Do Pitěru jsme jeli z Moskvy denním dálkovým vlakem. Dálkové spoje v Rusku se od našich liší tím, že každý vagon má vlastní průvodčí, která má vlastní malé kupé a kuchyňku (kde vám prodá čaj a sušenky). Pokud máte s sebou na cestu vlastní hrníček a čaj, případně kávu, naproti kuchyňce si můžete zadarmo natočit horkou vodu a připravit si nápoj (nebo pokrm – napadají mě instantní těstoviny, a to i přesto, že je sama hluboce nesnáším) zcela podle své chuti. V Rusku se kolem měst udržují (dodržují?) takzvané sanitární zóny. Což znamená, že záchody se ve vlaku otevřou až 40 minut po odjezdu z Moskvy a 40 minut před příjezdem do Petrohradu se zamknou. Stavěli jsme i v jiných větších městech, a tady to bylo tak, že se záchod zamykal 20 minut před příjezdem a odemykal 20 minut po odjezdu ze zastávky.
Pokud se někdy chystáte absolvovat stejnou trasu, doporučuju dát přednost nočnímu vlaku. Přes den sice můžete koukat z okna, jenže – a to nemyslím zle – moc k vidění toho není (lesy, břízy, placka krajiny) a je lepší těch přibližně 7 hodin prospat.
Nočním vlakem jsme absolvovali zpáteční cestu z Tallinu do Moskvy. Z nádraží jsme vyráželi po páté hodině odpolední. Vlak sice patřil Estonsku, ale vagony byly staré ruské výroby. Obsadili jsme jedno čtyřlůžkové kupé, koupili si čaj a čekali, až dorazíme k hranicím a projdeme pasovou kontrolou. Dřív nemá smysl se ukládat ke spánku – celníci vás totiž stejně probudí.
Průvodčí vlaku byla malá, blonďatá a kulatá. Původem Ruska žijící prakticky celý život v Estonsku - přesto nemá občanství. Starší generace Rusů prostě estonské občanství nedostala, a i když mohou v Estonsku žít a pracovat, jsou zvláštní kategorií – v dokladech mají prostě napsáno „bez občanství“. Za muže má Estonce a jejich společné děti a vnoučata už estonské občanství mají… Estonci a ostatní pobaltské národy jsou svou averzí k Rusům pověstné. O to víc překvapuje fakt, že v Tallinu potkáte Rusy na každém rohu. A to ne jako turisty, ale jako normální obyvatele a z povolání zejména jako prodavače suvenýrů a trhovce. Ale to jsem odbočila od tématu…
Každý cestující nočního vlaku nafasoval balík: ručník, povlečení na polštář a dvě prostěradla. Jedním si povléknete postel, druhým se přikryjete a přes něj přetáhnete deku. Když jsme se po překročení ruských hranic chystali spát, čekali jsme, že bude na záchodě nával lidí se zubními kartáčky a ručníky, ale opak byl pravdou. Většina cestujících z našeho vagonu (kromě nás a jedné Korejky samí Rusové) se sebrala a odešla do jídelního vozu na pivo. „Na kolejích“ se usíná docela dobře. Na houpání si rychle zvyknete, a pokud vás zrovna neovládne stihomam, že na vás odněkud z deky vylézá armáda štěnic, máte slušnou šanci se dobře vyspat. Na mě žádné štěnice ani blechy nevylezly, takže jsem odpadla. Probudila jsem se kolem šesté ráno, kdy vlak poprvé zastavoval, abych následně znovu zabrala a spala až do osmi, kdy se probudili i ostatní, odemkli jsme kupé a průvodčí nám sdělila, že 40 minut do příjezdu do Moskvy zamyká záchod a ať pohneme, že se tam už tvoří fronty… s kartáčky a ručníky. Tolik tedy k vlakovým zážitkům=)
Žádné komentáře:
Okomentovat