Dobrodružství

Zážitek z dalšího představení vypráví Anchesenamon

No, tak dobrodružné to zas nebylo. Nebo jo? To jsme se zas jednou vydaly do divadla Tabakova, ale tentokrát na scénu divadla Puškina na představení „Pochoždenie“ (Dobrodružství) na motivy Gogolových Mrtvých duší. Ve hře by měl hrát sám mistr Oleg Tabakov a v hlavní roli další místní hvězda Sergej Bezrukov.

Divadlo působí zvenku jako malá scéna, ale zdání klame. Foajé a vinoucí se nahoru schodiště moc prostoru pro čekající diváky nenabízejí, ale uvnitř se skrývá velké hlediště. Nejprve jsme si v šatně zapůjčily divadelní kukátko, protože naše místa nebyla z nejlepších, a pak už jsme bloudily budovou nahoru a dolů, protože do sálu se pouští až těsně před začátkem představení. Zřejmě i proto nezačíná ani jedno představení v moskevských divadlech včas. Z programu jsme se dozvěděly, že skutečně bude hrát Tabakov a Bezrukov, takže žádná nepříjemná překvapení by být neměla. Představení bude bez přestávky, takže se honem posilnit do výborného bufetu se skvělou nabídkou. No a po zvonění se tedy vydáváme do spleti chodeb a schodišť hledat naše místa. Poté co jsme se usadily, zjistily jsme, že z míst kde sedíme, nemáme šanci vidět pravou stranu scény. Ale někteří diváci na tom byli ještě hůře, takže nastalo různé přebíhání a boj o jiná místa, což na balkoně, kde jsme byly ani moc nešlo.

Představení začalo a s ním i divadelní koncert jednoho herce – Berzukova. Něco takového jsem opravdu ještě neviděla. Stručně připomenu dějství románu. Pavel Ivanovič Čičikov (hrál ho Berzukov) dostal geniální nápad, jak zbohatnout. Za trochu peněz, které má, chce nakoupit "mrtvé duše", tedy nevolníky, kteří zemřeli od posledního sčítání lidu. Statkáři, kteří platili daň podle počtu nevolníků, museli odvádět poplatky až do příštího sčítání i z těch poddaných, kteří mezitím zemřeli. Čičikov by se tak vykázal určitým počtem koupených sedláků a mohl by podle tehdejšího práva žádat o přidělení půdy zdarma v málo zalidněných oblastech. Za tyto sedláky, zaznamenané v úředních listinách jako živí, by dostal peníze, za něž by si pořídil statek ovšem už s živými sedláky. Čičikovova cesta po statkářích předvádí bohatě odstíněnou galerii výrazných typů: odporně sladkého Manilova, žvanila Nozdreva, neohrabaného Sobakeviče, hrubou Korobočkovovou či lakotného Pljuškina (hrál Oleg Tabakov). Čičikov – Bezrukov se v průběhu představení plasticky měnil podle toho jak potřeboval působit na toho kterého sedláka. Nebylo to jen v nějakém výrazu tváře či dikci, ale schopnost vyjádřit celým tělem např. radost, že se mi v tuto chvíli daří kohosi přemlouvat, aby udělal co já chci. Z dálky to mohlo vypadat jako přehrávání, ale drobný Berzukov, který umí hrát i pro film pouze výrazem obličeje by na tak velké scéně působil příliš staticky. K výkonu mistra Tabakova a ostatních herců v podstatě není co dodat. Byli všichni prostě výborní. V představení si kromě skutečného bahna a vody na jevišti zahráli i tři živí koně. Scéna byla paralelně rozdělena několika posuvnými stěnami po jejichž odsunutí jsme se dostali fyzicky někam jinam, do jiného domu či místa. Žádné pobíhání, přenášení židlí a otáčení scény. Ani nevíte jak a už je tu konec a závěrečné děkovačky z kterých musí Berzukova statnější kolegové doslova odnášet na rukách do zákulisí, protože jinak by se děkoval až do rána. V šatně nás přednostně obslouží bez nutnosti čekat frontu, protože máme půjčené kukátko. To ale bylo představení, nedivím se, že když divadlo Tabakova hostuje v Praze tak se lístky prostě nedají sehnat. Takže se ještě pokusíme na nějaké představení s Bezrukovem dostat.