Děd ve válenkách a s plnovousem se začal objevovat v domech počátkem oslav Nového roku. Poslušným a šikovným dával dárky, ťukal o zem svojí holí. Teď dostávají dárky i uličníci a hůl se proměnila v kouzelnou berlu, která nejen zahřívá vše živé v krutých mrazech, ale také pomáhá dědovi Mrazíkovi při různých hrách s dětmi. V roce 1840 byly vydány «Pohádky pro děti děda Irineje » od V.F.Оdojevského, kde v jedné z pohádek («Mrazík Ivanovič») byl poprvé popsán prototyp lidového a obřadního Mrazíka. Zde byl Mrazík popsán jako «dobrý Mrazík Ivanovič» — «šedivý» stařeček, kterému se při každém prudčím pohybu hlavou sype z vlasů jinovatka; bydlí v ledové chýši, spí na peřině z prachového sněhu … Časem mu přibyla vnučka – Sněhurka se světlými copy, která rychle vyrostla a stala se jeho neoddělitelnou pomocnicí při jeho novoročním čarování. Když během 20tých let 20 století v Sovětském Svazu začala proticírkevní kampaň, Děda Mráz se nadlouho ztratil z očí. V roce 1935 byla klatba sňata a v roce 1937 se děda Mráz spolu se Sněhurkou poprvé spolu objevili na oslavu vánočního stromečku (jolky) v moskevském domě Svazů. Od roku 1970 začaly dědu Mráze zvát i do městských bytů na nadílky.
Kde vzít opravdového dědu Mráze? Klasika a současnost
V Novoroční noc děti i dospělí netrpělivě čekají na dárky od dědy Mráze. K některým šťastlivcům přichází děd dokonce osobně. Jste si ale jisti, že Vám popřál vše nejlepší přímo „on“ sám a ne jeho mladší pomocník, anebo, což je ještě trapnější, převlečený soused Ivan Petrovič?
Vypadá to, že v zevnějšek Dědy Mráze je pár fines a pokud je neznáme, můžeme se lehce splést a považovat za pravého toho, kdo jím ve skutečnosti není.
Začneme od vousů. Proto je to taky děd, aby měl vousy. Má je stejně jako vlasy husté a šedivé – skoro stříbrné. Vlasy a vousy symbolizují moc, štěstí, blahobyt a bohatství. Jsou to vlastně jediné znaky děda Mráze, které se do dnešního dne nezměnily. Je pravda, že dnešní děda Mráz je spíše zobrazován se sněhobílým plnovousem, než se šedivým, ale to nemá prakticky žádný význam. Možná, že byl děd v mládí blondýn …Má děda Mráz kníry? Má – plynule přecházející do plnovousu. Také šedivé, nebo v současném podání bílé. Ale nutně skutečné.
Vzpomínáte si na poému Někrasova «Мráz-červený nos »? Odedávna se mělo za to, že nos má skutečně červený. Omrznul mu:takových dárků je třeba rozvést! Je pravda, že na tento detail v jeho zevnějšku se často zapomíná, a děda Mráz se objevuje na veřejnosti s normálním nosem. Je to jistě lepší než mít klaunský nos na gumičce, nebo namalovaný nos rudou rtěnkou. Jestli tedy chcete vidět dědu Mráze s červeným nosem, a on ho nemá, tak to znamená, že váš byt není z posledních, který navštívil na své novoroční pouti. A na konce jeho cesty můžete dát krk na to, že mu určitě nos zčervená. A to ze dvou důvodů: buďto mu skutečně namrzl (tolik času na ulici v tom mraze!), anebo ho do sytosti pohostili ruskými národními nápoji. To můžete udělat i vy, jestli se vám ho podaří přemluvit, připojit se k vaší veselé společnosti.
Děda Mráz nosí bílou košili a kalhoty. Vše je vyrobeno ze lnu a ozdobené bílým geometrickým vzorem. Takové oblečení symbolizuje čistotu. Ale dnes děda Mráz chodí vždy v kožichu a nikdy ho nesvléká-nemá čas. Proto si tyto podrobnosti jeho oblečení těžko budete moci prohlédnout.
Kožich, který si děda Mráz ani za nic u vás doma nesvlékne, musí být červený, dlouhý ke kotníkům, vyšívaný stříbrem s tradičními vzory (osmiramenné hvězdy, husy, kříže atd.) a olemován labutím peřím. Je přijatelná záměna peří bílou kožešinou (ale nerado se to vidí). Dnes je v módě poněku jiná barevná gama: modrá, zelená, … Ornament není nijak přesně stanoven: prostě vločky – symbol Nového roku. Místo stříbra se někdy používá stříbrný celofán nebo pozlátko. Délka kožichu je libovolná: často je vidět podkolení a kalhoty nesprávně v červené barvě. Žádné výrazné knoflíky na kožichu ruského dědy Mráze namají být: pokud ho v takovém kožichu uvidíte– můžete ho klidně deportovat do jeho vlasti – Francie nebo USA: nejspíš si Petr Noel nebo Santa Klaus spletli zemi.
P.S.: Mimochodem, co myslíte: pokud kožich nemá knoflíky, tak jak se zapíná? Možná má vnitřní knoflíky, nebo háčky. Ale určitě má pásek – bílý s červeným vzorem, symbol spojení potomků s předky.
A víte, že má děda Mráz na čepici rohy? Ne proto, že by mu je někdo nasadil, ale proto, že jsou symbolem moci, plodnosti a štěstí. Rohy jsou jen trojhraný průřez na části jeho čepice. Pokud tam nejsou, tak to není žádný děda Mráz. K rohům se ještě vrátíme později, a teď se budeme ještě seznamovat s čapkou. Samozřejmě musí mít stejnou barvu jako kožich, to znamená červenou. Jaké jsou odstíny současných kožichů už víte, takže si barvu čepice představíte lehce. Stejně jako kožich, i pokrývka hlavy je vyšita stříbrem a také perlami (je povolena záměna za skleněné diamanty a polodrahokamy). Nehledě na to, že čepice má mít polokulatý tvar, dnes se snaží dědu Mráze odměnit čepicí kněžskou (správného polokulatého tvaru) anebo santaklausovskou čepičkou s bambulí. Při tom kulaté čepice je carská pokrývka hlavy. Jak by potvrdil ruský car Ivan Hrozný.
A tady něco z vyprávění samotného dědy Mráze:
"Víte, kde se vzala moje vnučka Sněhurka?
Celých 33 let jsem chodil na novoroční oslavy jolky sám. Byl jsem už starý a bylo to pro mě těžké, a taky mi bylo samotnému smutno. Proto jsem se obrátil s prosbou na ruské spisovatele: «Dejte mi nějakého pomocníka, takového, aby měl rád děti, a spolu se mnou chodil na oslavy, zpíval s dětmi a dával jim dárky». Zamysleli se mí přátelé spisovatelé…
Mezi tím, v roce 1867 byla vydána kniha А.N. Аfanasjeva «Poetické náhledy slovanů na přírodu». A tam také našel Alexandr Nikolajevič Ostrovský moji vnučku. A aby ji představil, rozhodl se napsat o ní jarní pohádku - činohru «Sněhurka», která byla vydána v roce 1873. Ale tenkrát ještě neměla Sněhurka to štěstí. Dnes je pořád se mnou, v zimě když ozdáváme dárky, v létě když je vyrábíme. Tenkrát ji slepili ze sněhu, ona ožila, skočila přes oheň a roztála. Líto jí bylo nejen mě, ale i čtenářům a dokonce spisovatelům. O 9 let později skladatel N.А. Rimskij-Korsakov uvedl velkolepou operu «Sněhurka», a moje vnučka začala existovat.
Děti si jí zamilovaly a na každé novoroční oslavě o ní přednášely básničky a snily, že ji jednou uvidí ve skutečnosti.
Přišlo 20 století. Moje vnučka získala už dostatečnou zkušenost v oblasti novoročního kouzlení– absolvovala Akademii mrazivého díla na výbornou, a mohl jsem ji vzít sebou na oslavy jako svojí pomocnici. V roce 1937 měly štěstí ty děti, které se dostali na oslavy jolky v moskevském domě Svazů: čekalo je příjemné překvapení!
Ale nepříjemné překvapení čekalo mě a moji vnučku: zakázali mi ji brát dále sebou na vystoupení. Více než 10 let musela sedět doma a snít o tom, že si může hrát s dětmi a zpívat s nimi písničky. A v tu chvíli přišli opět na pomoc mí přátelé spisovatelé– Lev Kassil a Sergej Michalkov. Zejména on pomohli vrátit Sněhurce úsměv: napsali vynikající scénář novoročních oslav, kde byla hlavní postavou Sněhurka, a tak Sněhurku požádali, aby znovu přicházela se mnou na oslavy. A od té doby chodíme spolu. A všude jí mají rádi. V Rusku jsou dvě města, kde ji mají nejraději. Jeden je v Kostromském kraji, kde se nachází panství Ščelikovo, přímo tam napsal Ostrovský svojí Sněhurku. А v Sankt Peterburgusvojí Sněhurku složil Rimskij-Korsakov. Moje vnučka umí všechno: šije, plete, vaří, stará se o naše koně, v mém domě uklízí. Vyrábí krásné dárky a umí hodně písniček a básniček – to zjistíte sami, když přijdete na novoroční představení! (pozn. - tady si starý pán neodpustil malou reklamu x)))"
Jak se múže na první pohled zdát, finský děda Mráz Joulupukki ("lesní muž" – "vánoční kozel " – "vánoční děd") měl smůlu se jménem. Překládá se jako "vánoční kozel". «Joulu» znamená Vánoce a «pukki» — kozel. Ve skutečnosti v tom ale nic urážlivého není. Před mnoha lety byl Joulupukki oblečen do kozí kůže a jezdil na kozlu. Počátkem 19. století měl na hlavě ještě malé rohy a v uších dřevěné lžíce - jak říkali, na zavařeninu z morošky– starodávného pokrmu, kterým ho hostí i dnes. Jak se mu tam ty lžíce vešly, to se neví. Mimochodem, kromě zavařeniny je jeho oblíbeným jídlem také šanga. Až budete ve finsku, určitě si vezměte recept.
Jestli chcete Joulupukki potkat, musíte vylézt na sopku Korvantunturi, která je na hranicích s Ruskem. Přímo tam bydlí v malé chaloupce, nebo přímo v sopce finský zimní čaroděj. Název této hory se překládá jako hora-ucho, protože její tvar připomíná zaječí ucho (přestože finové ho tvrdohlavě považují za psí).
Prostřednictvím tohoto ucha se Joulupukki dozvídá přání dětí. V hoře jsou jeskyně Kajkuluolat, kde sedí skřítci a poslouchají, jak se chovají děti na celém světě. Mají tak citlivé uši, že mohou rozeznat i intonaci hlasů dětí z druhého konce země. Zapisují si, jak se děti chovají do zvláštní knihy a tam také zaznamenávají, jaký dárek si dítě přeje k Vánocům. Nedaleko ve vesničce Pajakjulja je speciální dílna, kde skřítci vyrábějí dárky pro děti. Zajímalo by mě, jestli taky umí vyrábět počíteče a mobilní telefony.
Spolu s Joulupukki tam také bydlí jeho žena Muori (nebo Marie), která je ztělesněním zimy a má také její vlastnosti.
V dávných dobách chodil Joulupukki na Vánoce po domech (koledoval). Poslušné děti obdarovával a zlobivé dostaly jen metlou. "Jsou v tomto domě nějaké poslušné děti?" – těmito slovy začínala jeho návštěva. Dnes se už takové výchovné metody neuplatňujía dárečky dostávají i uličníci. Doufám, že metoda cukru bude stejně účinná jako metoda biče.
V roce 1950 Finsko navštívila paní Eleonora Rurveltová, manželka tehdejšího prezidenta USA. Vláda Finska se tak důkladně připravovala na návštěvu významné návštěvy, že dokonce zahájila výstavbu vesničky Joulupukki. Otevřena byla pravda až o 35 let později v roce 1985. No ale stálo to za to. Dnes Santa park a vesnici každoročně navštíví 250 tisíc turistů. Děd má také svoji poštu a rádio.
A jak finský čaroděj vypadá dnes? Hlavně je to mohutný mužský s dlouhými šedými vousy a vlasy. Nosí vysokou červenou oválnou čepici, stejné barvy kabát a kalhoty. Vše je doplněno koženým páskem a brýlemi.
Skřítci, pomocníci Joulupukki nosí špičaté čepice a oblečky lemované bílou kožešinou. Dnes se Joulupukki poněkud poamerikanizoval a je často zobrazován jako mohutného muže v červené vestě na bílé košili, v červené čepici se sřapcem a módních kožených vysokých botách. Zajímalo by mě, u kterého návrháře si je objednává?
Mimochodem estonský děda Mráz Jiuluvana je podobný svému finskému příbuznému.
Pro srovnání:
Ruský děda Mráz
Americký Santa Claus
A na konec:
Vnučka dědy Mráze Sněhurka
Žádné komentáře:
Okomentovat