Jak to začalo

16.8.2007 čtvrtek, Praha

(z počítačového deníku)

Sedím sama v pokojíku a jedinou společnost mi dělá náš famózní, nový notebook s úžasně tichou klávesnicí a bombastickým rozlišením (na značku, typ, procesor a cenu se ptejte kluků, o tom já samo nemám ani páru XD ). Je den před dnem dé, podle logiky je teda den cé. Prostě předvečer odletu, kterej se uskuteční zejtra ráno. Máme (snad už skoro) všechno sbalené, což nás stálo citelné ochlazení vřelé rodinné atmosféry, jež panovala od tátova příletu (ve finále na nás hlava rodiny už jen bezmocně řval, zatímco já a brácha jsme trpně vypínali počítače a utíkali balit). Vedle mě stojí můj fungl nový batoh, v jehož obsahu se raději nechtějte hrabat, a kabelka, která se spíš tak jako válí na zemi, protože v ní není skoro nic, ale už by se nevešla do žádného z kufrů.

Dneska jsme museli dokonce přikoupit jeden kufr. Celková nadváha, které jsme se dopustili, činí 15 kilo, za což dozajista mohu já, jak mě mamka laskavě upozornila. Když jsem reagovala nabídkou, že svoje věci proberu a „něco tady nechám“, řekla, že to teda ne. Tak né, no. A pak že jsem marnivá=))) Jako já rozhodně JSEM marnivá, to nepopírám, ale když sebou budu mít jen půlku věcí, bude stejně potřeba tu druhou půlku dokoupit TAM a to by stálo… No, víte, že je Moskva v čele žebříčku nejdražších světových metropolí??? Tak asi tolik.

Je ale fakt že za tu nadváhu asi vážně můžu já. Nebo teda přesněji řečeno desetidírkový Steely,pyramidovej pásek a ostnatej náramek… Ale co, Moskva je velkoměsto a dívka se musí nějak bránit proti případnýmu napadení, ne? (A věřte, že se Steelkama, tedy botkama s ocelovou špičkou a ostnatýma náramkama to jde rozhodně líp než bez nich…)

Dneska jsem byla naposled venku ve městě. Myslím jako s kamarádem. Sraz jsme si odbyli dopoledne (čímž rozhodně nemyslím, že by to byla doba nějak promarněná nebo dokonce zabitá), já se naposled pokochala krásama stověžatý matičky (a přednáškama svýho kamaráda X) a vyrazila domů, kam zanedlouho dorazili prarodiče, jež nás dychtí vyprovodit zítra na cestě poslední (doufam že ne úplně poslední, chápejte) a vůbec nám být dnes nápomocni (což v praxi vypadá tak, že se stejně všichni hádaj, ale nevadí, mam na uších mp3 a poslouchám geniálního kluka, co si říká Mika, je rodák z Bejrútu ale dětství strávi zčásti v Londýně a co umí neuvěřitelný věci se svým hlasem a –jen tak mimochodem - kterýho učil zpívat Rus).

Náš domov se pomalu mění ve vybydlenou díru. Teda ne úplně vybydlenou, ale dost prázdnou. Většina věcí je v kufrech, který překážejí v předsíni, a zbytek překáží na jinejch místech. My, teda jako naše rodinka, se mezi nima potácíme a snažíme se provést něco jako úklid. Marně.

Já přemýšlím o lidech, který jsem o prázkách chtěla či měla vidět a neviděla, a snažím se přijít na důvod, proč ta neuskutečněná setkání nejsou mojí vinou. Myslím, že to nemá cenu. A tímto se omlouvám všem, kterým jsem se neozvala. Buď jsem se setkání bála, anebo jsem zapomněla, kdy mají bejt v Praze. Na nikoho jsem se ale schválně nevykašlala. Tak mi, prosím, odpusťte.

Dnes jsem si už po několikáté uvědomila, že všechno má nějakej svůj více méně skrytej smysl. A včera jsem si, ráno v metru, cestou za Sharonkou, uvědomila jednu věc. Sakra, vždyť já jedu do Ruska a budu tam rok žít. V Moskvě. A jak jsem tam stála na schodech, tak jsem se najednou začala usmívat a došlo mi, že se celou dobu děje to, co jsem si ve skrytu duše přála. Že jsem dostala obrovskou příležitost, a že jdu do ní, a že jí nehodlám promarnit. Ksakru, vždyť já budu rok žít úplně jinej, novej život. Sice bez kamarádů, na kterých mi dost záleží – ale s těma zůstanu v kontaktu, aspoň s těma nejbližšíma, a taky se to krásně probere a zjistím, kolik mi jich vůbec po tom roce zůstane. Který jsou ty fakt opravdový (i když mám takovej pocit, že o nich už vím, a myslím, že se v nich nezklamu, a jestli jo, tak za to –což sice trochu bolí, ale je to nejspíš pravda- přece nestáli, ne?).

No a taky poznám plno novejch lidí a naučim se novou řeč a poznám nový prostředí. Ty jo, to je děs co to tady bleju večer před odjezdem! Jenomže nějak nemůžu jinak. Internet je odpojenej, takže nějaký kecání po ajsku mi odpadá. Tohle jsou následky. A taky důkaz, že potřeba psát ještě není zárukou kvalitního výsledku X)