Všechno nej do roku 2008

přeju všem návštěvníkům mého blogu a moc děkuju za vaši přízeň, za vaše komentáře a postřehy k tomu, co sem píšu. Taky bych chtěla poděkovat všem, kdo mi (nejen) v Praze drží palce - moc si toho vážím... Takže - hodně úspěchů v novém roce 2008, hezky si užijte oslavy Silvestra a ať vás zítra moc nebolí hlava x)))

Mrazík versus Santa

Na jedněch stránkách jsem narazila na stať, ve které se autor rozčiluje nad strategií cizích firem, které, vstoupivší na ruský trh, neobtěžují se ani za mák přizpůsobit reklamu novému prostředí. Prostě vezmou jeden spot, který už mají natočený (jako příklad uvedl známý, milionkrát i u nás a na Slovensku omílaný reklamní spot od kokakoly "Vánoce jsou tady", s kamiony, jaké u nás ani v Rusku nikdy nejezdily, kde se na dopravní značce pokaždé objeví název nějakého města ze země, v níž kokakola hodlá oslovit předvánoční nakupující), předabují/přezpívají ho do další řeči a vypustí do éteru/vysílání. Ani za mák si nelámou hlavu s tradicemi nebo přizpůsobení své reklamy té které zemi. Autor se děsí toho, že reklamy se Santou, vysílané v ruské televizi a otiskované v ruském tisku, mohou mít negativní vliv na ruské děti. Domnívá se, že budou brát Santu jako součást ruské kultury - už teď prý mnohé z nich nevědí, jak vlastně ten pravý ruský děda Mráz vypadá.

Následoval zevrubný popis Mrazíka, pojednání o jeho původu a historii a celou stať zakončila série antisantovských obrázků (z nichž dva méně brutální jsem převzala na ukázku) a výzva na podporu dědy Mráze.

No, Vánoce jsou koneckonců svátky klidu, míru a tradic, není - liž pravda? V něčem má podle mého autor stati určitě pravdu. Ani mně se expanze americké "kultury" do Evropy moc nezamlouvá...

"Džingl bels!? Jó?!?"

"Santa Claus je americký špión!"

Celou stať si rusky mluvící čtenáři mohou přečíst zde.

Děda Mráz a jeho parta

Z oficiálních stránek dědy Mráze pro čtenáře mého blogu přeložila z ruštiny Anchesenamon, já jen udělala korekci a doplnila pár poznámek.

Děd ve válenkách a s plnovousem se začal objevovat v domech počátkem oslav Nového roku. Poslušným a šikovným dával dárky, ťukal o zem svojí holí. Teď dostávají dárky i uličníci a hůl se proměnila v kouzelnou berlu, která nejen zahřívá vše živé v krutých mrazech, ale také pomáhá dědovi Mrazíkovi při různých hrách s dětmi. V roce 1840 byly vydány «Pohádky pro děti děda Irineje » od V.F.Оdojevského, kde v jedné z pohádek («Mrazík Ivanovič») byl poprvé popsán prototyp lidového a obřadního Mrazíka. Zde byl Mrazík popsán jako «dobrý Mrazík Ivanovič» — «šedivý» stařeček, kterému se při každém prudčím pohybu hlavou sype z vlasů jinovatka; bydlí v ledové chýši, spí na peřině z prachového sněhu … Časem mu přibyla vnučka – Sněhurka se světlými copy, která rychle vyrostla a stala se jeho neoddělitelnou pomocnicí při jeho novoročním čarování. Když během 20tých let 20 století v Sovětském Svazu začala proticírkevní kampaň, Děda Mráz se nadlouho ztratil z očí. V roce 1935 byla klatba sňata a v roce 1937 se děda Mráz spolu se Sněhurkou poprvé spolu objevili na oslavu vánočního stromečku (jolky) v moskevském domě Svazů. Od roku 1970 začaly dědu Mráze zvát i do městských bytů na nadílky.

Kde vzít opravdového dědu Mráze? Klasika a současnost

V Novoroční noc děti i dospělí netrpělivě čekají na dárky od dědy Mráze. K některým šťastlivcům přichází děd dokonce osobně. Jste si ale jisti, že Vám popřál vše nejlepší přímo „on“ sám a ne jeho mladší pomocník, anebo, což je ještě trapnější, převlečený soused Ivan Petrovič?

Vypadá to, že v zevnějšek Dědy Mráze je pár fines a pokud je neznáme, můžeme se lehce splést a považovat za pravého toho, kdo jím ve skutečnosti není.

Začneme od vousů. Proto je to taky děd, aby měl vousy. Má je stejně jako vlasy husté a šedivé – skoro stříbrné. Vlasy a vousy symbolizují moc, štěstí, blahobyt a bohatství. Jsou to vlastně jediné znaky děda Mráze, které se do dnešního dne nezměnily. Je pravda, že dnešní děda Mráz je spíše zobrazován se sněhobílým plnovousem, než se šedivým, ale to nemá prakticky žádný význam. Možná, že byl děd v mládí blondýn …Má děda Mráz kníry? Má – plynule přecházející do plnovousu. Také šedivé, nebo v současném podání bílé. Ale nutně skutečné.

Vzpomínáte si na poému Někrasova «Мráz-červený nos »? Odedávna se mělo za to, že nos má skutečně červený. Omrznul mu:takových dárků je třeba rozvést! Je pravda, že na tento detail v jeho zevnějšku se často zapomíná, a děda Mráz se objevuje na veřejnosti s normálním nosem. Je to jistě lepší než mít klaunský nos na gumičce, nebo namalovaný nos rudou rtěnkou. Jestli tedy chcete vidět dědu Mráze s červeným nosem, a on ho nemá, tak to znamená, že váš byt není z posledních, který navštívil na své novoroční pouti. A na konce jeho cesty můžete dát krk na to, že mu určitě nos zčervená. A to ze dvou důvodů: buďto mu skutečně namrzl (tolik času na ulici v tom mraze!), anebo ho do sytosti pohostili ruskými národními nápoji. To můžete udělat i vy, jestli se vám ho podaří přemluvit, připojit se k vaší veselé společnosti.

Děda Mráz nosí bílou košili a kalhoty. Vše je vyrobeno ze lnu a ozdobené bílým geometrickým vzorem. Takové oblečení symbolizuje čistotu. Ale dnes děda Mráz chodí vždy v kožichu a nikdy ho nesvléká-nemá čas. Proto si tyto podrobnosti jeho oblečení těžko budete moci prohlédnout.

Kožich, který si děda Mráz ani za nic u vás doma nesvlékne, musí být červený, dlouhý ke kotníkům, vyšívaný stříbrem s tradičními vzory (osmiramenné hvězdy, husy, kříže atd.) a olemován labutím peřím. Je přijatelná záměna peří bílou kožešinou (ale nerado se to vidí). Dnes je v módě poněku jiná barevná gama: modrá, zelená, … Ornament není nijak přesně stanoven: prostě vločky – symbol Nového roku. Místo stříbra se někdy používá stříbrný celofán nebo pozlátko. Délka kožichu je libovolná: často je vidět podkolení a kalhoty nesprávně v červené barvě. Žádné výrazné knoflíky na kožichu ruského dědy Mráze namají být: pokud ho v takovém kožichu uvidíte– můžete ho klidně deportovat do jeho vlasti – Francie nebo USA: nejspíš si Petr Noel nebo Santa Klaus spletli zemi.

P.S.: Mimochodem, co myslíte: pokud kožich nemá knoflíky, tak jak se zapíná? Možná má vnitřní knoflíky, nebo háčky. Ale určitě má pásek – bílý s červeným vzorem, symbol spojení potomků s předky.

A víte, že má děda Mráz na čepici rohy? Ne proto, že by mu je někdo nasadil, ale proto, že jsou symbolem moci, plodnosti a štěstí. Rohy jsou jen trojhraný průřez na části jeho čepice. Pokud tam nejsou, tak to není žádný děda Mráz. K rohům se ještě vrátíme později, a teď se budeme ještě seznamovat s čapkou. Samozřejmě musí mít stejnou barvu jako kožich, to znamená červenou. Jaké jsou odstíny současných kožichů už víte, takže si barvu čepice představíte lehce. Stejně jako kožich, i pokrývka hlavy je vyšita stříbrem a také perlami (je povolena záměna za skleněné diamanty a polodrahokamy). Nehledě na to, že čepice má mít polokulatý tvar, dnes se snaží dědu Mráze odměnit čepicí kněžskou (správného polokulatého tvaru) anebo santaklausovskou čepičkou s bambulí. Při tom kulaté čepice je carská pokrývka hlavy. Jak by potvrdil ruský car Ivan Hrozný.

A tady něco z vyprávění samotného dědy Mráze:

"Víte, kde se vzala moje vnučka Sněhurka?

Celých 33 let jsem chodil na novoroční oslavy jolky sám. Byl jsem už starý a bylo to pro mě těžké, a taky mi bylo samotnému smutno. Proto jsem se obrátil s prosbou na ruské spisovatele: «Dejte mi nějakého pomocníka, takového, aby měl rád děti, a spolu se mnou chodil na oslavy, zpíval s dětmi a dával jim dárky». Zamysleli se mí přátelé spisovatelé…

Mezi tím, v roce 1867 byla vydána kniha А.N. Аfanasjeva «Poetické náhledy slovanů na přírodu». A tam také našel Alexandr Nikolajevič Ostrovský moji vnučku. A aby ji představil, rozhodl se napsat o ní jarní pohádku - činohru «Sněhurka», která byla vydána v roce 1873. Ale tenkrát ještě neměla Sněhurka to štěstí. Dnes je pořád se mnou, v zimě když ozdáváme dárky, v létě když je vyrábíme. Tenkrát ji slepili ze sněhu, ona ožila, skočila přes oheň a roztála. Líto jí bylo nejen mě, ale i čtenářům a dokonce spisovatelům. O 9 let později skladatel N.А. Rimskij-Korsakov uvedl velkolepou operu «Sněhurka», a moje vnučka začala existovat.

Děti si jí zamilovaly a na každé novoroční oslavě o ní přednášely básničky a snily, že ji jednou uvidí ve skutečnosti.

Přišlo 20 století. Moje vnučka získala už dostatečnou zkušenost v oblasti novoročního kouzlení– absolvovala Akademii mrazivého díla na výbornou, a mohl jsem ji vzít sebou na oslavy jako svojí pomocnici. V roce 1937 měly štěstí ty děti, které se dostali na oslavy jolky v moskevském domě Svazů: čekalo je příjemné překvapení!
Ale nepříjemné překvapení čekalo mě a moji vnučku: zakázali mi ji brát dále sebou na vystoupení. Více než 10 let musela sedět doma a snít o tom, že si může hrát s dětmi a zpívat s nimi písničky. A v tu chvíli přišli opět na pomoc mí přátelé spisovatelé– Lev Kassil a Sergej Michalkov. Zejména on pomohli vrátit Sněhurce úsměv: napsali vynikající scénář novoročních oslav, kde byla hlavní postavou Sněhurka, a tak Sněhurku požádali, aby znovu přicházela se mnou na oslavy. A od té doby chodíme spolu. A všude jí mají rádi. V Rusku jsou dvě města, kde ji mají nejraději. Jeden je v Kostromském kraji, kde se nachází panství Ščelikovo, přímo tam napsal Ostrovský svojí Sněhurku. А v Sankt Peterburgusvojí Sněhurku složil Rimskij-Korsakov. Moje vnučka umí všechno: šije, plete, vaří, stará se o naše koně, v mém domě uklízí. Vyrábí krásné dárky a umí hodně písniček a básniček – to zjistíte sami, když přijdete na novoroční představení! (pozn. - tady si starý pán neodpustil malou reklamu x)))"

Finský kolega

Jak se múže na první pohled zdát, finský děda Mráz Joulupukki ("lesní muž" – "vánoční kozel " – "vánoční děd") měl smůlu se jménem. Překládá se jako "vánoční kozel". «Joulu» znamená Vánoce a «pukki» — kozel. Ve skutečnosti v tom ale nic urážlivého není. Před mnoha lety byl Joulupukki oblečen do kozí kůže a jezdil na kozlu. Počátkem 19. století měl na hlavě ještě malé rohy a v uších dřevěné lžíce - jak říkali, na zavařeninu z morošky– starodávného pokrmu, kterým ho hostí i dnes. Jak se mu tam ty lžíce vešly, to se neví. Mimochodem, kromě zavařeniny je jeho oblíbeným jídlem také šanga. Až budete ve finsku, určitě si vezměte recept.

Jestli chcete Joulupukki potkat, musíte vylézt na sopku Korvantunturi, která je na hranicích s Ruskem. Přímo tam bydlí v malé chaloupce, nebo přímo v sopce finský zimní čaroděj. Název této hory se překládá jako hora-ucho, protože její tvar připomíná zaječí ucho (přestože finové ho tvrdohlavě považují za psí).

Prostřednictvím tohoto ucha se Joulupukki dozvídá přání dětí. V hoře jsou jeskyně Kajkuluolat, kde sedí skřítci a poslouchají, jak se chovají děti na celém světě. Mají tak citlivé uši, že mohou rozeznat i intonaci hlasů dětí z druhého konce země. Zapisují si, jak se děti chovají do zvláštní knihy a tam také zaznamenávají, jaký dárek si dítě přeje k Vánocům. Nedaleko ve vesničce Pajakjulja je speciální dílna, kde skřítci vyrábějí dárky pro děti. Zajímalo by mě, jestli taky umí vyrábět počíteče a mobilní telefony.

Spolu s Joulupukki tam také bydlí jeho žena Muori (nebo Marie), která je ztělesněním zimy a má také její vlastnosti.

V dávných dobách chodil Joulupukki na Vánoce po domech (koledoval). Poslušné děti obdarovával a zlobivé dostaly jen metlou. "Jsou v tomto domě nějaké poslušné děti?" – těmito slovy začínala jeho návštěva. Dnes se už takové výchovné metody neuplatňujía dárečky dostávají i uličníci. Doufám, že metoda cukru bude stejně účinná jako metoda biče.

V roce 1950 Finsko navštívila paní Eleonora Rurveltová, manželka tehdejšího prezidenta USA. Vláda Finska se tak důkladně připravovala na návštěvu významné návštěvy, že dokonce zahájila výstavbu vesničky Joulupukki. Otevřena byla pravda až o 35 let později v roce 1985. No ale stálo to za to. Dnes Santa park a vesnici každoročně navštíví 250 tisíc turistů. Děd má také svoji poštu a rádio.

A jak finský čaroděj vypadá dnes? Hlavně je to mohutný mužský s dlouhými šedými vousy a vlasy. Nosí vysokou červenou oválnou čepici, stejné barvy kabát a kalhoty. Vše je doplněno koženým páskem a brýlemi.

Skřítci, pomocníci Joulupukki nosí špičaté čepice a oblečky lemované bílou kožešinou. Dnes se Joulupukki poněkud poamerikanizoval a je často zobrazován jako mohutného muže v červené vestě na bílé košili, v červené čepici se sřapcem a módních kožených vysokých botách. Zajímalo by mě, u kterého návrháře si je objednává?

Mimochodem estonský děda Mráz Jiuluvana je podobný svému finskému příbuznému.

Pro srovnání:

Ruský děda Mráz

Americký Santa Claus

A na konec:

Vnučka dědy Mráze Sněhurka

Flákám se doma a nevím co by x)

Fujtajksl, to je zase den. Včera jsem se vypsala z podoby a dneska s tím asi nijak zvlášť nepohnu. Možná je to dobře - než psát kraviny, budu přemýšlet, rozmýšlet a pak stvořím perlu národního písemnictví xD Taky mám prima postřeh - když píšete o metalovým koncertě, neposlouchejte u toho Elvise... Ne že by Elvis nebyla prima hudba ke psaní, ale s tím metalem se to poněkud neslučuje a dost to nabourává atmosféru. On ale tu atmosféru zdárně nabourává i bráška, se kterým už jsme se stihli parádně rafnout (kvůli Elvisovi...). Pro dnešek teda se psaním i Elvisem končím a půjdu si kreslit =) Ježucha mi nadělil kurz kreslení a ruštiny v jednom - v podobě knihy o kreslení v ruštině...
Když už jsem u toho kreslení - v obchodech jsem tady viděla hodně manga komiksů a anime filmečků na DVD. Docela mě to zaujalo, jenom se v tom vůbec nevyznám... Takže pokud tohle čtete a máte nějaký zkušenosti s tvorbou manga a anime - mohli byste mi něco doporučit? Něco k přečtení nebo zkouknutí pro začátečníka =)
Včera mi přišel mail od sestřenky - v příloze s fotkama našeho milovaného mazlíka Rozáry, kterou jsme si do Moskvy nemohli vzít s sebou a našla azyl právě u nich... Snad se na mě holky nebudete zlobit, když jsem jednu fotku drze vyvěsím x) A ještě jednou moc díky za to, jak se o tu naši důchodkyni staráte - vypadá parádně.

Rozára v akci - aneb Z cizí misky se žere nejlíp, viď, potvůrko x)))

Šťastné, štědré a veselé x)))

"No, vidím to tak, že kromě našeho Štědrého dne oslavíme ruský starý i nový Nový god a ještě sedmého Rožděstvo, a dárky si budem dávat průběžně až do 14. ledna," shrnul tatínek výstižně naši situaci. Je pravda, že naše Vánoce v Moskvě jsou netradiční v mnoha ohledech. O Štědrém dnu (který byl díky nečekanému daru shůry snad poprvé v mém životě opravdu Štědrý s velkým Š) se zmíním později a začnu u atmosféry Vánoční Moskvy.
Dá se to shrnout následovně - žádná atmosféra tady není. Je to snad poznat i z fotek, které jsem naházela do předchozího příspěvku. Příčina je podle mě v tom, že Moskva je megapolis. Obrovské město, kde se hodně staví, práší a kde se případná vánoční výzdoba ulic poněkud ztrácí ve vší té šedi a zmatku, jaký tady panuje. Vánoční trhy nepatří k ruské tradici, a i když na některém z náměstí můžete narazit na pár stánků, s atmosférou v Praze nebo německém Norimberku, kde pořádají vánoční trhy už nějakých pár let, se to srovnat nedá. Působí to na mě dojmem, že Vánoční svátky v Moskvě zcela ovládla komerce. Jedinou ucházející výzdobu najdete v nákupních centrech, a co se týče před-novogodní hysterie, Moskvané skupují kdejakou blbost, jen aby pod tou "jolkou" něco bylo....

Jen na vysvětlenou: dárky si Rusové dávají na Nový rok - Nový god - z 31. 12. na 1. 1., ačkoli je teď v některých kruzích módní slavit i 24. 12. - po evropsku. Vánoce - Rožděstvo - mají Rusové ze 6. na 7. ledna. "Starý" Nový rok (podle starého kalendářě) je pak ze 13. na 14. ledna. Ztratili jste se v tom? Já bych se v tom teda ztratila. Pokud to pomůže: masově se slaví Nový god a Rožděstvo, ten zbytek už je věc vkusu. Prostě - pokud chcete slavit (a Rusové slaví rádi), tak si tu příležitost najdete =)

Co se týče mých Vánoc, které jako Češka slavím 24. 12., ty byly docela netradiční. Nejen že jsem je netrávila v Praze (a zdejší česká komunita hojně odlétala na svátky domů, škodolibě nám přejíce "pěkné svátky v Moskvě"), ale oproti zvyklostem jsme ani nebyli doma v kruhu rodinném. No dobrá, tak v kruhu rodinném jsme byli, ale ne doma. Nějakou náhodou jsme na jedné akci vyhráli dvoudenní pobyt pro dva v lepším hotelu za Moskvou, a protože našim se představa, že by mě a brášku měli byť na jeden víkend nechat doma samotné, příliš nelíbila, vyměnili poukázku za jednu večeři pro čtyři lidi. V restauraci hotelu jsme byli úplně sami (asi se to evropské Rožděstvo netěší zas tak velké oblibě x). Já s bráškou jsme si nadšeně objednali to nejdražší, co jsme našli na lístku a pochechtávali se zcela novému významu slov "Štědrý den". (Já jsem toho názoru, že to byla první skutečně štědrá štědrovečerní večeře - protože ji za nás platil někdo jiný x)) Na obsluhu a atmosféru si stěžovat nehodlám, i když kolem nás číšníci pobíhali trochu zmatečně a z reproduktorů vyhrávalo pořád dokola jedno jazzové cédéčko, ze kterého nám šla hlava kolem. Jedna písnička zněla, jako když škrtíte křečka, a když už jsme ji slyšeli počtvrté, neubránili jsme se smíchu. Ještě víc jsme se ale chechtali, když číšník za barem čistil kávovar. Ta mašina vydávala tak příšerné zvuky, že jsme se s bráškou oba zhroutili na stůl, marně dusíce řehot. S maminkou to taky mlátilo, jediný tatínek se držel, pocukávaje koutky úst, snažíce se chovat, jak se na drahou restauraci sluší. Číšníci na nás koukali rozpačitě, víc ale překvapeně než pohoršeně.

Po večeři se pro nás stavil stejný taxikář, který nás vezl do hotelu. Byl to sympaťák, Ugrofin, strašně ukecaný, pocházející z venkova někde kolem Pitěru. Nadšeně nám vyprávěl, jak u něj v rodné vesnici pobíhají volně zajíci a losi a dá se tam dokonce i dýchat... Pak si nechal vysvětlit, jak to my Češi vlastně s těmi svátky máme, politoval nás, že máme tak málo volna a poučil nás, že odpočívat se musí umět. Táta mu dal za pravdu, a taxikář suverénně prohlásil, že on umí odpočívat i za volantem. Prý dvacet let jezdil s kamionem po celém Rusku, takže taxikaření v ulicích Moskvy je pro něj relax. (Bože můj, jestli kličkování v chaotickém městském provozu a dlouhá stání v "probkách" jsou pro něj relax, musí to mít kamioňáci mnohem horší než jsem myslela!) Když jsme se blížili k našemu domu, začalo mi být i přes mírnou nevolnost, která se u mě dostaví pokaždé, když v autě nesedím vepředu, líto upovídaného Ugrofina opustit. Jeho vřelá povaha způsobovala, že jste si po pěti minutách v jeho autě připadali, jako byste toho chlapa znali roky... Nejspíš jsme se mu ale líbili, protože nám na sebe nechal kontakt s tím, že ho můžeme kdykoli zavolat a on nás rád zase někam odveze.

Vánoce v Moskvě - fotoreportáž ze 23. 12. 2007

Kluziště na Rudém náměstí

Vánoční stromek v obchodním centru Gum na Rudém náměstí

Pohled na Rudé náměstí

Socha Jurije Dolgorukého na Tvěrském náměstí "ve vánočním kabátě" x)

Tvěrské náměstí zdálky

Puškinské náměstí se sochou (kdo by to řekl) Puškina

Puškinské náměstí

Běžný provoz na Tvěrské

Triumfální náměstí

Úvaha na ostří nože... nebo žiletky? Nakonec - jak je libo...

"Ty jsi takovej ten typ, co tiše sedí a pak se jde zabít..." řekl mi jednou přítel mojí kamarádky. Tenkrát mi to přišlo fakt uhozený, tím spíš, že jsem o sebevraždě nikdy vážně neuvažovala. (Ty zápisy v deníku z doby, kdy mi bylo 13, nepočítám.) Ale teď mě to téma tak nějak chytlo... chytlo v tom smyslu, že o něm musím přemýšlet...
Já nevím čím to je, možná tím, že jsem dočetla knížku o klubu sebevrahů, anebo tím, že chování mejch zdejších spolužáků by slabší povahu nejspíš k sebevraždě dohnalo. Takže si říkám - proč, co dožene člověka k tomu, že na sebe vztáhne sám ruku? Jeden můj kamarád mě před nějakou dobou hodně vyděsil, když mi řekl, že se několikrát pokusil zabít. A že tady dál je - a žije - jenom kvůli lidem, kterým na něm záleží, a že kdyby to bylo jenom na něm, tak by to nejradši skončil. Byla jsem v šoku. Asi taky proto, že jsem ho měla - a pořád mám - dost ráda.
No, v tý době (zrovna jsme si psali přes ajsko) jsem se ho snažila přesvědčit, že sebevražda je blbost. Že by od něj bylo sobecký se zabít, kvůli druhejm lidem. A on mi napsal něco, co mě totálně dostalo. Že podle něj jsou sobecký ti, kdo ho nutí žít dál i když jemu se už nechce. Že on se o tenhle život nikoho neprosil. Že se ho nikdo neptal, jestli chce žít nebo ne. Já na to po chvíli šokovaného ticha namítla, že život je dar, a je na každým, aby se nějak vyrovnal se svým osudem. A že sebevražda je podle mě prohra - vzdání se bez boje.
Já to v tý době prostě nemohla pochopit... Ale dost mě tím nahlodal. Tak kdo je teda ten špatnej? Sebevrah? Nebo okolní svět? Kterej ho k tomu dohnal? Nebo jen neměl dost pochopení...
Teď, když jsem tady, přemýšlím o různých věcech jinak. Třeba si říkám - jak by reagovala slabší povaha na ty hnusárny, co provádějí "zlatá děcka" ze třídy ostatním? Jsou ve většině, takže z jakýhokoli vzdoru nebo sporu vyjdou vítězně oni. Kdyby člověku rupnuly nervy - no tak pak jsou tu tři možnosti. Odejít ze školy, to je takový to nejnormálnější řešení. Ale když to třeba nejde a pokud je hodně zoufalej, poníženej a znechucenej - tak se může chtít zabít. A když se k tomu fakt odhodlá... No a ještě je tu třetí možnost, tolik populární v Americe - zabít se a vystřílet předtím půlku školy.
Já teda rozhodně nechvaluju ani sebevraždu, ani hromadný vraždy. Ale myslím, že sebevrahy (ne vrahy, tam jsem zatím nedošla) už dokážu pochopit. Někdy i mně připadá, že jsem tak sama a že svět je už tak nekonečně zkaženej a v budoucnu to nebude o nic lepší... A že kdyby to najednou skončilo - tak čeho bych měla litovat? Že jsem nenašla pana pravýho? Že jsem nevydala ani jednu knihu? Že jsem tady nechala samotný nějaký lidi? Ale oni nejsou sami, každej někoho má... I já někoho mám... Rodinu, kamarády... Jsou tady, i když si zrovna přijdu sama...
A i když si přijdu fakt hnusně a beznadějně, tak myšlenka na to, že NĚKDO tady pro mě je, a byl, a bude - ta myšlenka mi nedovolí začít uvažovat o tom, jak a kdy to nejlíp utnout. Jenže někdo třeba přijde na to, že je vážně úplně sám. Nebo že už si to tady na zemi pos*al do tý míry, že už to nespraví i kdyby chtěl. A jemu se vlastně ani nechce... Proč a pro koho... A v tomhle zoufalství, když už nevíš jak a proč dál... Tak v týhle chvíli vážně dovedu ty lidi pochopit.
Chápu sebevrahy. Ale nedokážu, a asi ještě dlouho to nebudu umět, schválit tenhle radikální krok. Prostě nedokážu schválit sebevraždu. Možná je to otázka víry? Nebo jsem se ještě nedostala v uvažování tak hluboko pod povrch... Těžko říct.

Motám se...

Tak jsem se po týdnu konečně vyhrabala z postele, kam mě srazilo zdejší zdravé životní prostředí, a pokouším se něco dělat. Blog mě potěšil - žádné negativní komentáře (vlastně vůbec žádné komentáře, abych byla přesná) a smrsknuté, deformované záhlaví. Ach jo. Jako by nestačilo, že si nedokážu poradit s počítačkou návštěvnosti (po 50tém pokusu ji sem umístit jsem to vzdala), teď mi ještě bude zlobit nastavení... Nebudu vám tady popisovat svoje eskapády, výsledek (nepříliš uspokojivý, ale dejme tomu) koneckonců vidíte sami. Vážně by se mi líbilo nějaké luxusní záhlaví, složené z několika obrázků, hozené do jednotného barevného tónu a proložené nějakým hezkým citátem. Jenže jsem levá, a navíc mám podezření, že na to existuje nějaký editor, a ten já přirozeně nemám.
Jsem trochu vyplesklá. Jednak z těch příšerných nočních můr, co mě pronásledují už asi týden (naposledy se mi zdálo o základce, dneska pro změnu o lidech, které vůbec neznám a z toho snu mám takový pocit, že je ani znát nechci o.O ) a pak taky z toho, jak se motám. Nenávidím, když se mi motá hlava a já nevím proč. Opilá nejsem (čím asi? to zdejší pivo nestojí za nic a o čerstvém vzduchu se tady taky mluvit nedá x), zfetovaná taky ne (leda čajem x), tak to asi bude počasím a tlakem. Mamka někde zaslechla něco o meteorickém roji - jo, tomu bych i věřila - mám pocit, že mi v noci přistál na hlavě.
Ale dost už fňukání. Něco trochu objektivního.
I když jsem člověk, který rozumí politice asi stejně jako jaderné fyzice (takže vůbec x), narazila jsem na internetu na celkem zajímavý článeček o proběhnuvších (tady v Rusku) volbách. Myslím, že stojí za přečtení a -možná i - za zamyšlení.
S tímhle se tedy loučím, a jdu se odpotácet do kuchyně x)

Multíky

Ne, nejedná se o jméno žádných vitamínů, i když to tak možná zní. Multíky, neboli rusky "multfilmy" - jsou kreslené filmy pro děti. Vzpomínáte si nejspíš (my starší generace, hehe) na vlka a zajíce z multíku "Jen počkej!", který nějakou dobu běžel v české televizi. Vlkem a zajícem ale výčet ruských multíků nejen že nezačíná, ale ani zdaleka nekončí. Takže, pokud nemáte nic proti, zvu vás teď na malou exkurzi do světa ruských kreslených filmů.

Začneme tím, co všichni dobře známe. Chuligánským vlkem v růžové košili, který zbožňuje cigára, kytary a jeho životní náplní je lov na roztomilého, malého zajíčka, který je vzorem slušného občana, a který se "jen brání" vlkovým podlým útokům (ale dokáže při tom být taky pěkně zlomyslný, to mi věřte x).

"Jen počkej, zajíci!"

Seriál se vysílá od roku 1969. Díly 1-16 byly v letech 1969 - 1986 vyprodukovány studiem Союзмультфильм, roli Vlka namluvil Anatolij Papanov, Zajíci propůjčila hlas Klara Rumjanová. Když Papanov zemřel, spekulovalo se o tom, zda seriál neskončit. Herec a jeho kreslený hrdina se spolu zdáli být tak silně svázáni, že se další práce na seriálu zdála bez Papanova nemožná. Nakonec se pokračovalo - studium vlastnilo záznamy Papanovova hlasu (nepoužité fragmenty z předchozích dílů, vtipy které vyprávěl kolegům o pauzách) a z těchto materiálů vznikly díly 17 a 18.
Premiéra devatenáctého dílu byla uskutečněna v roce 2005. V tomto díle Vlka namluvil známý satirik a imitátor Igor Christěnko, Zajíce herečka Olga Zvěreva. Jak řekl režisér Alexej Koťonočkin, herci "neměli za úkol imitovat hlasy předchozích dvou dabérů, jen prostě co nejlépe vystihnout své postavy". Dvacátý díl, vzniklý pod taktovkou stejného režiséra, už by měl být posledním. Kdyby se točilo dál, už by to prý bylo úplně o něčem jiném...

Směšné balonky a fialový mimozemšťan, aneb multíková současnost

Kulatá zvířátka

Směšariki - sloučenina slov "šariki", neboli balonky a "směšnyje", čili směšné. Směšné balonky, jenže ony to vlastně vůbec nejsou balonky, ale zvířátka, i když - poněkud kulatá...
Seriál se vysílá od roku 2003, má 208 dílů a každá epizoda trvá přesně šest minut a deset sekund. I když je primárně zaměřen na děti od 4 do 9ti let, může se směle označovat jako rodinný seriál. Díky povedeným gagům a místy až satirickým parodiím (například na reklamní spoty) se u něj zasmějí i dospělí (vyzkoušeno na rodince - ehem =). Já osobně jsem si oblíbila berana Baráše, který nejen že má duši básníka a je tak trochu neurotik (takže se v něm vidím xD ), ale je geniálně nadabovaný. Jeho bekavé depresivní výlevy prostě nenechají člověka chladným...

Luntík - fialový mimozemšťan

"Jednoho dne se na Měsíci narodil neobyčejný chlapec. Stalo se, že spadl na Zemi a tam našel spoustu nových kamarádů..."
Tak takhle nějak začíná každý z příběhů o měsíční příšerce Luntíkovi. Vypadá sice poněkud divně, ve světě hmyzu, kam svými rozměry tahle bytůstka spadá, ale docela zapadl. Starají se o něj dvě včely, kamarádí se s pavoukem, beruškami a bojí se ropuchy. Luntík není tak vtipný jako jeho kolegové zvířátka-balonky, svým poselstvím se ale snaží děti vychovávat. A proč ne? Právě u mimozemšťánka, který se s naším pozemským světem teprve seznamuje, to je uvěřitelné, a vlastně i docela milé. Podobně jako Jen počkej!, i seriál o Luntíkovi má své záporňáky: dvě housenky, které na své "nepěkné a hloupé" chování pokaždé doplatí... Luntík jim to ale na rozdíl od Zajíce nedává "sežrat", naopak - jako spávný klaďák jim pomáhá a vysvětluje, proč se zachovaly špatně. Prostě růžová - pardon, tedy fialová - idylka=)


zdroje: ruská Wikipedie
odkazy: stránky CTC - Смешарики - povídání o seriálu a hlavních hrdinech, vše v RJ

Moskevské metro - odkazy

Všechno v ruštině:
Tady najdete plánek metra. Je výborný v tom, že s ním můžete dál pracovat - když v pravém horním rohu kliknete na расчет времени в пути a pak na libovolné dvě stanice, vypočte vám to délku jízdy a vyznačí nejkratší trasu mezi nimi. Kliknutím na отображение обљектов si můžete vybrat ze seznamu objektů, které najdete na stanicích (nebo poblíž) - například automaty na jízdenky, bankomaty, ale můžete se také podívat, kde právě probíhá oprava eskalátorů (ремонт).
Tohle jsou pak oficiální stránky moskevského metra. Přijdou mi docela hezky zpracované, hlavně mě teda jako správného infantila okouzlily ty roztomilé animace nahoře (takhle to tady v metru fakt vypadá =)
Na "prvních stránkách o metru s černým pozadím" najdete vývoj metra v průběhu let od jeho vzniku v roce 1931 až po současnost - klikněte sem. (Tady si poradíte i bez ruštiny - ke klikání na letopočty vážně není potřeba x)))

Mauzoleum

Leninovo mauzoleum je mauzoleum věnované prvnímu komunistickému vůdci SSSR, Vladimíru Iljiči Leninovi. Nachází se na Rudém náměstí u Kremelské zdi.

Po smrti Lenina 21. ledna 1924 si údajně mnoho lidí z celého SSSR přálo, aby jeho tělo bylo zachováno pro budoucí generace. Jeden z předních ruských patologů, Alexej Ivanovič Abrikosov tělo druhý den nabalzamoval aby vydrželo v původním stavu až do doby Leninova pohřbu. 23. ledna, v noci, byl Alexej Sušev pověřen do třech dní navrhnout a postavit hrobku, ve které se budou moci s Leninem lidé rozloučit. 26. ledna padlo rozhodnutí o umístění hrobky na Rudé náměstí, do 27. ledna 1924 u kremelské zdi vzniklo dřevěné prozatímní mauzoleum.

Během měsíce a půl otevřenou rakev shlédlo 100 000 lidí. V roce 1929 se začala stavět současná budova, na níž byl použit mramor, žula, porfyr a labradorit, dokončena byla o rok později. Během let 1924 – 1972 navštívilo muzeum 10 milionů lidí. V roce 1973 byl vyměněn původní sarkofág za nový. U muzea stála také čestná stráž, a to až do roku 1993. Muzeum se stalo symbolem komunismu v SSSR a později i turistickou atrakcí nového již svobodného Ruska.

V 50. letech byl vedle Lenina vystaven i Stalin. V době destalinizace však bylo jeho tělo odstraněno a pochováno u kremelské zdi.

Mnoho lidí zpochybňuje autenticitu těla, protože některé jeho části vypadají jako by byly uměle vyrobené (z vosku). Je teoreticky možné, že postupem času musely být poškozené části vyměněny. Takové spekulace však sovětská i ruská vláda vždy odmítaly.

zdroj: Wikipedie

Co k tomu říct? Snad jen to, že Naděžda Krupská, žena Lenina, proti založení mauzolea velmi protestovala. Podle ní vystavení Lenina jako nějaké atrakce boří všechno, o co se celý život pokoušel. Byla z toho dost nešťastná. Lenin sám ještě za života podobné posmrtné "pocty" rázně odmítal a podle slov Krupské by s něčím takovým rozhodně nesouhlasil...

A tady je odkaz na článek z lidovek... (upřímně - já osobně vážně nevím, jestli by bylo lepší mauzoleum zrušit nebo ne... Anchesenamon by Lenina zfleku zpopelnila a uložila do Kremelské zdi mezi ostatní osobnosti, a nejspíš by to tak bylo správné. Ale zase - co ti turisté? Na nich se přece jen vydělává... Nu, rozhodnutí leží na těch, kdo zaujímají nejvyšší místa. Ostatně jako vždy.)

Jak jsme málem viděli Lenina

...zde leží soudruh Lenin...

Dneska dostala Naďa skvělý nápad. Osvítilo ji ve škole, zatímco s Larou zkoušela své pěvecké číslo do soutěže, která se konala namísto čtvrté vyučovací hodiny. Nějak si vzpomněla, že studenti mají v průběhu vyučování (tedy ve všední dopoledne) vstup do Mauzolea zadarmo. Já, Lara a Lola jsme její návrh na zatáhnutí školy v zájmu sebevzdělávání v ruské historii přijaly s nadšením. A tak jsme se po skončení pěvecké soutěže (kterou podle mého Naďuška s Larou mají v kapse, neb jako jediné ze soutěžících umí aspoň trochu zpívat - zbytek byl vážně k pláči) nenápadně vytratily, doma převlékly do kalhot a vyrazily směr Rudé náměstí. Lara vzala foťák, i přes má varování, že se u mrtvolky fotit nesmí.

Optimisticky jsme nakráčely k mauzoleu a koukáme - ohrazené nízkým plůtkem, nikde žádná branka nebo tak a všude kolem rozestavěná garda hlídačů. Naďa by plůtek suverénně přelezla, jenže to už k ní běží hlídač: "Co to děláš?" "Jdeme se podívat na Lenina," ona to s klidem. Načež hlídač ukáže na druhý konec náměstí, kde plůtek začíná. "Vchod je támhle. Zavíráme za pět minut." praví škodolibě. Lola nadává, ovšem až po tom, co se svižně vydáme vykázaným směrem. "Holky, my to nestíháme!" zavyla Naďa a daly jsme se do běhu podél plotu. Doběhneme ke vchodu a koukáme - jeden z hlídačů nám klusal po boku. To asi není moc chytrý, utíkat po Rudým náměstí, napadlo mě, když nás garda obklopila. "Co to má znamenat?" táže se jeden a hypnotizuje pohledem Naďu. "My chceme vidět Lenina," prohlašuje ona zkroušeně. "Smůla, zavíráme!" on na to. "Až za pět minut, tak nás ještě můžete pustit!" smlouvá Naďa. "Nepustíme," utne to rázně hlídač. A taky že nepustili.

"Ach jo, ani dědušku Lenina nám nechtějí ukázat," posteskla si Naďa. "Zkusíme to jindy," navrhla jsem optimisticky. Rozhodly jsme se, že se aspoň projdeme po Rudém náměstí. Lara vytáhla foťák a Naďa s Lolou nám udělaly přednášku o moskevských pamětihodnostech. Pak jsme se vydaly nazpátek Tvěrskou ulicí, a protože mezitím začalo sněžit, vypadaly jsme za chvilku jako sněhuláci. Jenže Rusky se prochází za každého počasí. A tak jsme vytrvaly. I když je pravda, že ani jedna z nás vlastně Ruska není... (Já s Larou jsme Češky, Naďa je Osetka... A Lola? Když jsme míjely stánek se suvenýry, Lola ukázala na matrjošku se Stalinovým portrétem: "Hele, Stalin. To byl Gruzín - jako já. Nejsem Ruska a nestydím se za to.")


Zapátrala jsem na netu a pokud máte silný žaludek, tady se můžete (mimo jiné, oficiální fotky) mrknout na obrázky Lenina ve formaldehydu - klik

Ženy v Kremlu aneb Kniha, co stojí za zmínku

Nedávno se mi dostala do rukou dost zajímavá kniha. Jmenuje se Ženy v Kremlu a napsala ji Larisa Vasiljevová. Podtitul knihy "Fakta, vzpomínky, dokumenty, pověsti, legendy a autorčiny úvahy" poměrně přesně vypovídá o obsahu. Autorka se při svém pátrání po osudech takových žen, jako byly například Naděžda Krupská (životní partnerka Lenina), Polina Molotovová a Viktorie Brežněvová, opírá o spisy a záznamy KGB, ale i výpovědi příbuzných či samotných kremelských žen a mimo jiné i o své vlastní vzpomínky.

Kniha zaznamenává období od roku 1918 po konec devadesátých let dvacátého století, tedy období nástupu a následného upevňování socialismu v Rusku, který mnohé kremelské ženy po boku svým manželům pomáhaly utvářet. Jak se ovšem může čtenář sám přesvědčit, většina jich následně padla tomuto režimu za oběť. Za všechny, které si vytrpěly v své v lágru anebo vyhnanství, jmenujme Olgu Michajlovovou, operní zpěvačku a druhou manželku maršála Buďonného, Polinu Molotovovou a Jekatěrinu Kalininovou, manželku prvního prezidenta Michaila Kalinina. Mnohé z nich posloužily Stalinovi jako "rukojmí" - tím, že je na základě vynucených doznání a nepodložených obvinění nechal uvěznit, držel v šachu jejich manžele. Zkrátka - zajistil si, aby každý z Kremlu měl nějaký vroubek, který by Stalin mohl v případě potřeby použít proti němu. A dělal to často - při sebemenším podezření, že by jeho postavení mohlo být ohroženo, likvidoval své kremelské spolupracovníky i jejich rodiny. (Ne nadarmo se říká, že byl katem svého vlastního lidu...)
Možná to teď vyznívá, že je to spíš kniha o Stalinovi - ne, nenechte se zmást. Hlavními hrdinkami jsou skutečně kremelské ženy, jejichž životy ale značně ovlivnil i tento muž, a proto se o něm také zmiňuji. Pokud se zajímáte o historii, kniha vám poodkryje pozadí některých událostí a některé věci možná pomůže lépe pochopit. Překladatelky se snažily pomocí vysvětlivek a odkazů knihu co nejvíc přiblížit českým čtenářům - přece jen je psaná člověkem, který byl, tak říkajíc, celý život v centru dění - a já myslím, že se jim to docela povedlo, až na pár výrazů, které by běžný český člověk nemusel znát (třeba dača -což je chata, chalupa) . Místy je ovšem docela drsná (takže si ke čtení radši neberte nic na zub), jako ostatně byla drsná i doba, o které pojednává...
Doporučila bych ji k přečtení těm, které zajímají ruské dějiny, a všem, kdo chtějí vědět, jak to tady -rozumějte, v Moskvě, v Rusku - vypadalo za socialismu. Vzhledem k tomu, co se mi o autorce doteď podařilo zjistit, pokládám její svědectví za celkem důvěryhodná.

Naděžda Krupská

Sama doma

Je 12:45.
Sedím před notebookem, střídavě píšu a láduju se grečkou na sladko (pohanka). A vychutnávám si ticho prázdnýho bytu.
Zdrhla jsem ze školy už po 4 hodinách. Možná jsem mrcha, ale fakt je ten, že jsem zlikvidovala skoro všechny kapesníky co jsem měla s sebou a kvůli alergii už jsem skoro nemohla dýchat, takže to mě ospravedlňuje. Jinak už druhej den za sebou (ale včera jsem na to teoreticky měla právo, protože jsem se účastnila olympiády v AJ, a ta byla odpoledne a navíc v jiné škole, a než bych tam dojela, tak bych v sukni umrzla) nosím ve škole kalhoty. Dvakrát jsem v nich narazila na říďu... V prvním případě jsem se těsně před tím, než vešla do třídy, stihla narvat do lavice a ona tím pádem neviděla, co mám na sobě. Podruhý to bylo ve stolovce, a tady už šlo do tuhého, protože jsme seděly s holkama u stolu u dveří (Naďa měla taky kalhoty x) a říďa si, poté, co seřvala všechny přítomné za to, že při jídle žvaní, stoupnula k nám!!! Rozhlížela se po stolovce, koho by tak ještě seřvala a my s Naďou myslely, že snad nebudem moct odejít, protože jakmile se zvednem tak nás uvidí a rozčtvrtí na místě. Lola za nás odnesla talíře (měla šaty, takže se nemusela obávat žádné perzekuce), ale to bylo tak všechno co pro nás mola udělat. Dál už jsme jen mohly doufat v zázrak. Ředitelka už totiž dlouho neměla tak mizernou náladu. Z tohohle se jen tak nedostanem... Najednou řídě zazvonil mobil. Jako na povel jsme se s Naďou zvedly a zatímco telefonovala, proplížily jsme se jí za zády... Za dveřma jsme se daly do běhu.
Přemýšlím, co budu dělat s tou alergií. Ve škole je takovýho prachu, a navíc nedávno vymalováno, takže alergenů vážně dost a dost. Navíc je zima, takže se skoro nevětrá... No, nějak to snad přežiju, přinejhorším si zase nasadím nějaký "jedy" jak říká můj doktor imunolog, ale to je vážně krajní případ, protože ty léky jsou fakt strašná svinstva (což tvrdí i doktor...).
Ona, má gotická přítelkyně, leží doma s chřipkou. Vůbec se tomu nedivím, při tom jejím pracovním tempu... Od rána do večera v práci a o víkendu si pak rekonstruuje byt, takže vůbec neodpočívá.
Dost mi pořád zlobí ICQ, takže už na něj ani nechodím... Naposled se mi ani nešlo přihlásit xD Vážně děs.
Už nějak nevím, co bych psala dál, tak to tady utnu a půjdu se o něco pokoušet ve Wordu x)))

Noční depka, nekonečné úvahy a co z toho nakonec vzešlo

Jsem vážně vděčná za fakt, že nemáme v pokoji připojení k netu. Včera bych totiž odhadem tak do dvou v noci seděla u compu a vy*lejvala se přímo sem na blog ze svejch depresivních pocitů, který se u mě ostatně projeví pokaždý, když nemůžu dlouho usnout... Jenže máme připojení v obýváku, a to bych si teda mohla zkusit, vylézt v jednu ráno z postele a přikrást se kolem taktéž nespavého tatínka ke spícímu notebooku xD Takže to dopadlo následovně: já, tma a mp3 přehrávač. Nevyhnutelně se přidružily vzpomínky (jestli existuje nějaký spolehlivější záznamník vzpomínek než deník, pak je to hudba) a spousty chmurnejch myšlenek. Třepotaly se tam ve tmě jako stíny motýlů s potrhanými křídly a já byla proti nim úplně bezmocná.
Nejdřív jsem poslouchala Sto zvířat. Což bylo celkem v pohodě - "Nikdy jsi nebyla - a naše seznámení - proběhlo má milá - před kinem který není - nic není ani já - ani tvý zlatý voči - jen jsme šli na biják co nikdo nenatočil-" I když se za těmi slovy skrývá nenápadná drážka vzpomínek (tramvaje, tramvaje a zase tramvaje, hodiny ruštiny a na ní lidi, který jsem si zamilovala, fesťák Mezi ploty, kde jsem byla s Máťou a ostnatý náramky, který jsme si my dvě vyměnily poslední školní den), ještě to není na slzy. I když v jeden moment už se člověk kouše do rtů. S některýma lidma bych bývala chtěla strávit víc času! Sakra...
Pak dozněla poslední písnička a začalo hrát další cédéčko, a dřív, než jsem stačila stopnout přehrávání, se mi v uších rozezněla první skladba ze soundtracku k Amélii z Montmarteru. Ach sakra. Ten film miluju od chvíle kdy jsem ho poprvé viděla. Není to jen famózní herecký výkon, výborný scénář a kouzelný příběh, co mě uchvátilo. Je to taky ta hudba, která by klidně mohla existovat i bez filmu a pořád by na člověka působila stejně intenzivně. Jenže takhle, když se ještě navíc v mysli vybavují scény z filmu, smíšené s vlastními vzpomínkami (bože, jak já brečela když jsem byla s kámoškou na oslavě narozek u jejího přítele a on zahrál jednu z těch skladeb na klavír... nemohla jsem si pomoct, řvala jsem jako malý dítě, přesto - anebo možná i právě proto - že to nehrál nikdo pro mě), se to skoro nedalo.
V takových chvílích se člověku chce smát a brečet současně, ale nemůže ani jedno, takže nezbývá než se stočit do klubíčka jako unavené kotě a počkat, až to přejde… Anebo převládne jeden pocit a pak brečet, nebo se smát… Jenže pláč většinou vyhraje.

Když si vzpomenu, jaký jsem měla představy o Rusku - pardon, o Moskvě - chce se mi smát. Není to ironický smích, ani hořký tragický úšklebek. Je to upřímný smích někoho, komu bylo dovoleno-umožněno překonat vlastní omezenost a poznat život - Život někde jinde. Je to smích někoho, kdo už nikdy nebude stejný omezený balík jako byl dřív. Smích někoho, kdo se, dokud ještě byl v bezpečí lůna rodné zemičky, považoval za světáka, a teď, když je najednou jinde, ve světě, když je cizincem, opravdovým cizincem, cítí najednou vazbu na to malé (a-há, kdypak by mě napadlo, že nazvu Prahu malou) město a obrovskou hrdost na tu zemi, ze které si tak moc přál vypadnout. Teď, když jsem v Moskvě, jsem v sobě objevila to, o čem jsem se dřív domnívala, že mi to chybí. Národní hrdost. Jo. Jsem Češka, Češka s velkým Č, a jsem na to sakra hrdá.
Nechci nikoho pomlouvat. Nechci si stěžovat, nechci nikoho očerňovat, posmívat se nebo skuhrat. Je ale fakt, že moje představa o Rusech -sakra, Moskvanech- byla tak nějak... úplně jiná. Jde o to, že v Čechách jsem si s lidma, kteří mají nějaké vazby na Rusko (jsou zčásti nebo zcela Rusové, nebo tam žili, nebo je Rusko nějak přitahuje) dost rozuměla. (Není to tak dávno, kdy jsem pokukovala ze své první lavice u dveří do lavice v prostřední řadě na jednoho z kluků, kteří v ní seděli. Byl zčásti Rus, psal básničky a povídky a po dlouhým roce, kdy jsme sotva prohodili pár slov, jsme si k sobě tak nějak našli cestu, zjistili, že máme... dost společnýho... A začali jsme se scházet mimo školu. Jako správní dekadenti jsme vedli zasvěcené diskuze v literární kavárně a plánovali, že založíme něco na internetu a uděláme díru do světa se svojí tvorbou... A já doufala, že časem budem víc než jen kamarádi... Nakonec to samozřejmě všechno dopadlo... nebo spíš nedopadlo... úplně jinak...)
Jenže, jak říká Anchesenamon - a ona má pokaždý pravdu (čím jsem starší tím víc se mi to potvrzuje a tím míň mi to leze na nervy) - Moskva, to jsou balíci. Intelektuální elita je koncentrovaná v Sankt Petěrburku. Přesvědčuju se o tom každej den... Netvrdím, že všichni Moskvani jsou vypatlaní idioti (bože to ne! ale i kdyby - pořád je tu ještě Ona, a ta zvedá průměr x), to rozhodně ne, ale *hledá elegantní kličku* najdou se tady lidi * a najde se jich docela dost* ze kterých je člověku do pláče *a 3/4 jich mám ve třídě!!!!!*. Tak třeba - vadí mi, jak se tady pořád někdo na něco ptá. Na ulici *a to bych ještě chápala a omlouvala, zabloudit může každej* v metru, v obchodě *to mě celkem vytáčí, jsem snad prodavačka??? a pak, mají jich tu všude jak na..... a jsou za to placený, tak ať se ptaj jich!* a ve škole *učitelka řekne zadání, napíše ho na tabuli a vzápětí se tě na něj 3 lidi zeptaj. když jim řekneš ať se kouknou na tabuli, tak se urazej*. Tuhle jsem poslala jednoho chlápka omylem místo na český velvyslanectví na slovenský. Když jsem se pak svěřovala Danovi, českýmu kamarádovi z nižšího ročníku ve škole, řekl mi: "To je fuk kam jsi ho poslala, hlavně ho musíš někam poslat, jinak si bude myslet, že jsi blbá. On se stejně ještě cestou zeptá tří lidí a ty ho nasměrujou správně."
No, takže tak. Jenomže, když se to tak vezme, nemám těmhle lidem co vyčítat. Nemám jim co vyčítat jejich předsudky a pitomé narážky vůči cizincům. Dokud nepoznají něco jiného než Moskvu, tohle obří vosí hnízdo, tak těmi balíky zůstanou a ani jim to nebude vadit... Koneckonců, i já byla podobný balík. Sice pražský, ale přece jen balík.

Odkaz x)

Pokud si chcete přečíst něco hezky napsaného, hodnotného a pravdivého o moskevském metru, klikněte přímo tady

Sentimentálně Tvá

Díky Ti, za Tvůj návrat, Ty prchavá, nevyzpytatelná mrcho. Vážně jsem si myslela, že sis vzala dovolenou, a možná to tak na chvilku i bylo. Jenže pak ses vrátila, a kdovíproč ses rozhodla mi vynahradit ty chvíle strávené bez Tvé přítomnosti. V tomhle se podobáš horlivému teenagerovi, který si pořídí zvířátko, jednou na něj zapomene, tři dny ho nekrmí, pak si na něj zase vzpomene a, hnán výčitkami svědomí, doslova ho přecpe k smrti.
Koukni, vážně Ti nic nevyčítám, ale jak mám, u všech všudy, ve čtyřčlenné domácnosti s jedním notebookem a ještě k tomu v pracovním týdnu sepsat všechno, co mi Ty, drahá a zbožňovaná, milostivě implantuješ do hlavy???
Přemýšlej o tom trochu, pokud ovšem máš čím a jak a nejsi skutečně jen jakýmsi nehmotným zábleskem... Inspirace.
Co bych byla bez Tebe? Těžko říct, něco mi ale právě teď říká, že místo kradení obrázků a emočních výlevů na blogu bych měla radši otevřít Word... Nuž tedy dobrá, drahá moje.

Turecký gambit - fotky

Obrázky k filmu Azazel