Iriska is not dead

...i když si tak občas připadá. Okolní svět jí ale neustále dává najevo, že má horu povinností a i kdyby náhodou klesla do mdlob, někdo ji určitě probere přátelským kopancem do žeber.
Za pár měsíců studia na filmový škole viděla víc filmů než za pět let života (anebo srovnatelný množství) a trochu se diví, že je vůbec ještě schopná na něco koukat. Chvíli měla pocit, že se nadšeně zblázní do Avatara, jenže jí to nevydrželo. Třikrát a dost, Camerone, to bylo za odvedenou práci, reklamní kampaň ti financovat nebudu xP
Knihy! Kam zmizely, ptám se, kam, mé vždy tak obludné zásoby napůjčovaných knížek? Proč jediné co stíhám je školní doporučená četba, skripta a Haruki Murakami - u kterýho, upřímně a bolestně musím přiznat, jsem narazila na známý pocit *už je to všechno na jedno brdo* a těžce se s tím vyrovnávám.
Komiksy! Ty stíhám, a s nadšením konstatuju, že jich sem proudí čím dál tím víc (tj. objevují se český překlady) a až sem dorazí Death Note, tak budu asi na úplném vrcholu BLAHA.
Už aby vyšla další kniha Usagiho - "Ostří trav". Nedopatřením jsem si na wikipedii přečetla, co se tam stane s mojí nejoblíbenější zápornou postavou ever, zabijákem "vyslancem bohů" Jeiem a nemůžu se dočkat, až to zřím na vlastní oči. Zabalím si komiks do igelitu, abych ho nepromáčela slzama dojetí.

šílená ženská s foťákem

To bylo 17. listopadu, kdy jsem se rozhodla zužitkovat vědomosti nabyté (víceméně svépomocí a pomocí ochotných kolegů) na praktikách fotografie, vzít do města digitální foťák a nastavit ho na manuál. Byla jsem přesvědčená (a nechápu co mě k tomu vedlo) že se v den tohoto slavného výročí bude něco ve městě dít a já to zaznamenám, a při tom se naučím být správným dotěrou, což je údajně podmínka pro to, být dobrým filmařem. Ono se toho údajně dělo plno, ale mně přišla Praha ten den poměrně dost chcíplá, abych tak řekla. Nějak se mi zázračně povedlo vyhnout se všem živým místům. Na Andělu něco povídala paní na obrazovce, ale ani jedna fotka s ní se mi nepovedla a radši jsem se zaměřila na květinářství.



Líbil se mi ten kontrast barevných kytek a šedivé ulice a domů... akorát mi tam nějak vlezli barevní lidé a jeden docela hezky zelený, živý stromek...




Vtipný bylo, když jsem se na Palackého mostě pokoušela fotit mraky a zápasila s kontrasty (ISO? či co to tam vlastně je, já vlastně ani nevím. Dozvím se, co dělá kterej knoflík a pak to prostě zkouším a v momentě kdy dám foťák z ruky, zapomenu úplně všechno;), nerozhodná, zda obětovat veškerou zástavbu hře barev nad ní anebo obětovat hru barev domům. Nakonec vyhrálo nebe nad zemí.


Ta podivná věc s rybičkou, to mě zaujal plakát s Disneyho potvůrkama... rybička u řeky, tak jsem něco zkoušela a všichni procházející lidi na mě dost divně koukali. Buď si mysleli, že jsem nějaká umělkyně, a proto neustále fotím orvanej sloup, anebo že jsem prostě magor, turista co fotí každou kravinu. A v obou případech se pletli, hehe, protože jsem "vlezlej filmař" xP



A poslední věc, "svítící strom". Vypadalo to jako zázrak, tak jsem se prostě MUSELA pokusit to zachytit. Akorát že jsem tomu asi ubrala na magické síle... V reálu to mělo atmosféru, na fotku koukám dost rozpačitě. Nonic.




Pokud někdo ze čtenářů blogu náhodou rozumí focení, neváhejte přihodit svou kritiku, názor, radu *už ten foťák a svoje čtenáře víckrát nemuč* =) Nezapomínejte, že ani nejdrtivější kritika mě neodradí. Příští státní svátek zas popadám do svých nenechavých pracek foťák a jdu hledat zajímavé záběry.)

Kdo si koleduje?

Všude kolem jsou Vánoce. Nebo se to tak aspoň tváří. Kapři pomalu chcípají v kádích s nadějí na to, že je někdo brzo zařízne, ať to mají konečně za sebou. Na každým volným pražským plácku (ani to nemusí bejt náměstí) stojí stánky s lapačkama typu "klobásy/pletenýrukavicesvetryponožky/ozdobičkynastromeček" na prázdnejch pódiích stojící repráky kvílí rolničky, rolničky a na sto honů je cítit sladkej smard z trdelníku. Prodírám se tím vším s výrazem *whatthefuck* a ani se nesnažím v tý všudypřítomný komerci hledat nějakou vánoční atmosféru. Ta je stejně mrtvá jako všechny ty šupinatý zvířata v kádích.
Jako malou mě Vánoce fakt bavily. Asi každý dítě si tu pohádku rádo užije. Těší se už od září, počítá dny a sní o dárečcích. Atmosféře rodinný večeře. Kaprovi se salátem, kterej nikdy nechutná tak dobře jako o Štědrým večeru.
Teď už nějak nestíhám se těšit od září... vlastně se těším - ale hlavně na to VOLNO. Atmosféru bych taky brala, ale tvořit si ji doma pro sebe nějak nemám sílu a tam venku... chodí Santa Claus a cpe se klobásou.
Tak to by bylo. Trocha nostalgie a kritického škarohlídství=)

Buster Keaton

Jeden z nejlepších filmových komiků němé éry filmu, skvělý režisér a herec. Jeho kousky inspirovaly a nadchly celé generace. Spolu s Charlie Chaplinem a Haroldem Lloydem tvoří trojici nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů a protagonistů grotesek. Přezdívalo se mu "Frigo" nebo "kamenná tvář", protože se ve svých filmech nikdy neusmál. Diváci se ovšem smíchy váleli... Pokud se o Busterovi chcete dozvědět víc, doporučuji knihu "Můj nádherný svět grotesky". Buster ji napsal spolu s Charlesem Samuelsem. Jeho autobiografie je stejně jako jeho filmy plná absurdních, vtipných i šokujících (ovšem naprosto skutečných) situací a událostí. (Právě ji čtu a následky vidíte sami.)
Nejpopulárnější Busterovy filmy jsou Frigo na mašině (Generál, rok 1927) a Frigo jako mořeplavec (Navigátor,1924). Za nejlepší je považoval i sám Frigo=) Když jsem viděla Friga na mašině, musela jsem obdivivat precizní zpracování jednotlivých gagů. Zároveň jsem měla pocit, že už ten film znám, protože z něj hodně čerpali pozdější režiséři. Když sledujete v jakémkoli filmu scény s jednoucím vlakem, po kterém šplhá statečný hrdina, vzpoměňte si na Friga - Bustera Keatona.

...zpomal.... dejchej.... užívej si....

...čtení.
Neměla jsem poslední dobou vůbec čas číst (maturitní ročník, znáte to) a pokud už se mi dostala do ruky nějaká kniha, tak jsem ji prostě zhltla svým obvyklým způsobem. Já totiž čtu docela dost rychle. Už od dětství. Někdy se mi stávalo, že jsem se musela v knize vracet, protože jsem přečetla některé odstavce tak rychle, že jsem je skoro ani nevnímala... Což je někdy dost problém, pokud máte pochopit souvislosti.
Teď jsem ovšem našla autora, kterého prostě nemůžete číst rychle. Důvodů je několik. Ochudilo by vás to o požitek ze čtení, nevstřebali byste klíčové pasáže a hlavně - nic byste si z knihy neodnesli. Ten zázrak se jmenuje Haruki Murakami a poslední, co jsem od něj přečetla, je "Kafka na pobřeží". Naprosto mě fascinuje, jak dokáže skloubit popisy běžných situací a činností s nadpřirozenými úkazy typu déšť pijavic. Nejdřív vám připadá, že čtete něco všedního, pak si uvědomíte, že na tom příběhu (a v něm) není všední vůbec nic. Párkrát jsem musela knihu odložit a přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Řekla bych, že takhle se pozná kvalitní autor. Že ho neslupnete na posezení, aniž by vám z jeho románu cokoli ulpělo v hlavě.
I když je fakt, že v jedné věci nemůžu s Murakamim souhlasit. Kavka NENÍ vrána.

Něco nového?

Uhm, tak o prázdninách jsem byla dvakrát v Moskvě. Taky jsem se účastnila rekonstrukce bytu, která nás všechny dokonale odrovnala, ale jejíž výsledek stojí za to. Začala jsem poslouchat Myléne Farmer. Doplnila jsem svůj seznam zakázaných jídel o japonskou kuchyni a vzhledem k silnýmu post-traumatickýmu šoku už asi nikdy nepůjdu na vaření s Tomio Okamurou. Byla to sice skvělá zábava, ale když tam nemůžu nic ochutnávat ani si nic koupit, nemá to smysl.
Koupila jsem si lano na lezení. Má příšernou barvu, ale ujišťovali mě, že vypadá naprosto profesionálně a je skvěle vidět na skalách. Pro mě je spíš důležitý, že mám další část vlastního vybavení. Kámošce jsme pořídily sedák, takže jsme teď naprosto soběstačnej tým a nemusíme si už nic půjčovat. Jako další krok plánuju koupit vlastní stěnu a nějakou tu menší skalku, ať máme vlastní fakt všechno. (Vtípek!!! Smích!)
Taky jsme byly prodávat starý učebnice na gymplu. To mě vytočilo úplně strašně. Vlekla jsem tam nějakých 19 knih s představou, jak se jich zbavím a vydělám si minimálně na džíny. Heh heh heh. Realita byla: vnucování se, dolejzání za lidma až do tříd, ponižující prodávání pod cenou... Sedm prodaných knížek za celou dobu vyučování, a ještě to byly spíš ty lehčí kousky. Zbytek jsem teda dovlekla do Myslíkovy do antikvariátu, kde mi vzali osm kousků za dost smutnou almužnu, jenže to už jsem přestala řešit otázku "vydělat co nejvíc" a jediný co mě zajímalo, bylo "zbavit se těch zas*anejch knih, ať je nemusím táhnout zpátky domů!" Kámoška měla větší štěstí, vydělala si prodejem učebnic na ten sedák.
Na adaptačním kurzu z vejšky jsem poznala hroznou kupu lidí, přeseděla si zadek při dlouhých projekcích a přednáškách v kinosále a vyzkoušela si, že natáčení tříminutovýho filmu obnáší minimálně jedno náročný odpoledne.
Nějak teď cítím potřebu vidět za den aspoň jeden film. Dneska jsem byla v kině na "Vzhůru do oblak". Prostě jsem potřebovala vyrovnat tu spoustu intelektuálních a umělecky hodnotných filmů co jsem viděla minulý týden něčím nenáročným. A nezklamalo mě to.
Ozvali se mi dva staří známí z Moskvy. Ona - jediná pravá gotička, a Saša - student Moskevského Energetického Institutu. S Ní jsem se scházela, s ním jsem si jen psala, ale překvapili mě tedy oba, měla jsem za to že už zapomněli (anebo na mě kašlou).
Tolik tedy co se týče novinek.

Ricky

Příběh o miminku, kterému rostou ze zad křídla, byste žánrově nejspíš tipovali na pohádku nebo milou rodinnou komedii. Celkem idylicky působí i trailer, jenže tento francouzský film ve skutečnosti tak miloučký není. Matkou Rickyho je tovární dělnice Katie, otec Paco je Španěl a pracuje ve stejné továrně. Katie už jedno dítě má, malou dcerku školou povinnou, kterou vozí do školy na skútru. Paco by ovšem rád vlastního potomka, a kromě toho se přece milují. Malý Ricky je ale věčně uplakané miminko, jehož hlasité výlevy rodinné atmoséře na pohodě nepřidávají. A pak Katie objeví na jeho zádech podivné modřiny...
Film je až překvapivě realistický - od nepříliš vábných malých křidélek na zádech chlapečka, které zprvu připomínají oškubané kuře, až po otravné novináře a hyenismus sousedů. Tvůrci filmu si zaslouží obdiv za to, že se jim něco tak nenormálního jako okřídlené dítě podařilo zobrazit natolik uvěřitelně. Je to zvláštní film, a kdybych se měla pokusit nějak vyjádřit jeho poselství, řekla bych asi toto: každé dítě je jedinečné a originální (aniž by mu ze zad vyrůstala křídla) a jeho příchod vždy ovlivní život rodičů... pokud jim přímo nepřeroste (nepřelétne) přes hlavu. Je rovněž připomínkou toho, že ani teď, ve 21. století, nejsou lidé příliš schopni se vyrovnat s něčím, co se odchyluje od normálu. Dřív byly "zrůdičky" drženy v klecích a vystavované kočovnými "umělci", dnes je na ně pořádán lov s fotoaparáty a vystaveny jsou na stránkách bulvárních novin.
Jinak je to vlastně příběh úplně normální rodiny, která se učí spolu žít a vycházet... A kdo ví? Třeba je Ricky anděl, který má za úkol dohlédnout na to, aby s jeho rodiči všechno dobře dopadlo...

Doporučuji ke shlédnutí těm, kdo mají rádi podivné příběhy, francouzštinu, nevadí jim přespříliš chlupatí Španělé a kdo nejsou natolik citliví, že by se pak bál mít děti ze strachu, že se jim narodí okřídlené=)

Zdroj traileru zde.

Aktualizace, 25. 7. 2009

Ve snaze zpřehlednit *hysterický smích* blog jsem se vrhla na třídění štítků. Asi za chvíli omdlím. Namísto nespecifického "kultura" jsem dodala kategorie "hudba", "film", "divadlo", "knihy", "videa" a "multíky". Akorát že tu kulturu jsem nakonec nechala taky, takže ve výsledku to asi není o moc přehlednější *ach jo*.
No jo. Dneska jsem si v odpoledních hodinách dala kafe, takže vážení, tohle bude dlouhá a bezesná noc...

Kuroshitsuji, Death Note a báječný svět anime

Poté, co jsem dokoukala (nebo spíš dohltala) šokující a hluboce psychologický Death Note, zkouším další anime. Kuroshitsuji je sice o dost brutálnější než DN, ale nenutí mě moc přemýšlet. Přinejmenším zatím. Těch prvních šest dílů jsem zkoukla jako "hezkou" (trochu víc krvavou a úchylnou) pohádku, u které mě sice zajímá, jak bude pokračovat, ale... už to není takový to "jak je sakra tohle možný?" "co zase Light/L/Misa vymyslí?!" "Jak to sakra dopadne?!!?"
Abych zbytečně nemátla čtenáře, kteří nevědí, o co jde, shrnu v krátkosti děj:


Death Note se odehrává v současnosti. Hlavní hrdina, sedmnáctiletý Japonec jménem Light Yagami, jednoho dne najde na školním dvoře Zápisník smrti. Člověk, jehož jméno zapíšete do Zápisníku, zemře. Musíte však znát tvář toho člověka, aby nezemřeli všichni lidé stejného jména. Sešit ve světě lidí upustil bůh smrti (shinigami) Ryuk, udělal to z nudy a nestačí se divit. Light je nejlepší student školy, ale tak nějak neví co se sebou. S objevem Zápisníku jeho život dostane nový smysl - chce očistit svět od zločinců (tím, že zapíše jejich jména do sešitu) a stát se bohem nového, lepšího světa. Vraždy zločinců (kteří umírají shodně na infarkt) vyšetřuje japonská policie spolu s tajemným detektivem L, jehož tvář a pravou totožnost nikdo nezná - aspoň do jisté doby.
Death Note vzniklo původně jako manga, jejími autory jsou Tsugumi Ohba (scénář) a Takeshi Obata (manga) a bylo vydáváno v japonském manga magazínu Weekly Shonen Jump v letech 2003 až 2006. Anime DN má 37 dílů a poprvé bylo vysíláno v roce 2006. Vznikl i hraný film.


Kuroshitsuji , čili Black Butler nebo také Dark Butler ("Temný majordom") se odehrává ve viktoriánské Anglii. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý hrabě Ciel Phantomhive, který se po tragické smrti svých rodičů stal hlavou šlechtického rodu Phantomhive a současně vlastníkem firmy, která vyrábí hračky a sladkosti. Ciel uzavřel smlouvu s démonem Sebastianem, který se stal jeho ochráncem, majordomem (výměnou za duši mladého pána) a (víceméně) poslušným sluhou, který plní hraběcí příkazy ("Zachraň mě, ty bastarde!") a to se neobejde bez spousty utrpení, krve a chladných sarkastických keců. Ciel se dostává do potíží neustále, má totiž také funkci ochránce Jejího Veličenstva a bojuje s mafií. Kuroshitsuji poprvé vyšlo jako manga autora Yana Toboso v roce 2006, anime bylo poprvé vysíláno v roce 2008 a má (zatím) 24 epizod.
Ciel


Sebastian


Zatím mám trochu pocit, že Kuroshitsuji je hlavně věc na hezké pokoukání (efektní a líbivé scénky, krásní hrdinové, populární převleky kluků za holky atd.), zatímco Death Note je primárně složitý psychologicky propracovaný příběh, a pokoukaná až na druhém místě (ale taky MOC pěkná pokoukaná - i když reálnější). Pro oba příběhy je samozřejmě klíčový onen nadpřirozený prvek, který v případě DN vede ke složitým etickým otázkám a u Kuroshitsuji k efektním krvavým scénám.

Obrázky jsou přejaté z Wikipedie, některé informace rovněž. "Temného majordoma" jsem vymyslela já, nejspíš nejsem první, lepší překlad mě nenapadl.

Мемориальный Музей Космонавтики - Muzeum kosmonautiky v Moskvě

CO? Muzeum kosmonautiky v Moskvě
kde? stanice metra VDNCH (ВДНХ), ulice Prospekt Mira (Проспект Мира) číslo 111
Poznáte ho okamžitě, nachází se totiž pod památníkem "Dobyvatelům vesmíru", který poněkud nejde přehlédnout, neb se pne do výšky 107 metrů.


pro koho? pro všechny, koho zajímá dobývání vesmíru nejen ruskými kosmonauty a všechna ta technika okolo
Proč tam jít? uvidíte desetiminutový filmeček o trénování kosmonautů, vycpané pejsky Strelku a Bělku, modely Sputniků a jiných ruských vesmírných výrobků v různých měřítkách, většinou ale 1:1. Také si prohlédnete oblečení kosmonautů, uděláte si představu o jejich stravě a životě na vesmírné stanici, pomocí dotykových obrazovek se přenesete ke kosmodromům z celého světa a dozvíte se něco i o lidech, v jejichž hlavách se zrodily vesmírné projekty. samozřejmě je toho mnohem víc, plná dvě podzemní patra exponátů, ale jakožto tvor pohlaví ženského, který nemá žádný zvláští zájem o techniku, si teď na nic víc nevzpomínám.


Hodnocení: muzeum představuje ideálně strávené odpoledne pro všechny fanoušky techniky (nejen vesmírné). pro jejich znuděné přítelkyně a rodinné příslušnice mám výbornou zprávu - je tam bufet=) tím ale nechci nikoho odrazovat, myslím, že si odtamtud něco odnese i člověk, kterého technika zas tak nezajímá. například fanoušci módy můžou kriticky zhodnotit spodní prádlo kosmonautů;)
zdroje: ruská Wikipedie a stránky ruských muzeí

YES!

I'm lucky Death Note owner, так что ни каких шуток со мной, друзья мои, или - сами знаете что будет. А кто не знает, того мне более жалько чем остальных. А еще мне интересно, куда мягкий знак ставить а где он быть не должен. угу. пока это все, что хотела сказать. пошла читать мангу про тетрадь смерти, хохохо.
минуточку....
да.
а еще приношу одно большое ИЗВИНЕНИЕ всем чешским посетителям моего блога за то, что пишу без перевода, хотя надо было его все-таки написать на чешском, что бы им было понятно....

Zlato, jsem DOMA!!!

Vážení a milí, Iriska je v Moskvě. A pro ty, co se hodlají ošklebovat nad názvem článku musím dodat, že to teď je moje JEDINÝ doma, protože náš českej byt je *vybydlená rozkopaná díra* právě ve stadiu probíhající rekonstrukce. Včera byl pernej den. Sice jsem letěla teprve popátý, ale začínám proti svý vůli souhlasit s maminčinou známou, která žije v Americe a tvrdí, že s každým dalším letem je neklidnější. Já si včera tam nahoře taky poprvý uvědomila (kromě boží přítomnosti někde dost těsně nad hlavou), že pokud se něco podělá, je se mnou konec. Respektive, že v tom naprosto nepravděpodobným případě *s největší pravděpodobností* umřu hrůzou ještě před dopadem.
Naštěstí pro kamarádku a jejího přítele, kteří sem za mnou mají přijet, jsem ovšem živá. Popíjím japonský zelený čaj s kousíčky pufované rýže, který jsem vyhrabala v kredenci a právě jsem díky Kitsu zjistila, jaký je můj osobní hieroglif=) *a že jsem zřejmě panter, muhaha*

Твой иероглиф

Ваше имя Итак... Пантера

все гадания на aeterna.ru

Dneska jsme se s bratrem celej den vzpamatovávali ze změny prostředí. V praxi to vypadalo tak, že jsme spali do dvanácti (on až vlastně do dvou xP ) a pak čuměli na Futuramu. Já jsem si zas po nekonečně dlouhý době nalakovala nehty a s překvapením jsem zjistila, že mě to vylučuje z takových činností, jako je mytí nádobí a otevírání krytu od mobilu (abych vyměnila českou simku za ruskou). A taky loupání brambor... vlastně je to docela příjemný, jen teď nevím, kdo za mě všechny ty věci udělá (NIKDOOOO!!!) a kolik oprav vydrží ten chudák lak a taky moje nehty, když už jsme u toho...
Takže tak. Pokud se snad někdo z mých čtenářů taky nachází v Moskvě a má náladu mi dělat doprovod při prolézání obchodů nebo na nějaké kulturní akci, ozvěte se=) Bráška sice sliboval, že se mnou bude chodit ven, ale protože ho znám, tak mu přirozeně nevěřím, ani co by se za můj nalakovanej nehet vešlo xD

Serebro - Серебро

Tohle je podle mě dost kvalitně stvořená skupina, myslím tím výběr členek i úroveň písniček a klipů... už se vážně těším do RF, až si pořídím jejich album. Četla jsem na něj docela zajímavou kritiku, která mu vyčítala přílišnou různorodost písniček. Něco jako: "každej pes jiná ves a nechápeme, co to dělá na jednom albu". Takže... jsem celá žhavá to sama zkritizovat. Zatím jsem unešená, ovšem jen ruskou tvorbou kapely, její anglické výtvory mě neberou...


UPDATE:
jsem ráda, že se Serebro zalíbilo někomu z české kotliny. Pokud byste měli zájem si stáhnout jejich písničky, je to možné tady, na oficiálních stránkách skupiny.

Ještě přidávám nějaké fotky na úvod a snímky z natáčení nového klipu skupiny, který se mi ovšem zatím nepovedlo najít, tudíž asi ještě není k dispozici. Písnička se jmenuje "Like Mary Warner" - rusky "Сладко". Všechny obrázky najdete na oficiálních stránkách skupiny.






UPDATE :
Ještě radši přidávám vysvětlení ke složení skupiny. Původní sestava Елена Темникова - Jelena Temnikova, Оля Серябкина - Olja Serjabkina a Марина Лизоркина - Marina Lizorkina vydržela dva roky. Letos v červnu odešla ze skupiny Marina a na její místo přišla nová dívka Анастасия Карпова - Anastasija Karpova.
Nová sestava s Nasťou Karpovou (zcela vlevo). Ještě aby nebylo pochyb: černovláska uprostřed je Jelena, někdy jí říkají Lena, a hnědovláska vpravo Olja. A jako obvykle - pro zobrazení celého obrázku na něj stačí kliknout=)

Пающіє труси aneb Ukrajina nezůstává pozadu=)

...tenhle příspěvek by měl nejspíš mít upozornění, něco jako "+18", ale nakonec jsem sem nedala ten třetí klip Zpívajících kalhotek (rozuměj spoďárů), který jsem objevila, a tak si zachovávám jakous takous společenskou přijatelnost - aspoň doufám...

další várka

 tohle je vyloženě pro rusky mluvící, ačkoli i ostatní určitě pochopí, že je to maminka s dcerou a debatujou o nápadníkovi.

ještě jeden geniální klip s Žannou Friske

...tohle bude vtipnější podívaná pro ty, kdo umějí rusky... mno, já nic překládat nebudu, učte se cizí řeči, děti=)))

katastrofa

.......zapomněla jsem heslo na facebook. jak se s tim vyrovná tenhle svět a jak to přežijou mí "přátelé" to fakt netušim. mno, aspoň nebudu snižovat svou důstojnost prováděním nablblých testů osobnosti typu "co jsi za zviřátko" kterých jsem si užila dost kolem třinácti, když jsem ještě četla Bravo.
jsem teď u příbuzných, neb byt je vystěhovanej naprosto dokonale.
dneska cestou vlakem jsem přečetla Hochy od Bobří řeky a mam mírnou depku z toho, že jsem nikdy neulovila žádnýho bobříka. nehledě na to, že ze mě nikdy nebude Roy ani Luděk...
Foglarovky putují k bratránkovi, je mladší o deset let, tudíž je na ně v ideálním věku. zajímalo by mě, jestli se pokusí aspoň o toho bobříka odvahy, jako kdysi já. =)

Brzo budu bezprizorná....

wow lidi, přišla mi mejlem upomínka o návštěvnosti a vylezly mi oči z důlků. vy mě čtete, a i kdyby to bylo jen omylem, tak vám moc moc moc děkuju!!!!
sedím u skříňky a notebook mam nepřirozeně vysoko před xichtem, protože stůl.. už nemáme.
zní to jako bychom měli průser s exekutorama, ale skutečnost je poněkud méně romantická. rekonstruujeme byt. respektive to vypukne příští tejden, takže nyní vystěhováváme. a třídíme. a vyhazujem a odvážíme do sběrnýho dvora. respektive rodinka provádí tohle všechno, já mam spíš roli cateringu a duševní podpory, neboť -tragická pomlka - jsem zas na antibiotikách. tentokrát to nejsou zuby, ale krk. podívejme se pravdě do očí - jsem chcípák a zbytečný tvor (aspoň pro tenhle konkrétní případ x)
vlastně jsem spíš na obtíž...
totiž, včera jsem dostala ty antibiotika a vzala jsem si je poprvý před spanim... načež se mi udělalo tak příšerně zle že jsem se bála pohnout ze strachu, že se strašlivě pozvracím..... to trvalo asi do dvou ráno, pak jsem přišla na geniální věc a vydala se do kuchyně pro chleba. sotva jsem to zajedla a udělalo se mi přijatelnějš, začal koncert. nejdřív ploužáky, což docela šlo, ale pak došlo na těžší kalibr. dost mě to odrovnalo - naděje na usnutí byla zabitá. navíc to nikoho z rodiny neprobudilo, takže jsem byla odsouzená trpět sama. což jsem tak nemohla nechat, popadla jsem nástroj odložený na stole (tuším že to byly kleště) a jala se mlátit do topení. z pochopitelných důvodů jsem podezřívala sousedy zdola, ti ruší noční klid vždycky aspoň jednou do měsíce... jenže to nějak nemělo efekt, kromě toho, že jsem probudila rodinku a muzika znatelně zesílila. bratr mně sprdnul na tři doby a tatínek vyrazil na chodbu. k jeho překvapení byl byt pod námi tichý a kravál šel ze třetího patra. takže tam vtrhnul, pohrozil policajtama, a byl pokoj... jenom já jsem teď v pozici bezohledný zrůdy. navíc mi mamka oznámila, že to moje mlácení bylo moc slabý na to, aby někoho přesvědčilo, že má ztlumit volume.
nicméně dneska se cejtim líp... koupila jsem si laktobacily (slečna v lékárně mi cpala dětský, a dost se divila, když jsem jí řekla, že je mi dvacet...) a to zřejmě pomohlo.
...a taky jsem potkala Sběratelku.
jak jsem tak vynášela lehčí věci k popelnicím a kontejnerům, narazila jsem na drobnou stařenku. zkoumala zrovna obsah popelnice a když jsem ji pozdravila, vypadala příjemně překvapená. nesla jsem zrovna vyhodit plechovou krabici od sušenek a když jsem ji Sběratelce nabídla, radostně se jí rozzářily oči. všimla jsem si, že některé věci, které jsme předtím vyhodili, už má v igelitce...
asi o deset minut později jsem táhla k popelnici další várku a ona tam pořád byla. tentokrát jsem ji potěšila skleněným těžítkem a omláceným loutkovým panáčkem.
už jsem na vyhození nic neměla, když mi do očí padnula plastová ozdobná krabička, starý skřipec do vlasů a zbyteček mojí (před třema rokama nejoblíbenější) voňavky v ozdobném flakonku. neměla jsem tyhle věci kam dát, takže se válely na poličce, která mimchodem čekala na rozebrání. popadla jsem všechny tři kousky "veteše" a rozběhla se zpátky k popelnicím. stihla jsem to. dala jsem jí přivonět k flakónku a Sběratelka byla upřímně nadšená. její štěstí se přeneslo na mě, a když mi řekla, že jsem ji moc potěšila, naprosto upřímně jsem jí řekla to samé.
bylo to zvláštní, ale zároveň strašně hezký.

Жанна Фриске // Žanna Friske

Další populární ruská zpěvandule. Tenhle videoklip nazvala mamka "zdravé sebevědomí" a já "Jak svět přichází o gotiky" =)))



řekla bych, že pokud nejste příznivci popu, tak se vám bude tenhle klip zdát úplně blbej, a to ať umíte rusky nebo ne. Taky netvrdím, že je chytrej, ale fascinuje mě to dokonalý zpracování. Vlastně je to taky naprosto upřímnej klip: zpěvačka se za nic neschovává (pomalu ani za oblečení ne=) a na rovinu prohlašuje, že se ostatní holky můžou jít bodnout, to vše v písničce, kterou pojmenuje po sobě=)
Mám Žannu ráda. Hrála v Denní a Noční hlídce a vypadala tam dokonale goticky:

A taky předvedla, že umí vážně dobře hrát...

Валерия // Valeria

Je blond, má tři děti a holohlavýho manžela. Hvězda ruských hitparád a stálice hudebního nebe Valerie je tak nějak nepřehlédnutelná, pokud teda trávíte nějakou dobu v Moskvě a koukáte kolem sebe, čtete časopisy a noviny a občas zapnete televizi. Zrovna jsem ji vyhrabala v počítači a poslouchám ji, nejvíc se mi líbí jedna písnička, kde zpívá: "vždyť ty nepochopíš půlku slov, který ti říkám" a pak otočí a: "jenom ty pochopíš všechnu moji lásku". Jo, má to s ní ten plešounek asi těžký=)
Teď mě napadá - ta věc, která mě na ruských umělcích - obzvlášť zpěvácích - dostala, je fakt, že svůj zpěv strašně silně prožívají. Dávají do toho duši a je to dost znát. Asi je to ruskou náturou - ta velká emociálnost, široká ruská duše.... Každopádně když jsem ještě znala Rusy jen z televizních koncertů, měla jsem za to, že všichni musí být neskutečně upřímní...




















Tohle je parádní obrázek. Sice z videoklipu, ale přijde mi to jako tak nějak... typický ruský výjev.

Pejsek a kočička 2009 =)

Je ze mě velká organizátorka. Plánuju poznávací výlet do Moskvy pro svoje dvě kamarádky (které se neznají, ale nebrání jim to mít stejná křestní jména a jejich kluci se - světe div se - taky jmenují stejně. Takže nemůžu říkat dejme tomu: "To je ta Hanka, která chodí s Radkem" protože to platí o obou=) Mám trochu strach, aby se mi tam nezačaly hádat, čí Radek je hezčí... I když horší by samozřejmě bylo, kdyby chodily s tím samým... což můžu naštěstí vyloučit, protože už jsem viděla oba dotyčné pány a jsou docela rozdílní..).

Dneska jsem chtěla dojíst ta slavná játra ze včerejška, ale sama Nejvyšší prozřetelnost mě varovala, abych to nedělala. Vrazila jsem je do mikrovlnky ohřát a najednou se ozvalo zlověstné RRRRUP a talíř byl v háji. Prostě... rupnul. Moc se mi do těch jater nechtělo, tak jsem si to vyložila jako znamení a slavnostně je i s talířem přesunula do koše... vypadaly už stejně jak něčí ostatky (což taky byly, mimochodem, trošku vegetariány chápu. Už když jsem ty játra syrový krájela, připadala jsem si jako VRAH).

Takže dneska jsem naladila na vegetariánštější notu a stvořila jsem rajskou polívku. Ani ta není dobrá - k dokonalosti jí chybí lžička solčanky, kterou nám zřejmě odvezli naši do Moskvy... Vrazila jsem tam místo toho mořský řasy a vůbec to nepomohlo... ale ani neuškodilo=) Zítra vaří bratr, tak zní dohoda. Chápu ho, moje výtvory jsou fakt něco úděsnýho. "Uvařím ti zítra něco dobrýho" je v mým případě povedenej vtip. Jako mladý muž ve vývinu hodlá připravit (a následně zhltnout) nějaký maso, tak jsem vážně zvědavá. Koupit ho ovšem budu muset já, takže to může v případě neúspěchu hodit na mě: "to TY jsi přitáhla tohle BLBÝ MASO!"

Jo jo. Společná domácnost dvou adolescentních magorů, to je něco.

o.O

...já to mám za sebou.
Odmaturovala jsem.
Hurááááá.
Jen jsem teď tak mimo, že vůbec nevím, co budu dělat.
Mno.
Asi v první řadě začnu uklízet ten binec, co se mi nakupil v pokoji během maturitní přípravy.
Takže.... jak to jen říct?
Já mám středoškolský vzdělání! *že to sakra trvalo*

Ale po pravdě, ani to mi nepomůže, když přijdou ke slovu pitomý, krvavý játra. Nesnáším vaření. Nadělám při tom strašlivej binec a výslednej blaf nechutná mně ani nikomu jinýmu. Napadlo mě, že bych ty zuhelnatělý zbytky nabídla bezdomovcům, ale pak jsem si to rozmyslela. Kdyby je po mně náhodou začali házet, mohlo by mě to vážně zranit. Takže smůla. Kuchařka v armádě spásy ze mě nebude.... *ani nikde jinde, hehe*

Jsem nadšená. Poslouchám soundtrack filmu Auta a v duchu *a místy i nahlas, ty pošahaná magorko* se chechtám. V životě jsem neměla na konci roku vyznamenání - až teď, a to u matury!!! Nářez, nářez, nááářez.
Stejně nesouhlasím s lidma, co mluví o maturitě jako o frašce. NENÍ to žádná fraška. Já se teda moc nesmála.

Auta jsou nejlepší film!!!!!!!!!!!!
Asi mi hrabe.
Co mám sakra-
-dělat?
Mno, rozhodně vám nebudu povídat, co si myslím o Kantovi.
Muhehe.

jej

...tak jsem sem dala záhlaví se svým oblíbeným Barášem a koukám že to není moc povedený... ani se to sem moc nehodí barevně, jenže já do šablony blogu hrabat nechci a předělávat to záhlaví už taky nemám sílu. Možná sem časem vrátím Mistra a Markétku, ale právě teď tady chci mít svýho maskota=)

Ležím na kanapi pana Freuda a nad hlavou se mi vznáší komiksová bublina s následujícím textem:

Tak jo, přiznávám se, asi jsem trochu mimo. Ve svojí honbě za japonskou literaturou jsem narazila na útlou knížečku Hadi a náušnice, přečetla jsem ji za jeden večer a od tý doby mi ta věc leží v hlavě. Panejo. Mám z toho strašně divnej pocit. A nevím, jestli je to spíš tím, jak autorka naprosto bez obalu popisuje sex se sadistou, nebo tou vnitřní prázdnotou, kterou cítím z její hrdinky, a kterou na jednu stranu nedokážu pochopit a na druhou stranu mám děsivej pocit, že to znám. Sakra.
Taky jsem začala zase lézt a i když jsem byla zatím jen párkrát, mám pořád pocit, že to nestačí. Přijdu úplně vyřízená ze stěny domů, jsem prakticky okamžitě úplně tuhá a druhej den mam i přesto, že se mi slabě připomínaj některý svaly, strašnou chuť jít ZAS NĚCO DĚLAT. Třeba se stavět v parku na hlavu nebo chodit po zábradlí na mostě a máchat přitom kolem sebe rukama. Nebo si zapnout nějakej hip hop, trapně asynchronně s hudbou trsat a neartikulovaně hulákat. Mám chuť dělat strašný kraviny, ale místo toho sedím doma na zadku a zarputile si dokola čtu otázky z češtiny. Romantismus, obrozenci, klasicismus, už jsem z toho úplně blbá a všechny ty mizerný hajzly nenávidím. Taky částečně proto, že o mně se určitě nikdy nikdo učit nebude. Zatím jsem akorát bloggerka, jedna z miliard. Chtěla bych si pustit nějakou pěknou komedii, ale nedokážu se na nic dýl soustředit. Mám taky na dývku Vránu, strašně bych se na to chtěla kouknout, ale ve svým momentálním rozpoložení se obávam, že by mě to absolutně odrovnalo. Odrovnal mě už komiks, a film musí bejt ještě mnohem silnější zážitek. Mám hroznou chuť psát a nenapadaj mě žádný dobrý náměty. V hlavě se mi nějakým divným způsobem zachytila Manon Lescaut a zlomyslně vříská něco o tom, že ONA se líbí všem. Koho to sakra zajímá, blbá, mrtvá náno.
Asi si pustím na youtube poslední epizodu Death Note.
Nesnáším tohle čekání a upínání se k jednomu termínu. Člověka to tak psychicky zničí, že v momentě, kdy je to úspěšně za ním, nedokáže se z toho ani radovat. Nejdřív je otupělej a pak se najednou probere a zděšeně si říká: jo, je to za mnou, ale co bude dál? O co se budu snažit, na co se budu těšit, o co budu bojovat? ... Pořád o něco, drahý člověče, zní odpověď a je stejně děsivá, ať už ji řekne tajemný hlas z neznáma, nebo náš vlastní mozek.
Pořád se o něco snažíme. Někdy to vyjde, a někdy zase ne. Trochu se začínám bát toho, co bude, až mi začnou docházet síly.

Králíček v depresi

Pokračujeme stále v králičím duchu. I když tentokrát trochu morbidně... Tuhle knížku jsem objevila před dvěma dny jako novinku v Luxoru a dneska jsem na ni narazila znovu - v knihovně. Obrázek na obálce knížky (ostatně i její název) dostatečně varuje - čeká vás kupa nejrůznějších variací na téma králičí sebevraždy. Jsou fakt nápadité. Nechala jsem kolovat Králíčkovy sebevraždy po třídě a většina reakcí byla: "To je strašný!" a současně nezadržitelný smích. Takže doporučuju všem milovníkům drsnějšího humoru=) Slabší povahy by měly radši zůstat u Bugs Bunnyho.

Obrázek jsem převzala odsud

Momentka z lezení

...nemůžete po té rybě chtít, aby vypadala chytře, když jí pořád někdo šlape na hlavu...

kdesi cosi

teda teď jsem byla na pět minut fakt rozhozená. nejde o to, že jsem nesplnila plán pro dnešní den a nenaučila se všechny zeměpisný otázky z ájiny... neeee. ale neposlouchal mě blogger! katastrofa! anarchie! podejte mi někdo vlhkej hadr, dám si ho přes obličej a budu zhluboka dýchat (a pak se nejspíš pozvracím, pokud to byl hadr na podlahu)...
prostě a jednoduše, když už se dokopu k tomu, že sem hodlám uveřejnit něco z výplodů svého chorého mozku, tak mi v tom sakra nemá nic bránit!
jsem tak naštvaná, že už ani nevím, co jsem sem chtěla napsat.
že by něco o té nové chřipce?
...neeee.
tak o úřednické vládě?
...neeeee, ačkoli situace kolem ní je a zřejmě ještě bude velmi zajímavá=)
nejspíš nešlo o nic důležitého, ale i tak bych měla mít právo se sebevyjádřit v kteroukoli minutu.



Poslední dobou jsem zatížená na králíky. Můžou za to moje milovaný sestřenky a jejich mazel Oto. (Na fotce.) Když jsem toho roztomilýho ušáka venčila na vodítku na zahradě, došlo mi, proč si Stan Sakai vybral jako ústřední postavu svýho komiksu o jednom statečném roninovi právě králíka... A byla jsem tak příšerně infantilní, že ke mně holky musely ztratit veškerou úctu xD (Na svou obranu musím říct, že ty potvory strašně srandovně hejbou čumákama... hihi.)
A aby té infantilnosti nebylo dneska málo - moje morče se dneska přežralo tak, že z toho začalo škytat. V životě jsem neviděla nic hrozivějšího a zároveň roztomilejšího. Člověk neví jestli se má smát nebo panikařit a volat doktora.... Já jsem přistoupila na kompromis a dala jí ztvrdlou housku. Zvíře to zajedlo a byl pokoj...

why so serious?

Dneska jsem se parádně nervovala. Asi zbytečně, ale... kdo ví. Každopádně jsem předmaturitní obří zkoušení ze společenských věd zvládla a dokonce padlo něco o jedničce=) juhů. teď dávám voraz.
Ne že bych byla schopná se na něco soustředit. Ne po tom, co jsem si o víkendu půjčila na DVD Temného rytíře. Ten film je dokonalej, od scénáře přes kameru až po herecký výkony. Lahůdka, navíc i přehlídka parádních typů. Heath Ledger, Christian Bale, roztomilá pusa Maggie Gyllenhaal... Jo, tohle mě bere. Normálně se snažím magorům vyhýbat, ale ve filmu mi nevaděj, takže nad šišlavým Jokerem se rozplývám jak nad koťátkem=)
A ty hlášky!
"Co tě nezabije, to tě zešílí."
Zajímalo by mě, jestli Joker někdy maturoval. A pokud jo, tak za kolik. A jestli to třeba nebyl důvod toho, že mu šiblo.)
"WHY SO SERIOUS?"


.........

chjo, dneska mám vážně svůj den tak napůl.
chtěla jsem sem napsat svoje oblíbený filmový hlášky, jenže jsem si vzpomněla jen na dvě. Z toho jedna byla sprostá. Takže se radši podržím původního záměru a naházím sem fotky pana Batmana, respektive Christiana Bale.



"Tak vy byste rád otáčel hlavou?" =)






HA, vsadím se, že má chlapec temnou gotickou minulost, muhehehe... xD






"...a tenhleten nos mám na dobrý role=)))"



a druhej kolega...








....zazvonil zvonec a fotopřehlídky je konec....

...protože jsem to řekla, hehe.

Jak jste si všimli...

...dnes jsem sem za jeden večer naházela víc příspěvků než za předchozích několik měsíců. Asi jsem někde nabrala druhej (třetí? osmej?) dech nebo něco takovýho, tak doufám že až sem nahlédnete, tak nebudete z té změny (a taky obsahu mých příspěvků) moc vyšokovaní. Ta vytlemená bytost na fotce je Gackt. Na to, že má na obličeji něco, co vypadá "jak gangréna" (cituju Kitsu=))) je jeho nápis na triku i výraz obličeje dost optimistickej xD

UPDATE:
Právě mě odrovnal bratr, když mi nahlédl přes rameno, pokusil se zaostřit pohled na nadpis tagů a prohlásil: "Šunky? Štětky?.... Štítky!!!"

Stínohra

...ze sbírky asijského umění na zámku Zbraslav....

Haruki Murakami: Afterdark

Tahle kniha mě dostala.

Dočetla jsem ji před chvilkou, takže je přesně ta nejnevhodnější doba, abych se o ní pokoušela něco napsat. Pod vlivem bezprostředních dojmů ze mě budou padat jen příšerné slinty a samá superlativa, jenže - lidi, ono je to vážně skvělý.

Už jen proto, že se to odehrává celý během jedný noci a my, čtenáři, sledujeme celý děj jakoby pohledem filmové kamery. Jsme jen neosobní pozorovatelé, nemůžeme zasáhnout do děje a autor nám to taky nemilosrdně připomíná. Příběh je zdánlivě neuchopitelný, přitom ale docela banální - dvě sestry, které se odcizily jedna druhé, noční Tokio a neznámí známí, kteří se vynořují z minulosti hlavní hrdinky. Pak je tu ten hororový prvek spící krásky a zapnuté televize, která není zapojená do proudu, zrcadel, která si pamatují lidský odraz a záhadné místnosti.
Jde taky o hudbu, která má zřejmě pro autora skutečně zvláštní význam, vzhledem k tomu že neopomíjí informovat čtenáře o tom, jakou muziku zrovna hrdinové poslouchají, nebo která dokresluje atmosféru v restauraci či baru. A název písničky se vloudil i do názvu knihy - Afterdark. Jazzová skladba Five Spot After Dark je v knize důležitým mezníkem v životě jednoho z hrdinů.
Ale víc už prozrazovat nebudu, snad jen to, že se Afterdark nemusíte bát. Hororové prvky tam sice jsou, ale horor to vážně není. Je to sonda do životů několika lidí. Možná, že si při čtení uvědomíte, že nesondujete jen v jejich životě, ale taky ve svém.



Obrázek knihy je přejatý z japancenter.cz

Co je tak zajímavýho na tom jednom slově?

No vážně. Poslechněte si to a až se přestanete smát, tak si přečtěte text. A zkuste si říct, o čem to je. Pokud to o něčem vůbec je a není to jenom exhibice jednoho postaršího sprosťáka.

Jiří Schmitzer - Máte na to

Řekněte p.del.
Řekněte... PR.EL.
Máte na to?
Řekněte...

PR.EL, PR.EL, TAK TO ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PRD.L ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE P.DEL, PR.EL ŘEKNĚTE!
PRDEL, PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, PR.EL!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚPRDEL, ŘEKNĚPRDEL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!

Máme tam dokola, jak tam to chodí,
i byli tam, nebyli, jak se to hodí.
No, to máte tak, že když to tak zalito,
dopito, kopyto - jéé, tu je nablito!

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL!

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO, ŘEKNĚTE TO!

... Ku..a.

Zas je tu ráno a zas je tu večer:
takhle den po dni; to by jeden brečel.
Stejně jak před rokem, stejně rok za rokem
všechno je napsáno: Večer a zas ráno.

ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL ŘEKNĚTE!
PRDEL, PR.EL, PR.EL, PR.EL, ÁÁ!
ŘEKNĚTE TO! ŘEKNĚTE TO!
ŘEKNĚTE P.DEL, PR.EL, ŘEKNĚTE TO,
ŘEKNĚTE PR.EL, P.DEL, ŘEKNĚTE TO.

ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE!
ŘEKNĚTE! PR! ŘEKNĚTE PR!
ŘEKNĚ! PR! ŘE! PR! ŘEPR! ŘEPR!
ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE PR.EL PR.EL!
ŘEKNĚTE TO, PR.EL, ŘEKNĚ! PR! DEL!
ŘEKNĚTE PR! ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE TO!
ŘÉKNĚTE TO! ŘEKNĚTE! PR! ÁÁ!
(nesrozumitelné)

... ŘEKNĚTE PR.EL! ŘEKNĚTE PR.EL, PR.EL! ŘEKNĚTE TO! ŘEKNĚTO!!


...asi přemýšlíte, proč dávám na blog něco takovýho. Odpověď je celkem prostá. Jednak respektuju Jiřího Schmitzera jako svérázného, ale kvalitního umělce, a jednak mám před maturitou, a to má člověk vážně sto chutí si od srdce říct PRDEL.

Povšimněte si prosím při poslechu a čtení textu toho, jak si pan Schmitzer hraje se slovíčky. Až na ta dvě tři sprostá (jedno z nich klíčové) slůvka je to naprosto spisovné a dost výstižné. Kdybych měla nějak tu písničku rozebrat, řekla bych, že je to velmi emotivně vyjádřená krize středního věku, přičemž za zdánlivou snahou šokovat se skrývá zoufalé volání po troše pochopení a pozornosti. Ale třeba se pletu. Třeba se s někým vsadil anebo měl vážně jen chuť si párkrát zařvat PRDEL.


Text písničky jsem převzala z těchto stránek.
Pro ty, kdo snad pana Schmitzera neznají, klikněte na wikipedii =)

Maturitní písemka z češtiny za mnou, radostná budoucnost přede mnou... snad...

...ale teda moc to nevypadá. Vlastně kterýho chytrýho člověka napadlo, že budem psát tak důležitou věc den před úplňkem? Ne že bych chtěla svádět na nejsilnější jarní úplněk fakt, že jsem podělala tu veledůležitou slohovku, ale... *na koho teda jinýho?* NA SEBE, a vy, kdož sledujete Red Dwarf tak vězte, že v okamžiku smrti nebudu vřískat "polévka gaspačo" ale "FEJETOOOON", protože ano, ten jsem si vybrala a ten se mi taky rozhodně napsat nepovedlo... *mlátí hlavou o stůl*
Ještě ten den odpoledne jsem potěšila svého zubaře, když jsem se mu rozplakala v ordinaci, a zrovna potom, co mi krásně vyčistil a prohlídl zoubky *a zjistil při tom spoustu příjemnejch věcí který mi neopomněl sdělit*
Takže ne. Nebyl to dobrej tejden, ani velikonoční prázdniny ho nedokázaly spravit. I když jsem si při nich nakonec celkem odpočinula (navzdory úžasný dietě, díky který za chvíli nebudu moct jíst už vůbec NIC).
Cestou k mým milým příbuzným jsme ve vlaku nabrali půlhodinový zpoždění. Zřejmě vlivem toho úplňku. Prostě začal hořet jeden vagon. Ale nebojte, nikdo neumřel... Uhasili to dřív, než si kdokoli z cestujících stihnul dát venku cígo.
Měla bych se teď jít asi učit, vzhledem k tomu, že za 5 týdnů maturuju. Učitelé nám to pořád nevímproč připomínaj, většinou hezky zprudka, ale včera jsme dostali i takový nenápadný, ležérní připomenutí, když nám češtinářka pustila Rebely.
Prostě matura, nic jinýho neslyším a nic jinýho ze mě bohužel už poslední dobou taky nepadá... Připadala jsem si kvůli tomu před sestřenkama dost blbě - vlastně nejen kvůli tomu. Ve společnosti teenagerů už si přijdu nějak stará, nudná a pěkně trapná. Sice mi nikdo nedává najevo, že bych taková fakt byla, jenže pořád si ještě pamatuju, co jsem si v jejich věku o lidech přes dvacet let myslela... Většinou jsem je buď obdivovala, nebo mi přišli pěkně uhozený. Chjo.
Taky by mě zajímalo, jestli mám bezlepkovou, nebo bezpšeničnou dietu, a kdy se dostanu k doktorovi, aby mi to vysvětlil. Zatím mám dost omezenej jídelníček, a čím víc věcí z něj vyhazuju, tím je mi hůř, i když nevylučuju, že to už pracujou nervy před maturitou.... Teď momentálně se cítím asi jako kdybych měla v žaludku kyselinu, a ani vědomí, že KAŽDÝ má v žaludku kyselinu mi to neulehčuje.
Po svým posledním návratu z Moskvy jsem měla pocit, že už bych se tam ani nemusela vrátit... A víte co? To zatracený šílený město mi už zase začíná chybět! Už se nemůžu dočkat, až... až já vlastně nevím. Asi až si příští týden půjdu po dlouhatánský době zase zalézt s kámoškou.

Jo abych nezapomněla, ten obrázek úplně nahoře je z filmu Zámek v oblacích. Skvělá věc, chtěla jsem sem o ní něco napsat a pak jsem k tomu nějak nesebrala sílu. Režíroval to Hayao Miyazaki.

Deník schizofrenika

Před pár dny jsem si uvědomila, že až zas konečně začnu pokračovat v blogování (což bude až po maturitě, obávám se), už tenhle blog asi nebude mít tak úplně ruskou tématiku. Ne že bych na Rusko nějak zanevřela... (I když po tom roce tam stráveném by se asi nikdo nemohl divit.) Pořád se zajímám o to, co se kolem Ruska děje. Jde spíš o to, že mě čím dál tím víc zajímá Japonsko a není to jenom J-rockem a komiksem o králičím samurajovi Usagim. Může za to ta atmosféra nepoznaného, kterou už u Ruska tak nějak nemám. Heh, nejsem natolik arogantní, abych tvrdila, že za rok pobytu v Moskvě vím o Rusku a Rusech všechno. TO ANI NÁHODOU. Jenom se prostě nehodlám zastavit na třetí cizí zemi a řeči v pořadí, jestli chápete. I když je mi jasný, že dostat se do Japonska bude o dost těžší než do Ruska, a že na nějaký ROK strávený v Tokiu nebo Kjótu si můžu nechat úplně zajít chuť...

*****

Deník maturanta: ještě dvě otázky a budu mít zpracovanou celou češtinu! Hurá, teď se to jenom naučit...

*****

Deník humanoidní životní formy: Proč se sakra pořád všichni učí a nikdo se se mnou nechce sejít? Jak se má chudák student asi odreagovat?

*****

Deník závisláka na Death Note: proč má ten zatracený seriál jen 37 dílů?!?

*****

Deník politicky nekorektního prvoka: HAHAHAHAHA! Cože, vy jste tu novou komedii z prostředí vlády ještě neviděli? Že jste si mysleli, že je to tragédie? Ale jděte, však to naši chrabří zástupci všechno vyřeší... Evropě jsme to osladili, nebo snad ne?

*****

Deník filmového nadšence: Valčík s Bašírem by měl povinně vidět každý, kdo si rád hraje s vojáčky... Možná se pak na ty cínové figurky začne dívat jinak. Jako na živé lidi, třeba.

*****

Deník mladého psavce: mám kamaráda a ten vydává kulturní revue... taky už jsem do ní přispěla a tak mě napadá, že jsme vlastně taky taková nová generace autorů a možná se o tom budou jednou děti učit. Jaképak číslo maturitní otázky asi dostaneme?=)

*****

Deník deníkového nadšence: Kromě blogu mám taky deník psaný ručně. A ne jeden, vzhledem k tomu, že si už píšu svoje postřehy a zážitky nějakých osm let. Před pár dny jsem se zproněvěřila poctivé tradici chaotického umělce a udělala si deníkovou evidenci. Teď už se v nich snad nějak vyznám. Jen mě děsí představa, jak budu svůj náklaďák deníků jednou stěhovat třeba do vlastního bytu o.O nebylo by nakonec lepší to spálit?! ...asi ne. Lidská paměť je hrozně zrádná, jak jsem zjistila při pročítání starších kousků své minulosti. Některé zážitky si pamatuju trochu jinak než je mám zapsané, což není nic překvapivého, paměť časem děraví a člověk má sklon si ty vypadlé kousky nějak... doplňovat. Jenže vzhledem k mojí úžasné fabulační schopnosti rovněž pochybuju o tom, že by ta deníková verze mohla být zcela autentická. Pravda o mojí vlastní minulosti je tudíž něco, co mi asi zůstane navždy skryto. Co naplat. Aspoň se při čtení zápisků té mladší holky dobře bavím. A někdy trochu děsím.