The best of my blog, odkazy, vol. 1

Abych zjednodušila novým návštěvníkům blogu hledání zajímavých a hodnotných příspěvků, dávám sem odkazy na to, co je podle mého názoru to nejhodnotnější a nejzajímavější, co se mi tady podařilo vytvořit. Tady najdete pár slov na vysvětlenou, můj moskevský Halloween je zde, dále podle mě stojí za přečtení První okamžiky v Moskvě, Tuláci, Národní sport, Analýza módy v Moskvě, překlady: EMaři a Koncert, recenze Kremelských žen, Multíky, Novogodní anabáze a článeček o filmu 1814, už proto, že bych ten snímek všem doporučila (třeba si ho tady všimne někdo kompetentní a uvidíme ho za pár měsíců v Česku v kině - to by mi udělalo obrovskou radost =)

Кира Пластинина (Kira Plastinina)

Kira je teprve patnáctiletá ruská... školačka, ale taky návrhářka. A je potřeba podotknout, že značka nesoucí její jméno se úspěšně "rozlézá" po celém světě...
Za vytvoření a propagaci vlastní značky oblečení vděčí Kira svému otci, Sergeji Plastininovi, který je akcionářem velkého holdingu Vimm-Bill-Dann ("Вимм-Билль-Данн") a v seznamu ruských milionářů je na 157. místě. Kiřin tatínek se tedy rozhodně nezdráhá vkládat do rodinného byznysu finanční prostředky. (Což dokazuje i fakt, že v říjnu minulého roku zaplatil 2 miliony dolarů Paris Hilton, aby se zúčastnila prezentace nové Kiřiny kolekce v Moskvě... Blondýnka samozřejmě přijela a byla z toho senzace.) K vytvoření sítě obchodů ho prý inspirovala vášnivá záliba dcerky v kreslení... Pravděpodobně to ale celé bylo trošku jinak. Začalo to tím, že šikovný byznysmen Plastinin získal společnost ABM - Holding, která disponuje sítí obchodů "Módní bazar" a Fresco. Jeho cílem bylo vytvořit na jejím základě silnou a výnosnou obchodní značku, která by se stala významným hráčem na trhu s oblečením. A tu mu přišlo vhod hobby jeho tehdy třináctileté dcerky. V roce 2006 tedy zaměstnal skupinu manažerů, Kiře dal k ruce tým návrhářů, krejčích a šiček, jejichž tvorbě milionářská dcerka udává směr, a výsledkem je 15 otevřených obchodů značky Kira Plastinina v Rusku.
Co se týče stylu oblečení, Kira sama ho nazývá "art-glamour-sportlive-casual". Většina článků se o ní vyjadřuje jako o mimořádném talentu s velkým potenciálem. Pravda je ale taková, že značka Kira Plastinina je určená dívkám mezi 15 - 25 lety ve střední cenové skupině, a podle toho také vypadá - drží se toho, co je právě nejvíc in a nesnaží se vybočovat. Jsou v módě legíny a dlouhá trika, tak prodávají legíny a dlouhá trika. Nic jiného by koneckonců ani stylové, moderní ruské dívky, které pečlivě sledují nové trendy, ani nenosily. Na všech modelech je patrné, že je navrhuje Ruska: kýčovité materiály, řvavé barvy, zlato a flitry - všechno, co mají zdejší děvušky v oblibě. Jen pro pořádek dodám, že masová produkce se samozřejmě šije v Číně, nicméně z italských látek a kvalita je pečlivě sledována. Co tedy dělá značku Kira Plastinina tak exkluzivní? Je to oblečení od dcery milionáře...

ukázka z Kiřiny kolekce Jaro - Léto 2008

Земфира

Zemfira - obrázky

Tohle album mám, a je skvělý... Silně návykový. Má nádhernou atmosféru.

Aktualizace ke dni 2. 4. 2008

Dneska jsem se konečně dokopala k dopsání článku o filmu Indigo. Předem upozorňuji, že to není recenze, ale co to tedy je, to netuším. (Nezávislá kritika? - To byl vtip...) K nahlédnutí zde.

Loutkové divadlo Obrazcova

Anchesenamon:

Najdete ho na Sadovém okruhu nedaleko stanice metra Majakovská v Moskvě. Bohužel v současné době je tato adresa dost zaprášeným a hlučným místem, z důvodu neustále houstnoucí dopravní situace na silnicích hlavního města. Bylo založeno v roce 1931 tehdejší hvězdou estrády, loutkovým nadšencem a géniem Sergejem Obrazcovem. K divadlu v současné době patří muzeum loutek a rozsáhlý archiv se záznamy představení a knihovnou. Muzeum je přístupné v přízemí divadla vždy před začátkem každého představení a jsou tu k vidění originály loutek z 60 zemí. Sbírka čítá cca 3,5 tisíce exemplářů a najdete v ní i našeho Spejbla a Hurvínka. Divadlo má i záznam v Guinessově knize rekordů – ke dni 60. výročí založení divadla 28. 4. 2006 bylo zahráno 9000 repríz představení „Neobyčejný koncert“. Shodou náhod jsme si toto představení vybrali jako tu tradiční klasiku, na kterou bychom se všichni rádi podívali.

Představení je satirickým loutkovým revue, kde loutky hrají umělce různých žánrů, od pěveckého sboru, přes sólisty opery, hudebníky vážné hudby, taneční čísla, krotitele drobné i dravé zvěře, cikánský soubor, až po kouzelníka a francouzskou šansoniérku. Představením nás provází konferenciér Eduard Aplombov, který, jak už to u konferenciérů bývá, se natolik nechává unést komentářem a kritikou jednotlivých čísel až sklouzává k zesměšňování sama sebe v očích diváka. Loutky tak věrně parodují různé umělce až by člověk věřil, že jsou živé. Smáli jsme se pořád, přestože na diváka zhýčkaného akcí v současných filmech by představení mohlo působit jako pokleslá provinční zábava. Tuto plejádu čítající tak okolo třiceti loutek (pěvecký sbor o 50 kusech nezahrnuji) zvládlo obsloužit 11 loutkoherců. Takže bravo.

Iris:
Než jsme došli do divadla, měli jsme prachu plné plíce a mně navíc chytla škytavka, která nechtěla přestat. Už jsem si představovala hrůzný scénář, jak mě kvůli rušení představení nepřetržitým škytáním vlečou za límec ven z divadla, přímo zpět na uprášené "Sadovoje Kolco"... Zachránil mě sáček cukru (a pak že je to bílý zabiják) a mohli jsme si všichni vychutnat představení bez toho, že by nás rušily příšerné zvuky, připomínající dusícího se pískomila.
Nejvíc z celé show mě a brášku dostalo krocení lvů, pojmenovaných Mars a Snickers, a pak ultraavantgardní kvintet, který hrál na: vrzavé dveře, splachovací záchod, trychtýř a kočku... Vlastně možná ještě lepší byla slepice, kvokající písničku takovým způsobem, který donutil publikum svíjet se na sedadlech v křečích neovladatelného smíchu. Soubor s neustále usínající cikánkou anebo nadaná batolecí virtuoska, hrající na klavír přímo z přistaveného kočárku taky stojí za zmínku.
Představení je založené částečně na slovních hříčkách konferenciéra a nápaditých, mnohdy dost překvapivým vystoupeních těch, které uvádí. Je to vyvážená podívaná, místy až trošičku absurdní, ale milá.

Odkaz:
Oficiální stránky divadla

Dobrodružství

Zážitek z dalšího představení vypráví Anchesenamon

No, tak dobrodružné to zas nebylo. Nebo jo? To jsme se zas jednou vydaly do divadla Tabakova, ale tentokrát na scénu divadla Puškina na představení „Pochoždenie“ (Dobrodružství) na motivy Gogolových Mrtvých duší. Ve hře by měl hrát sám mistr Oleg Tabakov a v hlavní roli další místní hvězda Sergej Bezrukov.

Divadlo působí zvenku jako malá scéna, ale zdání klame. Foajé a vinoucí se nahoru schodiště moc prostoru pro čekající diváky nenabízejí, ale uvnitř se skrývá velké hlediště. Nejprve jsme si v šatně zapůjčily divadelní kukátko, protože naše místa nebyla z nejlepších, a pak už jsme bloudily budovou nahoru a dolů, protože do sálu se pouští až těsně před začátkem představení. Zřejmě i proto nezačíná ani jedno představení v moskevských divadlech včas. Z programu jsme se dozvěděly, že skutečně bude hrát Tabakov a Bezrukov, takže žádná nepříjemná překvapení by být neměla. Představení bude bez přestávky, takže se honem posilnit do výborného bufetu se skvělou nabídkou. No a po zvonění se tedy vydáváme do spleti chodeb a schodišť hledat naše místa. Poté co jsme se usadily, zjistily jsme, že z míst kde sedíme, nemáme šanci vidět pravou stranu scény. Ale někteří diváci na tom byli ještě hůře, takže nastalo různé přebíhání a boj o jiná místa, což na balkoně, kde jsme byly ani moc nešlo.

Představení začalo a s ním i divadelní koncert jednoho herce – Berzukova. Něco takového jsem opravdu ještě neviděla. Stručně připomenu dějství románu. Pavel Ivanovič Čičikov (hrál ho Berzukov) dostal geniální nápad, jak zbohatnout. Za trochu peněz, které má, chce nakoupit "mrtvé duše", tedy nevolníky, kteří zemřeli od posledního sčítání lidu. Statkáři, kteří platili daň podle počtu nevolníků, museli odvádět poplatky až do příštího sčítání i z těch poddaných, kteří mezitím zemřeli. Čičikov by se tak vykázal určitým počtem koupených sedláků a mohl by podle tehdejšího práva žádat o přidělení půdy zdarma v málo zalidněných oblastech. Za tyto sedláky, zaznamenané v úředních listinách jako živí, by dostal peníze, za něž by si pořídil statek ovšem už s živými sedláky. Čičikovova cesta po statkářích předvádí bohatě odstíněnou galerii výrazných typů: odporně sladkého Manilova, žvanila Nozdreva, neohrabaného Sobakeviče, hrubou Korobočkovovou či lakotného Pljuškina (hrál Oleg Tabakov). Čičikov – Bezrukov se v průběhu představení plasticky měnil podle toho jak potřeboval působit na toho kterého sedláka. Nebylo to jen v nějakém výrazu tváře či dikci, ale schopnost vyjádřit celým tělem např. radost, že se mi v tuto chvíli daří kohosi přemlouvat, aby udělal co já chci. Z dálky to mohlo vypadat jako přehrávání, ale drobný Berzukov, který umí hrát i pro film pouze výrazem obličeje by na tak velké scéně působil příliš staticky. K výkonu mistra Tabakova a ostatních herců v podstatě není co dodat. Byli všichni prostě výborní. V představení si kromě skutečného bahna a vody na jevišti zahráli i tři živí koně. Scéna byla paralelně rozdělena několika posuvnými stěnami po jejichž odsunutí jsme se dostali fyzicky někam jinam, do jiného domu či místa. Žádné pobíhání, přenášení židlí a otáčení scény. Ani nevíte jak a už je tu konec a závěrečné děkovačky z kterých musí Berzukova statnější kolegové doslova odnášet na rukách do zákulisí, protože jinak by se děkoval až do rána. V šatně nás přednostně obslouží bez nutnosti čekat frontu, protože máme půjčené kukátko. To ale bylo představení, nedivím se, že když divadlo Tabakova hostuje v Praze tak se lístky prostě nedají sehnat. Takže se ještě pokusíme na nějaké představení s Bezrukovem dostat.