Úvaha na ostří nože... nebo žiletky? Nakonec - jak je libo...

"Ty jsi takovej ten typ, co tiše sedí a pak se jde zabít..." řekl mi jednou přítel mojí kamarádky. Tenkrát mi to přišlo fakt uhozený, tím spíš, že jsem o sebevraždě nikdy vážně neuvažovala. (Ty zápisy v deníku z doby, kdy mi bylo 13, nepočítám.) Ale teď mě to téma tak nějak chytlo... chytlo v tom smyslu, že o něm musím přemýšlet...
Já nevím čím to je, možná tím, že jsem dočetla knížku o klubu sebevrahů, anebo tím, že chování mejch zdejších spolužáků by slabší povahu nejspíš k sebevraždě dohnalo. Takže si říkám - proč, co dožene člověka k tomu, že na sebe vztáhne sám ruku? Jeden můj kamarád mě před nějakou dobou hodně vyděsil, když mi řekl, že se několikrát pokusil zabít. A že tady dál je - a žije - jenom kvůli lidem, kterým na něm záleží, a že kdyby to bylo jenom na něm, tak by to nejradši skončil. Byla jsem v šoku. Asi taky proto, že jsem ho měla - a pořád mám - dost ráda.
No, v tý době (zrovna jsme si psali přes ajsko) jsem se ho snažila přesvědčit, že sebevražda je blbost. Že by od něj bylo sobecký se zabít, kvůli druhejm lidem. A on mi napsal něco, co mě totálně dostalo. Že podle něj jsou sobecký ti, kdo ho nutí žít dál i když jemu se už nechce. Že on se o tenhle život nikoho neprosil. Že se ho nikdo neptal, jestli chce žít nebo ne. Já na to po chvíli šokovaného ticha namítla, že život je dar, a je na každým, aby se nějak vyrovnal se svým osudem. A že sebevražda je podle mě prohra - vzdání se bez boje.
Já to v tý době prostě nemohla pochopit... Ale dost mě tím nahlodal. Tak kdo je teda ten špatnej? Sebevrah? Nebo okolní svět? Kterej ho k tomu dohnal? Nebo jen neměl dost pochopení...
Teď, když jsem tady, přemýšlím o různých věcech jinak. Třeba si říkám - jak by reagovala slabší povaha na ty hnusárny, co provádějí "zlatá děcka" ze třídy ostatním? Jsou ve většině, takže z jakýhokoli vzdoru nebo sporu vyjdou vítězně oni. Kdyby člověku rupnuly nervy - no tak pak jsou tu tři možnosti. Odejít ze školy, to je takový to nejnormálnější řešení. Ale když to třeba nejde a pokud je hodně zoufalej, poníženej a znechucenej - tak se může chtít zabít. A když se k tomu fakt odhodlá... No a ještě je tu třetí možnost, tolik populární v Americe - zabít se a vystřílet předtím půlku školy.
Já teda rozhodně nechvaluju ani sebevraždu, ani hromadný vraždy. Ale myslím, že sebevrahy (ne vrahy, tam jsem zatím nedošla) už dokážu pochopit. Někdy i mně připadá, že jsem tak sama a že svět je už tak nekonečně zkaženej a v budoucnu to nebude o nic lepší... A že kdyby to najednou skončilo - tak čeho bych měla litovat? Že jsem nenašla pana pravýho? Že jsem nevydala ani jednu knihu? Že jsem tady nechala samotný nějaký lidi? Ale oni nejsou sami, každej někoho má... I já někoho mám... Rodinu, kamarády... Jsou tady, i když si zrovna přijdu sama...
A i když si přijdu fakt hnusně a beznadějně, tak myšlenka na to, že NĚKDO tady pro mě je, a byl, a bude - ta myšlenka mi nedovolí začít uvažovat o tom, jak a kdy to nejlíp utnout. Jenže někdo třeba přijde na to, že je vážně úplně sám. Nebo že už si to tady na zemi pos*al do tý míry, že už to nespraví i kdyby chtěl. A jemu se vlastně ani nechce... Proč a pro koho... A v tomhle zoufalství, když už nevíš jak a proč dál... Tak v týhle chvíli vážně dovedu ty lidi pochopit.
Chápu sebevrahy. Ale nedokážu, a asi ještě dlouho to nebudu umět, schválit tenhle radikální krok. Prostě nedokážu schválit sebevraždu. Možná je to otázka víry? Nebo jsem se ještě nedostala v uvažování tak hluboko pod povrch... Těžko říct.