Malý Buddha

Moje nejoblíbenější pražská restaurace. Malý Buddha je zároveň čajovna a restaurant, specializující se na tradiční chrámová jídla. Majitel a vedoucí restaurace, Chris Nguyen, strávil deset let v šaolinském kláštěře v Tibetu. Kromě toho, že vyniká v přípravě výborných jídel, je také umělec. Sochy a obrazy, malované na plátno a hedvábí, prodává hlavně do zahraničí.

Interiér restaurace

Chris Nguyen před vstupem do restaurace

Oficiální stránky čajovny a restaurace Malý Buddha

Fotografie převzaty ze stránek restaurace.

Gorbuška

Gorbuška je něco jako nákupní centrum a tržnice specializované na elektroniku a multimédia pod jednou velkou střechou. Najdete ji v Moskvě na stanici metra Bagrationovskaja. Do Gorbušky se každý vydává s jasným cílem, nejlépe, když si všechno, co chcete sehnat, sepíšete na papír. U vchodu do centra si vezmete brožurku s mapou jednotlivých sektorů (hudbu a filmy seženete v části nazvané La-la park) a vydáváte se na lov. Jen bloudit mezi stánky a dívat se po titulech nestačí, musíte se aktivně ptát prodavačů. Pokud neseberete odvahu nějakého oslovit, je skoro jisté, že vás některý z nich osloví sám. I pokud vás ale potěší zprávou, že vámi požadovaný titul má, ještě není vyhráno. Často tomu tak není, a pak vás zpravidla nechá stát u svého stánku ("ještě se porozhlídněte, jestli nenajdete něco, co by se vám líbilo") a běží shánět ke kolegům. Někdy se vrátí s vámi žádanými tituly, někdy ne. Čekat vás může nechat pět minut, anebo taky půl hodiny. Dost lidí čekání po chvilce vzdává a zkouší štěstí jinde.
Co se týče sortimentu, na Gorbušce se dá sehnat prakticky cokoli, závisí to hlavně na vaší vytrvalosti a ochotě hledat, ptát se a čekat na výsledek.

Poznámka k obrázkům: na první dva klikněte, zobrazí se v lepší kvalitě. třetí je focený mobilem, takže o kvalitě se u něj bavit nedá (aneb kde nic není ...)

Odkaz v ruštině pro ty, které zajímá víc a hlavně pro ty, kdo se potřebují detailně seznámit s pravidly přežití a úspěchu na Gorbušce;)

Konečně??? Postřehy a pocity z návratu... domů...

...po 11 měsících jsem zpátky v Praze.
Prakticky na každým kroku potkávám plakáty s krví opatlanou Čachtickou paní, která prý vůbec není viníkem, ale obětí. Na rozdíl od letně horké Moskvy, tady vládne chladnější počasí, který je pro mě (navzdory dojmu otužilosti a zocelenosti ruskou zimou) tak trochu šokem.
Ze skoro rok nevětraného bytu mě chytila strašlivá alergie, takže vypadám se svým odřeným nosem a zarudlýma očima dost nemocně.
Metro má dlouhé intervaly - stěžuje si tatínek - ale mně to nevadí. Tady mám totiž, na rozdíl od ruské metropole, možnost stihnout si v MHD poslechnout nějaké písničky. Důvodem je jednak nižší rychlost přepravy, a také nižší hlučnost. V moskevském metru prostě neslyšíte NIC kromě randálu, a kdyby si ten chudák, co vám vřeští v empétrojce, ztrhal hlasivky, stejně to nepomůže xDDD Místo osmi vagonů jich v Praze jezdí jen pět, zastávky jsou maličký a přechody mezi stanicema... *hysterický chechot* ...jsou jenom tři!!! A jsou tak kraťoučký... A vagony jsou většinou nový nebo rekonstruovaný.
Je tu vylidněno. Fakt, člověk vykoukne z okna, aby prozkoumal, co mají lidi na sobě (první ukazatel venkovní teploty, předtím, než se mrknu na teploměr) a NIKDE NIKDO! V Moskvě o lidi zakopáváte i na procházce v parku.
Lidi se tady na ulicích vyhýbají a obcházejí, a ne prorážejí x)))
Můj první dojem, když jsem vylezla z letištní budovy, byl: Tady se dá dýchat!?! Bylo zrovna svěže, po dešti...
Všude je tak málo aut, neparkujou na chodnících a dávají na přechodu přednost chodcům...
A co se týče oblečení, tatínek to tady výstižně nazval "šedá masa". Žádné flitry, žádné zlaté kozačky a lakované rudé sandále do půli lýtek. Což neznamená, že by se Češi oblékali hůř, prostě jen chodí oblečení jinak. Ve sportovnějším, pohodlnějším stylu.
Nikde žádní toulaví psi, zato domácích mazlíčků je tady snad víc než lidí....
Tolik tedy pro srovnání, víc mě k tématu nenapadá.

...legrační bylo vejít po tom skoro roce zase do starýho pokoje... Zděsila jsem se, to přiznám na rovinu. Značnou část věcí jsem vyházela ještě ten večer, co jsme dorazili domů. A neustále jsem se přitom ptala sama sebe: "Proč a na co jsem schovávala TUHLE krávovinu/ tenhle příšerný hadr/tuhle děsnou, ještě navíc rozbitou věc? Bylo to jako... jako když dospělák vejde do pokoje puberťáka nebo dítěte. A žasne, co všechno je ten nedospělý tvor schopen uchovávat, schovávat, schraňovat... Já samozřejmě netvrdím, že jsem za tu dobu dospěla (plyšového medvěda, kterého mi kdysi ušila maminka, nevyhodím nikdy za nic na světě!!!) nebo nějak výrazně zmoudřela. Prostě jenom... koukám na věci jinak než dřív. Tak nějak bez většího sentimentu.
Opravdovou satisfakcí pro mě bylo vyházení starých sešitů ze základky. Obzvlášť matiku jsem rvala na kusy (kvůli odsvorkování) s obrovským zadostiučiněním. Té matice se co do sadistické radosti může rovnat jen zemák, respektive slepé mapy, se kterými mě mučila nenáviděná učitelka ještě před rokem.
V úklidu pokračuju pořád, a obávám se, že to jen tak neskončí...

Omluva

Omlouvám se všem čtenářům za absenci nových příspěvků na blogu.
Věc se má tak, že za týden se vracím domů, takže se snažím ještě v Moskvě stihnout, co se dá - a moc se mi to nedaří xD Takže prosím o shovívavost;)

Dům Bulgakova v Moskvě - plakátové ilustrace k románu Mistr a Markétka, které tam visí na stěnách v průchodu

Auroro, pal! - aneb Další fotoreportáž z Petrohradu

Citáty, které jsem objevila nedávno a líbí se mi natolik, že si je prostě nemůžu nechat pro sebe.

• Moře je jako historie: z perspektivy vypadá monumentálně, jste-li uprostřed, zvedá se vám žaludek. (Gabriel Laub)
• Psaní je jediný zločin, při němž se pachatel snaží zanechat stopy. (Gabriel Laub)
• Život je příliš krátký, než abychom uklízeli. (Eduard Kohout)
• Patolog je jeden z mála lékařů, který pacientovi již neubližuje. (S. Káš)
• Láska je nemoc, při které oba musí do postele. (A. Pokorný)
• Klasik je spisovatel, jehož díla se chválí, ale nečtou. (Mark Twain)
• Impotence: vítězství přitažlivosti zemské nad přitažlivostí ženskou. (Václav Dušek)
• Já je vrcholem kužele, jehož základnou je vesmír. (Christian Morgenstern)
• Chirurg je člověk, který se denně podivuje, kolik může z člověka uříznout, aniž ho zabije. (Hans Bankl)
• Hudba je ze všech kraválů nejméně nepříjemná. (Samuel Johnson)
• Sadista je ten, kdo je hodný na masochistu. (Gabriel Laub)
• Facka - nejkratší spojení dvou opačných názorů. (Upton Sinclair)
• Člověk je dvounohý neopeřený živočich. (Platon)
• Lékaři jsou stejní jako právníci. Jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že právníci vás pouze okradou, kdežto lékaři vás okradou a ještě zabijí. (A. P. Čechov)
  

Fotoreportáž - Petropavlovská pevnost v Petrohradě

Cestou do pevnosti
(V Petrohradu najdete svatostánek snad úplně každé víry - mezi stromy se tady našim zrakům skrývá mešita s minarety)

Naštvaně pózující racek u Něvy

Hlavní brána pevnosti

Děla, ze kterých se každý den střílí poledne

Pohled z pevnosti na druhý břeh Něvy, kde je vidět Ermitáž a Isaakievský chrám

Totéž, jen trochu vzdálenější

Něvská brána

Petropavlovský chrám, ve kterém je místo posledního odpočinku carů, careven a velkoknížat

Hrobka Petra I. Velikého, Petropavlovský chrám

Místo uložení ostatků posledních Romanovců.
(Pravoslavná církev tyto ostatky nikdy oficiálně neuznala.)

Petropavlovský chrám

Pohled na Petropavlovskou pevnost z dálky

Drncání na kolejích

Do Pitěru jsme jeli z Moskvy denním dálkovým vlakem. Dálkové spoje v Rusku se od našich liší tím, že každý vagon má vlastní průvodčí, která má vlastní malé kupé a kuchyňku (kde vám prodá čaj a sušenky). Pokud máte s sebou na cestu vlastní hrníček a čaj, případně kávu, naproti kuchyňce si můžete zadarmo natočit horkou vodu a připravit si nápoj (nebo pokrm – napadají mě instantní těstoviny, a to i přesto, že je sama hluboce nesnáším) zcela podle své chuti. V Rusku se kolem měst udržují (dodržují?) takzvané sanitární zóny. Což znamená, že záchody se ve vlaku otevřou až 40 minut po odjezdu z Moskvy a 40 minut před příjezdem do Petrohradu se zamknou. Stavěli jsme i v jiných větších městech, a tady to bylo tak, že se záchod zamykal 20 minut před příjezdem a odemykal 20 minut po odjezdu ze zastávky.

Pokud se někdy chystáte absolvovat stejnou trasu, doporučuju dát přednost nočnímu vlaku. Přes den sice můžete koukat z okna, jenže – a to nemyslím zle – moc k vidění toho není (lesy, břízy, placka krajiny) a je lepší těch přibližně 7 hodin prospat.

Nočním vlakem jsme absolvovali zpáteční cestu z Tallinu do Moskvy. Z nádraží jsme vyráželi po páté hodině odpolední. Vlak sice patřil Estonsku, ale vagony byly staré ruské výroby. Obsadili jsme jedno čtyřlůžkové kupé, koupili si čaj a čekali, až dorazíme k hranicím a projdeme pasovou kontrolou. Dřív nemá smysl se ukládat ke spánku – celníci vás totiž stejně probudí.

Průvodčí vlaku byla malá, blonďatá a kulatá. Původem Ruska žijící prakticky celý život v Estonsku - přesto nemá občanství. Starší generace Rusů prostě estonské občanství nedostala, a i když mohou v Estonsku žít a pracovat, jsou zvláštní kategorií – v dokladech mají prostě napsáno „bez občanství“. Za muže má Estonce a jejich společné děti a vnoučata už estonské občanství mají… Estonci a ostatní pobaltské národy jsou svou averzí k Rusům pověstné. O to víc překvapuje fakt, že v Tallinu potkáte Rusy na každém rohu. A to ne jako turisty, ale jako normální obyvatele a z povolání zejména jako prodavače suvenýrů a trhovce. Ale to jsem odbočila od tématu…

Každý cestující nočního vlaku nafasoval balík: ručník, povlečení na polštář a dvě prostěradla. Jedním si povléknete postel, druhým se přikryjete a přes něj přetáhnete deku. Když jsme se po překročení ruských hranic chystali spát, čekali jsme, že bude na záchodě nával lidí se zubními kartáčky a ručníky, ale opak byl pravdou. Většina cestujících z našeho vagonu (kromě nás a jedné Korejky samí Rusové) se sebrala a odešla do jídelního vozu na pivo. „Na kolejích“ se usíná docela dobře. Na houpání si rychle zvyknete, a pokud vás zrovna neovládne stihomam, že na vás odněkud z deky vylézá armáda štěnic, máte slušnou šanci se dobře vyspat. Na mě žádné štěnice ani blechy nevylezly, takže jsem odpadla. Probudila jsem se kolem šesté ráno, kdy vlak poprvé zastavoval, abych následně znovu zabrala a spala až do osmi, kdy se probudili i ostatní, odemkli jsme kupé a průvodčí nám sdělila, že 40 minut do příjezdu do Moskvy zamyká záchod a ať pohneme, že se tam už tvoří fronty… s kartáčky a ručníky. Tolik tedy k vlakovým zážitkům=)

Odpočítávání

Za dva týdny v Moskvě končím. To je fakt. Pár lidí už se mě ptalo, co bude s Mezi světy pak. Odpověď zní: Mezi světy pojede dál. Pod stejným názvem (jen s jiným podtitulem), protože (i přes pokus se změnou identity na Tuctovku) já pořád zůstávám Iris a "mezi světy" teď asi budu víc než kdy dřív. Když žijete tak dlouhou dobu někde jinde, ovlivní vás to, ať chcete nebo ne. Třeba Helsinky mi po desetiměsíčním pobytu v Moskvě připadaly jako taková milá, poměrně vylidněná vesnička... A Petrohradský metro, ve kterým jsme se tísnili jako sardinky, mi ve srovnání s moskevským přišlo poloprázdný. Což asi není zrovna nejlepší příklad, ale je to pravda=)
Ještě se neodvažuju naplno bilancovat, co mi pobyt v Moskvě přinesl, i když jsou určitý drobnosti, který vnímám už teď. Třeba větší pocit sebevědomí (což je celkem vtipný... vzhledem k tomu, jak mě tady spolužáci devět měsíců dusili, bych čekala spíš opak...). A pak je tu ta věc se sníženým prahem citlivosti. Pořád jsem sice nezdravě vysazená na hygienu, už mi ale nedělá problém použít místo záchodu díru v zemi. A nedělá mi problém jen tak přijít k cizímu člověku a na něco se ho zeptat. Vlastně mi komunikace s cizíma lidma dělá mnohem menší problém než dřív celkově - a to i přesto, že se s nima nebavím v rodný řeči. Pak je tu ta srandovní věc s televizí, kdy táta přepíná programy a mně vždycky chvíli trvá, než si uvědomím, jestli je to vysílání český nebo ruský... protože rozumím obojímu skoro stejně dobře. Díky svýmu odjezdu sem jsem začala slídit po síti a poznala několik hodně zajímavých lidí, který mě určitým způsobem ovlivnili... Získala jsem zase trochu jinej úhel pohledu na svět a některý moje starý zájmy nabraly úplně novej rozměr)
A tohle je jenom špička ledovce.

Aktualizace ke dni 5. 7. 2008 - Anketa

Jak to vypadá s hlasováním?
28 lidem se Mezi světy líbí moc
12 lidem se blog celkem líbí
7 lidem se Mezi světy moc nelíbí
11 lidem se blog nelíbí vůbec (vidíš, vidíš, Iris, ty siamský dvojčata jsi tam fakt dávat neměla!!!)))
a 8 lidem se líbí Iris.
Celkem hlasovalo 62 lidí.
Za všechny vaše hlasy moc díky! Když ještě připojíte podnětné komentáře se svými tipy a přáními, vynasnažím se zlepšit to, co se vám nelíbí a dál se držet těch témat, která máte rádi ;)

Sankt Petěrburg, část II. - Petr I. Veliký, Kunstkamera a památníky

(obraz namaloval roku 1838 francouzský malíř Paul Delaroche)

Petr I. Veliký

Za svůj vznik vděčí Petrohrad (Pitěr) právě jemu. Petr I. ho vybudoval za pomoci italských, francouzských a německých architektů po vzoru evropských měst a pojmenoval po svatém Petrovi. To souviselo nejen s osobou ruského cara, ale i s Římem, který byl tradičně nazýván „městem svatého Petra“. Petr I. totiž hodlal z Petrohradu udělat nový, „čtvrtý Řím“. (Druhý a třetí Řím jsou Cařihrad-Istanbul a Moskva.) Petrohrad byl hlavním městem Ruska v letech 1712 – 1917. Petr Veliký byl znám svými radikálními reformami, kterými se snažil přiblížit Rusko západu a tak nějak zkulturnit svůj národ. Pomoci mu v tom mělo právě nové město. Pokud se procházíte po Pitěru, skutečně vám některá místa připadají známá. Například Kazanský chrám okamžitě asociuje Řím, šlechtické paláce v sobě mají cosi vídeňského a některé uličky jako by kopírovaly irský Dublin.

Kunstkamera

V roce 1719 Petr I. v Petrohradu otevřel veřejnosti první historické a přírodovědné muzeum – Kunstkameru. V současnosti je muzeum věnované etnografii a antropologii, obsahuje i sbírku anatoma Frederika Ruysche. Ta se skládá z preparátů lidských embryí a plodů, které se narodily s genetickou mutací. Petr I. od Ruysche tehdy po celé Evropě proslavenou sbírku koupil, protože tak chtěl pomoci v rozvoji ruské chirurgie a medicíny vůbec.

Kostřička siamských dvojčat ze sbírky anatoma Ruysche

Pomníky Petru I. Velikému

V Petrohradu a okolí také najdete bezpočet pomníků a soch věnovaných Petru I. Nejznámější je Měděný jezdec «Медный всадник», památník, který monarchovi nechala postavit Kateřina II. Další, moderní památník z roku 1991, se nachází v Petropavlovské pevnosti. Socha je údajně vytvořena podle voskového odlitku a má tedy skutečné proporce, jaké měl car Petr I. Socha nemá na hlavě paruku a je tady dost nápadný rozdíl v poměru malinké hlavy a velkého těla. Před Michajlovským zámkem stojí další jezdecká socha Petra prvního. Na podstavci stojí: Pradědu pravnuk, což dává tušit, že tento památník dal svému předku vytvořit car Pavel I.

Měděný jezdec

Realistické proporce Petra I. v Petropavlovské pevnosti

"Pradědu pravnuk"

Sankt Petěrburg, část I. - Úvod a Bílé noci

Petrohrad, Sankt Petěrburg, Leningrad… můžete mu říkat, jak chcete, ale nic to na něm nezmění. Stále to bude město s evropským vzhledem, kouzelnou přímořskou atmosférou, svěžím vzduchem… a ruskou duší.

Petrohrad klame tělem. Tváří se jako evropské město, ale má východní – přesněji řečeno ruskou – mentalitu.

Bílé noci

Když stojíte na nábřeží Něvy, hledíte s očekáváním na Dvorcový most a odpočítáváte pomalu minuty do doby, než nastane hodina Há (01:40 ráno) a most se za hromového jásotu a pískotu přihlížejících otevře, za zády máte budovu Ermitáže a nad hlavou vám přelétají ohnivé balonky, připadáte si jako v jiném světě.

Bílé noci – noci, při kterých se nestmívá vůbec, nebo jen na dvě až tři hodiny, jsou jevem, který můžeme pozorovat na místech, která se nacházejí blízko polárního kruhu. Takovým místem je i Petrohrad, kde doba velmi světlých nocí trvá od konce května do začátku července. Samotné bílé noci trvají od 11. června do 2. července. Což je doba, do které jsme se s naší výpravou trefili i my. Otevírání Dvorcového mostu jsme pozorovali o Slunovratu, a jako na potvoru se nad městem začaly stahovat temné mraky, které udělaly z naší bílé noci Pošmournou noc. Mezi mraky ale občas probleskl kousek oblohy – a ta byla skutečně bílá, případně světlemodrá, jako by byl den.

Pohled na řeku Něvu ve 23:59

Dvorcový most, zatím bez světel, 00:01

Osvětlená budova Kunstkamery, 00:34

Petropavlovská pevnost s rozsvícenou věží, 00:35

Dvorcový most v plné záři, 01:00

Otevírání mostu, 01:42

Proplouvá nákladní loď jako nenápadný stín, 01:44

Aktualizace ke dni 3. 7. 2008

Slibovala jsem článek o výstavě věnované samurajům, jenže jsem zjistila, že o ní nějak není co psát. Respektive, že by to asi ani nikoho, kdo nemá rozsáhlé odborné znalosti, nebavilo číst. A protože ani já nemám odborné znalosti (vlastně vůbec žádné) co se samurajů týče, dala jsem si za úkol vypracovat na toto téma referát. Jak se mi to povedlo, posuďte sami níže.

Samurajové

Historie

Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku 11. století. V této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku – saburafu. Tento název znamená: služebník pána. Svého pána saburafu doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy, za odměnu dostávali většinou příděl půdy. Později se z nich stali bojovníci saburau – císařská a šlechtická garda. Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset shogunátů (= provincií), které válčily mezi sebou. Samurajové (slovo samuraj znamená „ten, jež slouží“) byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.

Ve 12. -13. století se změnil životní styl samurajů. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly shogunů (šlechticů, správců shogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro řemeslníky, sloužily také jako poslední útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové shogunatu, nepřestali jim sloužit.

Po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku (známější je neslušné označení harakiri). Ti, kteří nechtěli dostát své povinnosti, propadli hanbě a byli vyloučeni celou společností. Z některých se stávali zločinci (nájemní zabijáci, vyděrači bohatých rodin). Samuraj bez pána se nazývá ronin. Ronin přežíval na kraji společnosti a byl nucen bezcílně putovat krajinou Japonska.

Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše – duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.

V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury. Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.

Do roku 1945 se ještě používal termín shizoku jako formální označení potomků samurajů.

Zbraně samurajů

Hlavní zbraní Samuraje byl meč zvaný katana. Čepel byla ručně broušená diamanty, což z katany dělalo spolu s kovářským uměním starých Japonců nejdokonalejší chladnou zbraň v historii lidstva. Meč měl údajně vlastní duši a byl pro samuraje cennější než jeho život. Také určoval kastovní třídu, protože katanu nesměl nosit žádný obyčejný člověk. Zkouška kvality a ostrosti meče se prováděla tak, že jím byl rozťat v půli (v nejširším místě) klečící zajatec. Méně drastické zkoušky spočívaly v přetnutí určitého počtu svazků slámy.

Spolu s katanou nosil samuraj ještě malý meč vakizaši [wakizashi]. Tyto dvě zbraně měl zasunuté za pasem ostřím nahoru. Další samurajskou zbraní byl velký luk, z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Když samuraj vyrážel do války, měl na sobě brnění a bral s sebou ještě jednu zbraň - buď kopí – jari [yari] nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se nazývala naginata. Jari i naginaty měly mnoho tvarů. Samuraj se učil také v umění boje beze zbraně. Ve středověkém Japonsku to bylo džudžucu [jujutsu].

Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit, byla dýka - tanto. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení, avšak v mnoha ohledech neměli lehký život. Služba pánovi pro ně znamenala život, v případě nutnosti měli povinnost za svého pána zemřít. Pokud tak neučinili a jejich pán zemřel, měli dvě možnosti, za prvé, zapomenout na svou minulost a žít dál (tito muži se stali takzvanými "roniny" neboli bludnými muži, ronin byl člověk na okraji společnosti, nikdo jej nesměl vzít do služeb, takže se většinou živili jako loupežníci), nebo za druhé, spáchat sebevražedný rituál s názvem Sepukku, který je v západních zemích znám spíše jako Harakiri.

Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).

Tento rituál také prováděli, pokud byli zajati v boji, samuraj totiž nesměl být nikdy zajat. Pokud se tak stalo, byla to pro něho největší potupa a urážka cti jaká v té době existovala.

Obrázek k filmu Akiry Kurosawy "Yojimbo".

Obřad Sepukku

(Harakiri)

První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Tento řez začínal buď ve středu vodorovného řezu, nebo mohl být jeho plynulým pokračováním.

Kolmý řez procházel hrudníkem a směřoval ke krku. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.

S postupem času nabyla pomocníkova role většího významu. Když se poměry uklidnily a válčení přestalo být každodenní záležitostí, vlastní rozetnutí břicha se stalo spíše formální záležitostí před tím, než pomocník mečem rychle zkrátil sebevrahovo utrpení.

Japonský znak (kandži) pro samuraje

Výcvik a čest samuraje

Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).

Samurajové byli velmi „urážliví.“ Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Samurajův kodex – Bushido

· Neprotiv se mravům a tradicím.

· Nevyhledávej pro sebe rozkoše.

· Zůstaň nestranný uprostřed všeho dění.

· Sebe samého ber s humorem, jiné však smrtelně vážně.

· V životě po ničem nebaž.

· Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.

· Nikomu nezáviď dobré, ani zlé.

· Nechť je tvá cesta jakákoliv, nikdy si nestěžuj.

· Nekritizuj a nepomlouvej sebe ani jiné.

· Neměj srdce svázané závazky ani láskou.

· Netuž po hmotných statcích.

· Nenechej se zlákat pěkným příbytkem.

· Nebaž po vybraných jídlech.

· Neulpívej na starožitnostech, nechť mají jakoukoliv cenu.

· Nevěšti si sám pro sebe.

· Mimo zbraně nevyhledávej žádné nástroje.

· Když žiješ pro bušidó, neboj se smrti.

· Na stará kolena netuž po bohatství.

· Cti Boha i Buddhu, ale nebuď na nich závislý.

· Když odvrhneš své tělo, nezapomeň na svoji čest.

· Nikdy nesejdi z cesty bojovníka.

Zdroje:

Wikipedie, xxxfantom.blog.cz/0702/samurajove

http://www.katana.cz/clanek.php?id=9

http://www.samuraj-cz.com/clanek/elitni-bojovnici-japonskeho-stredoveku-samuraj/

Jsem zpátky!!!

Anabáze po severní Evropě je u konce, všichni zůstali živí a ve spánku se většinou spokojeně usmívají (ano, uhodli jste, všichni postupně odpadáváme). Až prohrabu všechny fotky, pohlednice, suvenýry, mapy a turistický průvodce, kterých se nám nakupila vážně hromada, plánuju udělat několik reportáží=) Teď se potřebuju dát trochu dohromady a srovnat si všechny ty myšlenky a zážitky v hlavě.
Omlouvám se, že jsem před cestou nikoho neupozornila na svojí dlouhou nepřítomnost, ale tři dny před odjezdem mi kleknul net a v tom zmatku fakt nebyl čas běhat s notebookem někam do kavárny na wifinu... Díky za všechny nové komentáře a hlasy do ankety=)