O magii... zamyšlení

Po dlouhé době jsem sáhla po balíčku tarotových karet. Nejdřív jsem vykládala sobě, dneska - po asi dvou týdnech od posledního výkladu - pro změnu Laře. Jak se obloha projasňuje a objevuje se slunce, začínám zase cítit nějakou energii. A nemyslím tím jenom magii, která mě zase přitáhla k sobě jako magnet. Myslím energii celkově, sílu do života, sílu, která tě přinutí nezůstat u jednoho kroku vpřed, ale udělat jich ještě tisíc... A jít, dokud nedosáhneš cíle...
Vykládat karty mě vážně baví. Je to pro mě zodpovědnost a výzva zároveň - obzvlášť, když vykládám jinému člověku. Snažím se odhalit skryté významy, pochopit poselství, interpretovat sdělení tarotu tak, aby to tazatel pochopil... Moc mě to baví, a o to víc mě pak deptá ta nejistota, se kterou se potýkám, když vykládám sama sobě. Mám stejný problém jako mělo hodně jiných lidí, zabývajících se magií - dá se říct mágů, v jejich případě ano, já se ale za mága považovat nemůžu - vidím do jiných lidí, ale ne do sebe. Většinou mi to dojde až časem, až když se věštba začne naplňovat. Zatím měly karty vždycky pravdu.
Nějak se mi dostal do rukou článek o andělech - a neskutečně mě zaujal. Hodně jsem o nich přemýšlela, ale i když mě existence nějakých vyšších, moudrých bytostí svým způsobem fascinuje, nedokážu jí plně uvěřit. Asi jsem natolik materialistická, že dovedu s duchovním světem navazovat kontakt pouze skrz tarot.

С праздником, мальчики!

23. únor je pro Rusy svátek - Den obránců vlasti. Tím pádem je to den všech kluků a chlapů, a tak holky už měsíc-dva předem pobíhají po obchodech a vymýšlejí, čím by potěšily svoje spolužáky, bratry a tatínky. I v naší třídě probíhaly přípravy na velkou akci, jakou se mělo stát předání dárků klukům. Jenže pátek 22., kdy k tomu mělo dojít, se blížil a nikdo nic rozumného nevymyslel. Den předem se aspoň podařilo vybrat od všech holek peníze a tři statečné vyrazily na nákupy.
V pátek před algebrou se všechny holky sešly na strategickém místě (záchody na čtvrtém poschodí), rozlosovaly si kluky (pro každého holky sehnaly jinou, originální blbůstku) a pak triumfálně nakráčely do třídy. "Chceme vám všem popřát všechno nejlepší k svátku," vzala si řeč ta nejodvážnější. Kluci se tvářili trochu rozpačitě, ale potěšeně. Zatleskali, holky vyrazily do lavic a předaly dárečky. Nikdo nezůstal opomenut, spokojenost velká, úspěch akce fenomenální.
8. března je mezinárodní svátek žen, a kluci, překvapeni naší milou iniciativou, slíbili, že nám přichystají podobné překvapení. Tak jsem na to tedy zvědavá=)

Hvězda je v šoku

Našla jsem fotku Sergeje Zvěreva před plastikou! Můžete porovnat změny.

Sergej Zvěrev - tak trochu výstřední typ

Sergej je kadeřník, vlasový designér, vizážista, stylista, zpěvák a šoumen v jednom podivném, šokujícím balení. V letech 1996 - 1998 se stal designovým šampionem Evropy a světa a otevřel si tak cestu ke slávě. Je osobním stylistou Ally Pugačové, stříhá i Andreje Malachova (o něm jsem psala v článku "Hvězda píše o hvězdách") a jiné známé ruské osobnosti. V současnosti má své vlastní TV pořady a Salon krásy, hojně se objevuje na celebrity akcích a miluje objektivy fotoaparátů. Účinkuje i v rádiu. Hodně lidí ho kvůli jeho vzhledu a způsobu oblékání považuje za homosexuála, ale opak je pravdou - Sergej má slabost pro ženy. Zvlášť pro blondýnky. Má syna, Sergeje Zvěreva mladšího. Po autonehodě byl nucen podstoupit plastiku dolní části obličeje. Vystupuje sebevědomě a má o sobě vysoké mínění. (Mám radši skromné lidi, ale je pravda, že Sergej je aspoň schopný náfuka :)
Jeho hlášky: "Hvězda je v šoku!" (mínil sebe), "Sexuální boršč." a "Budu mít hysterák!"

Ten nejlepší film?

Pojmenovali ho, volně přeloženo, jako "ten nejlepší film" anebo "úplně nejlepší film". Optimistické nazvání, jen co je pravda. Takže si to shrňme - film je prvním celovečerním počinem party Comedy Club, jež oblažuje diváky svými kousky na kanále THT. (Kterým já bohužel nedispunuji, a tudíž nevím, co tam vlastně tito pánové tropí.) Má být parodií na oblíbené ruské a zahraniční filmy a seriály. A parodií také skutečně je, i když občas jsou parodované scény natolik dlouhé, že tím pozbydou veškerou svou vtipnost a začnou být spíš trapné. Jako nápad je to hezké, ale kdyby film víc prostříhali, celkový výsledek by byl mnohem lepší... Svižnější, chytlavější... Děj je banální: hlavní hrdina Vadik umře a ocitne se v nebi, kde se snaží dokázat, že nežil až zas tak špatný život... I když nikdy neudělal nic pro druhé a celkově vzato je úplná nula, jak se můžeme sami přesvědčit. Jak správně tušíte, jeho život je sestřihem známých filmových scén, vyždímaných a natažených místy až do krajnosti. Ale i Bůh má, jak se zdá, smysl pro humor a Vadik nakonec dostane svou šanci. Co dodat? Film se nehodí pro světová kina, protože obsahuje odkazy na filmy, které ne-Rusové nemohou znát. Podle mého názoru se nehodí ani pro ruská kina - ne že bych se u něj nezasmála, ale - čekala jsem víc. Pánům z Comedy Club držím palce a těším se na reparát. Nechte si na něj ale ještě tak pět let - až se nakumulují dobré nápady a váš humor trošku "dozraje".

Taneční soubor БЕРЕЗКА

Na vystoupení tohoto ansámblu jsem byla včera v Kremlu a jsem naprosto unešená, takže se ode mě nedá očekávat žádný, ale vůbec žádný objektivní komentář. Tomu, kdo má trochu povědomí, se při slovech "tradiční ruské tance" vybaví kozáček a dívky v dlouhých sarafánech se sukněmi až na zem, které se pohybují, jako kdyby měly vespodu kolečka. Tak tohle, ale ještě mnohem víc nabízí "Berjozka" na svých vystoupeních. Při pohledu na mladíky, kteří si vesele prolamují nohy, jako kdyby byli z gumy, a ještě potom zvládnou čile poskakovat, máte úžasem pootevřenou pusu. Když se pětadvacítka dívek v barevných šatech synchronizuje svým "jízdním" krokem do parádních obrazců, hloubáte pro změnu, jak je možné, že se tam o sebe navzájem nepřerazí. Při tanečním čísle věnovaném obráncům vlasti vedle nás poplakávaly staré paní dojetím, a když se na pódium šmajdavým krokem dokolébal huňatý medvěd, jehož pohyby byly (na to, že se uvnitř zvířecí kůže skrýval hubený tanečník) naprosto dokonale medvědí, všichni buráceli smíchem.
Pokud budete mít někdy příležitost Berjozku vidět, ať už v Rusku nebo na jejím zahraničním turné, určitě ji neprošvihněte=)

Hvězda píše o hvězdách

Jak se dostat celebritám na kobylku? Jak zjistit nejnovější klípky z jejich života a získat exkluzivní fotografie z hvězdných párty? Nejlépe být jednou z nich...
...jako Andrej Malachov, známý ruský moderátor a herec a současně hlavní redaktor časopisu StarHit. Týdeník obsahuje nejen televizní program, lákavé rozhovory a novinky ze života těch nejbohatších a nejznámějších ruských a amerických osobností, ale i Deník Andreje, kde hvězda popisuje svoje zážitky uplynulých dní. Například se zmiňuje o dovolené v Miami, kde - světe div se - potkal tolik ruských celebrit, že si připadal skoro jako doma. Nechybí ani důkazní materiál - Andrej pózující na jachtě a pláži se svými hvězdnými kolegy a kolegyněmi.
Vděčnou rubrikou je i fotoexkurze v bytě známé osobnosti či její fotografie z dětství.
StarHit se prodává takřka na každém rohu, dokonce i v automatech na tiskoviny v metru (odtud jsem získala svoje první číslo já - strašně mě zajímalo, jak ta mašinka funguje, na obálce časopisu za sklem byl moderátor a momentální partner Ally Pugačové, a tak jsem vytáhla drobné, naházela do automatu devatenáct rublů a vzápětí mě do břicha zasáhl časopis, jež mašinka vyplivla s razancí, jaká podle mého vůbec nebyla nutná), z čehož lze usoudit, že je to tiskovina poměrně oblíbená a hojně čtená.
Kupujeme ji kvůli přehlednému TV programu a hromadě věcí, kterým se zasmějeme - je to takové nenáročné, oddychové čtení, okořeněné Andrejovými zprávami z první ruky a vtipnými postřehy.

V čekárně

Doufala jsem sice, že k tomu nedojde, ale... Byla jsem nakonec nucena zajít si v Moskvě na polikliniku. A sice na polikliniku, která dřív fungovala výhradně pro cizince. Teď tam ale chodí i Rusové (po otevření různých speciálních klinik nastal odliv pacientů a tak povolili přístup i domácímu obyvatelstvu). V čekárně u praktického lékaře jsem byla svědkem následující události.
Praktických doktorů, takzvaných obvoďáků, mají na poliklinice několik. Někteří berou jen na objednávku, k jiným se může bez objednání - v jedné obrovské frontě jsem se jako neobjednaná ocitla i já. Později příchozím Rusům se samozřejmě nelíbilo, že by měli čekat dvě hodiny, a snažili se nacpat k jiným doktorům mezi objednané pacienty. Některým to i vyšlo. Jedna dívka se posadila ke dveřím, do kterých dlouho nikdo nevešel, v domnění, že je tam volno a doktor že se tam fláká. Najednou se na chodbě objevil důležitě vypadající manželský pár, doprovázený recepční, která s manžely mluvila francouzsky. Došli ke dveřím, vedle kterých seděla ona netrpělivá Ruska, zaklepali, chystali se vejít - a tu se dívka začala vehementně cpát před ně. Přetlačovanou vyhráli manželé, děvče bylo vtlačeno zpět na čekací židli, recepční své dva svěřence předala lékaři a zavřela za nimi dveře.
"Promiňte, ale nemůžete mi vysvětlit, proč ti dva můžou předbíhat?" vybafla dívka ukřivděně na recepční. Ta se nad ni postavila, ruce v bok, a začala nezasvěcené vysvětlovat: "Ti dva jsou řádně objednaní pacienti - francouzský velvyslanec s manželkou." Dívka poněkud strnula, dál se ale tvářila ukřivděně a povýšeně. "Vás bych poprosila," skončila recepční ledově "-abyste propříště do manželky pana velvyslance laskavě nestrkala." Načež nechala zahanbenou pacientku sedět a hrdě odkráčela.
Jo, být dcera velvyslance, třeba by mě taky brali přednostně, pomyslela jsem si a vrátila se k rozečtené knize.