V jiném světě

20.8.2007 pondělí, Moskva

Tak jsem tady. Už třetí den. Včera jsem konečně procitla ze „zombie zakletí“. Z otupělé, nicméně vnímající živé mrtvoly se stala zase Iris. Mohl za to stesk. Stále bez internetového připojení jsem prakticky odříznutá od světa, od známých, kamarádů…

Ale líbí se mi tady, to zase jo. Zní to možná divně, ale – vůbec si tu nepřijdu cizí. Možná je to tím, že jsem tady s rodinou, a vím, že když budu mít potíže, pomůžou mi naši nebo brácha. Jo, tím a taky faktem, že rozumím trochu rusky a v azbuce čtu víceméně plynně. Se slovní zásobou je to už horší a nedomluvím se ani náhodou X)

Ale přejděme k tomu hlavnímu. K tomu, co vás asi zajímá nejvíc. K Moskvě. Jaká je Moskva? No, zatraceně velká XD A taky sakra přecpaná. Jenže – takhle to nejde. Tohle město nejde popsat formou dotazníku. Moskva je ctihodná dáma, které už letos bude 860 let (jak vás upozorní plakáty, vylepené prakticky na každém rohu), s vlastní svéráznou tváří a vlastním příběhem, který se dne 17. 8. 2007 stal tak trochu i příběhem mým. Vraťme se tedy v čase o tři dny zpět, k okamžiku, kdy letadlo směr Praha – Moskva dosedlo na půdu Ruské Federace a já si uvědomila, že ta zrůda přede mnou je letiště Šeremetěvo. Oproti nově zrekonstruované Ruzyni působilo jako – jako sice větší, ale zanedbanější, chudší příbuzný.

Na pasovou kontrolu jsme čekali dvacet minut, chytli jsme zrovna střídání směn celníků. Když jsem se konečně dostala k okýnku, celnice mě vyděsila dotazem, jestli jsem tu sama anebo s dítětem. Vytřeštila jsem na ní oči. Táta, stojící ve frontě za mnou, přispěchal na pomoc a vysvětlil slečně, že to dítě (uvedené v mém pasu) – jeho dítě - jsem já. Děvuška pochopila a pustila mě dál. První šok byl za mnou, přesto ze mě dál lil pot – zatímco v Praze jsme odlétali z vlahého deštíku, Rusko nás přivítalo dusným vedrem. Naskládali jsme naši bagáž na dva vozíky (mimochodem, nadváha nakonec bylo pouhé jedno kilo... což je zároveň špatná i dobrá zpráva - špatná proto, že máme očividně v Praze blbou váhu. A dobrá proto, že jsme ušetřili několik stovek X) a vyjeli před letiště, čekat na řidiče, který normálně vozí tátu a jeho kolegy z a do práce. Přes mobil jsme byli ujištěni, že řidič – budu mu říkat třeba Semjon - je už na cestě. Opřeli jsme se o vozíky a čekali. Čtvrt hodiny, půl… Táta nám vysvětlil, že Rusové chápou čas trochu jinak. Už mírně připečení a otrávení jsme mu dali za pravdu. Přečetla jsem dva české časopisy, které jsem uzmula na letišti, zkoukla několik módních kreací kolemjdoucích Rusek a Semjon pořád nikde. Začali jsme si s bráchou dělat srandu a lámanou ruštinou parodovat telefonní hovor táta-Semjon. („Zdrávstvuj Semjon, kdě ty?“- „Já doma, a što vy chóčete?“-„My uže v Maskvě.“-„V Maskvě?“ – „Da, my uže prilitěli v Šeremetěvo.“ –„ No ja sičas smatrju tělevizar. Izvinitě, gospodin. Ja sičas němagu, ja prijedu večeram.“ CVAK.) Vymysleli jsme asi tři verze, z nichž jedna končila u „Co, vy už jste v Moskvě? Tak zavolejte, až dorazíte domů!“ Připadalo nám to kdoví proč hrozně vtipné, nejspíš nám vlezlo na mozek všudypřítomné horko. Táta byl téhož názoru. Kromě toho se sám bezvýsledně pokoušel Semjonovi dovolat a naše kecy ho musely pěkně vytáčet. Nakonec zavolal na dispečink a zničeně vyslechl opětovné ujištění, že Semjon už jede. Sarkasticky jsme ho s bráchou informovali, že Rusové chápou čas jinak.

Uběhla hodina. Konstatovala jsem, že Šeremetěvo je hnusný a v Rusku je pěknej bordel. Máma prohlásila, že jsem pěkně blbá a že Semjon dorazí, jen prostě musíme ještě chvíli počkat. Brácha se skácel na kufr se slovy, že je z toho čekání už unavenej. Táta s mobilem sevřeným v dlani hypnotizoval projíždějící auta. Konečně se objevil mikrobus s námi vytouženou, jako mantrou opakovanou poznávačkou, řízený podsaditým, hromotluckým chlápkem. „Semjon,“ zajásali jsme mdle.

Náš hrdina naložil bagáž i nás a vyrazili jsme směr Moskva. Vděčně jsme spočinuli na pohodlných sedadlech a velebili jsme Semjona a klimošku, která ochlazovala vnitřek mikrobusu. V zácpě jsme uvízli jen asi na čtvrt hodiny, neboť byl pátek a do města se moc lidí nehrnulo. Naopak - půlka Moskvy mířila ven z města na chaty („dači“), protože chataření je něco jako ruský národní sport. (V tomhle mi Rusové připomínají nás, Čechy X) Cestou jsme s bráchou četli billboardy a chechtali se (jako vždy) úplným pitominám. Třeba „kuchni“ – rusky „kuchyně“, ale my v tom viděli příkaz k vraždě. Vrcholem bylo, když jsem pronesla „zděs kuchni“, to složilo i mamku. Ještě že Semjon neslyšel, co říkáme.

Konečně jsme dorazili do našeho nového domova. Vyvlekli jsme kufry do výtahu, vyvezli se do 4. patra a táta triumfálně odemkl byt. Na chodbu se vyvalil smrad naftalínu z kuliček proti molům. Vítejte v novém domově. Dostala jsem výtlem.

Vybalili jsme během dvou hodin a vydali se na nákup (kromě smradu nebylo doma vůbec nic) do nedaleké sámošky. Připadalo mi, jako bych ani nebyla v cizině. Let koneckonců trval jen dvě hodiny, a kam se člověk dostane za dvě hodiny? Klidně jsem mohla být v nějaké ruské Horní Dolní, tak mi to aspoň připadalo.

Že jsem asi vážně v Moskvě mi docvaklo druhý den odpoledne, kdy jsme se vyrazili s našima projít. Došli jsme pěšky až na Rudé náměstí. Tváří v tvář chrámu Vasila Blaženého a Leninovu mauzoleu můj mozek konečně zpracoval fakt, že jsem v Rusku. Wow. Popadla jsem foťák a stihla zkazit tak 20 snímků, než se ostatním podařilo mi ho vyrvat z rukou.

Moskva je město extrémů. Město, kde se střetává evropská kultura se starými tatarskými a prostě východními vlivy. Důkaz najdete třeba i v GUMu, nákupním centru na Rudém náměstí. GUM, to jsou všechny možné světové značky obchodů, většina velmi drahá a luxusní. Když se ale vydáte na záchod, zaplatíte správné hajzlbábě (jedna pro pány a druhá pro dámy) a otevřete kabinku, spatříte turecký záchod – znáte to, ne? Díra v zemi. Vzhledem k tomu, že se s bráchou řídíme heslem: „Jsme v Rusku a tady je možné ledacos,“ nebyla jsem ani překvapená. Další věc – pokud vejdete do jakéhokoli obchodu, prakticky ihned se vám začne věnovat jeden z mnoha prodavačů, pracovníků bezpečnostní agentury, asistentů… A pokud ne ihned, je vám nenápadně k ruce a ochotně vám poradí a odpoví na případné dotazy. Je to proto, že v Moskvě je prostě šílené množství lidí, kteří by jinak nenašli práci. Panuje tady něco jako „umělá zaměstnanost“, ne však v negativním slova smyslu. Nikdo se nějak viditelně nefláká, ale nikdo se taky moc nepředře, protože na věci, které u nás zvládá jeden zaměstnanec, jsou tady třeba tři lidi.

Lidé jsou tu většinou vstřícní, což je fajn, ovšem v momentě, kdy neumíte moc rusky a vlezete se do nějakého obchodu jen tak podívat… No, většinou omluvně zamumlám něco jako „díky, jen se dívám,“ a nadávám si v duchu, že ruštinu nedělám dýl.