Odpočítávání

Za dva týdny v Moskvě končím. To je fakt. Pár lidí už se mě ptalo, co bude s Mezi světy pak. Odpověď zní: Mezi světy pojede dál. Pod stejným názvem (jen s jiným podtitulem), protože (i přes pokus se změnou identity na Tuctovku) já pořád zůstávám Iris a "mezi světy" teď asi budu víc než kdy dřív. Když žijete tak dlouhou dobu někde jinde, ovlivní vás to, ať chcete nebo ne. Třeba Helsinky mi po desetiměsíčním pobytu v Moskvě připadaly jako taková milá, poměrně vylidněná vesnička... A Petrohradský metro, ve kterým jsme se tísnili jako sardinky, mi ve srovnání s moskevským přišlo poloprázdný. Což asi není zrovna nejlepší příklad, ale je to pravda=)
Ještě se neodvažuju naplno bilancovat, co mi pobyt v Moskvě přinesl, i když jsou určitý drobnosti, který vnímám už teď. Třeba větší pocit sebevědomí (což je celkem vtipný... vzhledem k tomu, jak mě tady spolužáci devět měsíců dusili, bych čekala spíš opak...). A pak je tu ta věc se sníženým prahem citlivosti. Pořád jsem sice nezdravě vysazená na hygienu, už mi ale nedělá problém použít místo záchodu díru v zemi. A nedělá mi problém jen tak přijít k cizímu člověku a na něco se ho zeptat. Vlastně mi komunikace s cizíma lidma dělá mnohem menší problém než dřív celkově - a to i přesto, že se s nima nebavím v rodný řeči. Pak je tu ta srandovní věc s televizí, kdy táta přepíná programy a mně vždycky chvíli trvá, než si uvědomím, jestli je to vysílání český nebo ruský... protože rozumím obojímu skoro stejně dobře. Díky svýmu odjezdu sem jsem začala slídit po síti a poznala několik hodně zajímavých lidí, který mě určitým způsobem ovlivnili... Získala jsem zase trochu jinej úhel pohledu na svět a některý moje starý zájmy nabraly úplně novej rozměr)
A tohle je jenom špička ledovce.