Černo-růžové slzy

Překlad článečku x)

RJ»ČJ

Kdo to spáchal: Iris, s odbornou pomocí Anchesenamon

Originál najdete: v časopise Ты в центре (но.7, 12 сентябрь 2007)

Autorka: София Кадочникова

Černo-růžové slzy

Na začátku byli Hippies, potom punkeři… Současná doba je epochou EMO.

Subkultura EMO (zkratka anglického emotional) se zrodila na západě v polovině 80. let 20. století, aby vystřídala punkové hnutí a zároveň se stala protikladem čím dál tím populárnějším raperům. Do Ruska EMO dorazilo teprve nedávno, ale podobnou popularitu jako tady nemá nikde ve světě: pódia největších klubů takřka sedm dní v týdnu okupují emo-kapely a na každý ze srazů, pořádaných pro příznivce EMO, dorazí tisíce lidí. Centra velkých měst zaplnila černo – růžová mládež (oficiální barvy hnutí).

Děti nebo příšerky?

Za svůj vznik vděčí EMO fanouškům. Citliví teenageři, poskakující na koncertech svých oblíbenců, si vymysleli vlastní image, specifickou hudbu a filozofii jako způsob obrany před – v jejich očích zlým a bezduchým - okolním světem. emo-kids, nebo také emaře, poznáte snadno. Představte si snaživého prvňáčka, který se líčí máminou kosmetikou a prosazuje myšlenky skalních punkerů – a získáte cosi velmi podobného emaři. Od punkerů emaři převzali nepředvídatelnost a ztřeštěnost myšlení, zvyk nevycházet z domu bez přehrávače s oblíbenou muzikou, a z oblečení úzké džíny a kecky. Od dětí zase lásku k postavičkám z kreslených filmů a pestrým doplňkům. S nepopulárními šprty je spojují proužkované košile, pletené vestičky se vzorem kosočtverečků a kravaty. Co se kosmetiky týče, to je vynález samotných emařů : malují si černé oční linky a černé nebo světlerůžové stíny. Emo-boys používají líčidla stejnou měrou jako dívky. K vlastním emařským vynálezům patří také krátké nehty s olupujícím se černým lakem a dlouhá patka růžové nebo fialové barvy přes oko, čelenka taktéž růžové barvy ve vlasech, „pošťácká“ kabela s obrovským množstvím odznáčků a nezbytný piercing v dolním rtu nebo jazyku.

Hudba a slzy

Ruská mládež se o EMO dozvěděla prostřednictvím hudby. Několik rádií, specializujících se na alternativní styl hudby, začalo hrát písničky západních emo-kapel. Skoro vzápětí se objevily jejich ruské verze – «Оригами» - Origami, «Океан моей надежды»- Oceán mojí naděje, «Solaris», «MonaLisa» a ještě mnoho dalších. Hodně ruských rockových kapel, strádajících nezájmem veřejnosti, se rychle přeorientovalo na emo-styl a okamžitě se staly populárními.

Na koncertech v klubech pořádají EMO seance „slzo-terapie“ – prostě pláčí a dávají průchod svým emocím. Věra, 16letá studentka a emařka, říká: „Dnešní lidé jsou zlí, zkažení a agresivní. Vůbec neumí dávat průchod svým emocím – a to je špatný. Já se za své pocity nestydím. Nebojím se plakat na veřejnosti. Když je mi nanic, pláču – je na tom něco špatného? Ostatní lidé se bojí jeden druhého, nedůvěřují si navzájem, a proto nemůžou pochopit filozofii emo. Vysmívají se nám, ale co s tím můžeme dělat? Křičí na nás, nadávají nám… Vždycky si pustím hudbu, abych je neslyšela, a pláču. Nemám, co bych jim na to odpověděla. Jsou tak strašně zlí… Naši mě nechtějí pouštět na srazy EMO. O tom, že tam potkávám lidi, se kterými si rozumím, nechtějí nic slyšet. Stejně tam pokaždé zdrhnu… Pro mě je to obrovské štěstí, mít vedle sebe někoho, s kým můžu plakat, prožívat, co cítím…. Když vidím svoje kamarády, vždycky se rozpláču. Někdy se jdu jen tak sama projít po městě a hledám v centru kohokoli černo-růžového, který se taky cítí sám a opuštěný v tomhle šedivém světě…“

Symbol „X“

Dokonce i mezi emaři však existují rozdíly. Ti, kdo přijali filozofii EMO za svůj způsob života, si říkají „true-emo“ (z angl. „true“-opravdový). Věra se považuje za opravdovou emařku, a nasnáší dvanáctileté holčičky a kluky, kteří se do emo stylizují pouze svým vzhledem. Říká jim „pozéři“ a tvrdí, že je emo zaujalo jen jako druh módy: „Dneska jsou emo. Včera to byli punkeři – a předvčerejškem gotici. Když to bude potřeba, budou poslouchat Bilana.“ (pozn. překl. – Dima Bilan je ruský popový zpěvák, stojící tak nějak na hraně – prostě ho tu lidi buď úplně milují, nebo naprosto nesnáší… Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že Věra patří do té druhé skupiny…) „Hlavní je přece filozofie emo! Ale oni si jen hodí patku do čela, a volají, že jsou emo-kids. Je mi to protivný.“

Ve Věřině přezdívce na internetu je symbol X, což znamená, že Věra patří mezi „straightery“ (z angl. „straight edge“- přímý směr), a tedy, že nekouří, nejí maso, nebere drogy a alkohol pije jen zřídka.

No dobrá. Počkáme si, až naši emo–kids dosáhnou úrovně západních emařů – pokud se toho vůbec dočkáme… Hnutí EMO je totiž v Rusku už nyní předpovídán krach. Pokusíme se teď přijít na to, v čem jsou příčiny úpadku tohoto do nedávna tolik populárního hnutí.

Nějaká pozitiva?

Řada hudebních skupin, které se doteď řadily mezi EMO, už nechce k tomuto směru dál patřit – přestávají hrát emo-muziku a snaží se zbavit všeho, co by je mohlo s emaři spojovat. Vysvětlují to tím, že chtějí „hrát hudbu pro dospělé“. Což znamená, že „být emařem“ je hlavní výsada 14 – 16letých školáků. Pro emaře je jednodušší plakat než přijmout okolní svět takový, jakým je, anebo se snažit ve svém životě něco změnit. Na emo-náladách není nic pozitivního…

Dokonce ani na svých blozích, kterým říkají „ziny“ (z angl. „magazine“), nepíšou emo-kids nic veselého. V podstatě tam mluví o tom, „život je smeťák, lidi jsou svině a slunce je jenom blbá lampa“. Jistě, že emo v běžném životě přináší málo radosti – obzvlášť moskevským obyvatelům, kterým plačící a zároveň „Emo forever!“ skandující dívka v metru vedle eskalátorů docela jednoduše brání v průchodu. (pozn. překl. – a to berte fakt vážně, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že moskevské metro je něco otřesného i bez plačících emařů X) Vypadá to, že úspěšný komerční podnik jménem EMO pomalu začíná krachovat. Už brzy se (ať už „raní“ nebo „pozdní“) emaři rozhlédnou kolem sebe a pochopí, že tenhle život je potřeba přijímat ne v rámci „emo-principů“ a pocitů jako takových, ale realisticky.