Oficiální stránky čajovny a restaurace Malý Buddha
Fotografie převzaty ze stránek restaurace.
Do Pitěru jsme jeli z Moskvy denním dálkovým vlakem. Dálkové spoje v Rusku se od našich liší tím, že každý vagon má vlastní průvodčí, která má vlastní malé kupé a kuchyňku (kde vám prodá čaj a sušenky). Pokud máte s sebou na cestu vlastní hrníček a čaj, případně kávu, naproti kuchyňce si můžete zadarmo natočit horkou vodu a připravit si nápoj (nebo pokrm – napadají mě instantní těstoviny, a to i přesto, že je sama hluboce nesnáším) zcela podle své chuti. V Rusku se kolem měst udržují (dodržují?) takzvané sanitární zóny. Což znamená, že záchody se ve vlaku otevřou až 40 minut po odjezdu z Moskvy a 40 minut před příjezdem do Petrohradu se zamknou. Stavěli jsme i v jiných větších městech, a tady to bylo tak, že se záchod zamykal 20 minut před příjezdem a odemykal 20 minut po odjezdu ze zastávky.
Pokud se někdy chystáte absolvovat stejnou trasu, doporučuju dát přednost nočnímu vlaku. Přes den sice můžete koukat z okna, jenže – a to nemyslím zle – moc k vidění toho není (lesy, břízy, placka krajiny) a je lepší těch přibližně 7 hodin prospat.
Nočním vlakem jsme absolvovali zpáteční cestu z Tallinu do Moskvy. Z nádraží jsme vyráželi po páté hodině odpolední. Vlak sice patřil Estonsku, ale vagony byly staré ruské výroby. Obsadili jsme jedno čtyřlůžkové kupé, koupili si čaj a čekali, až dorazíme k hranicím a projdeme pasovou kontrolou. Dřív nemá smysl se ukládat ke spánku – celníci vás totiž stejně probudí.
Průvodčí vlaku byla malá, blonďatá a kulatá. Původem Ruska žijící prakticky celý život v Estonsku - přesto nemá občanství. Starší generace Rusů prostě estonské občanství nedostala, a i když mohou v Estonsku žít a pracovat, jsou zvláštní kategorií – v dokladech mají prostě napsáno „bez občanství“. Za muže má Estonce a jejich společné děti a vnoučata už estonské občanství mají… Estonci a ostatní pobaltské národy jsou svou averzí k Rusům pověstné. O to víc překvapuje fakt, že v Tallinu potkáte Rusy na každém rohu. A to ne jako turisty, ale jako normální obyvatele a z povolání zejména jako prodavače suvenýrů a trhovce. Ale to jsem odbočila od tématu…
Každý cestující nočního vlaku nafasoval balík: ručník, povlečení na polštář a dvě prostěradla. Jedním si povléknete postel, druhým se přikryjete a přes něj přetáhnete deku. Když jsme se po překročení ruských hranic chystali spát, čekali jsme, že bude na záchodě nával lidí se zubními kartáčky a ručníky, ale opak byl pravdou. Většina cestujících z našeho vagonu (kromě nás a jedné Korejky samí Rusové) se sebrala a odešla do jídelního vozu na pivo. „Na kolejích“ se usíná docela dobře. Na houpání si rychle zvyknete, a pokud vás zrovna neovládne stihomam, že na vás odněkud z deky vylézá armáda štěnic, máte slušnou šanci se dobře vyspat. Na mě žádné štěnice ani blechy nevylezly, takže jsem odpadla. Probudila jsem se kolem šesté ráno, kdy vlak poprvé zastavoval, abych následně znovu zabrala a spala až do osmi, kdy se probudili i ostatní, odemkli jsme kupé a průvodčí nám sdělila, že 40 minut do příjezdu do Moskvy zamyká záchod a ať pohneme, že se tam už tvoří fronty… s kartáčky a ručníky. Tolik tedy k vlakovým zážitkům=)
(obraz namaloval roku 1838 francouzský malíř Paul Delaroche)
Za svůj vznik vděčí Petrohrad (Pitěr) právě jemu. Petr I. ho vybudoval za pomoci italských, francouzských a německých architektů po vzoru evropských měst a pojmenoval po svatém Petrovi. To souviselo nejen s osobou ruského cara, ale i s Římem, který byl tradičně nazýván „městem svatého Petra“. Petr I. totiž hodlal z Petrohradu udělat nový, „čtvrtý Řím“. (Druhý a třetí Řím jsou Cařihrad-Istanbul a Moskva.) Petrohrad byl hlavním městem Ruska v letech 1712 – 1917. Petr Veliký byl znám svými radikálními reformami, kterými se snažil přiblížit Rusko západu a tak nějak zkulturnit svůj národ. Pomoci mu v tom mělo právě nové město. Pokud se procházíte po Pitěru, skutečně vám některá místa připadají známá. Například Kazanský chrám okamžitě asociuje Řím, šlechtické paláce v sobě mají cosi vídeňského a některé uličky jako by kopírovaly irský Dublin.
Kunstkamera
V roce 1719 Petr I. v Petrohradu otevřel veřejnosti první historické a přírodovědné muzeum – Kunstkameru. V současnosti je muzeum věnované etnografii a antropologii, obsahuje i sbírku anatoma Frederika Ruysche. Ta se skládá z preparátů lidských embryí a plodů, které se narodily s genetickou mutací. Petr I. od Ruysche tehdy po celé Evropě proslavenou sbírku koupil, protože tak chtěl pomoci v rozvoji ruské chirurgie a medicíny vůbec.
Kostřička siamských dvojčat ze sbírky anatoma Ruysche
Pomníky Petru I. Velikému
V Petrohradu a okolí také najdete bezpočet pomníků a soch věnovaných Petru I. Nejznámější je Měděný jezdec «Медный всадник», památník, který monarchovi nechala postavit Kateřina II. Další, moderní památník z roku 1991, se nachází v Petropavlovské pevnosti. Socha je údajně vytvořena podle voskového odlitku a má tedy skutečné proporce, jaké měl car Petr I. Socha nemá na hlavě paruku a je tady dost nápadný rozdíl v poměru malinké hlavy a velkého těla. Před Michajlovským zámkem stojí další jezdecká socha Petra prvního. Na podstavci stojí: Pradědu pravnuk, což dává tušit, že tento památník dal svému předku vytvořit car Pavel I.
Petrohrad, Sankt Petěrburg, Leningrad… můžete mu říkat, jak chcete, ale nic to na něm nezmění. Stále to bude město s evropským vzhledem, kouzelnou přímořskou atmosférou, svěžím vzduchem… a ruskou duší.
Petrohrad klame tělem. Tváří se jako evropské město, ale má východní – přesněji řečeno ruskou – mentalitu.
Bílé noci
Když stojíte na nábřeží Něvy, hledíte s očekáváním na Dvorcový most a odpočítáváte pomalu minuty do doby, než nastane hodina Há (01:40 ráno) a most se za hromového jásotu a pískotu přihlížejících otevře, za zády máte budovu Ermitáže a nad hlavou vám přelétají ohnivé balonky, připadáte si jako v jiném světě.
Bílé noci – noci, při kterých se nestmívá vůbec, nebo jen na dvě až tři hodiny, jsou jevem, který můžeme pozorovat na místech, která se nacházejí blízko polárního kruhu. Takovým místem je i Petrohrad, kde doba velmi světlých nocí trvá od konce května do začátku července. Samotné bílé noci trvají od 11. června do 2. července. Což je doba, do které jsme se s naší výpravou trefili i my. Otevírání Dvorcového mostu jsme pozorovali o Slunovratu, a jako na potvoru se nad městem začaly stahovat temné mraky, které udělaly z naší bílé noci Pošmournou noc. Mezi mraky ale občas probleskl kousek oblohy – a ta byla skutečně bílá, případně světlemodrá, jako by byl den.
Pohled na řeku Něvu ve 23:59