Nový Rok v Moskvě

Новогодние елки - палки

Když se v dnešní době chcete podívat za zdi Kremlu, musíte zaplatit vstupné. Anchesenamon se to hrubě nelíbí (dřív byl totiž Kreml volně přístupný a ona se tam chodila procházet). "To je jako kdyby uzavřeli areál Pražského Hradu a pouštěli tam lidi jen za peníze!" prohlásila. Tahle představa se zase nelíbí mně, která se doma s oblibou flákám po Hradčanech, usmívajíce se na kolemjdoucí turisty a představujíce si s jistou dávkou škodolibosti, kolik tisíc ti chudáčkové asi vyplázli, aby mohli vidět to, co já mám pár stanic od domova.

Ale zpátky ke Kremlu. Shodou šťastných okolností jsem se totiž včera ocitla uvnitř. A nestálo mě to ani kopějku...

Za vším stojí naše iniciativní rodinná známá Margarita. Žije v Moskvě celý život, a tak tady má spousty známých. Jeden z nich jí sehnal tři lístky na událost roku - Novogodnuju vserossijskuju jolku, konající se ve velkém sále Státního kremelského paláce. Je to obrovská slavnost určená výhradně dětem, které se na ni sjíždějí z celého Ruska. Jsou vypravovány speciální vlaky a autobusy, které vozí děti do Moskvy. Samozřejmě, že se tolik dětí nevejde do jednoho sálu v jeden den, a tak se představení konají několik dní v různých sálech Moskvy. O to větší kumšt pak je, dostat se přímo do Kremlu. Mně a bratrovi se ale poštěstilo, a naší průvodkyní se stala Margaritina dcera Lena, přezdívaná Aljonka. Aljonce bude šestnáct, jednu Jolku už absolvovala a ujišťovala nás, že tam nebudeme nejstarší. (Což se na mě nevztahovalo, protože si mě na okamžik vzala stranou a instruovala mě: "Kdyby se tě ptali - tak chodíš do 11. třídy a je ti 16, jasný?" Kývla jsem. Do 11. třídy tady skutečně chodím, což o to, šestnáct mi ale bylo už před třema rokama...)

Do Kremlu jsme šli pěšky od Rudého náměstí přes Alexandrovské zahrady, což je kousek, ale nám to přišlo jako docela slušná dálka. Bylo mínus patnáct a byli jsme navlečení jako sněhuláci. Aljonka měla na hlavě přes čepici nasazenou čelenku s šedýma myšíma ušima, zřejmě aby zapadla mezi ruské školáčky. Ocenila jsem její pokus, i když - se svou modelkovskou výškou těžko někoho obalamutí. Aljončin tatínek běžel napřed, držet nám místo ve frontě. Ta byla dost obrovská, ale když jsme došli až k ní, zjistili jsme, že se nenápadně propašoval na její začátek. Stoupli jsme si k němu - nikdo nic nenamítal - a zanedlouho už jsme stoupali po schodech, vedoucí na most před Trojickou branou, vstupem do Kremlu. Tam už s dětmi rodiče nepouštěli, a tak nás obklopoval dav dětí ve věku od pěti do patnácti let. Většinu tvořili žáčci základních škol. Prošli jsme branou, pak detektorem kovů. Všude kolem stáli sekuriťáci a "naháněči", kteří hlídali, aby se nikdo nikam nezaběhl a směrovali nás k 29 metrů vysokému Paláci, stavbě z bílého mramoru. Vytáhli jsme vstupenky a oháněli se jimi jako štítem - důkazem, že jsme taky děti a jdeme se podívat na Jolku. Nikoho jsme ale nezajímali o moc víc než ostatní děti - dovnitř úctyhodně a stroze působící budovy jsme prošli bez problémů. Na eskalátorech jsme hned dostali za úkol pomoct předškoláčkům sjet dolů k šatně, kde už se jich ujali organizátoři, které jste poznali podle řvavě barevných šátků, uvázaných kolem krku. Když jsme se odstrojili, jali jsme se procházet patra velké budovy. V prvním patře na chodbě skotačili klauni a děti v barevných kostýmech, sehrávající estrádku pro nejmenší. Kdesi za jejich zády se vypínal nazdobený stromeček. Aljonka nadšeně vytasila foťák a táhla nás ke stromku, do cesty si nám ale stoupla jedna z organizátorů: "Co se tady pletete? Vy jste už velcí, já tady mám malinké děti, jděte výš do patra, tam jsou programy pro větší děti." "My si jdeme vyfotit jolku," namítla Aljonka. "Nahoře je taky jolka," odsekla organizátorka a pak si nás už naštěstí přestala všímat, takže jsme k jolce přece jen proklouzli a vyfotili se u ní.

Předsálí, nebo jak to nazvat, mělo několik pater. Protože do začátku představení v sále, kam ještě nepouštěli, zbývala asi půlhodina, prošli jsme všechna patra. V tom nejvyšším jsme už zůstali - Aljonka chtěla sedět na galerii, odkud je nejlepší výhled. Kolem nás se hemžily děti, fotily se u barevných kýčovitých plakátů s kreslenými postavičkami a tančily spolu s klauny a jinými maskami na provizorní diskotéce. Kdo měl zájem, tomu jedna ze dvou Sněhurek udělala bodypainting na tvář - po chodbách pobíhala děcka s blýskavými vzory kolem očí nebo květinovými motivy nakreslenými přes půl obličeje.

Čtvrt hodiny před začátkem otevřeli vchody do sálu a my se vrhli dovnitř. Do předních řad galerie nás nepustili (tam si sednou menší děti, konstatovala Aljonka), ale i ze čtrvrté řady byl dobrý výhled. Při pohledu dolů, na scénu, mi mírně vyschlo v krku. Sál má rozměry 5600 metrů čtverečních a kapacitu 6000 míst. Děti dole pod pódiem mi připadali jako mravenečci - bodejť by ne, nacházeli jsme se v jednom z největších sálů v Evropě. A ten byl téměř úplně plný.
Představení mělo začít ve dvě. Začalo jen o deset minut později, což je na ruské poměry dobrý průměr. Děj hodinového dětského muzikálu byl prostý: narodil se Nový rok 2008, sudičky mu popřály všechno dobré a Starý rok mu daroval kouzelnou knihu pohádek. Tu naivní mladík vymění s loutkářem za svobodu několika loutek, svého činu ale posléze lituje a snaží se knihu získat nazpět. Přitom se mimo jiné setkává s pomocnicí Santy Klause a účastní se Pařížského Karnevalu. Scéna i výprava byly pojaty velkolepě - přesně v duchu ruských tradic. Nádherné, honosné kostýmy, přezdobené jasně barevné kulisy, efektní taneční čísla a všudypřítomné písně. Do toho všeho ještě stíhali na scénu promítat laserové efekty, na což si teď Rusové hodně potrpí. (S lasery jsem se tady setkala mimo jiné i v cirkusovém představení - a nutně musím podotknout, že to s nimi v Rusku umí, ačkoli s celkovou výpravou a kostýmy se to místy neslučuje a působí to divně... Přeplácaně, ale právě přeplácanost tady není vnímána nijak negativně.)

Jak se dalo předpokládat, muzikál skončil happy endem, sál nadšeně aplaudoval (a já musím pochválit pohotovost dětského publika, které pokaždé neomylně poznalo, kdy a při které písni se hodí začít tleskat do rytmu) a opona se zatáhla. V ten moment se na pódiu objevili dva klauni a v hledišti se vyrojili organizátoři.

"Sedět!" zaveleli klauni a začali diváky zaměstnávat tanečky v sedě, zatímco organizátoři děti postupně - po řadách - vypouštěli ze sálu.

Součástí vstupenky byl i útržek, na kterém bylo napsáno "подарок" a ten sloužil jako poukázka na dáreček od Ruské federace. Vystáli jsme si frontu na dáreček, každý z nás dostal modrou plechovou krabičku se zalepeným víkem, a vydali jsme se dolů.

V šatně byla neskutečná tlačenice. Zatímco Aljonka čekala, až se uvolní lavička, já s bráchou jsme si jako správní skromní Češi poradili s oblékáním ve stoje. "Nám stačí minimum místa," křenil se bratříček na Aljonku, naštěstí česky, takže mu nerozuměla. Prodrali jsme se ven na mráz a vydali se cestou vyhrazenou bezpečnostními plůtky a lemovanou stráží a policisty. Ti drželi stranou nervní rodiče a uklidňovali je výkřiky: "Rodiče, buďte v klidu,všichni dostanete svoje děti!" "Nebo aspoň nějaké, co zbydou," napadlo mě škodolibě, jenže to už Aljonka v davu zahlédla červenou čepici svého tatínka a procpali jsme se k němu.

Byl u něj i náš táta, který nadšeně fotil všechno, co šlo. Dav nás ale nesl rychle ven, a tak toho moc nestihl. Alexandrovskou zahradou nazpět jsme šli svižným krokem, přituhovalo a mráz nás štípal v obličeji. Konečně jsme došli ke vchodu do podzemního parkoviště a mohli si povolit šály a sundat čepice. V autě Aljonka okamžitě rozbalila svou modrou krabičku - byla plná ruských bonbonů, od každého druhu jeden. Brácha ji napodobil a oba se začali nadšeně cpát. Já si to radši odpustila, protože se mi v autě pokaždé udělá příšerně zle i bez bonbonů. Namísto toho jsem vzpomínala na mimomoskevské děti, kterých jsem na Jolce viděla docela dost. Poznat šly podle jmenovek na oblečení, na kterých byl název jejich domovského města, číslo a jméno (buď jejich, nebo vůdce výpravy). Ty teď pravděpodobně čekají na vlak nebo autobus domů. Pro tyhle děti je Novoroční jolka událost roku. A pro mě vlastně taky, i když v trochu jiném smyslu...