"No, vidím to tak, že kromě našeho Štědrého dne oslavíme ruský starý i nový Nový god a ještě sedmého Rožděstvo, a dárky si budem dávat průběžně až do 14. ledna," shrnul tatínek výstižně naši situaci. Je pravda, že naše Vánoce v Moskvě jsou netradiční v mnoha ohledech. O Štědrém dnu (který byl díky nečekanému daru shůry snad poprvé v mém životě opravdu Štědrý s velkým Š) se zmíním později a začnu u atmosféry Vánoční Moskvy.
Dá se to shrnout následovně - žádná atmosféra tady není. Je to snad poznat i z fotek, které jsem naházela do předchozího příspěvku. Příčina je podle mě v tom, že Moskva je megapolis. Obrovské město, kde se hodně staví, práší a kde se případná vánoční výzdoba ulic poněkud ztrácí ve vší té šedi a zmatku, jaký tady panuje. Vánoční trhy nepatří k ruské tradici, a i když na některém z náměstí můžete narazit na pár stánků, s atmosférou v Praze nebo německém Norimberku, kde pořádají vánoční trhy už nějakých pár let, se to srovnat nedá. Působí to na mě dojmem, že Vánoční svátky v Moskvě zcela ovládla komerce. Jedinou ucházející výzdobu najdete v nákupních centrech, a co se týče před-novogodní hysterie, Moskvané skupují kdejakou blbost, jen aby pod tou "jolkou" něco bylo....
Jen na vysvětlenou: dárky si Rusové dávají na Nový rok - Nový god - z 31. 12. na 1. 1., ačkoli je teď v některých kruzích módní slavit i 24. 12. - po evropsku. Vánoce - Rožděstvo - mají Rusové ze 6. na 7. ledna. "Starý" Nový rok (podle starého kalendářě) je pak ze 13. na 14. ledna. Ztratili jste se v tom? Já bych se v tom teda ztratila. Pokud to pomůže: masově se slaví Nový god a Rožděstvo, ten zbytek už je věc vkusu. Prostě - pokud chcete slavit (a Rusové slaví rádi), tak si tu příležitost najdete =)
Co se týče mých Vánoc, které jako Češka slavím 24. 12., ty byly docela netradiční. Nejen že jsem je netrávila v Praze (a zdejší česká komunita hojně odlétala na svátky domů, škodolibě nám přejíce "pěkné svátky v Moskvě"), ale oproti zvyklostem jsme ani nebyli doma v kruhu rodinném. No dobrá, tak v kruhu rodinném jsme byli, ale ne doma. Nějakou náhodou jsme na jedné akci vyhráli dvoudenní pobyt pro dva v lepším hotelu za Moskvou, a protože našim se představa, že by mě a brášku měli byť na jeden víkend nechat doma samotné, příliš nelíbila, vyměnili poukázku za jednu večeři pro čtyři lidi. V restauraci hotelu jsme byli úplně sami (asi se to evropské Rožděstvo netěší zas tak velké oblibě x). Já s bráškou jsme si nadšeně objednali to nejdražší, co jsme našli na lístku a pochechtávali se zcela novému významu slov "Štědrý den". (Já jsem toho názoru, že to byla první skutečně štědrá štědrovečerní večeře - protože ji za nás platil někdo jiný x)) Na obsluhu a atmosféru si stěžovat nehodlám, i když kolem nás číšníci pobíhali trochu zmatečně a z reproduktorů vyhrávalo pořád dokola jedno jazzové cédéčko, ze kterého nám šla hlava kolem. Jedna písnička zněla, jako když škrtíte křečka, a když už jsme ji slyšeli počtvrté, neubránili jsme se smíchu. Ještě víc jsme se ale chechtali, když číšník za barem čistil kávovar. Ta mašina vydávala tak příšerné zvuky, že jsme se s bráškou oba zhroutili na stůl, marně dusíce řehot. S maminkou to taky mlátilo, jediný tatínek se držel, pocukávaje koutky úst, snažíce se chovat, jak se na drahou restauraci sluší. Číšníci na nás koukali rozpačitě, víc ale překvapeně než pohoršeně.
Po večeři se pro nás stavil stejný taxikář, který nás vezl do hotelu. Byl to sympaťák, Ugrofin, strašně ukecaný, pocházející z venkova někde kolem Pitěru. Nadšeně nám vyprávěl, jak u něj v rodné vesnici pobíhají volně zajíci a losi a dá se tam dokonce i dýchat... Pak si nechal vysvětlit, jak to my Češi vlastně s těmi svátky máme, politoval nás, že máme tak málo volna a poučil nás, že odpočívat se musí umět. Táta mu dal za pravdu, a taxikář suverénně prohlásil, že on umí odpočívat i za volantem. Prý dvacet let jezdil s kamionem po celém Rusku, takže taxikaření v ulicích Moskvy je pro něj relax. (Bože můj, jestli kličkování v chaotickém městském provozu a dlouhá stání v "probkách" jsou pro něj relax, musí to mít kamioňáci mnohem horší než jsem myslela!) Když jsme se blížili k našemu domu, začalo mi být i přes mírnou nevolnost, která se u mě dostaví pokaždé, když v autě nesedím vepředu, líto upovídaného Ugrofina opustit. Jeho vřelá povaha způsobovala, že jste si po pěti minutách v jeho autě připadali, jako byste toho chlapa znali roky... Nejspíš jsme se mu ale líbili, protože nám na sebe nechal kontakt s tím, že ho můžeme kdykoli zavolat a on nás rád zase někam odveze.
Žádné komentáře:
Okomentovat