Anchesenamon:
Operu od P.I. Čajkovského Evžen Oněgin je možné vidět na scéně několika moskevských divadel. My jsme se na ni vypravily do Moskevského akademického hudebního divadla Stanislavského a Nemiroviče-Dančenka. Divadlo se nelézá nedaleko divadla Lenkom na metru Tvěrskaja na adrese Bolšaja Dmitrovka. Budova divadla byla několikrát rekonstruována a má zajímavou historii.
Dříve to byla městská usedlost hrabat Saltykových z 18. století. Saltykovi patřili k významnému bojarskému rodu a byli po několik generací armádními generál gubernátory Moskvy. Dům nebyl zničen velkým požárem Moskvy v roce 1812 a proto se do dnešních dnů zachovala část vestibulu, parádní schodiště vedoucí do druhého patra a sloupového sálu – nyní foajé divadla. Od roku 1938 zde sídlil celých 70 let Kupecký klub, který v roce 1909 přesídlil do pro něj vybudovaného nového sídla na Malé Dmitrovce – dnes budovy divadla Lenkom. V roce 1926 byla budova předána státem dvěma studím – Opernímu studiu K.S. Stanislavského a Hudebnímu studiu V.I. Nemiroviče-Dančenka. Divadelní soubory zde fungovaly nazávisle na sobě. V roce 1938-39 byla budova rekonstruována pro potřeby studia Stanislavského. Pro soubor Nemiroviče-Dančenka se počítalo s novou budovou, kde se teď nalézá MCHAT Gorkého. Tyto plány byly přerušeny válkou, a tak po smrti Stanislavského došlo ke spojení skupin a vzniku Moskevského akademického hudebního divadla Stanislavského a Nemiroviče-Dančenka v roce 1941. Další rekonstrukce divadla byla zakončena v roce 2005. Divadlo získalo dvě scény, a v současné době je považováno za nejmodernější v Moskvě. Při vstupu dovnitř hlavní vchod navodí iluzi, že vstoupíte do staré budovy, ale opak je pravdou. Ocitnete se v jakémsi přízemním bludišti připomínajícím moderní výstavní sály rozděleném na menší výstavní prostory. Šatny jsou úplně vlevo anebo vpravo. Nahoru po schodech se jde do prvního patra, kde je foajé, vpravo pak obrovské atrium s prosklenou střechou, kde by se daly pořádat plesy – tam najdeme v rohu bufet, který ovšem pokračuje i doleva do zastřešené části, kde je možno se posadit ke stolečkům. Do hlediště se dostaneme z foajé, na balkony se pak musí ještě po schodech výš. Stěny na chodbách i v hledišti jsou tmavě modré, bílé sloupy, schodiště a obklady části stěn jsou ve světle šedém mramoru. Pod stropem je zavěšen velký kupolovitý křišťálový lustr. Opona (tedy spíš závěs), pokud je zatažena, je v modrozelené barvě moderního vzoru.
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že výprava představení v ruských divadlech je velice honosná včetně kostýmů. Po shlédnutí několika představení v různých moskevských divadlech musím konstatovat, že tomu tak není. V tomto představení byla scéna bílo – černá, kde hlavní kulisou bylo 8 dvojic sloupů. Sloupy byly ukotveny v podlaze a bylo možno je natáčet (z poloviny byly bílé, z poloviny černé) a naklánět ukotvením v horní části scény. Další rekvizitou byla pak technická lávka, která se spouštěla na jeviště a byla můstkem přes vodu či postelí Taťjany, jak bylo zrovna třeba. Atmosféru dokreslovalo buď po scéně rozházené listí, nebo umělý sníh a různé nasvícení dělalo se scénou divy.
Když jsme se usadily na místa na balkoně, uviděly jsme otevřenou scénu s čtyřmi bílými sochami v dobových kostýmech. Kolem soch pobíhaly vesničanky a rozhazovaly listí. Po nástupu orchestru a předehře se sochy začaly hýbat a proměnily se v živé herce, kteří provázeli pantomimou jednotlivé obrazy. Pro neznalé stručný děj Puškinova Evžena Oněgina: mladík z vyšší společnosti Evžen Oněgin je již znuděn večírky a společenskými dýchánky v Petrohradě. Stěhuje se na své venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci. Na venkově je mu jediným rozptýlením jeho přítel básník Lenský, který ho seznámí s rodinou Larinů, chce mu představit svoji nastávající Olgu. Tak Oněgin potkává sestru Olgy Taťjanu, která se do něj zamiluje. Taťjana oblouzněna svým citem k Oněginovi mu píše dopis, kde se vyznává ze svých citů. Oněgin na dopis zpočátku nereaguje, později je jeho odpověď chladná a plná vytáček. Lenský ho pozve na ples u příležitosti oslavy Taťjanina svátku. Když Oněgin zjistí, že si všichni myslí, že je tu jako nápadník Taťjany natruc tančí celý večer s Olgou. To urazí Lenského a ten vyzve přítele na souboj. V souboji je Lenský zabit. Poté, co byl příčinou smrti přítele, Oněgin utíká a cestuje po Rusku. Po čase v Moskvě potká Taťjanu, nyní již manželku významného šlechtice. Oněgin je oslněn její krásou a vyzrálostí a dvoří se jí. Když mu neodpovídá na dopisy, jede za ní a přemlouvá ji, aby s ním utekla. Přestože mu Taťjana potvrdí, že ho stále miluje, odmítá s ním odjet.
Toto dílo je prvním veršovaným románem na světě, napsaným A.S. Puškinem během osmi let (dokončen 1831). Jednotlivé kapitoly jsou psány tak, jakoby na sebe ani nenavazovaly. Román dokumentuje období života v Rusku v letech 1819-1825, po Napoleonských válkách. Popisuje život ve městě Moskvě, ve vyšší společnosti v Petrohradě i na vesnici. V letech 1877-78 byl tento román na popud pěvkyně E.A. Lavrovské zhudebněn P.I. Čajkovským. Libreto napsal Šilovskij. Tato opera zpočátku nebyla publikem pochopena, protože byla z prostředí života „obyčejných“ lidí. Do té doby se hrály kusy na motivy pohádek nebo výpravných historických eposů. Premiéru v zahraničí měla opera v Praze v roce 1888, pod taktovkou samotného skladatele.
Opera se nám moc líbila. Čajkovský byl prostě pan Skladatel. Spolu s atmosférou divadla a výkony zpěváků to byl neopakovatelný zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat