HEL LOOKS

Paříž, město módy? - Bejvávalo! Teď se o slovo hlásí Helsinky!!!

Kamarádka se podělila o tenhle odkaz se mnou a já se teď dělím s vámi. Hel Looks, to je móda z ulice focená v hlavním městě Finska, Helsinkách. Snímky se průběžně aktualizují. Můžete se tady pobavit, vyděsit, zazávidět i docela dobře inspirovat...

The best of my blog, odkazy, vol. 2

Uplynula nějaká doba, přibylo příspěvků, a tak dodávám nové odkazy na to nejzajímavější z mého blogu: Pravda o návrhářce Kiře Plastinině, Loutkové divadlo Obrazcova, Tabakov a Bezrukov - báječní muži na divadelních prknech, Indigo - překlad, Taneční soubor Berjozka, Ten nejlepší film?, Opravdu Kouzelná flétna, NErecenze na Indigo, Zemfiření.

Utahaná, ale spokojená)))

Hlava mi padá na klávesnici, do nohou mě chytají křeče, ale jsem naprosto happy. Dneska jsme toho za sedm hodin chození viděli strašně moc - prakticky veškerý vnitřek Kremlu, který je přístupný veřejnosti, výstavu o samurajích nevyjímaje. Vytvořím o tom nějaký hodnotný příspěvek, jen co se trochu dám do kupy... A šlehnu si svou denní dávku J-rocku...
Zatím se tedy pokochejte aspoň dvěma obrázky z výstavy: drakem a zbrojí. Drak je ze železa a je dokonale pohyblivý, což z něj dělá skvělou hračku (ne že by si to někdo mohl vyzkoušet...).
Mimochodem, naše včera dorazivší turistka teď sladce spí... Myslím, že jsme jí včerejší a dnešní procházkou tak nějak... vyčerpali? =) Moskva je holt velká...

Něco navíc a Výzva

Právě jsem přidala do blogu kód pro banner a nový playlist - tentokrát věnovaný J-rocku (konkrétně kapelám Buck-Tick a Dir En Grey).
Prosím všechny, kdo se rozhodnou umístit na svůj blog "můj" banner, ať mi nechají komentář. V případě, že jejich blog není u mě v oblíbených odkazech a tudíž je neznám, ať přidají i odkaz na své stránky. Moc děkuju!!!

Už se mi to tady krátí...

Dneska naposledy ve škole! Je to nádhernej pocit. Žádná nostalgie, jen úleva. Už mě nikdo nebude nutit nosit sukně a nadávat mi za trička s lebkou (ručně malovaná od Kinder Surprise x)))
Dneska dorazí mámina kámoška a za týden moje, takže u nás teď bude skoro měsíc dost živo. Strašně se těším, až budu proťapávat Moskvu s někým vykuleným a nadšeným v závěsu... A ony nadšený budou, jako jsem tady byla ty první týdny nadšená já... Protože když se někam těšíte, tak vám bude to místo připadat skvělý, i kdyby to měl být třeba měsíční kráter xD
Prodělávám momentálně podivnou, lehce melancholickou J-rock vlnu. Vytvořila jsem si na netu už čtvrtý playlist, tentokráte zaplácaný výhradně J-rockovou muzikou, a nejradši bych ho poslouchala pořád dokola.
Tenhle můj nejnovější stav se trochu podobá euforii, kterou jsem prožívala (odpusť mi ten rusismus, mami, budu a budu stále používat tuhle zprzněninu, protože mi to hezky zní) tak rok nazad. Bylo to úplně stejný: "za chvíli odsud odjedu, což je skvělý, ale hodlám si to tu ještě předtím užít!!!" Možná jednou napíšu nějakou úvahu na téma "je lepší žít v Moskvě nebo v Praze?", ale nejsem si tím tak úplně jistá. Možná tak za rok... nebo za deset let. Teď ještě nechci srovnávat a bilancovat. Pořád jsem ještě ve středu dění. Ještě dva měsíce.
Mimochodem, v Moskvě se právě koná výstava samurajských mečů a dalších japonských historicky cenných artefaktů. Vynasnažím se na ni dostat a poreferovat o svých dojmech.

Jó, počasí...

Moskva má depresi. Nebo jí možná někdo umřel. Anebo přišel monzun - zkrátka vytrvale leje a předpověď na následujících čtrnáct dnů slibuje, že jen tak nepřestane. Přes to všechno jsem vyštrachala z alba optimistický bezmračný obrázek Rudého náměstí a dala se do výroby nového, letnějšího záhlaví blogu=) Třeba se mi tímhle způsobem podaří přivábit sluníčko - ačkoli ne, jen ať leje. Nebude na škodu, když se projednou všechen ten moskevský prach a pyl odplaví do kanálu...

Mobil v akci

Onehdy jsme si s mamkou vyšly na procházku - na Vagankovský hřbitov, kde se mimo jiné nachází hrob legendárního ruského barda Vladimíra Vysockého. Fotit jsme v plánu neměly, ale jak jsme se tak procházely, zaujala mě busta zesnulé krasavice nad jedním hrobem. Bílý kámen na pozadí zelených větví stromů - prostě poezie. A tady přišel ke slovu mobil, jehož zabudovaný foťáček jsem použila naposledy před hodně dlouhou dobou. Výsledná kvalita sice není nijak oslnivá, atmosféru ale tomu obrázku nikdo nevezme.

Co vy na to?

Docela ráda bych tady vyvolala diskuzi. Přečtěte si článek "Štěstí na zámek" a řekněte - líbí se vám nápad se zámečky? Líbilo by se vám, kdyby byl podobný zámečkový most někde v Čechách? Co vy, čtenáři, na to? Prosím aspoň o kraťoulinký, stručný komentář. Anebo mám udělat další anketu? Čekám na vaše názory!
Předem děkuju=)
Iris

Štěstí "na zámek"

Když se dostatečně pokocháte stavbou katedrály Krista Spasitele a rozhodnete se přejít řeku Moskvu po blízkém mostě, zaujme vás jeho zábradlí. Je totiž poseté zámky a zámečky - popsanými, zdobenými rytinou nebo ovázanými stužkou. Na kovových tělech zámků jsou vyrytá jména zamilovaných, ale i třeba názvy tříd a jejich maturitní rok. Právě jste se setkali s novodobým zvykem, který Rusové přejali - odkud vlastně?


Jedna moskevská známá (učitelka ruštiny) tvrdí, že z Číny.
Na Velké čínské zdi jsou prý natažená lana, na která čínští novomanželé připevňují zámečky. Uzamknutím zámečku a následným přehozením klíče přes zeď si mladí manželé mají zajistit štěstí.
Internetový portál CitySphere.Ru ovšem razí jinou teorii - zvyk údajně pochází z Evropy, konkrétně z hlavního města Itálie Říma. Před 15 lety vydal mladý italský spisovatel Federico Moccia román Chci tě, ve kterém si mladý pár přísahal na mostě věčnou lásku a jako důkaz svého slibu omotali řetězem pouliční lampu a připevnili na ni zámeček. Klíč pak hodili do řeky. Tento čin zaujal mladé Italy natolik, že ho okamžitě začali masově napodobovat - a z Říma se nový zvyk postupně přenesl do Talinu, Rigy, Oděsy a dalších měst - až nakonec v minulém roce pronikl i do Ruska.


Ruští novomanželé začali připevňovat zámečky k zábradlí několika poměrně nedávno (1994) zbudovaných mostů přes řeku Moskvu. Jeden z nich je nazýván "Lužkovskij most", jeho název nicméně není poctou pro starostu města Moskvy Lužkova, jak se mnoho lidí domnívá. Je naopak odvozen od místa nazvaného Carevnina louka (louka je rusky "lug"). A aby těch zmatků nebylo málo - správně a oficiálně se má nazývat Treťjakovský most, protože z něj vede cesta k Treťjakovské galerii...

Vraťme se ale k zámečkům. Jejich počet na zábradlí se zvyšoval a to se nelíbilo moskevské komunální službě. Zdálo se jí, že zámky hyzdí vzhled mostu, a tak je její pracovníci začali ze zábradlí upilovávat. Pracovníci komunálních služeb jsou ale také lidi, a příliš se jim nelíbilo, že mají "řezat do štěstí jiných lidí" a vůbec, že stojí v cestě tak romantickému novému zvyku. Proto vymysleli originální řešení. Na Lučním/Treťjakovském mostě se v dubnu roku 2007 objevil první Strom lásky - kovová konstrukce ve tvaru stromu stvořená speciálně proto, aby na ni zamilovaní lidé věšeli zámky. Podle novodobé legendy se má klíč "od srdce vašeho milovaného/ vaší milované" vhodit do řeky Moskvy, což zajistí, že vám drahou polovičku nikdo neodloudí. Volné místo na stromečku brzy nezbylo ani jedno (hle kolik se to vyrojilo moskevských novomanželů), a tak byly přidány ještě dva stromy.
Most, o kterém jsem se zmiňovala na začátku, na sobě žádný takový "stromek" nemá, nicméně je blízkým sousedem Treťjakovského mostu a proto se tradice se zámečky nejspíš přenesla i na něj.

Treťjakovský most

Detail zámečků na Stromu lásky

Zdroje: očití svědci (my a naši známí), má oblíbená ruská Wikipedie a www.citysphere.ru
Odkaz na článek CitySphere.Ru

Katedrála Krista Spasitele

Tento největší pravoslavný kostel na světě má docela zajímavou a místy velmi pohnutou historii.
Byl vybudován k oslavě vítězství nad Napoleonem při jeho neúspěšném tažení do Ruska. Místo na břehu řeky Moskvy vybral pro stavbu sám car. Původní výstavba byla zbourána, aby uvolnila prostor pro chrám - mezi takto odstraněnými budovami se ocitl i Aleksejevský klášter. Traduje se, že jeho abatyše místo proklela a prorokovala, že na něm dlouho nebude nic stát.
Konstrukce katedrály byla zahájena v září 1839 a trvala 44 let, přičemž cena se vyšplhala k 15 milionům rublů. Lešení kolem stavby odstranili v roce 1860, vnitřní výzdoba chrámu ale trvala ještě 20 let.
Chrám byl za účasti cara Alexandra III. slavnostně otevřen 26. května 1883. V přízemí chrámu se nacházela galerie, věnovaná vítězství nad Napoleonem. Zdi pokrývaly reliéfy z mramoru, zobrazující slavné vojevůdce a bitvy té doby.
Chrám byl místem korunovací a celonárodních slavností, nacházela se zde také knihovna s mnoha cennými svazky. Hlavní církevní svátek chrámu - Narození Páně - byl v Moskvě každoročně slaven jako svátek vítězství nad Napoleonem.
S nástupem socialismu však nastaly pro chrám krušné časy. Dá se vlastně bez nadsázky říct, že to byl jeho konec.
2. června 1931 vedení komunistické strany SSSR (údajně snad Stalin osobně) rozhodlo, že na místě chrámu bude vybudován obří Palác sovětů. 5. prosince 1931 byl chrám zničen dvěma výbuchy.

Demolice Chrámu

Nikdy neuskutečněný projekt Paláce sovětů

Mramorem z chrámu obložili stanice metra "Ochotnyj rjad" a "Kropotkinskaja", desky se jmény válečných hrdinů z roku 1812 rozdrtili a vzniklými kaménky vysypali cestičky v moskevských parcích.
Stavba Paláce sovětů byla zahájena v roce 1937 - v roce 1939 byly hotové základy pro výškovou část budovy a hlavního vchodu. V říjnu roku 1941 však do stavby zasáhla válka - z železné konstrukce, připravené na montáž do budovy, byly vytvořeny protitankové zábrany. Po válce sice stále ještě existoval projekt pro stavbu Paláce, nebyly už ale síly ani prostředky pro jeho realizaci.
Dlouhá léta na místě bývalého chrámu zela díra. V roce 1958 nejspíš právě ona díra inspirovala kohosi k vytvoření dalšího projektu - a na svatém místě se objevil bazén Moskva. V 90. letech 20. století vzniklo v Moskvě velké hnutí za obnovu chrámu a 5. prosince 1990 byl položen základní kámen. Nadace na obnovu chrámu vznikla o dva roky později. Na jeho obnovu se mezi lidmi pořádala sbírka podobně jako u nás kdysi na Národní divadlo. V září 1994 začala likvidace bazénu Moskva. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Krista. Je postavený přesně podle původních plánů.

Plný název chrámu zní: Katedrální církevní chrám Krista Spasitele (ve jménu Narození Krista), často se pro něj užívá zkratka XXC. Je sídelním chrámem patriarchy ruské pravoslavné církve, po obnově původně patřil městu, nyní je již v majetku Moskevské patriarchie. V chrámu se nachází muzeum, které patří k Moskevskému městskému muzeu dějin města Moskvy.



Odkazy:
Oficiální stránky chrámu - v RJ a AJ

Zdroje: stránky chrámu, Wikipedie

Omluva

Omlouvám se všem čtenářům za to, že jsem sem už tak dlouho nedala nic nového. Mám dneska psavou náladu (a taky mě stíhají výčitky svědomí), tak se to pokusím napravit.

Osud člověka

Film fežiséra Sergeje Bondarčuka z roku 1959 vypráví příběh Andreje Sokolova. Sokolov je obyčejný tesař, má ženu Irinu, staršího syna a dvě dcery... Jenže pak přijde druhá světová válka, a Sokolov je poslán na frontu. Projde si německým zajetím, kde stráví dva roky, než se mu podaří utéct. Ale ani po návratu k ruskému štábu není jeho útrapám konec. Za svoje zásluhy (při svém útěku unese německého důstojníka) dostává měsíc volno a vydává se za svou rodinou. Na místě bývalého domova nachází jen trosky a sousedé mu sdělí strašnou zprávu - jeho žena a obě dcery zahynuly při bombardování. Syn v té době nebyl doma. Když se vrátil a spatřil tu spoušť -odešel, a kam, to nikdo neví. Je rok 1944, válka pokračuje, Sokolov se vrací ke štábu. Po nějaké době přicházejí zprávy od syna, který se stal u vojska kapitánem. Nastává poslední den války - všichni se radují a oslavují její skončení. Uprostřed oslav si k sobě Sokolova zavolají velitelé, aby mu sdělili, že jeho syn byl zastřelen německým ostřelovačem.
Po skončení války se Sokolov vrací ke staré práci, navštěvuje nová místa. V jedné vesnici potká malého chlapce Váňu - sirotka, jehož matka zemřela při bombardování a otec zmizel beze stopy. Sokolov vyslechne jeho příběh a rozhodne se Váni ujmout. Váňa uvěří, že Andrej Sokolov je jeho znovu nalezený tatínek. Od té chvíle tito dva lidé, kterým válka vzala všechno, kráčí životem spolu.

Slavná je scéna z německého pracovního tábora. Sokolov si nahlas stěžuje na mizerné podmínky a je za to zavolán k veliteli tábora. Ten umí rusky a oznámí Sokolovovi, že ho za jeho drzost zastřelí. Ještě před tím mu však nabízí sklenici vodky: "Napij se ještě před smrtí za vítězství německých zbraní!"- "Já nepiju," vymlouvá se Andrej. "Nechceš pít za naše vítězství? Tak se napij aspoň na svoji vlastní smrt!" na to velitel. - "Za svoji smrt a vysvobození od strastí se napiju rád," praví Andrej a obrátí do sebe sklenici. Velitel mu podá na zakousnutí kus chleba, ale Sokolov ho odmítne: "Po první sklenici nejsem zvyklý zakusovat." Velitel mu tedy nalije další. Sokolov ji vypije, ale stále odmítá "zakusku". Až po třetí sklenici si uždíbne kousek chleba. Němec je jeho výdrží tak ohromen, že mu dá milost - a taky bochník chleba a kus sýra, o který se Sokolov bratrsky rozdělí s ostatními zajatými Rusy.

Hlavní roli ztvárnil sám režisér Sergej Bondarčuk.

Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street)

Právě jsem se vrátila z kina a hodlám se podělit o své čerstvé dojmy z filmu. Sweeney Todd je klasifikovaný jako Thriller/Muzikál/Krimi, což je vcelku přesné. Podle mě by ale chvílemi snesl i klasifikaci Horor. Happy End nečekejte.
Stručné shrnutí děje: Holič Benjamin Barker (Johnny Depp) měl úplně všechno - krásnou ženu, roztomilou malinkou dcerku a konečně práci, ve které byl skutečný mistr. Pak na jeho ženě spočinul zálibným pohledem soudce Turpin a Benjamin byl odstraněn do vězení na druhém konci světa, kde strávil 15 let. Po uplynutí trestu za činy, které nespáchal, se holič vrací do Londýna jako zcela jiný člověk. Shledání s milovanými se ovšem nekoná - v domě, kde dřív Benjamin žil, prodává masové bochánky pekařka Lovettová (Helena Bonham Carter)a od ní se holič dozví příšerné zprávy: jeho žena s otrávila a dceru vychovává soudce Turpin (Alan Rickman). Benjamin si změní identitu na Sweeney Todd a začne opět provozovat starou živnost. Má v plánu zprovodit ze světa pana soudce. První obětí jeho ostré břitvy se ale stane konkurenční holič Pirelli (Sacha Baron Cohen), který hrozí vyzradit Sweeneyho pravou totožnost. Aby těch hrůz nebylo málo, paní Lovettová se rozhodne mrtvého použít jako náplň do svých bochánků - a protože Sweeney se u jednoho nebožtíka rozhodně nehodlá zastavit, pekařce se naskýtají zcela nové, široké možnosti...
I když se člověku ze vší té krve (o mlýnku na maso ani nemluvě) zvedá žaludek, přece jen se nedá filmu upřít dokonalá vizuální podoba. Všechno je absolutně dotažené - kostýmy, mejkap, světlo, prostředí... A herci excelují. Johnny nezklamal ani jako zpěvák. Co se týče hudby, je uchvacující. (Vážně nepřeháním, hned jak jsem přišla domů, musela jsem začít prohledávat databázi playlistu - jak jsem byla úspěšná můžete posoudit sami - playlist najdete zcela dole na mém blogu a kromě první písničky -která je ze Stormbreakera - všechny ostatní jsou ze Sweeney Todda. Doporučuji hlavně poslední písničku - Not While I'm Around, duet Eda Sanderse a Heleny Bonham Carter.) Většina písniček ve filmu je přejata z muzikálu Stephena Sondheima, podle kterého byl film natočen. Zpívají je samozřejmě sami herci, a budete nejspíš překvapeni, jak dobré mají hlasy.
I když jsem měla v průběhu promítání a ještě nějakou dobu poté, co film skončil, pocit, že už NIKDY nepozřu ani kousek masa (a že nejspíš nebudu schopná až do večera sníst vůbec nic), mé obavy se nenaplnily. Dokonce se odvažuji tvrdit, že se mi tenhle nový Burtonův počin líbí. A rozhodně mám v plánu si pořídit soundtrack, což bych doporučila i všem ostatním milovníkům filmových muzikálů. Pokud se vám líbil filmový Fantom opery, pravděpodobně vám bude po chuti i toto.
Komu bych film doporučila? Fanouškům Kill Billů, Interview s upírem, Fantoma opery a samozřejmě příznivcům Tima Burtona (ti to mají povinné!). A všem milovníkům hororů, pro které tohle bude pravděpodobně celkem oddechová záležitost.
Komu bych film NEdoporučila? Těm, kdo viděli od Burtona jen Mrtvou nevěstu a domnívají se, že Sweeney bude podobná pohodička. Věřte, že NENÍ a NEBUDE.


Odkazy:
Trailer k filmu
Scéna s břitvou ("Setkání po letech" - nebojte, žádná krev tam není)
Soutěž v holení se Sachou Baronem Cohenem (ani tady neteče krev)
Oficiální stránky filmu
Existuje i knížka!!! A nemá s filmem nic společného... Odkaz na recenzi Petra Šimčíka.
Info o soundtracku