zastříkané „krví“. Zahlédla jsem i jednoho velkého, bílého králíka, a přísahám, že opilá jsem ten večer nebyla. Většina ale přišla vystajlovaná prostě do gothic, a tak gotici chodí i normálně po ulici… Ačkoli je pravda, že tentokrát se skutečně odvázali, co se týče líčení a doplňků. Myslím, že jsem ten večer viděla všechny druhy gotiků – od těch latexových s plynovými maskami a hadičkami trčícími ze všech možných míst, přes gotiky vyloženě „jen jako“, s kabelkami NBC, pruhovanými podkolenkami a krajkovými minisukýnkami, až po historické gothy v nádherných kostýmech, kteří jako by vyšli z románu Anne Riceové.

Odběhla jsem si pro pití, a i přes její upozornění, že ruské pivo je „говно“, jsem si nechala natočit jeden kelímek. Nakonec nebylo tak špatné… I když za těch zlodějských 120 rublů podle mě nestálo ani náhodou. Prokličkovala jsem s kelímkem v ruce zpět na místo. Alex, procházející s foťákem kolem, mi věnoval spiklenecký úsměv. Asi ví o Češích svoje, pan cestovatel…

Ona tam seděla, popíjela víno a tvářila se trochu smutně a znuděně, ale na dotazy odpovídala, že je v pohodě. Kapela Тело odtáhla neznámo kam a nastoupil DJ. Najednou se před Ní vynořil dlouhovlasý upír a začal Ji hypnotizovat pohledem. Vyměnili si čísla, Ona se začala usmívat a pak už jsem se radši diskrétně odvrátila a jala se hypnotizovat pohledem tanečníky na parketě před námi. Po chvíli se mezi nimi vynořil fotograf Alex. Vykulil oči na líbající se páreček vedle mě, pochopil, že k batohu se teď asi nedostane a tak si hodil foťák na krk a pokusil se zapříst hovor aspoň se mnou. „Máte v Praze taky takový kluby?“ „Jasně,“ kývnu suverénně. „A kde?“ zajímá se. Kámen úrazu. Skousnu dolní ret, zakoulím očima a pak jdu s pravdou ven: „Já nevim… Já v Praze do klubů nechodim…“ Alex se zasmál a odběhl zase fotit.

Upír se na chvíli vypařil, a když se zase vrátil, vlekl za sebou rozpačitě se usmívajícího upíra číslo dvě. Vyschlo mi v krku. Upír číslo jedna se naklonil k Ní: „Vedu někoho v jejím věku.“ Hodil hlavou mým směrem a postrčil svýho kamaráda přede mě, čímž potvrdil všechna moje podezření. Upír číslo dva byl vyšší než jeho kamarád, měl kratší vlasy a představil se jako Dima. Okamžitě se mi vybavilo jméno Dimy Bilana, popového idolu ruských dylinek a zadoufala jsem, že jsem se přeslechla. Ona se k Dimovi naklonila, varovala ho, že jsem cizinka a pak se začala naplno věnovat prvnímu upírovi. Já a Dima jsme na sebe zírali, pitomě se usmívali a já si v duchu říkala: Bože, co s ním mám dělat? Pokecat je za těhle okolností nemožný – řvoucí hudba, řvoucí lidi… Tancovat neumím a líbat se s ním nehodlám. Páreček na vedlejší židli mě ale znervóznil dostatečně na to, abych se rychle rozhodla. „Jdem tancovat,“ zavelela jsem a odtáhla neprotestujícího gotika na parket.

Po dvou písničkách, kdy jsem se přesvědčila, že nejsem jediná, kdo neumí tančit a začalo mě to malinko unavovat, jsem se rozhodla zjistit o tom upírovi víc. Vedlejší místnost s kulečníkovými stoly se mi zdála ideální, a tak jsem ho drapla za ruku a odvlekla z parketu. K jeho překvapení jsem ho místo do temného, útulného rohu zavlekla přímo pod lampu a začal křížový výslech. „Chci se o tobě něco dozvědět,“ vysvětlila jsem překvapenému upírovi, pomrkávajícímu v prudkém světle. Odevzdaně pokrčil rameny. „Fajn, takže-“ zarazila jsem se a pak na něj namířila ukazováček, uvězněný v kožené rukavičce. „Дима, да?“ „Да,“ potvrdil ten smutný fakt a taky si mě zkoumavě prohlížel. Zatímco jsme na sebe vrhali hodnotící pohledy, vyslýchali jsme se tak nějak navzájem. „Odkud že to jsi?“ zajímal se. Jeho světle zelené oči se na mě upíraly se zdvořilým zájmem. „Прага, Чехия.“ Informovala jsem ho hrdě. (Vážně, nikdy jsem nebyla tak hrdá na svoji zemi jako teď a tady, v Moskvě...) Okamžitě se rozzářil a ukázal mi zdvižené palce. „Znáš?“ vypadlo ze mě. „No jasně,“ prohlásil s přehledem. „Ale česky neumím ani slovo,“ zatvářil se vzápětí omluvně. Mávla jsem nad tím rukou. Vlastně vypadal docela roztomile, když nasadil ten provinilý výraz. Ale má blbý jméno. Vlasy – celkem dobrý, tmavý, trochu zvlněný, ne moc dlouhý, ale ne zas příliš krátký… Asi jako teď já, což znamená dlouhý asi tak po bradu. Na sobě černou košili, dlouhej černej kabát, na krku stříbrnej křížek ankh a super kožený náramky… Jo, takovej normální moskevskej gotik.

Nakonec jsem mluvila spíš já. Vysvětlila jsem Dimovi (tu řeč už jsem pronášela tolikrát, že ji mám téměř naučenou zpaměti) jak že jsem se octla v Moskvě, že tu chodím do školy a tak… „Do jedenáctý třídy? Bude ti 19 a chodíš do jedenáctky?“ divil se. „Nějaká speciální škola?“ Svěsila jsem ramena a zavrtěla hlavou. „Нет… Смотри... Chodím tam jenom proto, abych se naučila rusky, понятна?“ „Понятна...“ přikývl a čekal, co se dozví dál. Nějak mi došla slova. „Co teď?“ zeptal se tedy, zdvořile přenechávajíc volbu na mně. „Tancovat?“ navrhnula jsem zoufale, s myšlenkou na tu spoustu temných, útulných místeček, kterým jsem se s Dimou chtěla obloukem vyhnout. Pokrčil rameny, řekl něco jako „Proč ne?“ a táhl mě na parket.

Když jsme se dostatečně utahali parádně nesynchronizovanými tanečními kreacemi, dotáhla jsem Dimu na bar. Žel, byl hned vedle parketu, takže jsem si mohla vykřičet plíce, a zmalovaná mrtvola za barem mi stejně nerozuměla. Nakonec jsem se – ze zoufalství, které mi dodalo notnou dávku drzosti- vyhoupla na bar a zařvala té mrtvole svojí „kolu bez ledu“ přímo do ucha. K mé lítosti neohluchnul, popravdě to s ním ani nehlo, zřejmě už byl hluchý z předtím, ale tu kolu jsem dostala. Neuroticky jsem ji promíchala brčkem a zatímco jsem nedočkavě usrkávala, Dima si dal pivo. K mému překvapení do něj taky narval brčko a navrhnul: „Nepůjdem si sednout?“ Přikývla jsem a nechala se odtáhnout zpátky ke kulečníkům, kde se mezitím u stěny uvolnil jeden stoleček. Odhrnula jsem prázdné sklenice, odsunula popelník a postavila do té špíny na stole svojí kolu. Dima žuchnul vedle mě, a jali jsme se melancholicky upíjet. „Ty nepiješ? Jako - alkohol?“ zajímal se. Shovívavě jsem se usmála a dloubla do jeho kelímku. „Už jsem dneska pivo měla,“ pochlubila jsem se. Zasmál se. „My v Česku pijem pivo už jako malý děti,“ dodala jsem, povzbuzena svou nově probuzenou národní hrdostí i dříve vypitým národním mokem. Zatvářil se pobaveně a uznale zároveň. Achjo. Národ, který dal světu jednoho z prvních kosmonautů a slovo „robot“, národ s tak bohatou historií a přehršlí památek… A stejně sklízí uznání akorát za ten blbej chlast, pomyslela jsem si. No to je fuk, ten kluk za to stejně nemůže, pohlédla jsem kradmo na Dimu a jala se vyzvídat dál: „Jak dlouho žiješ v Moskvě?“ „Celej život,“ odvětil pateticky.

„Učíte se ve škole rusky? Myslím v Česku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale dřív se tam ruština učila, ne?“ projevil znalost dějin Dima. „Jo, dřív jo. Teď se učíme anglicky a německy, a samozřejmě česky,“ dodala jsem, jako by byl úplný blbeček. Neurazil se. „Budeš tady dál studovat?“ „Ne, já jsem tu jen na rok. Pak musím zpátky do Česka, udělat zkoušky… A na vejšku.“ Přikývl. „A čím chceš bejt?“ Rozzářila jsem se. „Překladatelka… No nic… Byl jsi někdy v Praze?“ vytrhla jsem se násilně ze zasnění. „Ne, ale viděl jsem fotky… Dost starý město, co?“ „Jo, a dost gotický,“ naparovala jsem se, jako bych Karlův most a svatýho Víta vystavěla vlastníma rukama. „Líbí se ti?“ sondovala jsem výhružně. „Jo, líbí,“ kývl pobaveně.

Jak jsme tam tak vedle sebe seděli, dva cizinci, dvě melancholické postavičky v černém, přišlo mi to celé strašně vtipné. Ten kluk vedle mě je Rus, a taky gotik, a já tu s ním kecám rusky… v moskevským klubu… No vážně, strašná sranda… Nikdy v životě by mě nenapadlo nic podobnýho… A chvíli jsem jen tak seděla, blbě se usmívala s pocitem absolutního štěstí, a zároveň s vědomím, že mě v tu chvíli musí mít Dima za idiota, a já mu to stejně nedokážu vysvětlit - proč jen tak sedím, nic neříkám a pitomě se usmívám… Nemám pro to slova, v češtině možná, v ruštině absolutně ne… Asi mu to přišlo divný, ale neříkal nic. Srkal brčkem pivo a hádám, že dumal o tom, co za divnou příšerku to teď má vedle sebe, a asi taky přemýšlel o tom, jak se má ke mně vlastně chovat… Když jsem ta cizinka…

Když jsem odcházela, Ona tančila s fotografem. Upíra jsem nikde neviděla, a když se na něj Dima ptal, věnovala mu přezíravý pohled a prohlásila: „Vím já kde je? Je to tvůj kamarád, a ne můj.“ Dima na Ni vykulil oči. Zřejmě měl na jazyku něco jako: „Předtím to tak nevypadalo,“ ale moudře to polkl a jen pokrčil rameny. „Doprovodím tě,“ nabídla se mi Ona. „Myslím, že tady zůstanu dýl,“ svěřila se pak spiklenecky. „Ehm, můžu – nebude vadit, když tě taky doprovodím?“ ozval se Dima nesměle. „Ne, v pohodě,“ odvětila jsem překvapeně. Ona mě popadla za ruku a táhla k šatně. „Kde jste byli? Líbali jste se?“ vyzvídala nadšeně. „Cože? Ne! My jsme byli tam – vzadu… Povídali jsme si.“ Odpověděla jsem, trochu vyvedená z míry. „Ale… Vážně?“ nevěřila mi. „Fakt ne,“ odvětila jsem smrtelně vážně a Ona, když pochopila, že to tak fakt myslím, jen nechápavě vrtěla hlavou. Ach jo, copak je to tady vážně běžná praxe? hloubala jsem v duchu. Nebo je to běžná praxe i v pražskejch klubech a já o tom nevím, protože tam nechodím, vzpomněla jsem si na pobaveného fotografa Alexe a uvědomila jsem si, že jsem se s ním ani nerozloučila.

Když jsem z šatnáře doslova vypáčila svůj kabát a tašku, rozloučila jsem se srdečně s Ní, která si mezitím kdovíjak vzpomněla na "lívanec" (...to je delší historie...) a svíjela se smíchy, a rozpačitě s Dimou. Z klubu, před kterým se houfovaly další příšerky, čekající na zahájení after-party, jsem vycházela s výbornou náladou. Takovou srandu jsem koneckonců dlouho nezažila…

(Ehem, tak nakonec jsem to zas tak o moc nezkrátila.... Ale snaha byla, vážně. Ten odkaz na fotky je skutečnej, a kdo mě zná, ten mě tam najde x)))