Ať žije logika!
Přijdu ze školy, umírám hlady. Dám vařit vajíčka, sednu si k notebooku. Po třech minutách vstanu, vyhrabu balíček sušenek a sním ho na posezení. Pak hodnou chvíli brouzdám velkou sítí, než si vzpomenu, že mám na plotně hrnec s něčím, co už se vajíčkům velmi pravděpodobně vůbec nepodobá... Vstanu a letím do kuchyně, zjistím, že ještě nedošlo k nejhoršímu a stáhnu sporák na dvojku. S úlevou se vrátím k notebooku a pohled na prázdný pytlík od sušenek mi připomene, že už vlastně vůbec hlad nemám... V takových chvílích mám dojem, že nejsem tak úplně normální.
Oceán mojí naděje
Říkám jí Naďa. Není to její pravé jméno, ale mně k ní tak nějak sedí. Naděžda. Naděje - to je přesně to, co pro mě ta dívka znamená. Naději, že se věci zlepší. Že jsem možná našla někoho, kdo mě aspoň trochu pochopí. Někoho, komu nejen že nevadím, ale dokonce jsem mu sympatická... Do naší třídy poprvé vkročila včera. Štíhlá, svérázná, s korunou nádherných rudých vlasů. Zírala jsem na ni jako na zjevení. Pro zrzky mám slabost... Zato zbytek třídy jako by se nového přírůstku bál. Naďa se rozhlédla po třídě, která ji snaživě a vehementně ignorovala, a zachytila můj pohled. Usmály jsme se na sebe. Posadila se do lavice za mě a začala zjišťovat, co jsem zač. Ve chvíli, kdy mi nadšeně pochválila vlasy, jsem měla jasno. Je to vzájemné...
Dochází mi šampón - a taky trpělivost...
V nejhlubší depresi z těch nejmalichernějších důvodů, které ovšem v mých očích narostly gigantických rozměrů, jsem popadla časopis a "zahryzla" se očima do jednoho článku. Shodou okolností to byl článek o ruských emařích a shodou okolností se nacházel v časopise, který si můžeme ve škole vzít zadarmo. Ve chvíli, kdy jsem byla už asi v půlce, jsem si uvědomila, že čtu rusky. Krucinál, a taky tomu celkem rozumím... Ale to není možný. Já, člověk bez jakéhokoli talentu, neschopný vystínovat jeden blbý obrázek ani sepsat tu nejtriviálnější myšlenku? Možnost zvednout si pošramocené sebevědomí mě trochu povzbudila. Dočetla jsem a šla se pochlubit svým úspěchem jedinému člověku, který ho dovede patřičně ocenit. "Mamí?"
Děti, děti, děti...
Naďa není jediná, kdo rozšířil kolektiv 11.A. Ačkoli, jak se to vezme... Den před příchodem zrzky se objevila nenápadná tmavovláska Lola. Když ji Lara uviděla na chodbě, propadla radostné hysterii, a já z jejích nesouvislých výkřiků pochopila, že Lolu zná z minulého školního roku, a že zřejmě byly dobré kamarádky. Včera se tedy utvořila nová dvojice - Lola a Naďa. Pokud chápu správně třídní hierarchii, (a taky vzhledem k tomu, že se s nimi nikdo jiný moc nebaví a že ani jedna z nich nenosí Diora nebo Chanel) patří ty dvě k nám, to jest ke mně, Olje, Laře a Mile... Budu si nad tím muset někdy sednout a vypracovat podrobnou analýzu, ale mám takové tušení, že něco, co se mění v závislosti na počasí, náladě, módě a postavení hvězd prostě analyzovat nelze...
Upřímně řečeno
Už mě to malinko unavuje. Olja mě sice s oblibou líčí jako "dospělou s duší dítěte", ale na tohle už je i moje "dětská" duše trochu moc dospělá... Mám prostě ráda, když se lidi nemění... Jo, klidně si mě nesnášejte, plivejte po mně, kopněte si - ale zůstaňte u toho, a nesnažte se mě vzápětí zmást nadšenými pozdravy a přátelskými komplimenty... Já totiž nejsem blbá, i když tak nejspíš vypadám... Vím, že to není upřímný. A jestli něco nesnáším, tak je to faleš. Když už nemáte odvahu chovat se podle toho, co cítíte a říkat to, co si skutečně myslíte, tak snad radši držte hubu... Já to tak praktikuju už docela dlouho, a víte co? Funguje to... Člověk si nenadělá zbytečný nepřátele, a na druhou stranu se na něj ani nenalepí lidi, o který nemá zájem...
Žádné komentáře:
Okomentovat