Аlexandr Oleško

Ruský filmový, seriálový a divadelní herec, výborný moderátor a pohledný chlap. Má na kontě 34 filmových rolí - za všechny uveďme roztržitého telegrafistu z Tureckého gambitu. Saša má na kontě desítky rolí v několika divadlech a momentálně také hraje v úspěšném televizním seriálu. V televizi také už tři roky uvádí pořad pro děti, spojený s kresleným seriálem "Směšariki", přičemž mnohé ruské děti ho zbožňují víc než hrdiny oblíbeného multíku.
Jeho pokaždé dokonale upravený vzhled nenechá nikoho na pochybách - Alexandr je metrosexuál.
Narodil se v roce 1976. Rodnou Moldávii opustil ve 14 letech a vydal se zkusit štěstí do Moskvy. Tam studoval v cirkusovém a pak divadelním učilišti. Brzy se proslavil v televizních pořadech.
Odkazy:
oficiální stránky
neoficiální stránky

1814

Film, zakládající se na reálných událostech, měl v ruských kinech premiéru 27. prosince.
Jeho děj se odehrává (jak napovídá název) v roce 1814. V Petrohradě, v okolí Carského sela, řádí neznámý maniak, zanechávající za sebou mrtvoly nevinných žen. Všechny oběti byly zabity stejným krutým způsobem, všechny byly také nalezeny okradené.
U Carského sela se nachází Lyceum, elitní škola při císařském dvoře Alexandra I. Nejstaršímu ze studentů je 18, nejmladšímu 14. Mezi studenty najdete knížete Gorčakova, mladého Alexandra Puškina, Ivana Puščina, Konstantina Danzase, Vilhelma Küchelbeckera a Antona Dělviga. V dospělosti všichni vejdou do dějin Ruska, ale nyní jsou to obyčejní školáci а flákači. Prožívají první lásky, vyvádí nepřístojnosti, opíjí se, píšou básně, jeden druhého vyzývají na souboj, tajně utíkají na rande, dělají si srandu z učitelů, zakládají tajné spolky a zaplétají se do nebezpečných situací. S mladickým zápalem se zapojují i do hledání vraha. Když ho však náhodou objeví, sami se ocitají ve smrtelném nebezpečí.

Režisér: Andres Puustuamaa
Scénář: Dimitrij Miropolskij
Hrají: Stěpan Balakšin, Stas Bělozerov, Alexandr Bykovskij, Sergej Druzjak, Ivan Makarevič, Ivan Martynov, Ivan Pačin, Fjodor Bondarčuk, Bogdan Stupka, Sergej Garmaš

Děj filmu: přeloženo z oficiálních stránek filmu. Mimochodem, doporučuju na ně kouknout, ti, kdo neumí rusky, si aspoň můžou prohlédnout trailer, který je moc povedený=)

Knížky... aneb Od malého seznamu přes velké zamyšlení k starému klišé

Ve škole byla děsná nuda, a když jsem dočetla knížku, kterou jsem měla rozečtenou už od půlky minulého roku (stylem střídavě přerušované četby), natáhla jsem se po diáři. Udělala jsem si seznam knih, které jsem přečetla za tu dobu, co jsem v Moskvě.

Jsou to:
edice Drazí zesnulí: Elvis a jeho pánev (z anglického "Elvis and his pelvis", což se aspoň rýmuje)
Fred Uhlman: Opětné spojení ("Reunion" v originále, knížka, jejíž předání bylo samo o sobě jedním poetickým příběhem a jejíž název je pro mě symbolický)
J.K. Rowling: Harry Potter and the Deathly Hallows (asi od půlky jsem se začetla tak, že jsem chodila s nosem v knize a číst si i ve sprše mi zabránil jen fakt, že jsem nechtěla zničit vazbu)
Terry Pratchett: Monstrous regiment (Pratchett je můj bůh!!! Po přečtení tohoto titulu mi zbývá už jen jediná kniha, kterou jsem od něj nečetla - Poslední hrdina.)
Boris Akunin: Любовница смерти (první kapitolu jsem četla se slovníkem, pak jsem se začetla, slovník mi spadl za postel a zůstal tam až do konce knihy=)
Larisa Vasiljevová: Ženy v Kremlu (o těch už jsem se tu zmiňovala - jen jednu poznámku: tohle dílo na mě udělalo ohromný dojem a díky němu se na svět kolem sebe dívám zase trochu jinýma očima)
Mirjam Pressler: Bitterschokolade (příběh "ze života" pro ty, kdo se učí německy - slovník skoro není potřeba, všechno se dá pochopit z kontextu. Čte se dobře - autorka umí vtáhnout do děje x)
Anne Rice: The Vampire Lestat (dočteno dneska na literatuře, a naléhavě sháním pokračování, protože ten konec je něco, za co by autorka zasloužila... No prostě jsem napjatá!!!)

Když jsem se podívala na ten seznam, nejdřív jsem se zděsila. Za pět měsíců jen osm knih? To je teda hodně slabé, na to, jaký jsem náruživý knihomol! Nicméně pak jsem se podívala podruhé a uvědomila jsem si, že už čtu ve čtyřech jazycích. (Pravda, v němčině to zatím není nejslavnější, ale já toho Goetheho zvládnu! Když už jsem si ho koupila xD =) Moje cizojazyčné "skalpy" sice nejsou zatím příliš početné, ale vzhledem k tomu, že mamka dostala pod stromeček Akuninovy sebrané spisy a Riceová je autorka víc než plodná ( o Goethem ani nemluvím), je tady jistá aděje na zlepšení. Něco mi sice říká, že bych místo detektivek a upíráren měla číst klasiku, ale upřímně - na originál Dostojevského moje schopnosti nestačí a Shakespeare mě bere víc na jevišti než na papíře. (Goethe jako klasika stačí, ne?) Až na mě u zkoušek na vejšku uhodí, co jsem přečetla v anglickým originále, myslím, že mě za Riceovou nepochválí. Profesorka angličtiny na mě po sdělení, cože to čtu v angličtině, hleděla dost zvláštně =)
Pro mě je lepší číst Riceovou v originále i z toho důvodu, že v češtině na mě obsah jejích výtvorů doléhá silněji než v angličtině. Krátce řečeno, miluju ty její lyrické, zasněné scény plné ušlechtilch citů a nesnáším (ač mě to místy dost fascinuje - "Ty bláho, tohleto vážně píše ženská?! A je psychicky zdravá?") ta místa plná mrtvol a nechutností. Prostě - čtu, užívám si a děsím se přitom, co za zvrhlost na mě bude čekat na další stránce... Takže snad pochopíte, že si ty potoky krve radši vychutnám v originále, rozjímaje nad krásou anglického jazyka, obdivujíce se slovům, nad kterými mi v češtině lezou oči z důlků a dělá se mi šoufl.
Možná vás napadne, že je to přece to samé a nezáleží na tom, v jaké řeči. Mně na tom záleží. Jsou totiž výrazy a slovní spojení, která jsou... tak nějak nepřeložitelná. Anebo jdou přeložit, ale... nezní to tak lehce, tak dobře jako v originále. Tolik si to nevychutnáte! Nezasmějete se, neodložíte na moment knihu a neřeknete si: Tohleto je přece parádně vyjádřené, kde na to ti Angličané/Rusové/Němci/Francouzi/-doplň-libovolnou-národnost- sakra přišli?
I když bych se tím jednou chtěla živit, jedna moje část je jaksi PROTI překladům. Lidi si nejspíš neuvědomují, o kolik přicházejí, když neznají jinou řeč než svoji mateřštinu. Existují totiž pocity, momenty, věci, pro které v jedné řeči nemusí existovat výraz. A jak je potom vyjádříte? Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem - pravda do puntíku. Tímto apeluju na všechny, komu se tenhle článeček dostane do zorného pole: Učte se řeči! Nemáte vůbec představu o tom, nakolik vás to obohatí.

obrázky z filmu 1814

O kytičkách a pohlednicích na učitelském stole

Učitelka algebry a geometrie nenávidí 11.A, tedy třídu, kterou tady navštěvuju (ale za svou ji nebudu považovat nikdy). To je známý fakt. Nerozpakuje se to dát najevo, ať už nenávistnými pohledy (proč ale zírá i na mě, která jí nic nedělám, to nepochopím) či jedovatými poznámkami a srdceryvnými výkřiky o tom, jak jí upíráme její práva. Dneska mi ale vyrazila dech.
Po obvyklé dávce nenávistných lamentací přišla perlička: "A co už vůbec nechápu! Od jiných dětí mám doma hromadu přání k Novému Roku, Vánocům, svátku učitelů... Vás učím tři roky! Tři roky! A nedostala jsem od vás nic. Já chápu že to není levné, ale... Devátá třída - nic. Desátá - taky nic. Jedenáctá - a nemyslete si, že mi teď máte něco kupovat. Ne, teď, po tom, co jsem vám řekla, by to bylo akorát pěkně trapné." Třída mlčela. Já s Larou jsme na sebe nevěřícně zíraly. Natáhla jsem se po papíru, že Laře napíšu vzkaz ve smyslu "co si to ta ženská dovoluje", když moje sousedka v lavici šeptem pronesla: "Trochu drzá, ne?"
To teda jo, souhlasila jsem.
"Tak a teď mi řekněte, jestli jsem v právu," pronesla matikářka triumfálně, po dlouhých vteřinách mlčení. "Jste," ozvalo se asi z poloviny lavic ve třídě.
"Já si to teda nemyslím," durdila se Lara tiše. "Já taky ne, ale třeba je to tady nějakej zvyk, dávat učitelům přáníčka," snažila jsem se být férová. Jsem si koneckonců vědoma, že tahle třída je banda ignorantských zlatých děcek, co by člověka utopily na lžíci vody. Ale na druhou stranu mi přijde vrcholem drzosti vyžadovat nějaké pozornosti od lidí, kterým do očí dotyčná otevřeně nejednou vmetla, že je nenávidí, že jsou to mizerové a špatně skončí. Není tohle tak trochu přetvářka? Mě osobně by víc urazila neupřímně míněná gratulace uvnitř drahého přání, darovaného jen "aby se ta mrcha nažrala" (promiňte mi ten výraz), než ticho po pěšině, která stejně už dávno není ničím jiným než válečnou stezkou.
Teď nijak nenarážím na to, že dotyčná učitelka je Ruska. Ne, podobnou zkušenost mám i z Čech. (Tehdy byly učitelkou prvního stupně od dětí vyžadovány místo "kytiček, které uvadnou, dárečky, které vydrží".)
Lara je podobného názoru: "Nemůže nás přece nutit jí něco dávat, když nechceme! A ostatním učitelům taky nic nedáváme a nevadí jim to."
Nechápu, čeho chtěla svým výstupem matikářka dosáhnout. Na jednu stranu nám něco vyčetla, a hned druhým dechem prohlásila, že od nás vlastně nic nechce. Já chápu, že ji netěší učit bandu ignorantů... Ale je to už jen půlrok, tak proč mrhá energii a slova a cennou duševní pohodou na něco, co se stejně už nezlepší?

Logiko, zhyň.

Třeští mi hlava, takže sedám před blikající obrazovku počítače, abych si ještě víc zhoršila migrénu a rozhodila bolavou ruku. Dneska jsme si koupila boty. O číslo větší, ač jsem už jednou s takovou koupí zle pochodila a dušovala se, že větší už nikdy. Jenže ono je to těžký. Když člověk ty boty potřebuje... a líbí se mu... no, jsem zkrátka připravená trpět a dušovat se jako minule, že "tohle bylo naposled." Holt za blbost se platí.
Po dlouhé době jsem vlezla na aj-sí-kjů. A koukám, že mi píše kdosi neznámý, podle klikyháků, do kterých prográmek znetvořil azbuku, z Ruska. Komu jsem jenom dávala svoje ICQ? A tu mi to došlo. Halloween, klub Točka, dva podivní upíři... Ještě jsem pro jistotu kliknula na informace o uživateli. "Dima," konstatovala jsem poté bez velkého překvapení. Tak vida, ozval se... Trochu ho potrápíme s latinkou =)
Kromě bot jsem si ještě dneska pořídila kreslicí podložku a nádhernou knížku na deník. Škoda jenom, že je tematicky věnovaná Londýnu. Moskevskou verzi neměli x/
Abych učinila zadost infantilitě, skrývající se kdesi v hlubinách mé černé duše, rozhodla jsem se, že začnu sbírat berany, beránky, prostě, samce od oveček. Důvodů je několik - zaprvé, beznadějně jsem se zamilovala do beraního hrdiny jednoho ruského multíku. Zadruhé, s ovčí vlnou, jež mě hřeje už ve druhých botách, mám velmi pozitivní zkušenosti. A za třetí, chci ulehčit práci všem, kdo mají potřebu mi něco darovat (ať už je důvod jakýkoli). Namísto složitého vymýšlení mi prostě koupí něco beraního, případně ovčího, případně prostě s rohy x) A spokojení budou všichni =P

Tohleto je Baráš. Depresivní básník, propadající hysterickým záchvatům, ve chvílích dobré nálady ovšem spokojeně pobekávající, ve své plyšové podobě mi inspiraci a spásu přinášející x))) Zkrátka plyšový talisman a první kousek mojí sbírky, která bude určitě obsahovat všechno, co se mi tady s Barášem podaří sehnat (polštářky, klíčenky a tak dále x)))

Fotodokumentace k Novoroční "Jolce" v Kremlu

rodiče čekající na své ratolesti

totéž

"To je dětí, co, vole?" aneb chrabří muži zákona

v pozadí nesměle se trousící děti, v popředí netrpěliví rodiče

"Ty nejsi moje máma!"

šťastně nalezené děti s rodiči míří domů

vlevo mramorový Palác, v popředí brána

most vedoucí z Kremlu

na mostě

v pozadí Palác, ozařovaný odpoledním sluncem

vstupenka

Nový Rok v Moskvě

Новогодние елки - палки

Když se v dnešní době chcete podívat za zdi Kremlu, musíte zaplatit vstupné. Anchesenamon se to hrubě nelíbí (dřív byl totiž Kreml volně přístupný a ona se tam chodila procházet). "To je jako kdyby uzavřeli areál Pražského Hradu a pouštěli tam lidi jen za peníze!" prohlásila. Tahle představa se zase nelíbí mně, která se doma s oblibou flákám po Hradčanech, usmívajíce se na kolemjdoucí turisty a představujíce si s jistou dávkou škodolibosti, kolik tisíc ti chudáčkové asi vyplázli, aby mohli vidět to, co já mám pár stanic od domova.

Ale zpátky ke Kremlu. Shodou šťastných okolností jsem se totiž včera ocitla uvnitř. A nestálo mě to ani kopějku...

Za vším stojí naše iniciativní rodinná známá Margarita. Žije v Moskvě celý život, a tak tady má spousty známých. Jeden z nich jí sehnal tři lístky na událost roku - Novogodnuju vserossijskuju jolku, konající se ve velkém sále Státního kremelského paláce. Je to obrovská slavnost určená výhradně dětem, které se na ni sjíždějí z celého Ruska. Jsou vypravovány speciální vlaky a autobusy, které vozí děti do Moskvy. Samozřejmě, že se tolik dětí nevejde do jednoho sálu v jeden den, a tak se představení konají několik dní v různých sálech Moskvy. O to větší kumšt pak je, dostat se přímo do Kremlu. Mně a bratrovi se ale poštěstilo, a naší průvodkyní se stala Margaritina dcera Lena, přezdívaná Aljonka. Aljonce bude šestnáct, jednu Jolku už absolvovala a ujišťovala nás, že tam nebudeme nejstarší. (Což se na mě nevztahovalo, protože si mě na okamžik vzala stranou a instruovala mě: "Kdyby se tě ptali - tak chodíš do 11. třídy a je ti 16, jasný?" Kývla jsem. Do 11. třídy tady skutečně chodím, což o to, šestnáct mi ale bylo už před třema rokama...)

Do Kremlu jsme šli pěšky od Rudého náměstí přes Alexandrovské zahrady, což je kousek, ale nám to přišlo jako docela slušná dálka. Bylo mínus patnáct a byli jsme navlečení jako sněhuláci. Aljonka měla na hlavě přes čepici nasazenou čelenku s šedýma myšíma ušima, zřejmě aby zapadla mezi ruské školáčky. Ocenila jsem její pokus, i když - se svou modelkovskou výškou těžko někoho obalamutí. Aljončin tatínek běžel napřed, držet nám místo ve frontě. Ta byla dost obrovská, ale když jsme došli až k ní, zjistili jsme, že se nenápadně propašoval na její začátek. Stoupli jsme si k němu - nikdo nic nenamítal - a zanedlouho už jsme stoupali po schodech, vedoucí na most před Trojickou branou, vstupem do Kremlu. Tam už s dětmi rodiče nepouštěli, a tak nás obklopoval dav dětí ve věku od pěti do patnácti let. Většinu tvořili žáčci základních škol. Prošli jsme branou, pak detektorem kovů. Všude kolem stáli sekuriťáci a "naháněči", kteří hlídali, aby se nikdo nikam nezaběhl a směrovali nás k 29 metrů vysokému Paláci, stavbě z bílého mramoru. Vytáhli jsme vstupenky a oháněli se jimi jako štítem - důkazem, že jsme taky děti a jdeme se podívat na Jolku. Nikoho jsme ale nezajímali o moc víc než ostatní děti - dovnitř úctyhodně a stroze působící budovy jsme prošli bez problémů. Na eskalátorech jsme hned dostali za úkol pomoct předškoláčkům sjet dolů k šatně, kde už se jich ujali organizátoři, které jste poznali podle řvavě barevných šátků, uvázaných kolem krku. Když jsme se odstrojili, jali jsme se procházet patra velké budovy. V prvním patře na chodbě skotačili klauni a děti v barevných kostýmech, sehrávající estrádku pro nejmenší. Kdesi za jejich zády se vypínal nazdobený stromeček. Aljonka nadšeně vytasila foťák a táhla nás ke stromku, do cesty si nám ale stoupla jedna z organizátorů: "Co se tady pletete? Vy jste už velcí, já tady mám malinké děti, jděte výš do patra, tam jsou programy pro větší děti." "My si jdeme vyfotit jolku," namítla Aljonka. "Nahoře je taky jolka," odsekla organizátorka a pak si nás už naštěstí přestala všímat, takže jsme k jolce přece jen proklouzli a vyfotili se u ní.

Předsálí, nebo jak to nazvat, mělo několik pater. Protože do začátku představení v sále, kam ještě nepouštěli, zbývala asi půlhodina, prošli jsme všechna patra. V tom nejvyšším jsme už zůstali - Aljonka chtěla sedět na galerii, odkud je nejlepší výhled. Kolem nás se hemžily děti, fotily se u barevných kýčovitých plakátů s kreslenými postavičkami a tančily spolu s klauny a jinými maskami na provizorní diskotéce. Kdo měl zájem, tomu jedna ze dvou Sněhurek udělala bodypainting na tvář - po chodbách pobíhala děcka s blýskavými vzory kolem očí nebo květinovými motivy nakreslenými přes půl obličeje.

Čtvrt hodiny před začátkem otevřeli vchody do sálu a my se vrhli dovnitř. Do předních řad galerie nás nepustili (tam si sednou menší děti, konstatovala Aljonka), ale i ze čtrvrté řady byl dobrý výhled. Při pohledu dolů, na scénu, mi mírně vyschlo v krku. Sál má rozměry 5600 metrů čtverečních a kapacitu 6000 míst. Děti dole pod pódiem mi připadali jako mravenečci - bodejť by ne, nacházeli jsme se v jednom z největších sálů v Evropě. A ten byl téměř úplně plný.
Představení mělo začít ve dvě. Začalo jen o deset minut později, což je na ruské poměry dobrý průměr. Děj hodinového dětského muzikálu byl prostý: narodil se Nový rok 2008, sudičky mu popřály všechno dobré a Starý rok mu daroval kouzelnou knihu pohádek. Tu naivní mladík vymění s loutkářem za svobodu několika loutek, svého činu ale posléze lituje a snaží se knihu získat nazpět. Přitom se mimo jiné setkává s pomocnicí Santy Klause a účastní se Pařížského Karnevalu. Scéna i výprava byly pojaty velkolepě - přesně v duchu ruských tradic. Nádherné, honosné kostýmy, přezdobené jasně barevné kulisy, efektní taneční čísla a všudypřítomné písně. Do toho všeho ještě stíhali na scénu promítat laserové efekty, na což si teď Rusové hodně potrpí. (S lasery jsem se tady setkala mimo jiné i v cirkusovém představení - a nutně musím podotknout, že to s nimi v Rusku umí, ačkoli s celkovou výpravou a kostýmy se to místy neslučuje a působí to divně... Přeplácaně, ale právě přeplácanost tady není vnímána nijak negativně.)

Jak se dalo předpokládat, muzikál skončil happy endem, sál nadšeně aplaudoval (a já musím pochválit pohotovost dětského publika, které pokaždé neomylně poznalo, kdy a při které písni se hodí začít tleskat do rytmu) a opona se zatáhla. V ten moment se na pódiu objevili dva klauni a v hledišti se vyrojili organizátoři.

"Sedět!" zaveleli klauni a začali diváky zaměstnávat tanečky v sedě, zatímco organizátoři děti postupně - po řadách - vypouštěli ze sálu.

Součástí vstupenky byl i útržek, na kterém bylo napsáno "подарок" a ten sloužil jako poukázka na dáreček od Ruské federace. Vystáli jsme si frontu na dáreček, každý z nás dostal modrou plechovou krabičku se zalepeným víkem, a vydali jsme se dolů.

V šatně byla neskutečná tlačenice. Zatímco Aljonka čekala, až se uvolní lavička, já s bráchou jsme si jako správní skromní Češi poradili s oblékáním ve stoje. "Nám stačí minimum místa," křenil se bratříček na Aljonku, naštěstí česky, takže mu nerozuměla. Prodrali jsme se ven na mráz a vydali se cestou vyhrazenou bezpečnostními plůtky a lemovanou stráží a policisty. Ti drželi stranou nervní rodiče a uklidňovali je výkřiky: "Rodiče, buďte v klidu,všichni dostanete svoje děti!" "Nebo aspoň nějaké, co zbydou," napadlo mě škodolibě, jenže to už Aljonka v davu zahlédla červenou čepici svého tatínka a procpali jsme se k němu.

Byl u něj i náš táta, který nadšeně fotil všechno, co šlo. Dav nás ale nesl rychle ven, a tak toho moc nestihl. Alexandrovskou zahradou nazpět jsme šli svižným krokem, přituhovalo a mráz nás štípal v obličeji. Konečně jsme došli ke vchodu do podzemního parkoviště a mohli si povolit šály a sundat čepice. V autě Aljonka okamžitě rozbalila svou modrou krabičku - byla plná ruských bonbonů, od každého druhu jeden. Brácha ji napodobil a oba se začali nadšeně cpát. Já si to radši odpustila, protože se mi v autě pokaždé udělá příšerně zle i bez bonbonů. Namísto toho jsem vzpomínala na mimomoskevské děti, kterých jsem na Jolce viděla docela dost. Poznat šly podle jmenovek na oblečení, na kterých byl název jejich domovského města, číslo a jméno (buď jejich, nebo vůdce výpravy). Ty teď pravděpodobně čekají na vlak nebo autobus domů. Pro tyhle děti je Novoroční jolka událost roku. A pro mě vlastně taky, i když v trochu jiném smyslu...

Heuréka!

Dnes, dne třetího ledna 2008, se mi konečně podařilo (a je to zásluha Vivecy) přidat sem počítadlo!!! Hurááá!
Moc díky, Viv ;)

Ironie osudu

V roce 1975 se v sovětských kinech objevil film nazvaný Ирония судьбы, или С лёгким паром! - Ironie osudu, neboli Dobře se vypoť! (Vím, zní to takhle přeložené divně, ale souvisí to s dějem filmu.)

Začalo to v sauně. Tři kamarádi z Moskvy se vždycky na Silvestra vypraví do sauny, vypotit se a smýt ze sebe všechno špatné, co na nich zanechal starý rok. Hlavní hrdina Žeňa, jeden z nich, se poté chystá oslavit příchod nového roku s nevěstou, zatímco jeho kamarád Pavlik má odletět do Leningradu. Jenže - v sauně se řádně "namažou" a do Leningradu nakonec omylem odletí Žeňa (jemuž stačí k opití jen troška a je tedy parádně zřízený). Celý vtip spočívá v tom, že v Moskvě i Leningradu stojí na stejně pojmenované a očíslované ulici identické domy, navrhnuté stejným architektem. Žeňa, neuvědomující si ve svém stavu, že opustil Moskvu, se tedy vydá "domů" za nevěstou - a skutečně najde dům, k nerozeznání podobný tomu jeho. V podobně zařízeném bytě dokonce čeká i nevěsta - jenže ne Žeňova... a legrace může začít. Nevěsta z Petrohradu (jmenuje se Naďa) a ženich z Moskvy se do sebe nakonec zamilují, a film končí happy endem... ovšem jen zdánlivým.

Teď, po letech, bylo staré téma oprášeno a natočeno pokračování. Opět to začíná v sauně, tentokrát se ale neletí do Leningradu, ale Petěrburgu, a v letadle nesedí Žeňa, nýbrž jeho syn, Kosťa - má bojový úkol: najít onen osudný byt, seznámit se s dcerou Nadi (jež se jmenuje stejně) a zařídit, aby se mohl jeho otec setkat s její matkou. Ve zdárném splnění poslání mu ale brání jak Nadin snoubenec Irakli, tak její matka Naďa, nijak netoužící Žeňu po letech vidět. Ten se totiž nakonec vrátil ke Kosťově matce - a Naďa, ačkoli milovala Žeňu, se také vrátila k bývalému snoubenci. Tfuj, to je propletenec. Přes množství peripetií to ale tentokrát dopadne (aspoň to tak tedy vypadá) dobře - a to jak pro starou dvojici (myslím tím z minulého filmu) tak pro dvojici novou (Kosťa a Naďa číslo dvě =)))