Konečně??? Postřehy a pocity z návratu... domů...

...po 11 měsících jsem zpátky v Praze.
Prakticky na každým kroku potkávám plakáty s krví opatlanou Čachtickou paní, která prý vůbec není viníkem, ale obětí. Na rozdíl od letně horké Moskvy, tady vládne chladnější počasí, který je pro mě (navzdory dojmu otužilosti a zocelenosti ruskou zimou) tak trochu šokem.
Ze skoro rok nevětraného bytu mě chytila strašlivá alergie, takže vypadám se svým odřeným nosem a zarudlýma očima dost nemocně.
Metro má dlouhé intervaly - stěžuje si tatínek - ale mně to nevadí. Tady mám totiž, na rozdíl od ruské metropole, možnost stihnout si v MHD poslechnout nějaké písničky. Důvodem je jednak nižší rychlost přepravy, a také nižší hlučnost. V moskevském metru prostě neslyšíte NIC kromě randálu, a kdyby si ten chudák, co vám vřeští v empétrojce, ztrhal hlasivky, stejně to nepomůže xDDD Místo osmi vagonů jich v Praze jezdí jen pět, zastávky jsou maličký a přechody mezi stanicema... *hysterický chechot* ...jsou jenom tři!!! A jsou tak kraťoučký... A vagony jsou většinou nový nebo rekonstruovaný.
Je tu vylidněno. Fakt, člověk vykoukne z okna, aby prozkoumal, co mají lidi na sobě (první ukazatel venkovní teploty, předtím, než se mrknu na teploměr) a NIKDE NIKDO! V Moskvě o lidi zakopáváte i na procházce v parku.
Lidi se tady na ulicích vyhýbají a obcházejí, a ne prorážejí x)))
Můj první dojem, když jsem vylezla z letištní budovy, byl: Tady se dá dýchat!?! Bylo zrovna svěže, po dešti...
Všude je tak málo aut, neparkujou na chodnících a dávají na přechodu přednost chodcům...
A co se týče oblečení, tatínek to tady výstižně nazval "šedá masa". Žádné flitry, žádné zlaté kozačky a lakované rudé sandále do půli lýtek. Což neznamená, že by se Češi oblékali hůř, prostě jen chodí oblečení jinak. Ve sportovnějším, pohodlnějším stylu.
Nikde žádní toulaví psi, zato domácích mazlíčků je tady snad víc než lidí....
Tolik tedy pro srovnání, víc mě k tématu nenapadá.

...legrační bylo vejít po tom skoro roce zase do starýho pokoje... Zděsila jsem se, to přiznám na rovinu. Značnou část věcí jsem vyházela ještě ten večer, co jsme dorazili domů. A neustále jsem se přitom ptala sama sebe: "Proč a na co jsem schovávala TUHLE krávovinu/ tenhle příšerný hadr/tuhle děsnou, ještě navíc rozbitou věc? Bylo to jako... jako když dospělák vejde do pokoje puberťáka nebo dítěte. A žasne, co všechno je ten nedospělý tvor schopen uchovávat, schovávat, schraňovat... Já samozřejmě netvrdím, že jsem za tu dobu dospěla (plyšového medvěda, kterého mi kdysi ušila maminka, nevyhodím nikdy za nic na světě!!!) nebo nějak výrazně zmoudřela. Prostě jenom... koukám na věci jinak než dřív. Tak nějak bez většího sentimentu.
Opravdovou satisfakcí pro mě bylo vyházení starých sešitů ze základky. Obzvlášť matiku jsem rvala na kusy (kvůli odsvorkování) s obrovským zadostiučiněním. Té matice se co do sadistické radosti může rovnat jen zemák, respektive slepé mapy, se kterými mě mučila nenáviděná učitelka ještě před rokem.
V úklidu pokračuju pořád, a obávám se, že to jen tak neskončí...